Kardiolog Josef Veselka: Neúspěch vás nikdy nesmí rozhodit

Je to stejné jako v každém jiném povolání. Na co jste myslela vy, když jste před chvílí přišla do mé pracovny dělat rozhovor? Možná se vám honilo hlavou, že máte doma nemocné dítě nebo jste si plánovala, co uvaříte k večeři.

Jindy si třeba říkáte, že to bude pěkná otrava, protože ten člověk je hroznej náfuka, nebo že tentokrát musíte být rychlá, protože máte málo času. Myslím na podobné věci a zároveň se snažím, aby se moje myšlenky neubíraly někam, kam nemají. Protože schopnost soustředit se a udržet pozornost delší dobu je jeden z talentů, který v intervenční kardiologii potřebujete. Kdo tohle neumí, je trošku limitovaný.

Nejlepší alternativa je, když se dostanu do stavu absolutního soustředění, kdy víceméně nevnímám svět kolem sebe.

Částečně ano, ale různí se to podle životních období. Když jsem byl mladej, poslouchali jsme na sále rádio, to si dneska nedovedu představit. Později, když mi bylo čtyřicet plus, jsme poslouchali písničky. A teď, když je mi přes padesát, neposlouchám nic. Mám rád ticho, abych se mohl dobře soustředit.

Ano. Když třeba měníme srdeční chlopeň, což znamená, že pacientovi řezem v třísle vpravíme do stehenní tepny hadičku, kterou vedeme novou chlopeň až do srdce, bývají pacienti při vědomí, obvykle pod lehkým sedativem, mohou tedy normálně mluvit.

Jsem nejradši, když neříkají nic. (směje se) Když jsou neklidní, přidáme jim sedativa. A když se mě chtějí na něco zeptat, třeba jak se mají chovat za týden po zákroku, tak jim odpovím, že jim to vysvětlím jindy.

(směje se) No samozřejmě! Pokaždý, když se to začne trošku vymykat rutině, cítím strach. Kdybych byl pořádnej chlapák, tak řeknu, že nikdy. Nebo vám budu vykládat, že to vlastně není strach, pouze obava o pacienta, stav zvýšené pozornosti.

Vím. Ale je vlastně jedno, co si člověk připustí, aby si nepřipadal jako strašpytel. Zrovna včera jsem dával jednomu pacientovi novou srdeční chlopeň a nastal kritický okamžik, kdy musíte udělat zásadní rozhodnutí.

Když je to rozhodnutí dobrý, tak už dneska odpoledne nevíte, že jste ho dělal! Ale když se ukáže, že to bylo špatné rozhodnutí, budete o něm vědět dlouho. Měsíc, rok, možná do konce života si to budete pamatovat a říkat si – to jsem udělal špatně a pacient zemřel.

Takže máte v rozhodující situaci strach a rozhodnutí děláte s velkou zodpovědností, protože víte, že teď to můžete celý pokazit.

Kdy jsem to pokazil? No jistě.

Čím jsem starší, tím to asi beru líp. Své omyly a chyby jsem se naučil racionalizovat. Dost mi pomáhá, že si v práci věřím. Když se pak stane, že máte neúspěch, dáte ho stranou a jdete po té cestě dál.

Přirovnám to ke sportu. V basketu se říká, že střelec se nepozná podle bodů za koše, které dal, ale podle toho, kolik má střeleckých pokusů. Když si věří, nedá třeba tři střely za sebou, ale klidně to takzvaně zvedne, znovu vystřelí. Myslím, že takhle to funguje v každém oboru. Nesmíte se nechat rozhodit neúspěchem. To je strašně důležitý.

Na sále při delším výkonu stejně jako při zápase možná chvíli prohráváte, ale to neznamená, že prohrajete na konci. Když se vám nedaří, musíte to otočit, abyste začala vyhrávat. Nebo když hned na začátku uděláte chybu, musíte to hodit za hlavu, vidět pozitivně.

Jako malej jsem hrál fotbal. Potom přišel basket, nejlepší jsem v něm byl jako dorostenec. V dospělosti jsem se k němu vrátil díky jedné ze svých tří dcer, která ho hrála závodně. Dost jsem to s ní prožíval, a dokonce jsem si udělal trenérskou licenci. Takže to sportovní prostředí docela dobře znám.

Jsem rád, že jsem v životě mohl nahlédnout do různých prostředí, že nemám jenom kardiologii a svět vědy. Pokaždé si někam sáhnu, chci v té oblasti něco dokázat a pak jdu zkusit něco dalšího.

Měl jsem třeba psa, vycvičil jsem ho a chodil s ním na výstavy. No a v posledních letech zase píšu do novin nebo knížky, beletrii.

