Karel Gott: Strážní andělé jsou moji přátelé

Karel Gott mě vítá galantní a usměvavý jako vždy, před sebou buklet k sedmnácti světovým evergreenům z oblasti soulu, rokenrolu, popu a country… A já zkouším první otázku.

Témat je mnoho, třeba jaký mám všeobecný pocit z doby. Ale to bych musel jít hodně doširoka a napsat knihu, jenže než bych ji dokončil, bylo by zase všechno jinak. Dnes mě zajímá pouze to, jak navést čtenáře na náladu, v níž vznikala moje nová deska, aby třeba dostali chuť si ji poslechnout. Nebo přijít na koncert. Aby mi uvěřili, že mám k těmto písním citový vztah a provázely mě desetiletí. Patří k éře, které rozumí nejvíc ten, kdo ji prožil - zhruba od konce padesátých let. A pro ostatní to jsou krásné nové písně. Byla to, dá se říct, klidná doba, která přála umění, vznikaly dobré filmy, divadla. Na mnohé jsme nadávali, ledacos nás brzdilo, ale o to víc jsme chtěli prosadit právě tuhle muziku. Neznala hranice, nekončila na Rozvadově. Byla v ní svoboda, naděje a inspirace… A to je v nás, kteří jsme tenkrát hudbu nejen vnímali, ale dokonce ji vytvářeli. Jsem hrdý, že patřím ke generaci, která to začala trošku odvazovat.

Původně bylo písniček mnohem víc, mám takový kufřík svých oblíbených melodií, abych je nemusel hledat po bytě nebo ve sklepě, kde skladuji přes tři tisíce vinylových desek. Je jich spousta, takže vybírat nebylo snadné. Taky to neproběhlo najednou, ale při různých příležitostech, na cestách, v autě, při společném poslechu s přáteli… Některé z nich už u nás někdo zpíval, například country Ona mi věří nebo Vincenta má v repertoáru Pavel Bobek. Obě se mě velice dotýkají. Ujistil jsem svoji ženu, že Ona mi věří je věnovaná právě jí. Nevím, s jakými pocity ji zpíval Pavel, ale vyzněla v jeho podání výborně. A proto si přeju, aby mi právě on desku pokřtil. Je skoro poslední mohykán té doby a bude mi myslím rozumět.

Asi víte, že jsem chtěl být malířem. Ale jsem rád, že to osud zamíchal tak, že jsem nakonec vzal mikrofon a kytaru a začal zpívat. To mi umožnilo vzbudit zájem i o mé obrazy. Slavného Vincenta van Gogha mám v sobě, dal mi tolik inspirace a přemýšlení, proč maloval právě tak, jak maloval, že jsem se chtěl vyzpívat ze svého obdivu k němu.

Zajímavé je, že od něj nikdo za jeho života nekoupil obraz. Jen jeden. A celý svět podezírá jeho bratra, který ho vlastně živil, že to provedl oklikou on. Aby mu udělal radost a podpořil ho v malování. Což bylo Vincentovo štěstí, ale i naše, proto dnes můžeme obdivovat jeho úžasné dílo. Došel uznání až po smrti, ve své době měl strašné kritiky, proti nimž jsou reakce pana Knížáka úplným pohlazením.

Úplně na začátku to nebyl on, až časem. K němu musí člověk dozrát, porozumět mu. Podobně jako impresionisté reagoval na módní vlnu fotografií. Tehdy se rozšířil názor: proč něco malovat, když si to můžu vyfotit? Jejich odpověď byla: Ale takhle to nevyfotíte, jak já to cítím. Zachycovali imprese, dojmy, odrazy duše - a ty fotoaparát nemá. Což mi je blízké, nikdy jsem nechtěl malovat detailisticky v duchu romantiků.

No jistě. Holky si rychle našly svého favorita - hned první písničku Párty. Byla vidět jejich taneční kreativita, jak si představovaly, že se k ní budou hýbat. Už měly i svoji choreografii. Pak se jim zalíbil duet s Gabrielou Gunčíkovou Nic už nás nezastaví, ale taky druhý duet Můj ideál s Monikou Absolonovou - přišla k nám, zkoušeli jsme a holky byly u toho. Je od Lionela Richieho a Diany Rossové a je už světově ověřený.

