Kamil Střihavka: Snažím se hýbat, abych nezrezivěl

Proslavila ho muzikálová role Ježíše v Jesus Christ Superstar a muzikálům zůstal věrný. V červnu mělo derniéru představení muzikálu Němcová, kde si zahrál spisovatelčina manžela, teď se vrací v obnovené premiéře Johanky z Arku. Zároveň ale nepřestává pracovat na své rockové dráze.

S kapelou Leaders! vydal vloni na podzim autorské album a právě zakončil tour po letních festivalech. Sympaťák plný optimismu působí vyrovnaně a tvrdí, že s tím, co mu osud nalajnoval, je spokojen.

To byla jiná doba, když jsem se v osmdesátém šestém vrátil z vojny. Tenkrát se ještě hrálo živě v různých nočních podnicích, vinárnách a barech. Já jsem měl rockovou kapelu, za vypůjčené peníze jsme si nakoupili aparáty, a protože jsme na ně potřebovali vydělat, začali jsme hrát v jednom teplickém baru.

Jsem vyučený silnoproudař, dělal jsem to dva roky, ale pak jsem zběhl k muzice.

Myslím, že bych pro své okolí byl spíše nebezpečím, neboť v oboru silnoproudé elektřiny už jde opravdu o život. Já osobně mám zážitek, který mě přesvědčil, abych se dal na hudebně-profesionální dráhu a silnoproud opustil.

V době, kdy jsem začínal, jsem měl na 110kilovoltové rozvodně vypnout v kobce přívod elektriky pro jednu teplickou čtvrť. Protože jsem v té době komunikoval s pořadateli a médii za kapelu Motorband, čekal jsem na telefon od jednoho hudebního časopisu. Nesoustředil jsem se a ve chvíli, kdy jsem hlavou napřed lezl do zapnuté kobky, kterou jsem omylem zaměnil za jinou, zazvonil telefon.

V domnění, že se jedná o zmíněný hudební časopis, jsem se vysoukal ven a telefon zvedl. Na druhém konci byl dispečer, který na velíně zaregistroval mou chybu, a jeho první slova byla, abych se posadil. Až poté mi došlo, že mi zachránil život a že jsem byl asi 30 centimetrů od smrti uhořením. Druhý den jsem se rozhodl, že se budu živit hudbou, a ještě v témže roce, což byl asi rok 1988, jsem udělal společně s kapelou Motorband profesionální přehrávky.

Na tuto otázku odpovím jasně a upřímně. Hudba a vše s ní spojené je mou celoživotní zálibou, a protože koníčky člověk provozuje ve svém volném čase, po práci, jsem jedním z mála šťastlivců, kteří se svým koníčkem zároveň baví i živí. Proto upřímně prohlašuji, že jsem si na nedostatek volného času nikdy nestěžoval.

Samozřejmě jsem si o té rase zjistil spoustu věcí a kromě jiného literatuře psali, že potřebuje hodně pohybu. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si ho pořídil. Donutil mě vstát z gauče a hýbat se. Každý den začínám procházkami, které mají v rozmezí od sedmi do deseti kilometrů, jezdím na kole po lesích v našem okolí a je to neuvěřitelný způsob, jak se po ránu nastartovat.

Často se musím přemlouvat, ne vždycky se mi chce. Když je třeba nevlídné počasí nebo přijedu v pět ráno z koncertu, samozřejmě mě to ven moc neláká, ale potom jsem rád, že jsem vyrazil. Nabíjí mě to, utříbím si myšlenky, připravím se na celý den, učím se texty, poslouchám demáče… Je to moc příjemné. A samozřejmě když mám čas odpoledne nebo večer, dělám totéž.

On je má v hierarchii smečky někde pod sebou. V podstatě je bere jako sourozence, nic si z nich nedělá, absolutně je neposlouchá a neustále je zlobí, ponouká, hraje si s nimi a je hrozně milý.

Té starší teď bude dvacet a té mladší je čtrnáct.