Nedávno jsem četl rozhovor s Alenou Mornštajnovou a zjistil jsem, že první knížku napsala po padesátce stejně jako já. Akorát že Mornštajnová je slavná a já ne. (směje se)

Myslím, že u mě to byla zakuklená krize středního věku. Jednou se stalo, že jsem se potřeboval z něčeho vypsat. Tak jsem sedl k počítači a tu nepříjemnou situaci zpracoval formou povídky. Já, kterej psal naposledy slohovou maturitní práci!

Pomohlo mi to, začalo mě to bavit, začal jsem psát další povídky, až z toho byla moje první kniha. Pak jsem dostal nabídku psát sloupky do Hospodářských a později do Lidových novin.

Když přišel covid, měl jsem víc času, protože se po práci nedalo nikam moc chodit, tak jsem napsal ten román z lékařského prostředí, co právě vyšel.

Když jsem psal s kolegy učebnici kardiologie, měla 1500 stránek, takže mi ten rozsah nepřipadá zvlášť velký. Dokonce jsem musel trochu zkracovat, protože si to v nakladatelství přáli.

K psaní se většinou dostanu večer po práci, dost času jsem mu věnoval taky o víkendech. Ráno jsem si šel zaběhat, potom jsem si sedl a psal do večera. Když to šlo dobře, zvládl jsem i víc než deset stránek za den. Psal jsem co nejrychleji a četl to po sobě až později. Chtěl jsem dosáhnout toho, čeho dosahuju na operačním sále – dostat se do takzvaného stavu flow, kdy na nic okolo nemyslíte, jen pracujete.

No… Zjistil jsem, že jsou stavy, kdy nemá cenu si k tomu vůbec sedat, třeba když máte nějaké větší starosti.

Ale při psaní románu jsem se dostal do stadia, kdy jsem byl v myšlenkách se svými hrdiny skoro pořád. Myslel jsem na ně, jako by to byli živí lidi. Na konci toho příběhu jsem je pochoval, a představte si, že mi to bylo líto, skoro jako by mi umřel kamarád.

Ano, bolej mě sice achilovky, takže nemůžu denně běhat, ale pohyb musím mít. Střídám běh třeba s jízdou na kole.

To je ohromně jednoduchý: nekuřte, nebuďte obézní, jezte ryby a rostlinné tuky, žijte na zdravém, čistém místě. Nechte si zkontrolovat hladinu cholesterolu a cukru.

Stres rozděluju na pozitivní a negativní. Ten negativní vás budí ze spaní, zažíváte ho, když máte životní krizi, velké starosti.

Pozitivní stres, u nějž věřím, že srdci nevadí, zažívám třeba na sále, když se bojím, ale nakonec to dobře dopadne. Nebo když se hraje basketbalové utkání a o bod vyhrajete.

Děláme věci, o kterých kdybyste mi řekla v roce 1989, kdy jsem nastoupil do práce, že je budu dělat, tak vsadím jedna ku milionu, že nebudu. Hlavně od začátku devadesátých let řekněme do roku 2010 se stalo tolik průlomových věcí!

Třeba výměna chlopní katetrizační metodou, kterou už jsem zmínil – bez velké operace s otevřením hrudníku –, to je něco úžasného. Nebo to, že dáváme pacientům lékové stenty do věnčitých tepen, a tím jim můžeme v akutním stavu zachránit život.

Teď přichází velká věc v genetice spojená s možností editování DNA, která bude mít dopad i v kardiologii. Vezmete řetězec DNA a vystřihnete, co je v něm špatně. Dají se tak léčit některé choroby, ale taky třeba změnit barva očí.

Mluvil jsem s ním jen párkrát. Vzpomínám na něj jako na nejlepšího a nejvýznamnějšího politika, kterého jsem za svůj život měl možnost poznat, jsem takovej havlista.

Byl jsem jen součástí konzilia, takže šlo o dělenou zodpovědnost. (odmlčí se) Kdyby se o mě někdy mělo starat nějaké konzilium, tak tam prosím běžte a řekněte jim, že jsem vám v době, kdy jsem měl ještě rozum, řekl, že konzilium v žádném případě nechci. Je to jedna z nejhloupějších možností, jak se o někoho dobře starat.

Kdybych si chtěl pro sebe přece jen udělat konzilium, poskládám ho maximálně ze tří lidí, ne z deseti. Tři se můžou o pacienta starat, a pokud potřebují radu, mají možnost konzultace s dalšími lékaři, ale ti už by neměli být součástí konzilia.

Jakmile se udělá velké konzilium, začne to být politicko-mocenská záležitost a odbornost se vytrácí.

Z některých pacientů se stali přátelé. Jednoho takového mám obzvlášť rád. Dokonce jsem o něm napsal povídku do své první knížky. Je to bývalý veterinář, bydlí v malé vesničce.

Sám si mě kdysi našel na internetu, jako veterinář medicíně dobře rozumí, takže mi vysvětlil, co po mně chce, a já to nakonec opravdu udělal, šlo přitom o první výkon toho typu na světě v dané indikaci.

