Článek
Na svém facebookovém profilu vystupujete jako Leprikón, tedy zlomyslný irský skřítek. Proč?
To je přezdívka, kterou jsem používal ve svých třinácti nebo čtrnácti letech, když jsem si facebookový účet zakládal. Zajímal jsem se tehdy o ezoterii, hltal jsem i irskou mytologii. Měl jsem rád víly a skřítky, což mi vlastně vydrželo až dodnes. Stejně jako ta přezdívka.
Leprikóni jsou strašně zajímavé bytosti. Mívají podobu starých mužů a není jim cizí žádná špatnost. Jsou to takoví trochu záporáci. Třeba za války si nashromáždili a poschovávali spoustu zlata a peněz.
A to je vám blízké?
Vlastně jo, líbí se mi to. A myslím, že nejenom mně, peníze máme rádi úplně všichni. A ta jejich záporná úloha... ta je přece užitečná. Je to podobné jako s Luciferem. Není to čiré zlo, je to spíš spravedlnost.
Leprikóni sice někomu vzali peníze a schovali si je pro sebe, ty peníze ale rozhodně nepocházejí z bohulibé činnosti nebo od hodných lidí. Takže oni jsou vlastně takoví Robini Hoodové. No, z tohoto vyjádření asi nebude mít radost farář Berka, co mě nedávno křtil...
Vy jste se dal nedávno pokřtít?
Ano, jsem asi tři týdny pokřtěný katolík. Udělal jsem to proto, abych se mohl stát kmotrem. Jeden můj hodně dobrý přítel totiž za mnou nedávno přišel a poprosil mě, jestli bych nešel za kmotra jeho třem dětem, které se narodily během korony.
Jednomu je zhruba rok a půl a ty další dvě jsou teprve šestiměsíční dvojčata. Všechno jsou to kluci. Bylo pro mě ctí, že si ten kamarád vybral právě mě. Ale abych mu mohl vyhovět, musel jsem se nejprve sám stát katolíkem.
Jiří Vyorálek: Nesmíme si dovolit luxus být v klidu
Takže víra v tom nebyla?
Ale ano, já samozřejmě věřím v boha. Nikdy jsem ale nebyl praktikující katolík. Nepotřeboval jsem se organizovat v žádné církvi, ani jsem se původně neměl v plánu nechat pokřtít. To jsem řekl i panu faráři Berkovi, ke kterému jsem rok docházel na katecheze do kostela svaté Ludmily v Praze.
Hned na začátku jsem mu přiznal, proč tam jsem. Řekl jsem mu taky, že se na mém přístupu k víře nic nezmění, že to bude pořád stejné. A on to vzal.
Ostatně, co může být křesťanštějšího než na sebe vzít odpovědnost za děti někoho bližního. Tím, že jsem se stal kmotrem, se zavážu, že pokud se něco přihodí rodičům mých kmotřenců, budu mít povinnost se o ně postarat.
V co tedy věříte?
Věřím v nadpozemskou bytost, která nás přesahuje. Je jedno, jak tomu kdo říká - křesťané ji nazývají Bohem, muslimové Alláhem a buddhisté Buddhou.
Několikrát jsme se probudili a měli jsme od té entity na zádech otisky zubů
Věřím ale i na jiné bytosti - skřítky, víly a anděly. Tyto věci určitě mezi nebem a zemí jsou. Vím to, protože už jsem se sám s lecčíms setkal.
S čím?
Třeba jednou jsme měli doma poltergeista - ducha, který nám dělal spoustu schválností. Bylo to v bytě ve Vodičkově ulici, kde jsem bydlel během studia na konzervatoři. Otevíral a zavíral dveře, zapínal a vypínal televizi. Jednou se nám dokonce stalo, že se sama od sebe zapnula varná konvice, mohli jsme vyhořet.
Děly se nám ale i jiné věci. Několikrát jsme se třeba probudili a měli jsme se spolubydlícím na zádech otisky zubů nebo škrábance. Jednou „to“ na mě dokonce i mluvilo.
Vážně?
Vážně. Přišel jsem domů nad ránem a lehl jsem si do postele, že se ještě dospím. Jenomže když jsem byl v polospánku, uslyšel jsem hlas. Pořád dokola opakoval jedno slovo: „Pesadelo.“ Schválně jsem si ho zapsal.
Pak, když jsem vstal, vyhledal jsem si ho v překladači v Googlu. Zjistil jsem, že to v portugalštině znamená „noční můra“.
Ta entita si se mnou zkrátka hrála. Věděla, že jsem magor, který na tyhle věci věří a bude se v tom rýpat. Dělalo jí to dobře. Takže to zkoušela. Zase na druhou stranu musím říct, že když jsem byl unavený a chtěl jsem klid, stačilo jí to říct. Vysvětlil jsem jí, že na ni dnes nemám energii a náladu, a byl klid.
To se vám dělo jenom v tomto jednom bytě, nebo i někde jinde?
Ne, jenom v tom bytě ve Vodičkově ulici. Jakmile jsme se přestěhovali jinam, všechny podivné jevy ustaly. Rozhodně to ale není jediný dům, ve kterém takto straší.
Stará Praha je takových míst plná - třeba v ulici Na Rejdišti, kde jsme měli konzervatoř, kdysi bydlel kat Mydlář. Nemá ale smysl z toho mít strach, je třeba se s tím jen naučit fungovat a komunikovat. Pak je všechno v pohodě.
Kryštof Hádek: Příběh Hanče a Vrbaty mě dojímá
Jak jste se vy naučil s těmito bytostmi fungovat a komunikovat?
Například od svého šamana. To je jeden můj dobrý kamarád, se kterým jsem se seznámil kdysi dávno, když jsem ještě dělal závodně šerm. On se totiž taky věnuje šermu, i když spíš tomu historickému.
Oficiálně se živí jako masér a terapeut, kromě toho ale umí pracovat i s různými energiemi. Takže vždycky, když jsem měl nějaký problém, zavolal jsem mu a on mi poradil.
Vy jste dělal závodně šerm?
Ano. A dokonce docela dobře. Postupně jsem ho ale vyměnil za šerm historický, protože jak přibývalo školních povinností, neměl jsem už tolik času trénovat.
Historický šerm mě navíc vždycky lákal tím, jak blízko má k divadlu. Nakonec jsem proto začal vystupovat se skupinou historického šermu, která se jmenuje Romantika.
Takže historický šerm vás přivedl k divadlu?
To ne, já jsem se chtěl stát hercem už od útlého věku. Moje máma byla totiž divadelní dramaturgyně a už od čtyř let mě vodila do divadla. Jednou to bylo na pohádku, podruhé na Shakespeara.
No a když mi bylo asi šest nebo sedm, viděl jsem hrát v Králi Learovi Martina Stránského. Neměl tam sice hlavní roli, ztvárňoval Edmunda, ale byl tak fantastický, že mě na tom jevišti zajímal jen on. Byl fakt skvělý! Od té doby jsem věděl, že chci být jako on. Rozhodl jsem se být hercem a šel si za tím.
Co kdyby se to nepovedlo?
Ta varianta vůbec neexistovala. Nad tím, že by mě nevzali na konzervatoř, jsem neuvažoval. Prostě jsem si řekl, že mě tam vezmou. Chodil jsem do různých dramaťáků a připravoval se. A oni mě tam fakt vzali. Jasnej fokus dopředu.
Jako herec jste pak začínal v rolích feťáků, oproti současnosti jste byl totiž pořádně vyzáblý...
To je pravda. Zatímco dneska hodně cvičím, na konzervatoři jsem se spíš oddával večírkům. Kvůli točení a zkouškám v divadle a škole jsem přestal mít čas na šerm a místo toho jsem se věnoval studentskému životu.
Hodně jsme chodili do hospody a řádili. Byl jsem proto vyhublej a lehce sešlej. Měl jsem jen asi šedesát kilo. Vizuálně jsem se proto na ty role hodil.
Přestal jsem ze dne na den pít, a to úplně. Dám si maximálně přípitek na premiéře
Zakoketoval jste sám někdy se světem drog?
Ať hodí kamenem, kdo nikdy nic nezkusil. Já myslím, že si nemusíme nic nalhávat. Nikdy jsem ale nebyl pravidelný uživatel drog, to rozhodně ne. Stanislavského metodu jsem kvůli roli feťáků nepoužil.
Kdy se to změnilo a začal jste dostávat i jiné role?
Když jsem začal znovu cvičit. Je to zhruba sedm let, co jsem přestal ze dne na den pít, a to úplně. Dám si maximálně přípitek na premiéře, což je tak čtyřikrát do roka.
Místo opileckých večírků jsem začal znovu dělat něco pro sebe. Chodím do fitka, posiluju, vizuálně jsem se změnil. Díky tomu se změnily i role, které dostávám.
Ze škatulky feťáků a pochybných existencí jsem se přesunul do škatulky policajtů a vyhazovačů. Jsem za to rád, protože k postavám policajtů mám rozhodně blíž než k postavám feťáků.
Jednoho policajta jste si zahrál i ve filmu Promlčeno. Na této roli je zvláštní to, že se jmenuje stejně jako vy - Karel Jirák. Jak se to stalo?
K tomu se váže hodně vtipná historie. Scénář k tomu filmu psal sám jeho režisér Robert Sedláček. A už když tu roli psal, nejspíš na mě nějak podvědomě myslel.
Už jsme se totiž znali, potkali jsme se při natáčení jeho předchozího filmu o Janu Palachovi. Policajt má proto moje jméno.
Já mám zvláštní dar od pánaboha, že se nemusím učit texty. Jenom si je večer přečtu a je to
Jenomže původně ta role nebyla psaná pro mě, měl ji hrát Rosťa Novák. Nicméně ten chvíli před natáčením z projektu vypadl. Robert Sedláček proto nakonec angažoval mě. Zavolal mi a řekl: „Kruh se uzavřel.“
Ptal jste se, proč vám tu roli nesvěřil rovnou?
Ptal, ale popravdě už si nevybavím, co mi řekl. Ono to totiž všechno proběhlo strašně rychle. Na přípravu jsem měl jenom čtyři dny, byl to celkem chaos a stres.
Dá se vůbec za čtyři dny připravit na natáčení? Dokázal jste se třeba naučit scénář?
Víte, já mám takový zvláštní dar od pánaboha, že se nemusím učit texty. Já si je jenom večer přečtu a je to. Když se pak ráno probudím, zjistím, že si to pamatuju.
Navíc já mám docela rád, když jsem pod tlakem a když se nestíhá, protože mi pak nikdo nic nevyčítá, když se mi náhodou něco nepovede. (směje se)
To se stalo, že se vám něco nepovedlo?
Snad ne, ony ty čtyři dny docela stačily. Sešli jsme se před natáčením s režisérem na kafi a všechno probrali. Mohl jsem si dokonce říct, které repliky chci upravit, aby mi to bylo vlastní. To Robert Sedláček dělá a je to moc fajn, protože postavy pak vypadají důvěryhodněji.
Vladimír Kratina: Stýskáním po starých časech naštěstí netrpím
Co jste si třeba upravil?
Občas nějaký slovosled ve větě. Spolu s Vladimírem Kratinou, se kterým ve filmu hrajeme parťáky, jsme si navíc několikrát do scény přidali humor. Samozřejmě po konzultaci s režisérem. Něco vzniklo předtím, něco přímo na place. Robert nás zkrátka nechal tvořit. A když to bylo dobré, tak to ve filmu nechal.
Policista Karel Jirák je plný optimismu a ideálů. Jak je na tom herec Karel Jirák?
Herec Karel Jirák se taky pořád snaží mít ideály a věřit ve spravedlnost. Bohužel víry poslední dobou ubývá. V některých případech už jsem o iluze dokonce i přišel.
O jaké například?
O ty, které se pojí s malým českým uměleckým rybníčkem. I za tu krátkou dobu, co se tomuto oboru věnuju, jsem zjistil, že řada věcí není tak čistá, jak se na první pohled zdá. Konkrétnější ale být nechci.
RECENZE: Ajťák Roden na cestě pomsty
V Promlčenu hrajete po boku Karla Rodena, kterého jste v jednom z předchozích rozhovorů označil za nejúspěšnějšího českého herce. Jaké to s ním bylo?
Je fakt, že Karel Roden to dotáhl ze všech českých herců nejdál. Je to skvělý herec a obrovská osobnost, ze které bych měl za jiných okolností stres a trému. Jak jsem ale řekl, na takové věci vůbec nebyl čas. Zažíval jsem takový frmol, že jsem si trému ani nestačil uvědomit.
Navíc já už jsem s Karlem Rodenem jednou točil. Bylo to v minisérii České televize Zločin v Polné. On tam hrál Tomáše Garrigua Masaryka a já studenta Otakara Theera. No a tehdy jsem na svoji trému skutečně dojel - tu scénu jsem mu dokonale pokazil.
Co se stalo?
Měl jsem celkem jednoduchý úkol - zvednout se ze školní lavice, přijít k tabuli, říct jednu větu a pak začít psát nějakou pseudointelektuální báseň na jeho účet.
Poté měla v celé třídě vypuknout vřava, všichni přítomní komparzisti měli začít řvát a házet židle.
Karel Roden se na mě potměšile usmál a v tom úsměvu jsem četl: Tys to pos..., viď?
Jenomže jakmile na mě pan Roden promluvil, úplně jsem se ztratil. Byl totiž fantasticky nalíčený, vypadal fakt jako pětitisícovka. Tréma se proto ještě znásobila, před tou tabulí na mě nekoukala jedna, ale hned dvě extraosobnosti.
Takže to, co jsem zamumlal, vůbec nebylo použitelný. Jenomže komparz to nepochopil a plánovanou vřavu spustil. A nechtěl přestat.
Jak na to zareagoval Karel Roden?
Podíval se na mě přes ty masarykovské brýle a potměšile se usmál. A v tom jeho úsměvu bylo všechno. Četl jsem v něm: „Tys to pos..., viď? A teď jsi pod tlakem, protože jsi to pos... Rodenovi, viď?“ Bylo to strašný.
A mně nezbývalo nic jiného než jenom odevzdaně čekat, až ta vřava ustane a celá scéna se natočí znovu. Ty tři minuty, co jsem tam stál, mi připadaly jako čtyři hodiny.
Ještě mi řekněte, co dalšího teď chystáte.
Teď v létě bude mít premiéru další film Roberta Sedláčka, ve kterém hraju. Jmenuje se Řekni to psem a je to komedie o pejskařích. Mám tam sice malou roli, ale to nevadí. Mám radost, že mě Robert znovu oslovil.
Každého herce totiž povzbudí, když ho nějaký režisér opakovaně obsadí do svého filmu. Znamená to, že svou práci nedělá úplně blbě. Nebo že si to myslí minimálně ten konkrétní režisér. A u takové osobnosti, jakou je Robert Sedláček, to povzbuzení platí dvojnásob.