Kamila Trnková: Každý člověk někdy pociťuje ve vztahu bezpráví. Ať je to žena, nebo muž

Hrajete často tragické postavy, máte v sobě něco z jejich dramatičnosti?

Každý herec nebo herečka trošku dramatu v sobě má. Sebe v rolích zneužitých, které jsem hrála i v kriminálkách, si vysvětluju tím, že mám docela mladistvý vzhled. Ale myslím, že bych byla i dobrý vrah. (směje se)

Ale hrajete i jiné role?

To ano, když jsem točila poprvé pro Voyo, byla to minisérie Případ Roubal. Tam jsem měla roli koncipientky v advokátní kanceláři Roubalova obhájce.

Roubal byl sériový a sadistický vrah. Znala jste ten případ?

Velmi letmo. Když vraždil, byla jsem dítě. Objevilo se to ve zprávách a slyšela jsem o tom, ale nastudované jsem to neměla.

V minisérii Pozadí událostí, kde jste hrála zavražděnou dívku, se mimo jiné jednalo o nekorektní vztahy mezi studentkami a profesory na univerzitě. Máte s něčím podobným zkušenost?

Hodně se o tom tématu mluví, ale je to tenký led. Mně osobně nikdo neublížil, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem se s něčím podobným vůbec nesetkala.

Kde jste se s tím setkala?

V práci. Tam jsme v kolektivu a jsme si hodně nablízko v divadle i před kamerou. Máme takový humor, že by si někdo klepal na čelo. Může to působit nepatřičně a za hranou, ale jsme kámoši a víme, že je to sranda.

Jak podle vás vypadá hranice mezi flirtem a obtěžováním?

Je to těžké odlišit. Někdy i pro muže. Ale flirt by měl být oboustranný, pokud ti dva nejsou na stejné vlně, je to nepříjemné. Ale chápu, že někdo není schopen to hned poznat a vymezit se, možná i proto, že je druhá strana zároveň autoritou.

Na DAMU jste byla starší studentka. Jak se to stalo?

Na DAMU chodívají mladí lidé, aby měli šanci se tam rozvinout. Náš ročník byl specifický a jsem za to vedení školy dodnes vděčná. Vzali tam nejen lidi po střední, ale i starší. Studovala jsem s Beátou Kaňokovou, ta byla taky starší, a Adamem Vaculou.

Mně bylo dvaadvacet, když jsem začala studovat. Mezi maturitou a DAMU jsem měla pauzu. Dvakrát mě totiž nevzali, ale podruhé jsem se dostala dál, skončila jsem ve 3. kole. Napotřetí to vyšlo.

Tehdy jste se nevzdala - je to pro vás charakteristické?

Jak v čem, ale tady jsem si říkala, že když to má vzestupnou tendenci, tak do toho jdu i potřetí. Teď už nezjistíme, co by bylo kdyby, ale myslím si, že napočtvrté už bych nešla. Neúspěch mladého člověka srazí na kolena. Už jsem to nechtěla zažívat znovu.

Měla jste nějaký plán, kdyby to napotřetí nevyšlo?

Podmínka rodičů byla, že musím k té herecké vošce studovat ještě státní školu. Takže jsem byla ještě na humanitních studiích. Nevím, jestli to k něčemu bylo, třeba by z toho něco vzešlo. Co by mě skutečně bavilo, je vaření. Jsem ale tak pomalá, že bych se tím asi živit nemohla.

Pomalá? Jak se to projevuje?

Pomalá jsem ve všem. Jsem i často unavená. Dokud jsem neměla dítě, byla jsem zvyklá dát si šlofíčka po zkoušce v divadle. Jsem pomalá i ve věcech organizačních. Říká se, že muži nezvládají víc věcí najednou a ženy ano. Tak já jsem asi totální chlap. Všechno musím dělat postupně, jedno po druhém.

Takže jste asi důkladná.

To asi ano.

Seriál Zlatá labuť, kde hrajete, se odehrává v době druhé světové války. Víte něco o svých předcích v té době?

Nevím o všech, ale něco ano. Například můj pradědeček byl příslušníkem Svobodovy armády a zahynul na Gerlachovském štítě při nehodě letadla. Dokonce je tam dodnes pomníček obětem havárie a vrtule z toho letadla. Při nehodě zahynulo osmnáct vojáků.