Pak jsem poznal, že tohle je způsob, jímž jde životem. Drží svůj osud pevně v rukou, a když něco chce, tak to udělá.

Vyprávěl mi, jak mu na vojně byla zima, a tak se naučil plést a uštrikoval si svetr. Když měla jeho žena srdeční zástavu, tak ji zresuscitoval, zavolal záchranku. Je to můj vzor, se vším si poradí.

Záleží na tom, co si stanovíme jako cílový ukazatel. Já mám Ameriku rád, poslal jsem tam studovat svoje dcery, jedna tam teď dodělává druhou vysokou školu. Takže jsem amerikanofil.

Ale kdysi mi někdo řekl, a s tím musím souhlasit, že je to země pro zdravé, silné a bohaté. Pro takové je to nejlepší místo na světě, není to ovšem nejlepší místo na světě pro černocha z Alabamy. A to se týká i dostupnosti zdravotní péče, která je v České republice velmi dobrá, nezáleží tady tolik na tom, kdo jste a kde žijete, to je velká přednost našeho zdravotnictví.

Ale pakliže se budete dívat jako na vrcholky hor na ty špičky, tak samozřejmě ty špičky jsou v USA výš než v České republice, je to jako srovnávat Krkonoše s Himálajem.

Hlavní rozdíl kromě prakticky nekonečné dostupnosti technologií vidím v tom, že v těch nejlepších amerických institucích udržují jistý standard, pod nějž neklesnou. V Česku se stává, že klesáme pod úroveň standardu, a to i bez ohledu na to, že máme horší technologické vybavení.

Jak kde. Najdete spoustu vynikajících pracovišť v bohatých zemích, jako je Nizozemsko, Dánsko, Německo, Francie nebo Anglie. Kde jsou peníze, jsou i dobrý doktoři.

Ovšem v rámci takzvaného proctoringu jsem jezdil zavádět katetrizační metodu výměny chlopní. To znamená, že přijedete na nějakou kliniku a tam provedete několik prvních výkonů tohoto typu s jejich týmem, naučíte je to.

Takto jsem poznal řadu míst a můj hlavní dojem z toho je, že šikovný lidi jsou všude. Máte třeba hnusnej nemocniční barák uprostřed Moskvy, ale uvnitř jsou šikovný lidi. Jen nemají takové zázemí a taky si tolik neváží lidského života.

To není pravda! (směje se) Je to vytržené z kontextu: mluvil jsem o ženách v intervenční kardiologii. Tady u nás na klinice, a jsem to já, kdo nové doktory přijímá, máme muže a ženy zastoupené zhruba půl na půl.

Ovšem ze šesti lidí, kteří na sále samostatně katetrizují, je jen jedna žena. A myslím, že kromě ní katetrizuje v České republice už jen jedna další.

Na sále se musíte rychle rozhodovat, měnit strategie, být dostatečně sebevědomý a v jistých situacích chladnokrevný a agresivní. To ženám obvykle nesedí, přirozeně si takovou práci nevyberou.

Naopak mezi očními lékaři je minimum mužů, stejně tak ženy drtivě převažují mezi kožaři. Vím, jde o citlivé téma, ale měli bychom přijmout, že ženy a muži se liší. A tak jako ženy nedělají horníky, nedělají ani ortopedii nebo intervenční kardiologii.

Mám tady nejlepší mladou generaci kardiologů v České republice, o tom jsem přesvědčenej. Každý rok se pořádá výzkumná soutěž mladých kardiologů a tam byl osmkrát za sebou někdo z našich takzvaně na bedně, v polovině případů to vyhráli.

Většina z nich k nám na kliniku chodila už za studií a potom jsme z nich udělali svoje doktory.

Jsem v praxi už přes třicet let a šéfem jsem tady asi sedmnáct, takže jsem měl možnost sledovat, jak se ti lidi mění. A musím říct, že současná mladá generace je hodně jiná, v dobrém i horším smyslu.

Jsou sebevědomější, umějí anglicky, mají větší rozhled. Když vezmu svoje mladý doktory do světa na konferenci, nepoznáte už na nich, jestli jsou z Dánska, Nizozemska nebo z České republiky.

Na druhou stranu pozoruju, že nejsou ochotní práci obětovat tolik, kolik bych po nich chtěl. Spoustu věcí mají zadarmo, nemuseli si toho tolik vybojovat. Je to tak v pořádku, pakliže mají potom ještě touhu být nejlepší, nebo aspoň dobří. Na tohle je medicína strašně háklivá.

Na sále nemusíte věci udělat perfektně, ale musíte je udělat aspoň dobře. Protože když v intervenční kardiologii něco neuděláte přinejmenším dobře, pacientovi jde o život.