Karel Gott: K načerpání energie uznávám jenom české a moravské lesy

Tyto měsíce však Karlu Gottovi přinášejí ještě jedno potěšení – pro někoho možná překvapivé. Když mu zbývá volná chvilka, rád se dívá na televizní soutěže v hledání talentů.

Je to vůbec jedna z nejlepších věcí, co televizní zábava může nabídnout. Lidi se rádi dívají na nové tváře a rádi pozorují, co ostatní umějí a jaké mají talenty. A soutěživost je dána každému, proto to diváci mají tak rádi. I já jsem kdysi tak začínal. Zpíval jsem v soutěži ve Slovanském domě a u poroty jsem vůbec neuspěl, i když publikum si mě vytleskalo a musel jsem zpívat znovu. A navzdory porotě jsem ještě týž večer dostal nabídku na dvě angažmá. A za dva roky jsem měl prvního Slavíka.

V padesátých letech bylo všechno uhlazené, populární byly uklidňující a uspávající barytony, a najednou přišlo takové divoké a naléhavé zpívání. Tenkrát to přenášel rozhlas, zatímco dnes to obstarává televize a já divákům přeju, aby si to užili a zase objevili něco nového a zajímavého.

Byl to můj nápad vrátit se do staré dobré prádelny, jak Lucerně říkám. Není to tak, že si na velkou halu už netroufám, pokud bude zdraví, ještě na to dojde. O2 Arénu chci ještě jednou, potřetí, vyprodat.

Lucernu si můžu víc užít, protože jedině tam vidím do očí téměř každému divákovi. Přesně vím, pro koho zpívám, a také jak lidi reagují. V aréně před sebou mám vzdálené malé postavičky, některé až v dálce nahoře, a i když je tam úžasná atmosféra, chybí intimita. A také publikum se v Lucerně cítí úplně jinak. Divák není jeden ze dvacetitisícového davu, ale je návštěvníkem koncertu, je vidět a tu atmosféru spoluvytváří.

Absolutně. Dříve jsem v prázdné Lucerně rád a často dělal i televizní interview, protože tam se mi i úplně jinak mluví než kdekoliv jinde.

Třeba tady, v řecké restauraci Olympos na pražském Žižkově, kde právě sedíme. Líbí se mi zdejší atmosféra, chodí sem i někteří moji kolegové. Cítím se tu dobře, a když v létě sedím venku, připadám si jako v Řecku.

Během povídání si vždycky rád dám nějaké skvělé řecké jídlo – jehněčí kotletky, souvlaki nebo ovčí sýry. To mám rád. Ale ještě ke geniu loci Lucerny – dýchá to tu atmosférou, ve které přetrvává například duch geniálního tenora Enrica Carusa nebo ruského barytonisty Fjodora Šaljapina, jehož žákem byl můj profesor zpěvu Konstantin Karenin.

A co pamatuju já, nezapomenutelný byl v Lucerně v březnu 1965 například koncert Louise Armstronga nebo na jaře roku 1969 koncert Elly Fitzgeraldové, dále Duka Ellingtona, Gilberta Bécauda, Charlese Aznavoura, Mireille Mathieu, Tiny Turner a mnoha dalších vynikajících zpěváků a muzikantů. Na všech jsem byl.

Právě ten, jehož koncert mi v pražské Lucerně koncem 90. let utekl. Byla na něm řada mých kolegů a ti mi říkali, že to byl největší kulturní zážitek v jejich životě. Mým hudebním miláčkem je americký zpěvák populární a jazzové hudby Tony Bennett. Nejenže nádherně zpívá, ale také je úžasně přirozený. Byl vždy trochu ve stínu svého velkého životního přítele Franka Sinatry, který byl o deset let starší a který ho oprávněně nazval svým nástupcem a největší hvězdou světového šoubyznysu. Největším hitem jeho kariéry je asi píseň I Left My Heart In San Francisco, která mu přinesla dvě Grammy.