Řekl bych až tak moc ověřený, že není lehké s tou písní vyrukovat - dochází ke konfrontaci se slavným originálem. Ono není vždycky jednoznačné, že převzetí úspěšného hitu bude taky bomba. My nechceme srovnávat, ale prezentovat sebe, jak se té písně ujmeme. Jsme každý za sebe a dáváme tomu svoje. Znáte film Život Briana? Za Ježíšem tam v mé oblíbené scéně chodí davy, které chtějí být přesně jako on. Až se ozve jeden člověk: Já ne!

K tomu jednu zajímavost: každý český text, který vznikne u převzatých věcí, musíte dát přesně přeložit do originálního jazyka, právně opatřit razítkem a pak poslat ke schválení majiteli původních práv. Může se stát, že vůbec neodpoví anebo text neschválí. V takovém případě píseň nemůžu zpívat, což se stalo třeba s hitem Eltona Johna I’m still Standing.

A já jsem nakráčel do studia se stejnou náladou jako v době, kdy jsem je poslouchal poprvé. A protože jsou, jak říkáte, hodně rozdílné stylem, vymezil jsem si při natáčení na každou jeden den. Řekl jsem: dnes jsem naladěný zazpívat tuhle a žádnou jinou. Nechci se soustředit na jiný příběh. Proto bych si moc přál, aby posluchači byli plní obdobné nálady, jako jsem byl já. Aby si vyčlenili čas jen na moji desku. Jenže dnes je všechno rychlejší, doba není klidná a muzika se stává často jen doprovodným elementem, slyšíme ji ve výtahu, v obchoďáku… A když nahrávka nezaujme hned, není čas si ji poslechnout vícekrát.

Seznámil jsem se s hodně zpěváky, ale zrovna s těmito jsem se bohužel nepotkal. Ač byl Aznavour kdysi na Bratislavské lyře, nepoštěstilo se mi to. Přitom jedna z opravdu silných písní, kterou si publikum spojuje se mnou - Když jsem já byl tenkrát kluk, je původně jeho. Patří už nerozlučně ke mně a k mým koncertům. Proto jsem si teď vybral jeho další song, taktéž s textem Zdeňka Borovce - S ní. Vzdává hold matkám.

S ní šel život snáz, byl hezčí svět… místnost jí byla prozářená a nenašel se žádný tón, který by byl smutný… Ač ve skutečnosti kolem nás řádila nehezká doba. Pamatuju si moc dobře na válku. Co říkala maminka, když dopadla na náš dům spojenecká bomba a nás pak dva dny a dvě noci dostávali z krytu. Anebo na to, jak podporovala moje pěvecké a malířské vlohy, zatímco tatínek chtěl, abych se vyučil řemeslu, co má zlaté dno. Zdeněk Borovec v textu přesně vystihl to obecné, co se týká většiny matek. Tahle píseň bude na turné, ač vím, že novinky mají těžší pozici než osvědčené hity jako Dám dělovou ránu nebo Ukážu ti cestu rájem… To publikum reaguje hned. Tady si musí každý spojit téma se sebou, zatleská, ale asi nepůjde o frenetický aplaus.

Ďábel má tisíc tváří je z éry jeho MGM filmů, na které nebyl příliš hrdý, ale písně tam měl pěkné. Ďábel je suprová věc, navíc není moc provařený, a proto jsem si ho vybral. Další Elvis je z roku ’69 a má český název Podezírání. Tahle píseň o tom, že žárlivost a výslech vyhánějí lásku, pro něj byla zlomová, poprvé ji uvedl v Las Vegas na slavném startu svého koncertního turné. A třetí S tebou vždycky přijde máj otextoval Miloš Skalka - ne přímo pro mě, jen dostal jednou chuť si to napsat, a tak sedl, napsal a nabídl mi ji.

