Karel Dobrý: Mám špatnou minulost a přijatelnou přítomnost

Když mě navštívil autor knižní předlohy, spisovatel Miloš Urban, vytopil nás zrovna soused. Urbanovy knížky jsem znal, nejraději mám Sedmikostelí. Když jsem ho četl, měl jsem pocit, že Urban musí být člen nějakého tajného řádu, který pracuje na zlepšení podmínek na Zemi.

Není to rodinné sídlo, koupila to maminka mojí ženy ještě za totáče jako ruinu a s přáteli to začali dávat dohromady. Z gruntu, udělali podlahy, okna, spoustu věcí.

Ne, jsem tu vždy, když nemám práci.

Začnu točit koncem května, tak využívám poslední volné dny. Jsem tu rád hlavně kvůli koním, vztah je úplně jiný, živější, když se s nimi vidím každý den.

Protože jsem udělal začátečnické chyby, z toho pramení většina zranění. To poslední, kdy jsem si zpřetrhal kolenní vazy, jsem si způsobil vlastní jezdeckou chybou. Kůň stál deset dní ve stáji a pak jsme šli rovnou ven.

Ve volném prostoru jsem si umanul, že budeme chodit jako na jízdárně. To pro něj bylo nepřijatelné, protože měl hodně energie a chtěl se pořádně proskočit. Ale já se tolik proskakovat nechtěl. Jak byl nabitý, neudržel jsem ho, nutil jsem ho zachovávat koridor a to ho natolik vytočilo, že se mě zbavil a šel domů.

Pravidelně? Až když jsem měl svého koně, což přišlo asi před dvanácti lety.

Poprvé jsem seděl na oslu. Na matějské pouti v Praze. Nevím, jestli to byl osel, nebo poník, ale chodil dokola na takovém malém plácku.

Super! Přemýšlím, jak to udělají. Budou vozit koně na zkoušky a já s ním budu muset pracovat, než s ním vjedu do osídlené oblasti? Scénář jsem ještě nečetl, ale je to o nějakém rozporuplném člověku.

Nečekal jsem hlavně takovou nabídku.

Bylo jich až moc. Neměl jsem z toho dobrý pocit, poslední půlrok to dorazil. Zkoušení mi už lezlo na nervy. S někým si člověk sedne, s někým ne, a já jsem osobní záležitosti neuměl řešit jinak, než že jsem odešel.

Když je člověk na vrcholu, tedy v nejprestižnějším podniku pro herce v Čechách, asi by se měl opanovat. Ale nešlo to. Já byl zoufalý při každé repríze a naštvaný, že to musím hrát. I u těch věcí, které mě dřív bavily, třeba u Othella.

Souvisela s tím, co vrcholilo ke konci sezóny. Předcházela tomu rozprava s šéfem, ale to už bych zabíhal do detailů, do kterých zabíhat nechci.

Co se týče divadla, ano, ale měl jsem roztočené asi tři filmy. A takové ty příštipky v podobě dvou tří natáčecích dnů v německé či jiné cizí koprodukci. Byly to super projekty, v nichž jsem si třeba sedl na lavičku, kde proběhl dialog, a na shledanou.

Režisér Dušan Pařízek, který tam působí, mě oslovil už několikrát, že bychom mohli něco udělat, až nebudu tak zaháčkovaný, jako jsem byl v Národním. Ta konstelace nastala a on se ozval. Zkoušet začínáme začátkem listopadu.

Nebude, a když tak si napíšu tahák na brnění. Je spousta možností, jak se naučit text, psychofyzická paměť mi funguje a pak už mi to nikdo z hlavy nevyndá.

A vidíte, opričníka jsem se zrovna nijak zvlášť nedrtil. Naučil jsem se asi sedmadvacet stran textu za pět, maximálně sedm hodin. Šlo to dobře.

Není, možná jsem jí něco řekl v období, kdy jsem se potácel divadelními prostorami a sděloval lidem svoje pravdy. Možná jsem jí taky něco sdělil. Asi si říkala: Co to je za psychopata, vždyť se neznáme a on mi něco bude vykládat? A možná se mě i stranila, protože je to vkusný člověk.

Ona umí přesně navážit, aby všeho bylo akorát. Ale doufám, že mě už nic takového nečeká. Že po mně takové role nebudou chtít stále.

Vždyť je to spílání lidem! Strašení! Několikrát do měsíce jsem škrtil ženskou, hrál opričníka a blázna van Gogha! Nebylo mi z toho dobře.

Prokládám to delšími dovolenými tady. Zajdu do banky, vezmu si úvěr. A když zjistím, že prachy docházejí, začnu honem vydělávat. (směje se)

Jako každý Pražák na vesnici, co slýchá zas**** Pražáci.

Tehdy šlo o omyl. Patřila někomu jinému, já tam jen vlezl. Ale i tady už drželi židli, jen jí říkají stolička.

