Kamila Janovičová: Do pohádky se vrací jako královna

Jaký to je pro herce pocit, když se vrátí k filmovému příběhu po deseti letech?

Po natáčení Tajemství staré bambitky, jedničky, jsme s kolegy samozřejmě vtipkovali 0 tom, že by třeba jednou mohlo přijít pokračování, ale nikdo s tím doopravdy nepočítal. A ono se to po deseti letech nakonec opravdu stalo! A ještě ke všemu Česká televize nasadila „dvojku“ do vysílání přímo na Štědrý večer, což je pro nás všechny samozřejmě úspěch. Jednička se totiž vysílala až 25. prosince.

A co návrat na plac?

Ovládla nás obrovská nostalgie - doslova jsme propadli vzpomínání na předchozí natáčení a tři dny před koncem jsme si pak poplakávali, že už se zase rozejdeme. Dlouhých deset let se nic neděje - a potom přijde takový rychlý konec!

Třeba časem přijde ještě trojka. Ostatně i v případě Anděla Páně se už dlouho mluví o třetím filmu. Diváci mají pokračování rádi.

To by mohla, že? (směje se) Mně se líbí, co k tomu říká režisér Jiří Strach - že trojku Anděla Páně natočí, až pro ni najde opravdu dobrý příběh. My už máme s kolegy z Bambitky jasno - za dalších deset let bychom mohli s Tomášem Klusem vdávat dceru.

Vklouzla jste po té dlouhé pauze do příběhu snadno?

Potřebovala jsem si pustit první Bambitku, abych se ujistila, že si všechno pamatuji správně. A taky jsem se chtěla podívat na Aničku, svoji postavu, jak se předtím chovala. Tomáš mohl herecky navázat tam, kde skončil, protože jeho princ Jakub dozraje v muže a krále právě až během druhého dílu.

Jenže psychický přerod mojí Aničky se odehrál v mezičase mezi oběma filmy. Hned od začátku dvojky je zodpovědnou maminkou. Potřebovala jsem si to tedy nejdřív trochu ujasnit, aby ta její proměna dávala smysl mně i divákům.

Anička s Jakubem mají nyní už docela velkou dceru Johanku. Sama děti ještě nemáte, natož takto velké. Jak jste se cítila v mateřské roli a jak rychle jste se spolu sehrály?

Nebylo to poprvé, co jsem hrála maminku. Jsem už ve věku, kdy si na tyhle role musím zvyknout, a není to nijak nepříjemné. Zvlášť když je tím dítětem například zrovna Valentýnka Bečková. Ona je miláček. Bylo krásné s ní trávit čas. A kdybych v budoucnu měla mít dceru, Vájina povaha by mi nevadila!

Vašeho otce, loupežníka Karabu, hraje opět Ondřej Vetchý. Někde jste si posteskla, že jste se krátce potkali na DAMU, ale setkání neproběhlo zrovna šťastně. Neměla jste proto na place větší trému?

Vůbec ne! Šlo o drobný trapas u státnic, který vznikl z mojí nervozity. Prostě jsem tam blábolila. Vysvětlili jsme si to hned při focení plakátu před natáčením dvojky. Na place už bylo zase všechno zalité sluncem.

Svoji první televizní roli jste získala v seriálu České televize 4teens. Byl důležitý pro vaši další práci?

Ano, protože po natáčení zůstaly v databázi České televize fotky, a díky nim mě pak pozvali na další konkurz - na Tajemství staré bambitky. Kdo ví, jestli bych se na něj vůbec dostala, kdybych rok předtím netočila 4teens. Takže jsem za něj dodnes opravdu moc ráda.

Myslela jsem si, že ten seriál asi už zapadl, vždyť měl premiéru před více než deseti lety, ale s překvapením jsem nedávno zjistila, že stále ještě má svoje fanoušky!

