Karel Heřmánek ml.: Musím se ještě hodně učit

Tatínek s maminkou divadlo vedli třicet let. Poslední roky pro ně byly nesmírně stresující, kupil se jeden problém za druhým, hlavně táta z toho byl hodně unavený, neměl už chuť dál pokračovat. Předpokládali jsme, že s tím rodiče budou přinejmenším potřebovat pomoct.

Samozřejmě byla možnost firmu prodat, to mi ale přišlo škoda, protože jsem přesvědčený, že je na čem stavět. Máme dobrý repertoár, široký okruh diváků, zkrátka vybudovanou rodinnou značku.

Rozhodli jsme se společně s bratrem Josefem jít do toho. On vystudoval režii na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a pak filozofii na Univerzitě Karlově. Sám bych to nezvládl. Pepa se víc stará o provoz divadla, já spíš řeším produkci.

Nevím. Bylo mi jasné, že se to rozhodnutí blíží, a když k němu došlo, teprve začínám přicházet na to, jaká to je zodpovědnost. Došlo mi to, když jsem dělal nějaký rozhovor, a uvědomil jsem si, že v takové vlastně manažerské pozici bych měl mít na všechno kolem našeho divadla nějaký názor.

Musím se ještě hodně učit a jsem v tuhle chvíli rád, že mám za zády rodiče s jejich zkušenostmi a neplaveme v tom sami.

Samozřejmě smutné, ale zároveň příčiny této situace chápu a respektuju. Už před druhou vlnou jsme upozorňovali, že se musí chránit nejen diváci, ale i účinkující. Přejeme si jen, aby to už bylo všechno za námi. Je to těžké a složité období, ale zároveň máme hezké plány do budoucna.

Těšíme se na zkoušení muzikálu Kabaret, které má začít od března. V hlavní roli Sally budou alternovat Kateřina Marie Fialová a Rozálie Havelková. Sám budu s režisérem Radkem Balašem zkoušet roli konferenciéra. Je to pro mě výzva, muzikál jsem dosud nedělal, spíš jsem se mu vyhýbal.

Nejvíc mám teď plnou hlavu Iliady, což je monodrama od amerických autorů Denise O’Harea a Lisy Petersonové. Režie se ujme Guy Roberts, principál Prague Shakespeare Company, který v tom po světě už vystupoval, u nás ve Stavovském divadle.

Vychází to z Homérovy Iliady aktualizované tím, co se děje v našem současném světě. Pro mě to je podobenství člověka v jeho velikosti i malosti, citů, kterých jsme otroky.

Je dobře, že to není jen na mně. Ani bych si nedovedl představit, že bych připravoval několik představení a do toho ještě řešil další záležitosti, teď třeba dotace programu Covid, bez kterých bychom neměli šanci přežít. Tohle má naštěstí na starosti brácha.

Těšíme se, až tahle šílená krize pomine a všichni se nadechneme. Je mi však jasné, že vždycky budeme jako soukromé divadlo v nevýhodě oproti příspěvkovým organizacím, kde mají své jisté a mohou si zkoušet ostošest, ať se děje, co se děje.

Těžká otázka... Chceme trochu jinak nastavit repertoár. Mít na něm tituly, které lidi pobaví, i ty k většímu zamyšlení. Plánujeme i různé doprovodné programy, k tomu se teď nabízí třeba antická Iliada.

Tatínek by tu chtěl dělat aspoň jeden projekt za sezonu, ostatně Kabaret bude ještě jeho dítě. Čas od času tu bude režírovat.

Odlišit profesionální přístup ke kolegovi od vztahu otce a syna je samozřejmě problém. Někdy úsměvný, někdy k naštvání, když na mě v průběhu zkoušení začne táta ječet, jako by mi bylo dvanáct.

Mám na některé věci jiný názor, ale důležitý je pro mě výsledek. Když se divákům líbí, ať vzešel od kohokoli z nás, jsem spokojený.

Nikol se stará o PR divadla, organizuje různé doprovodné akce a také v divadle hraje. Počítáme s ní v Iliadě i Kabaretu. Spolu se potkáváme ve Hře, která se zvrtla, a v Mnoho povyku pro nic.

Je špatně, že si člověk chtě nechtě bere práci domů. Takže se o ní bavíme i tehdy, když už bych od ní chtěl mít pokoj. To je ta stinná stránka.

Velké plus naopak je, že k sobě můžeme být upřímní a ve všem si věříme. Při práci na jevišti dám na to, co mi řekne Nikol, a naopak.

Ano, manžely jsme z toho pět let.

Jsme spolužáci z DAMU a Nikol mě od počátku fascinovala jako bytost, krásná ženská, bezprostřední, bezelstná, někdy až naivně. To mě naprosto odzbrojilo. Hráli jsme spolu v rámci ročníkové práce v Shakespearově Othellovi. Já byl Othello, ona Desdemona, říkáme vždycky, že jsem ji škrtil tak usilovně, až přeskočila jiskra.

Hlavně cítíme tlak od obou rodičů a prarodičů. Už se o tom bavíme. Myslím, že je lepší mít rodinu dřív než později.

Když je mezi rodiči a dětmi moc velký věkový rozdíl, není to dobré. Hodně mých vrstevníků už rodinu založilo, neměli bychom čekat moc dlouho. Brácha je taky ženatý, děti zatím nemá, synovce a neteře mám od starších sester z tátova prvního manželství.

Ten před námi běžel už na Slovensku, moc se divákům líbil, točí se čtvrtá série. Věřím, že uspěje i česká verze. Hraju tam doktora, skvělého chirurga, natolik oddaného své profesi, že ho zajímají více diagnostikované případy než samotní pacienti. Zdravý člověk je pro něho nudný člověk. Jakákoli empatie mu je cizí. Diváky jistě i pobaví. Moc si to užívám.