Ne, já ne, já jsem jen někdy drzý. Když člověk přijede z města sem do ráje a ten pocit ještě podpoří alkoholem, vyjde z toho někdy nestandardní chování. V hospodě diskutujeme, ale že by tu byla každou chvíli bitka, to ne.

Někdy, když se pilo, až oči zezelenají, jak se píše v ruské klasice, jsem býval trochu zjančenej. To už se mi neděje, zabydlel jsem se tu líp a nejsem takový delikvent jako před lety.

Dalo by se říct, že jo. Mám špatnou minulost a přijatelnou přítomnost. Volným odpalům už se vyhýbám. Párkrát se něco semlelo, někdy jsem odešel včas, ale stalo se, že jsem i letěl. Tady berou celého člověka a vyhodí ho oknem. To se stává někdy nad ránem, takové rychlé půtky. Ale nedějí se naštěstí často. V hospodě se taky upeče hodně práce.

Každý ne. Zdejší truhlář jezdí pracovat do Rakouska, zedník pracuje jako hrobník, takže může dělat zedničinu, jen když nepochovává. A někdy se umírá dost, jako zrovna teď, takže nemá čas.

Ano, před chvíli odjela. A přijede zase zítra. Chcete vidět fotku?

Jen někdy.

Ano, vyšel ode mě. Provedení je jednoduché, ale skvěle natočené. Mělo to vypadat úplně přirozeně, ale byl jsem pěkně napjatý. Producent mě nechtěl do vody pustit, tak jsme přemluvili kaskadéra, aby prozkoumal dno. Řekl, že skočit můžu. Protože jsme mohli točit jen jednou, pěkně jsem si to rozpočítal. Jeden, dva, tři, odhodit kabát, čtyři, pět, klobouk, připažit, skočit. A ještě se u toho usmívej, protože se těšíš za rybama!

Nebyl čas. Nejprve jsem si myslel, že skočím po nohách, ale to by se špatně točilo. Nakonec jsme to nasnímali na Štampachu. Je to nádherné místo, které dal dohromady ještě se svým bráchou rybář Jakub Vágner.

Vybagrovali rybník, který komunisti zavezli hlínou a sutí, upravili okolí. Jakub má sádky, perfektně rozumí rybám a skvěle je upravuje na ohni. Žije ve mlýně, kde tři sta let dozadu může zmapovat historii svojí rodiny. Stojí za to tam zajet.

To nevím, u něj doma jsem nebyl. (směje se)

Chudák, studená voda a on v ní byl dlouho. Prodělali jsme kvůli tomu základní potápěčské školení, naučili jsme se značky a posunky, takže nám potápěči, kteří byli pod vodou s námi, dávali znamení.

Základní výcvik jsem si užil, ten opojný stav beztíže. Nicméně záběry pod hladinou neprobíhaly ve filmovém bazénu, ale v přírodě, takže se musely aranžovat. Kvůli vodním rostlinám a rybám se muselo mnohokrát opakovat, aby to vyšlo. Kameramani jsou hrdinové, že to vůbec natočili.

Myslím, že Ondra chystá jiný film. Druhý díl by byl fajn, ale jedině když dá produkce lepší hotel. No nesmějte se, třeba v Mělníce nás šoupli do hodinového hotelu. Takovou úzkost jsem zažil naposledy v pěti letech, když jsme jeli s babičkou a dědou na hory, kde jsme měli slíbenou cimru s balkónem. Protože jsme bloudili a já dostal hůlkami, že jsem nechtěl jít, přišli jsme pozdě. Ten pokoj už neměli a my dostali cimru, kde tekla voda po stupačkách.

V Mělníku to vypadalo podobně, těšil jsem se, že si odpočinu, a ejhle, plíseň. Produkce hledala nejlevnější ubytování, úspory se odrážely ve všem, včetně zkrácení natáčecích dnů. Měli jsme vůli vše splnit, ale ten, co sestavoval natáčecí plán, by měl možná dostat přes hubu.

Jo. Když makám někdy i sedmnáct hodin denně, mohl bych mít adekvátní odpočinek. A jak to gradovalo, začínal jsem být dost afektivní a někdy jsem měl blízko i k inzultaci.

Nedošlo k tomu, protože jsem měl vedle sebe kultivovaného režiséra, jakým Ondřej Havelka je. Tedy ne že by byl vždy kliďas, umí i vykypět, ale statečně se ovládá. Po těch báječných rybách u Jakuba přišly dny bez snídaně, kdy jsme si dělali legraci, že snídáme pránu (vitální životní energii - pozn. red.). Na plac pak přijely jen rohlíky, okurky a mrkev, a když další tři hodiny nedorazilo nic jiného, pomalu jsme se pustili i do toho.