S tím nemám vůbec problém, naopak se hrozně těším a pořád je nabádám, že bych chtěl vnuka. Kolem mě jsou pořád samé ženské, tak to bych si opravdu užil. Budu jenom rád, čím dřív, tím líp. (smích)

Už dvacet dva let.

Je jasné, že jsem díky své profesi byl a neustále jsem často na cestách mimo domov. Nicméně svou otcovskorodičovskou roli jsem vždycky bral s plnou vážností. V roli otce jsem, myslím, obstál se vším všudy a věřím, že moje dnes již téměř dospělé děti, to vidí stejně.

Vytváří mně a celé rodině skvělé rodinné zázemí.

Z jejích dopisů a z toho, jaký měli vztah, se dá vyčíst nebo vydedukovat, že oba neměli jednoduchý život, ale přesto mezi nimi celou dobu určitý druh lásky nebo náklonnosti přetrvával. Myslím si, že jejich vztah byl narušený na úplném počátku, kdy během svatební noci místo milování došlo téměř ke znásilnění, což bylo trauma, které si Němcová nesla ve vztahu celou dobu s sebou. Ale určitá vzájemná úcta a jistá forma lásky mezi nimi byla jistě celý život.

Němcovou nemám nastudovanou vůbec, nic jsem od ní nečetl, ale měl jsem možnost ji trochu blíž poznat právě především z jejích dopisů, které vyšly jako publikace. Šlo o korespondenci mezi ní a jejím manželem, přáteli nebo kolegy spisovateli.

Kromě jiného hrajeme v divadle Ta Fantastika už šestý rok rockový muzikál Excalibur, z čehož mám obrovskou radost, protože to je úctyhodný výkon. Představení, které na začátku vypadalo, že si jenom těžko bude hledat cestu k lidem, se stalo v pravdě kultovním. Pokud návštěvnost zůstane stejná, bude se hrát i další sezónu a v tom případě bychom v listopadu slavili šesté výročí premiéry. Což mě těší.

Já osobně jsem přijal nabídku do Divadla Kalich, kde se utváří comeback Johanky z Arku. To bylo také krásné představení, které jsme v Ta Fantastice hráli tři roky. Na nabídku jsem kývl rád, protože tenhle muzikál patří k mým oblíbeným.

O muzikálech se všeobecně v branži tvrdí, že je to pokleslý žánr. Já už je dělám šestnáct let a mezitím stále hraji, dělám muziku, točím desky, jezdím na koncerty… V prvopočátcích jsem na muzikály nahlížel úplně stejně a má motivace byla spíš finanční než jakákoli jiná. Na druhou stranu musím říct, že po těch letech jsem se našel v divadelním prostředí, divadlo jako takové mi přirostlo k srdci a já se vůbec nestydím za to, že muzikály dělám rád a že mě to baví. Pokud se s některým představením ztotožním a chci do něj jít, tak na sto procent.

Vloni na podzim jsem po šesti letech natočil desku se svou novou kapelou Leaders! Deska je to z mého pohledu krásná. Texty pro mě napsal můj dlouholetý kamarád Jan Sahara Hedl, jeden Gábina Osvaldová, ale jinak jde o autorské album. Myslím si, že je to asi nejpodařenější deska, jakou jsem kdy natočil, a hlavně jako kapela zase máme nový materiál k hraní.

Skončila fáze letních festivalů, kterou jsme letos zahajovali na Okoři. Festivaly jsou bezvadné v tom, že se tam člověk vidí zase s jinými kapelami, které normálně nepotkává, je tam spousta lidí. Zaplať pánbůh už se u nás neškatulkuje, festivaly jsou multižánrové a lidi se na ně opravdu chodí bavit. Já mám festivaly rád. Celé léto jsme hráli téměř každý víkend.

Já jsem se odmalička hudebně projevoval, vždycky jsem chtěl hrát na kytaru a mít kapelu. A jak už to tak bývá, zbylo na mě, abych se postavil za mikrofon. Začal jsem víc zpívat a zpěv se stal mým způsobem, jak se hudebně vyjadřovat. Po těch letech mi to připadá jako přirozený vývoj. Zpěvem můžu vyjadřovat emoce a pocity. Vyřvat se z věcí pozitivních i negativních.

To je asi jeden z našich nejpovedenějších klipů, natočil ho Zdeněk Suchý, který má rád nadsázku a humor. Nechtěl jsem si v něm hrát na kovboje, celé je to hlavně legrace. Ale pamatuji si jeden krásný zážitek z dětství, kdy mi bylo asi dvanáct nebo třináct let. Táta přijel dřív z práce a ptal se, kde je máma a brácha. Já jsem říkal, že nevím. Tak mě vzal do kina na film Tenkrát na západě. I když to bylo nepřístupné, prosadil, že svého kluka vezme do kina. To byl pro mě zlomový zážitek.

Ten film mám dodneška rád, a když jsem se na něj nedávno koukal, žasl jsem. Na všechno je zde spousta času, je to z úplně jiné doby. V bonusech jsem zjistil, že film natáčeli na hudbu, a ne naopak. Sergio Leone to režíroval na muziku Ennia Morriconeho. Je hrozně milé se na to koukat.

Film je jednou z mých největších vášní, jsem filmový fanoušek, narodil jsem se v kině jako brouk Pytlík. Bydleli jsme v domě, kde jsme to do kina měli přes chodbu. Já jsem kino navštěvoval odmalička a jsem obrovský fanoušek do dneška. Doma mám asi čtyři tisíce filmů. Zahrát si ve filmu bylo mým velkým snem. To se mi splnilo, protože pan režisér Vladimír Morávek, který režíroval Excalibur, měl v té době za sebou skvělý debut s Nudou v Brně a natáčel Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.

Zastavil se nějak v divadle a já jsem mu jenom z legrace říkal: „Já bych si chtěl zahrát aspoň pošťáka, abych byl na tom stříbrným plátně.“ Nakonec mi zavolal a já jsem se ve filmu skutečně objevil. Hrál jsem tam celebritu na pohřbu a bylo to hrozně zábavné. Pro mě to byl obrovský zážitek, šel jsem na premiéru do Lucerny a tam v tom krásném klasickém kině, na obrovském plátně jsem se viděl. Měl jsem radost, že jsem si nakonec ve filmu zahrál.

Moje ambice není v tom, že bych chtěl hrát, to byl jen klukovský sen. Má láska k filmu je spíš z pohledu diváka, rád film sleduji, poznám už dobrý střih, kameru a další záležitosti. Nedávno jsem byl velmi příjemně zaskočen hudbou k filmu Až na krev, on je vůbec skvělý, ale překvapilo mě, že ta filmová hudba byla hodně nová a v pravdě revoluční. Nikdy jsem neměl sny, jestli budu pirát nebo gangster, já jsem jenom snil o tom, že se tam objevím. Ale chtěl jsem jen nepatrně, abych tam nepřekážel.

Nemám na to čas. Zaplať pánbůh mám práce dost, takže času je málo. Navíc všechny podobné akce se odehrávají o víkendech, kdy pracuji. Proto jsem musel zrušit veškeré své koníčky. O víkendech se lidi baví a já jsem přesně na opačné straně, já je bavím, takže o víkendu nemám čas se věnovat jiným zálibám kromě hudby.

Hodně sportuji, snažím se hýbat, abych nezrezivěl, hraju fotbal, hokej, v zimě jezdím na hory. S Kubíčkem jezdíme na kole. Kromě toho jsem ale hodně hravý, takže například teď jezdím s kamarády po netu seriál Formule 1, je to strašný adrenalin (smích). Strašně mě to baví, člověk si pořád připadá jako kluk. Říkal jsem kamarádovi: „Vidíš to, takoví staří pitomci a jezdíme si tady autíčkama jak malý kluci.“ Pak jsem si uvědomil, že to je dobře, že ještě pořád jsme hraví, nesedíme doma u televize a zbytečně nementorujeme.

Já myslím, že tam nějaké náznaky byly po třicítce, ale rozhodně ne tak silné jako u některých kamarádů. Na takové „hlouposti“ jsem neměl čas. Jsem spokojený, šťastný jedinec, snažím se žít naplno a opravdu se nenudím. Dělám to, co mě baví, takže neřeším ani věk, ani psychické věci, které jej doprovázejí. Moje okolí už mě zná a ví, že budu zase slavit devětadvacáté narozeniny, takže mí nejlepší přátelé už mi k nim i pravidelně blahopřejí. Možná je to způsob, jak se právě s takovými věcmi, jako je krize, podvědomě vyrovnávám. (smích)

Je to stejné jako s kamennými obchody, jež nákupní střediska také definitivně vytlačila. Já nechci být staromilec, ale má něco do sebe, když jdete do konkrétního kamenného obchodu a prodavači už vás znají. Můžete tam potkávat sousedy, není to tak anonymní jako v těch velkých střediscích. Lidi se tam prostě zastaví, pokecají, pobaví se. S kiny je to stejné, ale je to přirozený vývoj a mě nějak zásadně netrápí.

Já si filmy většinou pouštím doma, protože mám domácí kino. Už hodně dlouho, byl jsem jeden z prvních, kdo si ho tady v republice pořídil, byl jsem nadšený a jsem dodneška. Je to paráda, že zvuk i obraz je v kvalitě, ve které má být. Ale plátno samozřejmě nic nenahradí, takže na nějaký dobrý biják si rád zajdu. Jinak mám všeobecně spíš problém, že když jdu do kina, ostatní mě ruší. Zvoní tam mobily, mladí tam pobíhají, pokřikují po sobě a já mám prostě rád, když se můžu soustředit na film a jeho atmosféra mě vtáhne. Potřebuji, aby bylo ticho a klid, většinou si filmy pouštím večer nebo v noci. Dívám se nejčastěji sám nebo s manželkou, film je náš společný koníček.

Mám kapelu, která hraje úžasně, zřejmě nejlepší, se kterou jsem kdy hrál. Asi teď budeme víc ve zkušebně připravovat nový materiál, ať už na desku, nebo na koncerty. Zároveň připravuji společně s vydavatelstvím Sony Music dvoucedéčko s názvem Best Of Kamil Střihavka s podtitulem Dvacet let na scéně. Jde o malé ohlédnutí, nejen pro mé fanoušky, ale i pro mě samotného a pro lidi, kteří si tuhle pouť prošli se mnou.

Moc se těším i na turné k tomuto jubileu, se kterým přijedu za svými fanoušky na jaře příštího roku. V tuto chvíli se snažím vybrat věci, které by zmapovaly mou cestu od první kapely, což byl Motorband, až po současnost. Zmapovat dvacet let na scéně je docela oříšek, takže zatím tam mám asi dvacet věcí a budu je muset zredukovat.

To je právě můj problém, já si myslím, že by tam neměly chybět všechny. Což nejde, takže budu muset zredukovat množství. Samozřejmě na desce budou největší hity a určitě nebude chybět největší šlágr Země vzdálená. Ale budou tam například i věci z doby No Guitars!, což byl projekt, který mě nesmírně bavil. Když jsem si to po letech pustil, zjistil jsem, že mám takový ten přiblblý úsměv na tváři, a měl jsem radost, že ani s odstupem času bych nic nezměnil.

Já bych nezměnil nic, já jsem si všechny svoje sny splnil, s lidmi, s nimiž jsem si chtěl zazpívat, jsem si zazpíval, užil jsem si i svých tří minut slávy. S bigbítem jsem zažil úplně všechno - od zábav a čajů až po vyprodané zimní stadióny. Takže já jsem spokojený a jsem asi jeden z mála lidí, který může říct, že dělá to, co ho baví, a ještě ho za to platí. Jsem spokojený, nic bych neměnil, a hlavně bych nic nedělal jinak.