Beru to jako jakýkoli jiný herecký úkol. Jako výzvu. A výzvy mám rád. Třeba v seriálu o Boženě Němcové jsem měl roli německého úředníka finanční stráže, kterému se nelíbilo vlastenecké zaměření jeho českého kolegy Josefa Němce, a vlastně mu zničil kariéru. Moje postava mluví celou dobu německy. Od maturity jsem německy nemluvil, takže to byla docela velká výzva.

Stejně tak když v Anatomii života musím hrát, že umím operovat. Díky skutečným lékařům, kteří nám radí, abychom nevypadali jako úplní blbci, to snad vypadá věrohodně. Nejde jen o pohyby rukou, ale i o texty, které k tomu máme ve scénáři.

Vůbec ne. Tam jsem hrál pediatra, kterému to vlastně moc nešlo, a nakonec medicínu opustil. V Anatomii života jsem do své profese až nezdravě zažraný a nevidím nic kolem.

Když jsme s Nikol skončili DAMU, rozhodl jsem se zrealizovat svůj tajný sen – studovat na slavné herecké škole Leeho Strasberga v New Yorku. Zažil jsem úplně jiný pohled na herectví.

Výuka na DAMU je hodně kolektivní, každý ročník je jakoby hotový divadelní soubor. V Americe je to vysloveně individualistické. Člověk tam pracuje jen sám na sobě. Když vás pak vezmou do nějakého projektu, máte naprostou důvěru, nemůžete čekat, že za vás někdo něco vymyslí.

V Čechách se herci často spoléhají, že jim režisér naservíruje koncept a oni se mu jen podřídí. Čeká se, že režisér řekne, jak to má být.

Známý mi řekl o loterii o takzvanou zelenou kartu (povolení k pobytu v USA), podal jsem si to a kupodivu jsem vyhrál. Nikol takové štěstí neměla, ale jelikož jsme se vzali, mohla mě doprovázet.

Popravdě řečeno jsme ani neplánovali se sem vracet. Jenže mi přišla nabídka do Městských divadel pražských a kvůli ní jsem se vrátil.

Zahrál jsem si tam v jednom představení, další premiéra byla zrušená, celé to šlo do ztracena a já zůstal bez práce. Takže jsem byl rád, že jsem se mohl vrátit do Divadla Bez zábradlí, jehož budoucnost však vypadala v době našeho návratu z USA dost bledě. Přesto jsme se pustili do inscenace Po konci světa, na to pak navázala komedie Hra, která se zvrtla.

Dokonce v Čapkově RUR, kde jsem hrál robota Primuse. V jednom starém divadélku v Greenwich Village. Účinkoval jsem i v několika studentských filmech.

Překvapuje mě, že v některých situacích je pro mě snadnější učit se text v angličtině. Hlavně co se týče veršů.

Trochu je matu, protože si mě neumějí zařadit. I když jsem studoval herectví v New Yorku, nemám americký přízvuk, pokud tedy nechci. Nemám ani slovanský přízvuk.

Láká. Teď se však musím soustředit na to, co je tady. Už bych nechtěl jet, jak se říká, s holým zadkem. Když jsme tam přijeli podruhé, rozvážel jsem zpočátku jídlo pro jednu cateringovou společnost.

Nikoho jsme tam neznali, ale to bylo v mnohém osvobozující. Nikoho tam nezajímalo moje příjmení, ani co dělá táta. Byl jsem tam nepopsaný list papíru.

Žádná výhoda z toho tedy neplynula. S tímhle „stigmatem” jsem vyrůstal od klukovských let, ostatní děti mi to, asi pod vlivem svých rodičů, dávaly občas sežrat. Zároveň jsem se rychle naučil oprostit se od toho, nepřipouštět si to.

Na DAMU jsem zase vůči sobě cítil velká očekávání spjatá s mým jménem. To nebylo nic příjemného.

Když jsem se hlásil na školu, byl táta rozhodně proti. Maminka mě oproti tomu podporovala a fandila mi. Když mě vzali, byl jsem nadšením bez sebe. Táta pokrčil rameny: „Zvolil sis to sám.“

Asi stejné, jaké bych měl já, kdybych měl syna. Že to je těžké, tvrdé řemeslo, kde je člověk hrozně odkázaný na názor cizích lidí. Není žádná jistota.

S Martinem se moc neznáme, nikdy jsme spolu nepracovali, s Vláďou se naopak známe dobře už ze studentských let. Setkali jsme se i pracovně – ve Zločinu v Polné, kde jsem hrál Leopolda Hilsnera, on koncipienta právníka, který ho v tom slavném soudním sporu hájil. Jsme dobří kamarádi, ale nepamatuju se, že bychom někdy řešili svoje otce.

Moje oblíbená pohádka byla S čerty nejsou žerty, kde hrál Lucifera. Je to, myslím, jedna z nejlepších českých filmových pohádek. Pak samozřejmě jeho Leo Popper ve Smrti krásných srnců. Že táta nebo máma bývají v televizi, pro nás bylo normální. Navíc jsme vyrůstali v divadle, kam nás naši hodně brali. Trávili jsme tam hodně času, herci pro nás byli strejdové a tety.

Mám k našim velký respekt, jak to všechno s námi zvládali. Divadelní a rodinný život není snadné sladit. Táta skoro každý večer hrál, maminka pro něj, když nás uspala, jezdila. O to víc jsem si vážil společných chvil na chalupě v Sedmihorkách v Českém ráji. Měl jsem krásné dětství a jsem za ně rodičům neskonale vděčný.