Odnášel to jeden asistent režie, kterému jsem vytrvale nadával, ale on jen vycházel z toho, co měl k dispozici od člověka, který vše sestavil a zmizel. Když jsme dotočili, vzpamatovával jsem se z toho tady. Jednou v noci jsem napsal Ondrovi esemesku, že už s ním točit nebudu. Odepsal, že budu muset, protože má pro mě roli v dalším filmu a nikdo jiný ji prý hrát nemůže. Tak jsem se z pocitu hanby, že si stěžuju zrovna jemu, vykopl rovnou do radosti. Zbylo jen to, že jsem rád, že jsem ten film natočil.

Ne. Jsem ale rád, že je mimořádně samostatný.

To bych netvrdil, já v jeho věku, je mu jedenadvacet, tak samostatný nebyl. Spíš jsem se potácel jakousi mlhou. On je věcnější a cílevědomější. Je silný, silnější než já, i když je to ještě chlapec. Není jen po mně, ale i po mamince, a Tereza je hodně tvrdohlavá. V obou synech, i v Divišovi, se náš temperament násobí.

Ano, chodí na DAMU, kam ho vzali bez maturity, protože prokázal talent. Absolutorium bude moci složit pouze v případě, že si maturitu dodělá, s čímž nevím, jestli počítá. Takže možná magisterskou práci psát nebude, ale do školy normálně chodí.

Žena tuhle říkala, že se mu podařilo něco, po čem vždy toužil její táta Jiří Hrzán: jít po základce rovnou na DAMU.

Tušil jsem, že něco není v pořádku. Šlo o ten případ, kdy děti tvrdí, že chodí do školy, a přitom to není pravda. Neměl jsem čas být důsledný a chodit na třídní schůzky, takže se to bralo, že je vše v pořádku. A najednou 200 neomluvených hodin. Chlapec se sebral, odešel z domova a odjel do New Yorku, Paříže a Singapuru, že se bude živit jako model.

Samozřejmě že v tu chvíli jsem byl přísný táta. Měli jsme doma boje, někdy i tvrdé. Ale žena je odpůrce fyzického násilí, takže u nás nikdy kluci nedostali. Stalo se to jednou dvakrát a strhl se kvůli tomu takový kravál, že jsem se rozhodl, že tímhle směrem už nepůjdu. A pak bylo pozdě.

Možná by to zafungovalo, ale pozdě bycha honit. Každopádně kluk se sebral a odjel. Když se vrátil do Čech, prohlásil, že zkusí hraní. Je ale šikovný na mnoho věcí, práce se nebojí. S kamarádem mají dílnu, vyrábějí věci ze dřeva a ze železa. Nicméně tady na chalupě dřevo čeká už rok.

Ve skrytu duše jsem rád, že dělá, co chce dělat. Snažil jsem se mu vštípit, že když už chce být hercem, ať si k tomu osvojí řemeslo. Zapracoval se i v barovém podnikání v industriálních prostorech, to ho trochu živí. Teď dostal hezkou roli ve filmu Skleněný pokoj, kde taky hraju. Nepotkáme se tam, ale mohl by být můj syn. Není to tam ale vyřčeno.

To bych neřekl. Johanka se sebrala, odjela skoro na dva roky na Nový Zéland, kde česala ovoce, pak dělala servírku. V patnácti chtěla být herečkou a já si dal důkladnou práci, abych ji vyděsil, takže ji to přešlo. Zavrhla to. Pro holky je ta profese ještě horší.

Je pro ně méně rolí, což je dané už divadelní dramaturgií. Vždyť divadlo začínalo tak, že ženské role hráli muži. Pracuje teď na recepci, má přítele a hledají možnosti, jak se etablovat a zavést si živnost nebo podnikání. Její přítel je z hospodské rodiny, vyzná se ve stavebnictví, a tak se možná dají dohromady s Cyrilem a vznikne rodinný podnik.

To je asi největší svéráz. Rozhodl se, že bude ignorovat realitu, a tak nemá ani potřebu přemýšlet, co by chtěl dělat. Jednoduše na to peče. Chtěl jít na vojenskou školu do Vyškova a být vojákem. Souhlasil jsem, ale žena byla zásadně proti. Nabídla, že si může udělat kérku, kterou vyčenžoval za to, že se tam nepřihlásí. Teď má kérky tři a neví, co chce.

Jasně, milující matka se děsí války, nepředstaví si, že by v armádě mohl dělat i v kanceláři. Prostě to neprošlo. Tak sbírá čas. Zatím je na střední ekonomce a nedělá nic. A já jsem rezignoval.

Dřív jsem měl tendenci zasahovat, ale Tereza je velmi liberální. Léta jsem žil na pokraji hysterie, hrotil jsem to, pak jsem se na to vykašlal. Bylo jasné, že se rodina buď rozpadne, nebo to nechám plavat. Tak jsem se na to vybodnul.