Byla jsem tehdy v prváku na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, když k nám přišel pan režisér Pavel Jandourek, všechny si nás prohlédl a pak nás pozval na konkurz. Během natáčení se z nás stala dobrá parta. Zůstalo z ní jádro, držíme spolu dodnes. Scházíme se, i když někteří z nás už mají rodinu a takzvaně jiné starosti.

Hrála ve vašem životě často roli podobná šťastná náhoda?

V určitých obdobích ano. Můžete třeba i někoho potkat na natáčení a on si na vás vzpomene za pět let, že byste se mu někam hodila… Ale jindy vám samozřejmě vyjde role až potom, co dlouho a trpělivě obcházíte castingy.

Jak je snášíte? Někteří herci na ně radši ani nechodí, protože se při nich necítí dobře.

Pravda je, že neznám herce, který by je měl rád, ať už jde o film, nebo o divadlo. To se zkrátka musí přetrpět. Anebo nemusí, samozřejmě, ale já bych asi nechtěla nechat všechno jen na šťastných náhodách.

Někdy vím hned, že jsem to zkazila. Zkoušení, divadelní představení i natáčení, to všechno je úplně jiný případ - tehdy se snadněji koncentruji. Jenže při castingu se někdy nechám zablokovat. Herec má pořád v hlavě tolik hlasů - a jako naschvál se všechny ozvou najednou během konkurzu.

Máte nějaký tip, jak se s neúspěchem vyrovnat?

Vždycky si říkám: „Co má vyjít, to vyjde, a co nevyjde mně, aspoň vyjde někomu jinému!“

Několik let jste měla stálé angažmá v českobudějovickém divadle, ale nedávno jste odešla do ostravského. Z Ostravy pocházíte. Co vás přivedlo zpátky domů?

V Budějovicích jsem hrála necelých pět let. Začínala jsem hostováním v půlce sezony, v září jsem tam pak nastoupila do angažmá, ale ještě předtím jsem tam stihla nazkoušet tři věci, takže jsem hned od začátku dost hrála. Zůstala jsem celkem čtyři sezony. Budějovice byly úžasné a lidi v divadle skvělí, ale pořád jsem cítila, že mimo divadlo tam nemám domov…

Když jsem pak dostala nabídku z Ostravy, sešlo se v mém životě víc věcí najednou, které jsem pochopila jako znamení, že ji mám přijmout. První z nich byla rodina. Dojíždění z jižních Čech do Ostravy je docela komplikované, nevídala jsem ji tak často, jak bych chtěla. Díky tomu, že jsem loni z Budějovic odešla a v září nastoupila v Ostravě, užila jsem si s babičkou ještě její poslední měsíce života. Taky jsem se v Ostravě ještě ke všemu zamilovala, takže souhrn toho všeho mi dal jasnou letenku domů. Ale kdoví, podepsala jsem smlouvu na tři roky, třeba se brzy zase něco změní.

Českobudějovické divadlo má letní scénu na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Jak se vám tam hrálo? Měla jste už předtím zkušenost s divadlem v přírodě?

Venku jsem hrávala, ale většinou jen při nějakých slavnostech na náměstích, v parku ne. Pokud jde o zvuk, je to úplně jiná zkušenost. V divadle nebo na náměstí se má odkud odrazit, zatímco park ho pohltí. V přírodě si tedy herec nemůže dovolit otočit hlavu jiným směrem než k divákům, protože by ho neslyšeli. A pokud je navíc hodně vzadu, připadá si skoro jako v pimprlovém divadle. Všechno potom musí být „obrovské“, pláč i smích. Otáčku se musíte podřídit a zvyknout si na to chvíli trvá.

Od devadesátých let, kdy bylo město Český Krumlov přijato do UNESCO, je existence otáčivého hlediště v zámecké zahradě ohrožena. Když se řekne otáčko, ozve se ve vás herec, nebo rozumíte památkářům?

