Kamioňačka Radka Balousová: Řídí bosa a za volantem se cítí jako v pokojíčku

Silnice brázdí patnáct let, lásku k motorům má však v sobě odjakživa. „Když mi byly asi čtyři roky, viděla jsem u nás na sídlišti zaparkovaný trabant s úplně zrezivělým nárazníkem. Rozplakala jsem se, že to autíčko bolí, litovala jsem ho, jako by to byla živá bytost,“ vzpomíná se smíchem v liberecké kavárně.

Auta ji bavila celé dětství a v jejich značkách se orientovala jako málokteré dítě. Obzvlášť zbožňovala typy s výklopnými světlomety, takzvané mrkačky. Když si pak v posledním ročníku základní školy vybírala učební obor, padla volba na automechanika. Že jde o převážně mužskou profesi, ji neodradilo, pro svět aut byla zapálenější než mnozí kluci, kteří si studium vybrali především díky příslibu relativně slušného pracovního uplatnění.

„Ve třídě jsme byly holky tři, celkově nás na školu chodilo sedm, jinak samí kluci. Někteří mistři nám to na praxi dávali pěkně sežrat. Jeden si mě vzal dokonce stranou a řekl mi, že jelikož mám ženskej mozek, nevidí pro mě v oboru budoucnost.“ Dnes už by si takové jednání nenechala líbit, ale v tehdejších patnácti letech jen svěsila hlavu.

Naštěstí ji šovinistické poznámky neodradily a nadšení pro auta neopustilo. Když se naskytla možnost plnit si povinnou praxi v autoservisu mimo školu, zajásala. „Hrozně mě to bavilo, a když člověka něco baví, naučí se cokoli.“ Na závěrečné zkoušky tak byla připravená lépe než většina spolužáků, kteří praxi získali ve školní dílně.

Po vyučení a maturitě doufala, že zůstane pracovat v oboru jako automechanička, to ale nakonec nevyšlo. Když přišla nabídka z jedné firmy, jestli by nechtěla převážet zboží dodávkou, přijala ji. V té době bydlela sama, a tak práci nutně potřebovala. Tolerovala kvůli tomu i ne zrovna přívětivé podmínky. „Na dodávce to nefunguje jako na kamionu, platy jsou nízké, nemáte žádné povinné pauzy,“ vzpomíná na období, kdy padala únavou, domů se vracela na pár dní jednou za měsíc a její plat se pohyboval kolem patnácti tisíc korun.

„Tenkrát jsem to brala tak, že je to normální, že musím dřít a cítit se ztrhaná, abych vůbec nějaké peníze vydělala. Postupně mi ale začalo docházet, že je něco špatně. A protože jsme měli v rodině kamioňáky, věděla jsem, že u nich jsou podmínky lepší.“

Když se jí po třech letech podařilo vyměnit dodávku za kamion, cítila, že si splnila sen. Vozila náklady po celé Evropě, poznávala dálnice a silnice nejen bezprostředně za českými hranicemi, ale i v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Maďarsku nebo ve Skandinávii. Brzy vysledovala, že rčení jiný kraj, jiný mrav platí i za volantem.

„V Itálii je to hodně divoký. Nedávat blinkr je normální, častěji tam vidíte obouchaný auta. Italové se klidně předjíždějí i na zúžené silnici, u toho na sebe troubí a divoce gestikulují,“ směje se. Podobně se podle ní chovají řidiči ve Španělsku, zatímco na severu, ve Švédsku nebo Finsku, jsou silnice klidné. „Lidi jsou tam k sobě ohleduplní a chovají se rozvážně, jako by čas plynul pomaleji. Nevidíte tam kyselý ksichty jako u nás.“

Ženy kamioňačky potkává na silnicích výjimečně, ví jen o několika. Jeden z důvodů, proč se za volanty kamionů nehrnou, je nutnost zapojit fyzickou sílu při vykládání nákladu. „Většinou vám na místě někdo pomůže, a to i když jste chlap, ale není to pravidlem,“ vysvětluje.

Má fakt, že je ženou, i nějaké výhody? „Někde jsou na mě díky tomu možná milejší, ale nemůžu toho zneužívat. Jednou jsem se na tu práci dala, tak si musím poradit se vším, co mě na cestě potká. Nemůžu hrát ztracenou princeznu a tenkým hláskem prosit - pomozte mi!“

Zatímco kulisy za okny kamionu se mění, život v kabině zůstává bez ohledu na hranice a roční období stejný. Po čtyřech a půl hodinách jízdy následuje povinná pětačtyřicetiminutová přestávka. Podobné je to s jedenáctihodinovou pauzou na spánek, kterou je potřeba udělat po třinácti hodinách jízdy. Šidit přestávky se nevyplácí - za jejich nedodržování hrozí pokuta v řádu stovek eur, kterou při namátkových kontrolách uděluje policie.

„V každém kamionu je počítadlo na kartu, kterou může policajt zkontrolovat. Řidiči osobáků se někdy rozčilují, že překážíme v levém pruhu, často to ale bývá právě proto, že spěcháme, protože se snažíme dodržet časový limit,“ vysvětluje Radka.

Na svých cestách v kamionu i spí, je to podle ní pohodlnější, než si většina lidí myslí. „Hned za sedačkami je postel, takže nemusíte nic rozkládat. Nad ní je prostor, kde mám uložené osobní věci, v kamionu je i malá lednice, vozím taky kempinkový vařič.“

Když jako kamioňačka začínala, jedla převážně párky na pumpách nebo instantní nudle s omáčkou, které stačí zalít horkou vodou. „Ve dvaceti ani třiadvaceti jsem dopady na zdraví neřešila, jenže potom jsem přibrala a necítila se dobře, to mě donutilo změnit přístup.“ A tak si začala hledat informace, jak se o sebe lépe starat a jíst i na dlouhých cestách zdravěji.

Před každou cestou si nakoupila a umyla zeleninu a na vařiči v kamionu k ní připravila plnohodnotné jídlo - vajíčka, těstoviny, rýži, dokonce i steak. Mytí nádobí pak probíhá ve zjednodušeném módu - opláchne se vodou a vytře papírovým ubrouskem.

„Jediná nevýhoda je, že jakmile si na vařiči opékáte flákotu masa, prská to, kouří a nasákne vám tím celá kabina. A když si vařič vytáhnete ven vedle trucku, přejde vás zase rychle chuť. Chlapi si většinou hned u kamionů chodí odskočit, takže si zkuste představit ten odér,“ směje se.

Zatímco někteří její mužští kolegové hygienu na cestách moc neřeší, Radka bez večerní sprchy usíná jen stěží. „U pump naštěstí sprchy bývají, většinou to funguje tak, že si za tři eura koupíte žeton a na vysprchování pak máte určitý čas, obvykle osm minut, někde je doba sprchování dokonce neomezená. Kdo říká, že se na cestě nemůže osprchovat, protože není čas ani příležitost, ten se jen vymlouvá,“ prozrazuje.

Jednou však přece jen narazila. „Jela jsem takovými kotěhůlkami v Rumunsku, nikde žádná pořádně vybavená pumpa, tak jsem to vyřešila sprchou z PET lahve vedle kamionu,“ popisuje. Právě video, na němž si improvizovanou sprchu z lahve vyrábí a následně použije, patří na jejím YouTube kanálu k nejoblíbenějším.

K tomu, aby se v kamionu cítila komfortně, přispívá i skutečnost, že řídí bosa. „U kamioňáků je to běžné, zkuste jet šest set kilometrů v botách, nic příjemného to není. Bosá noha pěkně větrá, cítíte se volnější, zkrátka jako v pokojíčku.“ Policisté prý během kontrol na bosé nohy občas upřou kritický pohled a někdy i lehce pohrozí, ale většinou mají pochopení.

Na myšlenku, že by mohla svoje zážitky z cest zprostředkovat prostřednictvím videí a fotek dalším lidem, ji přivedl táta, který taky jezdil s kamionem. „Dlouho jsem ale nevěděla, co točit, aby to lidi zajímalo, takže roky plynuly, aniž se tenhle nápad někam pohnul.“

Prolomilo se to před čtyřmi lety, kdy se Radka s kamionem zasekla uprostřed kopce na zasněžené silnici, kola hrabala a jí se nedařilo hnout z místa. „Vzít v takovou chvíli do ruky mobil a natáčet si tu hrůzu byla pěkná blbost, dneska už bych to neudělala a hlavně řešila tu situaci,“ kaje se. Video však zaznamenalo úspěch - na platformě YouTube má 212 tisíc zhlédnutí.

Dnes její YouTube kanál nazvaný Amazonka Truck sleduje 89 tisíc odběratelů, sledující jí přibývají i na sociální síti Instagram.

Díky videím na internetu získala další pracovní příležitost - před dvěma lety ji oslovili z pořadu Autosalon televize Prima, jestli by pro ně nechtěla natáčet recenze kamionů a dodávek. V té době už se z pravidelné práce za volantem cítila unavená, a tak nabídku s radostí přijala, aby mohla s kamiony jezdit jen brigádně a nadále se věnovat natáčení videí na sociální sítě.

„Jsem ráda, že mě práce řidičky kamionů potkala, ale dělat ji na plný úvazek celý život bych nemohla. Doma se ukážete jen o víkendu, většinu času trávíte o samotě na dálnici,“ říká. Právě samota je podle ní tím, co je na práci kamioňáků a kamioňaček nejnáročnější. „Partnerským vztahům odloučení neprospívá. Není nic horšího než se s někým doma rozhádat a pak muset sednout do kamionu a odjet. Ten člověk, který zůstane doma, je aspoň mezi lidmi, zajde do práce, může si s někým popovídat, rozptýlit myšlenky. Ale kamioňák zůstane sám, jede, vidí před sebou jen dálnici a mozek mu vymýšlí katastrofické scénáře.“

S přítelem, který je také bývalý řidič kamionu, nyní plánují společnou budoucnost. „Možná se časem odstěhujeme někam do ciziny, kde se žije pomaleji a klidněji,“ těší se. Z neznámých míst a situací nemá strach. „Práce kamioňačky vás naučí, že každá situace má východisko. Když třeba zapadnete ve sněhu, nakonec se z toho vždycky nějak vyhrabete a příště si dáte větší pozor. Stejně to funguje v běžném životě. Kamiony mi daly nadhled,“ pochvaluje si.