Třeba když se v roce 1952 poprvé ženil, byl už takovou hvězdou, že se dva tisíce jeho fanynek rozhodly proti sňatku svého Tonyho protestovat. Před newyorskou katedrálu sv. Patricka přišly v černém a kupodivu zůstaly během Tonyho příjezdu i odjezdu v zoufalé tichosti. To když jsem se já nedávno oženil, nikdo neprotestoval. Ročně absolvuje Bennett okolo dvou stovek koncertů a na žádné turné nevyjede bez bloku, do kterého si dělá náčrty svých pozdějších obrazů. Ty už dokonce vydal v knize Co vidělo mé srdce.

Jak jinak. Někdy je to s velkým zpožděním, ale dávám si na tom záležet a umím to ocenit i u druhých. S agendou mi pomáhá jen Honza Adam, který je editorem mých webových stránek. Všem, kteří si napíší, odpovídáme, posíláme fotografii nebo CD s mým podpisem a s mým osobním věnováním.

Při osobním setkání stačí, abych se jednou jedinkrát neovládl a někomu třeba řekl: „Promiňte, teď opravdu nemůžu, vážně nemám čas,“ a ten člověk si pak bude po celý život pamatovat, že mě oslovil a já byl na něj protivný.

To buď máte, nebo nemáte. Vždycky uvádím historku s Louisem Armstrongem. Když tenkrát skončil svůj koncert v Lucerně, byli jsme s Jiřím Suchým u něj vzadu v šatně. Nedalo se tam dýchat, Armstrong byl v té době nemocný, a tudíž unavený. Instinktivně ale zaslechl, jak pořadatel pod pódiem rozhání lidi, že se pan Armstrong podepisovat nebude. Nechal si to přeložit a pak řekl: „Počkejte, já se převleču a jdu na to.“

Podepisoval se, dokud poslední fanda neodešel domů s podpisem, a to i přesto, že na našem trhu neměl žádný komerční zájem. A potom s námi ještě šel do Semaforu, kde jsme společně jamovali do půl třetí do rána. Všichni jsme mu zazpívali a on zpíval a hrál na trumpetu.

Protože si myslím, že lidi takové spojení zajímá. Když dají svoje hlasy dohromady zpěváci trochu odlišných žánrů, může z toho vzniknout něco velmi zajímavého. Jako posluchače by mě vždy zajímalo, jak se jim to podaří a jestli mezi nimi jako zpěváky a publikem přeskočí ještě něco navíc.

Znovu uvedeme duet Ráj bláznů. Bez tohoto duetu se v následujících dvanácti letech neobešlo žádné z našich pěveckých setkání, a že jich bylo. Diváci ho tedy uslyší i tentokrát.

Například slavný hit anglického rockera Johna Milese Musica s českým textem Hudba se mnou vchází. A protože Eva miluje muzikál Andrewa Lloyda Webbera Fantóm opery, který viděla po světě snad pětadvacetkrát, každý z našich společných koncertů budeme zahajovat duetem tajemného fantóma z katakomb pařížské Opery a mladičké operní pěvkyně Christine právě z tohoto muzikálu.

A pak máme připravených ještě dalších pět společných písní, u nichž prozradím, že je v posluchači už v mém podání znají, ale my je s Evou Urbanovou zazpíváme jako duety.

Spoustu písní, které si moje publikum v průběhu mé padesátileté kariéry oblíbilo nejvíc.

Když jsem já byl tenkrát kluk, Bum, bum, bum, Oči má sněhem zaváté, Hej, páni konšelé, Lady Carneval, Pretty Woman, Stokrát chválím čas, Jdi za štěstím, Být stále mlád… Novinky ode mě poslední dobou vlastně už nikdo ani nečeká, až je mi to trochu líto, protože každý zpěvák chce ukázat, jak se vyvíjí.