Jsem asi rozpolcená, nechtěla bych to rozhodovat. Chápu, že památkáři chtějí mít zámek a město v co nejpůvodnějším stavu, ostatně je tam i dochované krásné barokní divadlo. Ale taky bych řekla, že otáčko je vidět leda při pohledu shora, z letadla. Je zastrčené vzadu v anglickém parku, kde neruší ani panorama zámku, ani města. Z žádné strany. Tak proč by tam nemohlo být? Mě to opravdu mrzí.

Zdá se ale, že po letech teď památkáři vyhrávají, a pokud se nepovede provoz znovu prodloužit na další výjimku jako dosud, otáčko má před sebou poslední dvě sezony.

Na podzim měl premiéru film Spolu, kde hrajete s Veronikou Žilkovou a Štěpánem Kozubem. Vypráví o tom, jak je někdy těžké cítit se vedle hendikepovaného sourozence taky milován. Rozuměla jste tomu, proč si vaše Tereza připadala odstrčená?

Ano, myslím, že je potřeba se jí i trochu zastat. Tereza není pouze negativní postava, je to taky citově narušený člověk, což je dané právě maminčinou výchovou, prostředím v rodině, osudem… Akorát na to nemá „razítko“ jako její bratr.

Zpočátku mi připadalo, že se chová k bratrovi hodně zle, jenže čím hlouběji jsem pronikala do tématu, tím víc jsem byla schopna ji pochopit.

Co vás k ní přiblížilo?

Zjistila jsem, že sourozenci dětí s autismem se často potýkají s psychickými problémy, protože je pro ně velmi těžké takovou rodinnou situaci unést. Vyústí to třeba v sebepoškozování, nebo dokonce pokus o sebevraždu. To mi přijde děsivé. Škoda že neexistuje nějaká organizace, která by se soustředila hlavně na lidi, jako je Tereza.

Jsem proto ráda, že tady u nás nevznikají jen romantické komedie nebo krimi - což jsou samozřejmě divácky vděčné žánry a nic proti nim -, ale že se točí i snímky s vážnějšími tématy. A pokud jde o film Spolu, líbí se mi, že dokázal své téma pojmout, nechci říct zrovna zábavnou, ale aspoň ne nudnou formou.

Když se Štěpán Kozub připravoval na roli, docházel prý do autistického centra. Jak jste k tomu přistoupila vy?

A byl nakonec výborný, velmi věrohodný. Štěpán je velmi pečlivý herec, se kterým se mi hrálo skvěle. Bavilo mě ho pozorovat i mimo plac. Natáčení bylo opravdu náročné. Obdivuji ho za jeho koncentraci. Dal do toho opravdu hodně.

Já se s tím na rozdíl od něj seznamovala pouze v obecnější rovině. Ostatně moje postava kolem dvojice matky se synem jakoby krouží, do jejich světa vlastně nepatří. Ke své roli jsem se tedy snažila přistupovat rovnou s jejím odstupem.

Scénář vznikl podle divadelní hry francouzského dramatika italského původu Fabia Marry, ale myslím, že tady ji zatím nikdo nenastudoval. Není to výzva?

Samozřejmě nás to napadlo! Během natáčení jsme byli s Veronikou a Štěpánem osloveni, že by bylo fajn, kdybychom ještě nazkoušeli divadelní představení. Ale byly to jen takové hypotetické úvahy. Prostor na případnou seriózní diskusi se vlastně otevírá až teď, po uvedení filmu do kin.

Po čem toužíte jako mladá herečka?

Pokud jde o konkrétní role, žádný sen nemám, ale ráda bych si jednou zahrála ve filmu s mojí tetou Marcelou Holubcovou. Je to sestřenice mojí maminky. Jezdili jsme na její představení vždycky celá rodina jako Hujerovi!

Milovala jsem ji už jako holčička a jejím prostřednictvím jsem si zamilovala i divadlo. Tehdy jsem dokonce vypadala jako její dcera. Podobala jsem se jí víc než mamince.