Můj další pradědeček byl sudetský Němec, a tedy musel nastoupit do wehrmachtu, z války se již domů nikdy nevrátil.

Moji prababičku, která byla Češka, chtěli i se synem, mým dědou, po válce odsunout, ale zachránil je její bratr, který je vzal k sobě, protože neměli kde být, dům jim zabavili. A rodině, kde byl praděda válečný hrdina, zase barák dali. A moje babička a děda, tedy jejich děti, se potkali ve dvaceti a měli krásný život, v němž vychovali dvě dcery.

Rodinnou historii znáte celkem podrobně.

Mně nepřijde, že to bylo tak dávno. Pradědu či prababičku měli naživu ještě na základní škole někteří spolužáci. Tahle historie se u nás v rodině traduje a já se o předky zajímám. Jsou to naše kořeny, i když ty z nás nedělají dobrého nebo špatného člověka.

Po kom máte rusé vlasy?

Po mamince. Ta je má taky po mamince. Prababičku jsem nepoznala. Myslím ale, že zrzka nebyla. U nás to jde po ženské linii, i když mladší bratranec je zrzavý taky. Ségra ale zrzka není.

Mnoho žen po takové barvě touží, a vy ji máte přirozeně.

Ted’ už jsem s barvou vlasů spokojená, ale na základce to bylo terčem posměchu. Každý měl něco, děti si vždy něco vymyslí. Už se to ale proměnilo ve výhodu.

Hrajete v Divadle pod Palmovkou. Je to vaše první angažmá?

Ano, byla jsem tam tři roky a pak jsem otěhotněla. V době, když začal covid. Protože máme babičky z Prahy, mohla jsem zase začít hrát. A když nehraje přítel, stará se, samozřejmě, on.

Požádala jste svého přítele, herce Adama Ernesta, o ruku, je to pravda?

Pravda to je. Ale předcházelo tomu požádání o ruku z jeho strany. Pak jsme ale nabyli dojmu, že od života chceme každý něco jiného. Byli jsme spolu sedm let a něco se lámalo. A tak jsme se rozešli.

Došlo skutečně k rozchodu, ale pak jsme zjistili, že bez sebe nemůžeme vydržet. A přišlo těhotenství. Stará žádost už neplatila, a tak jsem ho požádala o ruku já. Dostal zásnubní prstýnek, všechno, jak má být. Je pravda, že svatba ještě nebyla, ale bude. Jinak mi nevadí, když romantická gesta dělá muž.

Proč jste se rozhodla k takovému netradičnímu kroku?

Normálně má muž mnoho času přemýšlet nad tím, jestli je manželství opravdu to, co chce, může důkladně zvážit, jestli přítelkyni požádá o ruku. Ta má pak na odpověď pár vteřin. Takhle jsem měla čas zvážit všechna pro a proti já.

Když je muž požádán o ruku, zjistí, že není úplná legrace, když musí ve vteřině odpovědět. A třeba u toho nechce ranit člověka, kterého miluje. Takže tato opačná situace může mužům přinést něco, co si nedokážou představit.

Prohození rolí jsme viděli třeba ve feministických pohádkách, kde princezna zachraňuje prince. Líbí se vám takové pohádky?

Takovou pohádku neznám, syn zatím u delší pohádky nevydrží a po pár větách obrací stránku a za mého dětství nebyly. Ale proč ne? Mně to nevadí ani nepřekáží. Jestli to někomu udělá dobře a bude mít lepší pocit, pocit větší rovnosti, proč ne. Já se zatím dívám na pohádky, jak je znám.

Říkáte rovnost mezi mužem a ženou, ale mám pocit, že je tím často myšlena stejnost a zaměnitelnost. Muži a ženy jsou ale jiní. Souhlasíte?

To souhlasím, ale to je na dlouhé povídání. Nerada bych se do toho zamotala. Ale každý člověk někdy pociťuje ve vztahu bezpráví. Ať je to žena, nebo muž.

Pojí se to i s mateřstvím a otcovstvím. Každý má svou roli a pozici a někdy je těžké vcítit se do druhého, co a jak prožívá. Pohádky jsou nepodstatné, ale třeba nerovnost platů je velké téma.