Právě jste to řekla: když jsem se pokaždé zamiloval! A to je ten důvod, kvůli němuž jsem často, když se mě tenkrát někdo zeptal Proč se neženíte? Už na to máte věk…, odpovídal: Abych mohl své písně zpívat věrohodně, musím být pořád zamilovaný. S každým vzplanutím přichází nový máj… Ale člověk se časem mění, takže nastala doba, kdy už pro mě vzplanutí znamená něco jiného - planu pro krásný ucelený pocit v rodině. Samozřejmě, jsme s Ivankou už deset let spolu a je to zase trošku jiné, žijeme s krásnými holkami, které jsou pro mě velkou výzvou… Dnes tedy spíš platí text Ona mi věří.

Že se často umí doladit ke mně a že to se mnou vydrží. Věděla, koho si bere a do čeho jde, musela počítat s tím, že popový zpěvák je svým způsobem lehce „šíblý“. Jsme potulní klezmeři, jezdíme od štace ke štaci… Přicházíme do styku se spoustou lidí, můžeme se potkat i s nějakou jinou výzvou. Jsou pokušení a já nejsem z kamene. Ale ona velmi dobře ví, že jim statečně čelím. Přitom musím respektovat i emoce svých příznivkyň (slovo fanynky nemám rád). U ženy, která si vybrala nějakého zpěváka jako svůj idol, nemůže nenastat alespoň skrytý pocit vztahu ženy k muži. A v podvědomí by si ho dovedla představit jako životního partnera a dokonce otce svých dětí. Proto má zpěvák romantik hlavně ženské publikum. I to je jeden z úhlů, podle nichž vybírám repertoár.

To vůbec ne! Kamarádi, kluci Štaidlovi nebo Zdeněk Borovec, mi už po prvních Slavících a úspěchu v divadle Apollo, kdy jsme chrlili hit za hitem, čemuž přála i doba - byli jsme jistou avantgardou popu po 50. letech - říkali: ,Nepočítej s tím, že budeš tak oblíbený i po třicítce. Dívky vymění idol velmi rychle, najednou přijde kluk, který tě smete, zaujme je vystupováním, jiným charizmatem, pohybem, ty nejsi zrovna pohybově nadaný. Přemýšlej, co budeš dělat! Věděli, s jakým nadšením pouštím přátelům nové desky a skoro je tou „pouštěčinou“ otravuju, a tak mi radili, ať se uchytím třeba jako hudební redaktor v rozhlase. A já jsem o tom opravdu uvažoval - ne dělat dýdžeje na diskotékách, ale v rádiu, abych měl prostor i vyprávět a podělit se o názory. No vidíte a já to teď už půldruhého roku dělám - pouštím a vyprávím v Českém rozhlasu.

Nepsal to pro mě, ale jako reakci, jak vidí všechny ty křty, otvírání něčeho, prostě jak říkáme „mejdla“. Ale já je mám docela rád, sejdu se s lidmi a pozoruju, jako Rak jsem velmi pozorovací typ. I když to vypadá, že jen poslouchám toho, kdo mi zrovna něco vypráví. Samozřejmě ho vnímám, ovšem leckdy už vím, co přijde, a můžu dokonce napovídat. A tak sleduju i několik věcí najednou, což je strašně zajímavé. Jak napsal Pavel: škvára lítá Bohu do oken, v kapsách zazvoní telefon, vůně parfémů, róby a kreditní karty… To přece člověka donutí k přemýšlení. Každá doba s sebou nese módní trendy chování, něco je IN, něco OUT. Dnes je IN, že když vidím na ulici hezkou ženu, určitě telefonuje nebo má sluchátka na uších, aby si ani pohledem nezadala. Dřív to bylo jiné - letmý úsměv, pozvání na kávu, zkrátka víc komunikace…

Ani ne tak potřeboval, ale měl. A věřím na ně. Když si promítnu, jaké lidi jsem v životě potkal, ty, kteří mě nasměrovali k úspěchu, myslím, že jsem měl kliku. Rád bych jim to řekl, protože tehdy jsem si to ani neuvědomoval - někdo nasměroval mě, pak zase já jeho, je to týmová práce, můj úspěch je trochu i jeho. Jenže mnozí už tu nejsou.