Kdybych já byl posluchačem Karla Gotta, budu si kupovat právě ty poslední nahrávky, abych viděl, jak si s některými písničkami poradí dnes úplně jinak. Jak jinak pln životních zkušeností interpretuje léta známé texty. Ty vysoké tóny na koncertech dnes ukážu také, ale vychutnám si je jako bonbónky.

V šedesátých letech jsem si ale myslel, že zpívání je jen o těch výškách, a že to tam prostě musím vypálit. Je krásné, když tenor předvádí áčka a béčka, ale zároveň musejí znít dobře i jeho hloubky čili musí mít celý rejstřík. A důležitá je také technika, a ta se postupem času mění a je pokaždé malinko jiná.

Je to lišejník islandský. Eva si z něj připravuje čaj s medem a nosila ho i na zkoušky. Přesvědčila mě, že to je na uvolnění spodních cest dýchacích opravdu výborné. Já mám zase vyzkoušenou slivovičku s medem. Nezpívá se mi po ní líp, ale radši.

Ano, když je to možné, vždycky při svých cestách po republice na chvíli zastavím a jdu se projít do čisté, neposkvrněné přírody. Abych se mohl naučit texty a dokázal se koncentrovat například na velké koncertní turné, musím být v pohodě a pánem svého času a pro takové načerpání energie uznávám jenom české a moravské lesy čili naše luhy a háje. Tam se soustředím sám na sebe, všechno si srovnám v hlavě a také mě vždycky něco zajímavého napadne. Krásně je okolo slapské přehrady a letos jsem pro sebe a svou rodinu objevil Vysočinu.

Jedním z jejich nejoblíbenějších je skvěle natočené DVD z koncertu Heleny Vondráčkové z Lucerny, kde jejím hostem byla Monika Absolonová se svými tanečnicemi. To u nás doma hraje takřka pořád, holky znají všechny texty a tancují.

Jsem rád, že jsem se narodil za války, kdy nebylo nic a všechno bylo na příděl. Chleba nalámaný do melty čili do žitné náhražky kávy, to bylo naše všechno. Ve škole mi jako podvyživenému dítěti dávali rybí tuk a o to víc jsem si pak v životě všechno vychutnával. Jenom občas nám američtí vojáci, kteří pak do Plzně přijeli ve svých džípech, hodili žvejkačku nebo malou hořkou čokoládu. To byl svátek. Ve škole jsme s tím pak obchodovali.

Když měl někdo od babičky z vesnice namazaný chleba s máslem, bylo to za jeden plátek žvýkačky, když to bylo sádlem, tak za celý balíček, a když byl chleba jen s margarínem, bylo to za žvejkačku z pusy do pusy.

Výlety do jiných žánrů mám rád a moji příznivci je očekávají. Když mám tříhodinový koncert, průřez žánry publikum udržuje v napětí a očekávání. Album Lidovky mého srdce jsem s Cimbálovou muzikou Ladislava Pavluše nahrával v absolutním klidu, jen když jsem měl čas a chuť. Nečekal jsem, že album bude bourat hitparády, ale chtěl jsem se vrátit k samé podstatě upřímné lidové písně, která je mi blízká. Vlastně jsem si tímhle albem splnil jeden ze svých snů.

Přesto na nadcházejícím turné nic z tohoto repertoáru zpívat nebudu, protože mě bude doprovázet Boom!Band Jiřího Dvořáka se dvěma vokalistkami a desetičlenným smyčcovým orchestrem. Bez cimbálovky by takový repertoár neměl cenu. V létě jsem ale pro Českou televizi natočil s Cimbálovou muzikou Ladislava Pavluše a s Miroslavem Donutilem stejnojmenný recitál Lidovky mého srdce, který se vysílal na státní svátek 28. září.

V Děčíně se koncert konal už 31. srpna, v Pardubicích včera a teď nás čekají České Budějovice, Liberec, Karlovy Vary, Žilina, Ostrava, Brno, Bratislava, Košice a Olomouc. (koncert v Českých Budějovicích už proběhl, a to 3. 10. - pozn. red.).