Kamila Janovičová: Není hlavní protlačit se všude, ale být šťastná v tom, co dělám

Chystá. Měli jsme natáčet loni v dubnu a květnu, ale to se kvůli pandemické situaci nezvládlo a natáčení se přesouvá na letošní rok. Což mě i víc těší, jelikož to bude přesně deset let od prvního natáčení. Jestli na to dojde… Já si moc přeju, aby došlo. Scénář jsem četla a velice se mi líbil, ale ještě si nedovoluji se moc radovat a těšit. Až s první klapkou…

Můžete se těšit na mě s Tomášem Klusem, pány Lábuse a Vladyku i skvělého pana Vetchého, který by měl být tentokrát hlavní postavou.

(směje se) Rozhodně… jsem jinde. Stále se nepovažuji za zkušeného člověka, ale koukám na sebe, jak jsem před deseti lety byla ve spoustě věcí naivní. Věřím tomu, že na sebe budu takhle koukat i ve třiceti osmi a budu si říkat totéž o svém dnešním já. Nenazvala bych to odvahou, ale určitě jsem otrkanější.

To jsem neměla nikdy.

Právě. Věřím, že kdybych měla ostřejší lokty, byla bych jinde. Dál… Ale jsem spokojená tam, kde jsem. Není pro mě hlavní protlačit se všude, ale být šťastná v tom, co dělám. Tedy ve chvíli, kdy jsem v angažmá mezi lidmi, se kterými je mi dobře, nemám potřebu se cpát někam dál.

Štědrý den máme postavený tak, že ráno ozdobíme stromeček, k obědu si dáme kyselici, večeříme už v pět, abychom stihli rozbalit dárky, a v sedm hodin už koukáme na vánoční pohádku. O svátcích navštěvujeme přes den rodinu, ale večer už jsme zase u pohádek. Takže velkou.

Pohádky jsou ale důležité nejen o Vánocích. Přijde mi hezké vzhlížet k ideálnímu světu. Všechny příběhy nás utvářejí. Nejen přečtený román, ale i pohádka, na kterou se podívám. Vánoční čas je o klidu a odpoutání se od normálního života, a to mohou pohádky zprostředkovat. Pohádka je taky hra, probouzí fantazii a hrát si je důležité. Třeba právě na to, že v tom pohádkovém světě sama žiju.

(nadšeně) No jistě! Já byla Xena. S kamarádkou jsme žily na stromě a drtily z něj příšery.

No chtěli to. Párkrát jsem i svolila, ale nebylo to zábavné, když jsem byla nucena. Je-li to můj nápad, baví mě to. Občas vezmu kytaru a sama je ráda zahraju.

Během první vlny korony jsem se naučila na ukulele, které jsem dostala k Vánocům.

Zrovna teď nedávno jsem nahrávala na ukulele vzkaz seniorům. Dělám patronku aktivizačnímu multigeneračnímu dobrovolnickému projektu Hodinový vnuk, který realizuje spolek Počteníčko pana Ivana Sekaniny. Já jako patronka se snažím motivovat středoškoláky, aby chodili do domovů seniorů a dělali tam „vnuky“ dědečkům a babičkám, za kterými už léta nikdo nepřišel.

Staří lidé jsou moudří a myslím si, že je důležité s nimi trávit čas. Nejen pro ně, ale i pro nás mladé lidi je to obohacující. Protože jsou teď domovy zavřené, nahráváme spolu s hodinovými vnuky a vnučkami alespoň vzkazy.

Pan Sekanina začal s projektem v Bohumíně, Ostravě, rozšířil ho do Brna a teď má i dvě střední školy v Praze. Zájem je.

Ano. Pan Sekanina dělá pro seniory mnohem více věcí. Hodinový vnuk je jen jedna z nich. Pořádá třeba křížovkářské olympiády nebo opačně vymyslel Hodinovou babičku. Seniorky, které chtějí, navštěvují ležící děti v nemocnicích a čtou jim pohádky. Přijde mi to kouzelné, jsem tím nadšená.

Loni na Vánoce jsme šly se studentkami karlínské kadeřnické střední školy do jednoho domova a udělaly jsme jim třičtvrtěhodinový koncert. Zpívaly jsme písničky ze šedesátých let a pár koled a bylo to super.

Mají. Bylo tedy vtipné, že když jsme přišly, nabízela mi jedna ošetřovatelka mikrofon. Já ho odmítla s tím, že to je malá místnost a mikrofon nebude třeba. Když jsme nastoupily a já začala s řečí, z davu se hned po „Dobrý den a veselé Vánoce“ ozvalo: „Nahlas!“ (smích) Tyto Vánoce to bohužel nešlo, ale alespoň jsme něco nahráli.

Narazit na dobrého i zlého člověka se dá úplně všude. V Ostravě jsem vyrostla. To si neodpářu. Vždycky to tam pro mě bude doma. Praha byla skvělá. Tím, že jsem tu studovala DAMU, byla to tady pro mě hrozně fajn část života, ale teď si nedokážu představit, že bych v Praze třeba založila rodinu a vychovávala děti. Je to tu hodně hektické.