Jeden z těch andělů mi třeba po neúspěchu jistého textu Pavla Vrby poradil, abych to s ním ještě zkusil. No vidíte, a jak jsem udělal dobře. Na minulé cédéčko standardů mi napsal přímo perly! Měl jsem štěstí, že to stihl (Pavel Vrba zemřel loni 7. září - pozn. red.).

Spíš mě nasměrovali na životních křižovatkách a rozcestích, třeba když jsem váhal, jestli odejít do ciziny. Lákadla byla veliká. Pak přišla doba velkých změn a svoboda - ale místo ocenění, že jsem se rozhodl zůstat a pracovat tady, se mě někteří zlí lidé pokoušeli zdiskreditovat, protože věděli, že se bránit nebudu. Chtěli, aby se zapomnělo na Gotta, který zpíval těm minulým. Ale to se jim nepodařilo. Naštěstí zvítězila většina se zdravým rozumem a ukázalo se, že mnozí ti křiklouni by měli vysvětlovat víc než já. Jistě, ne vždy na mě měli strážní andělé čas, občas zaspali nebo létali příliš nízko. Byly různé průšvihy a strašné bouračky, za padesát let cestování se stalo ledacos. Ale vždycky nakonec nějaký zapracoval a já jsem z toho vyvázl.

Kdybych chtěl něco prožít, nebudu o tom ani tak mluvit, ale raději se na to zaměřím a budu si přát, aby se to stalo. Ovšem bylo by nevděčné, kdybych teď, kdy se mi daří, chtěl něco měnit. Naopak. Chci dělat to, co dělám, a těm andělům vždycky jen poděkovat a poprosit je, ať vše zůstane při starém.

Ano, velmi mě zajímají. Těm nadaným bych přál, aby anděl, který jim dal talent, měl i sílu prorazit v mechanismech kolem. Mladí dnes mají lépe rozrolovaný červený koberec, než jsme měli my - už ve finále soutěže jim garantují smlouvu s gramofonovou společností, že s nimi natočí album. Ne singl na zkoušku! A taky smlouvu s televizí a s managementem slibující zářivou kariéru… Ale chybí tam jeden článek: aby se lidi dozvěděli, co vyrobili. Já musím vyvinout hodně úsilí, když chci zjistit, co dotyčný vydal a kde to uslyším. Tam právě chybí ta síla. Existuje sice bezpočet rádií, ale když jedno něco odvysílá, nic to ještě neznamená. Nabídek je tolik, až unavují. Je třeba, aby tomu klukovi nebo dívce někdo napsal píseň, která bude nepřeslechnutelná. Jen pak ji média dají do éteru častěji. Bez neustálého opakování v rádiích nelze udělat hit.

Kolik bylo takových, že jsem je slyšel poprvé a řekl si: to asi světová sláva nebude. A kudy jsem jezdil, tolikrát jsem je slyšel - až se mi to začalo líbit a šel jsem si tu desku koupit.

Mám z těch soutěží opravdu dost oblíbenců, hlasově to byl třeba Petr Bende, Ondřej Ruml nebo Martin Chodúr. Ale nebudu mu radit, kde udělal eventuální chybu v rozhodnutí. Nebo se mi líbil mladinký Jan Bendig, zpíval Stand By Me úplně neuvěřitelně, měl ten romský feeling, jaký obdivujeme u barevných zpěváků. Podobně když začala zpívat Monika Bagárová Už z hor zní zvon, věděl jsem, že to není v notách, ale v ní. Taky Martina Balogová byla moje favoritka, a když vypadla z finále, Karel Svoboda mi zavolal, jestli bych do toho šel, když napíše duet. A byl duet. No a Gábinu Gunčíkovou už beru s sebou na turné…

Připravený jsem, ale samozřejmě obavy musí mít každý zpěvák, jehož úspěch spočívá v kvalitě hlasu. Když někdo přijde na lyrického tenora, měl by vědět, že záleží hlavně na tom, aby drželo zdraví. A pak přichází ještě to věčné pochybování, zda jsem zvolil správné písně. Držím se citátu Reného Descartesa: O všem je třeba pochybovat.