Člověk se o ní často ani nedozví, protože je zakázáno o tom mluvit. Obchází se to také tak, že se pozice nazve jinak, když je na ní muž, nebo žena, ačkoli je náplň práce stejná. Ale platy jsou jiné. Setkala jsem se s tím, i když netvrdím, že přímo v naší branži.

Mnoho mladých mužů se dnes prohlašuje za feministy.

V mém okolí určitě. Názory, co mě pobuřují, vidím spíš na internetu. Kolem sebe mám muže, co smýšlejí obdobně jako já. Nesetkávám se z jejich strany s nepochopením.

Chtějí ženy od mužů citlivost a empatii? Není u mužů spíš důležitá síla a ochrana, fyzická i psychická?

U mého přítele se snoubí jak síla, tak citlivost. Má silnou mužskou energii. Je jen otázka, s jakým koktejlem se u něj člověk ten den potká.

Kde jste se seznámili?

Už na škole. V prvním ročníku. Jsme spolu devátý rok.

Co vám imponuje na mužích?

Obecně, ale i konkrétně u Adama, je to vyjadřování, intelekt a smysl pro humor. Adam umí být vtipný a líbí se mi i vizuálně. To ale nebylo první, co mě na něm upoutalo. Zamilovala jsem se až postupně. Člověka obvykle zaujme ten druhý po fyzické stránce, ale my se potkávali pravidelně, a tak byl prostor poznat ho jako člověka.

Ale stalo se mi taky, že mě někdo na první pohled nezaujal, a když jsem ho pak poznávala více, přišel mi najednou přitažlivý. S krásným charakterem začne člověk krásnět.

Kde se točil seriál Zlatá labuť?

Něco se točilo venku, ale jinak to jsou speciálně vytvořené interiéry. Jsou nádherné a jsou to místa, kde bych se i zabydlela.

Věděla jste o podobnostech s Bílou labutí?

Ne, ale přišlo mi fascinující, že byla otevřena, stejně jako naše Zlatá labuť, začátkem okupace. To jsem se dozvěděla až při natáčení.

Váš přítel je také herec, kde ho můžeme vidět?

Teď odchází po sedmi letech z Činoherního studia v Ústí nad Labem a asi bude na volné noze. Jinak je v mnoha televizních i filmových produkcích. Například teď běží na ČT Kukačky, hraje i ve filmech Party hard a Party harder, které jsou nově ke zhlédnutí na Netflixu.

Najdete si s malým dítětem čas i na sebe?

Relaxuju zejména u vaření. Moc mě to baví, mám ráda exotické recepty a sháním suroviny, co tam opravdu patří. Ale i ráda experimentuju, vylepšuju a upravuju. Navíc nejím maso, takže všechny polévky, co mám ráda, jako je pho nebo bun bo hue, vařím v bezmasé variantě. S tím si vyhraju.

Jak dlouho nejíte maso?

Třináct let.

Rozhodla jste se dost mladá.

Ano, ale dnes to napadá i děti. Mě to napadlo v patnácti. Naši řekli, dobře, ale nebudeme ti speciálně vařit. Byla jsem ve věku, kdy jsem radši šla s kámoškami ven než si sama vařit. Tak jsem se asi po sedmi měsících, kdysi ve školní jídelně ještě nešlo vybrat bezmasé jídlo, a já jedla jen přílohy, k masu vrátila. A začala jsem znovu až od osmnácti. To už se povedlo.

Vyhovuje vám to?

Ano, i když chuť masa jsem měla ráda. Byla jsem dost vybíravá a konzervativní, mnoho jsem toho nejedla. Třeba houby, olivy, plesnivé sýry. To se změnilo. Byla jsem docela velký konzument masa a trvalo to tak půl roku rok, než mozek přestal intenzivně myslet na jídlo s masem. Jde o zvyk. Hlava se pak naučí, že maso už není varianta.

Partner je taky vegetarián?

Ne.

Vaříte nadvakrát?

Ne. Když vařím já, je to bezmasé. Adam se teď začal věnovat cvičení a věnuje se taky víc stravování. Takže maso teď konzumuje už i doma, ale připravuje si ho sám. Když vaří maso, dá si ho i syn. Pro něj já maso nevařím. Mám zásadu, že maso prostě vařit nebudu. Ale nic nezakazuju, a malý ať se později rozhodne sám, jak se chce stravovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo pod Palmovkou