České Budějovice jsou zase klidnější než Praha i Ostrava. Nic bych proti nim neřekla, jsem tam čtvrtý rok, ale nemám tam žádné zázemí mimo divadlo. Kolegové jsou sice úžasní, v divadle je mi fajn, ale nemám tam za ty čtyři roky žádné trvalejší přátele mimo mou domovskou scénu. Nezakořenila jsem.

Je mi dvacet osm a začínám cítit potřebu kořeny zapustit, zároveň vím, že v Budějovicích to nebude a v Praze momentálně nechci. Přijala jsem tedy nabídku angažmá do Moravskoslezského divadla v Ostravě. Nevím, jestli je to správně, ale zkusím to, protože bych litovala, kdybych to neudělala. Třeba zjistím, že to nebylo dobře, ale pak se můžu zase posunout dál.

Ano. A když jsem chtěla po maturitě v Opavě do angažmá, chytla mě kolegyně, která mi v divadle hrála maminku, za ramena a řekla: „Už to nikdy neříkej nahlas, vem nohy na ramena a vypadni do světa!“ Tak jsem ji poslechla.

Ne, já vím, že to myslela dobře. Všechno, co se stalo, je k něčemu dobré. Nedostala bych se do Prahy, do Budějovic, nepotkala bych spoustu lidí. Všechno se na sebe váže.

Točili jsme Pláč svatého Šebestiána a chystá se Krčín, seriál o slavném rybníkáři. Ten zatím pozastavila korona.

Řekla bych, že tím, že je to období dějin, které není úplně transparentní a dá se na něj tak naroubovat krásný fantasy svět.

Pláč také není pohádka. Jde tam o hon na Židy.

Ráda si věci idealizuji. Radši si představím to pěkné, a ne to škaredé. Ale když si vzpomenu zrovna na Šebestiána, tak tam toho hezkého opravdu moc nebylo.

Odehrává se v době Karlově, ve čtrnáctém století během morové rány. Křesťané tehdy obviňovali Židy, že tráví studny a že tak vzniká mor. Vypalovali jim proto vesnice a podobně. Jsou tam dvě hlavní mužské postavy. Obě jsou na začátku jasně buď hodná, nebo zlá. Postava mého manžela je prototypem ctnosti, typický klaďas. Proti němu je velitel vojska, které má na starosti vypalování židovských vesnic. Dějem filmu se ale vyznění jejich rolí obrátí…

Myslím, že lidé jsou stále stejní, jen se mění problémy každodenního života kolem nich. Jinak bychom se netočili ve stejných historických smyčkách.

Ani moc ne. Tou krizí, která teď přišla, se spousta věcí pozastavila. Měním angažmá a chystá se Bambitka. Ještě natáčím pro vznikající muzeum v Roztokách u Prahy video do expozice o pohřbívání výše postavených Keltů. Hraji tam keltskou „princeznu“, která umře při porodu. Na to se moc těším, protože mám ráda Kelty.

Nepříjemné. Je to jako zkouška, jako generálka bez lidí. Divadlo je o tom, že tam ti lidé jsou. Nedělá se pro prázdný sál. Chápu, že se to muselo natočit a udělat, už jen proto, že jsme státní zaměstnanci a hrát sice nemůžeme, ale vykazovat činnost musíme stále. Navíc kdybychom teď nic nedělali, tak bychom v únoru či březnu, kdy se divadla třeba zase otevřou, neměli repertoár.

K tomu jsem se moc nedostala. Vlastně jsem neměla moc volného času. Jinak když jsem nemocná, moc ráda koukám na 12 úkolů pro Asterixe nebo 10 důvodů, proč tě nenávidím.

Teď, nově, se mi moc líbil záznam představení na BBC Peter Pan Goes Wrong. Je to tedy anglicky, ale je to geniální a lze to najít i s českými titulky. Jde o spolek profesionálních herců, kteří si hrají na amatéry a jejich hry jsou postavené na tom, že se neustále něco kazí. Následně zachraňují situaci a snaží se hru dohrát až do konce. Udělali díru do světa představením Hra, která se zvrtla. To u nás hraje Divadlo Bez zábradlí.

Ano. Nesmír. Je to kus od fanoušků sci-fi pro fanoušky téhož. Původně jsme chtěli napsat sci-fi muzikál, ale nakonec to je hra se zpěvy. Je to naše vlastní ulítlá nádhera. Na to bych chtěla lidi moc pozvat. Až se tedy začne hrát. Premiéra byla v lednu, dvakrát jsme to stihli odehrát v červnu a až se otevře, rádi budeme pokračovat.

Když se mi vrátil čich. Sfoukla jsem svíčky, ucítila kouř a začala jsem tancovat po bytě. Měla jsem naštěstí hrozně lehký průběh covidu. Jeden den mě bolela hlava, tak jsem se z toho vyspala, a pak tedy ztráta chuti a čichu. Toho jsem ale využila a jedla a pila zdravé potraviny, které mi normálně nechutnají.

Pila jsem hodně zelený ječmen, který chutná prostě jako seno. Taky jsem vypila hodně rozpustného vitaminu C, po kterém se mi sice zkřivila pusa, ale necítila jsem ho.

Tento rok byl šílený a plný velkých zvratů. Nejen globálně, ale i v mém osobním životě. Přeji všem, aby uměli vidět drobné radosti života a poskládali si z nich ty velké.

Může se vám hodit na Zboží.cz: