Kamil Střihavka: Jsem nevyléčitelný romantik

Taky. Mám rád, když je příjemno a hezká nálada, a nestydím se za to. Jsem nevyléčitelný romantik tělem i duší a mám to rád. Rád si vychutnám milou atmosféru a vnímám kolem sebe všechno, co s tím nějak souvisí. Proto jsem ten, kdo zásobuje domácnost květinami, a vlastně i proto jsem začal fotografovat přírodu.

To zase nevím, jinak to se mnou určitě jednoduché není. Například jsem už čtyři roky neměl čas na dovolenou, což se manželkám obyčejně nelíbí. Ta moje je ale naštěstí v pohodě a je ráda, že mám práci. Jsme spolu čtyřiadvacet let a už v tom snad umíme trochu chodit. Snaží se mi doma vytvářet klid i zázemí, a to je to hlavní.

Zatím pořád není čas, protože je spousta práce, což mě ale samozřejmě těší. Vlastně je to pro mě radost, protože bez hudby bych žít nedokázal. Není to klišé, ale říkal jsem si, že dovolená holt počká. Jenže pak se práce nabaluje pořád, takže jednou budu muset říct ne a udělat si čas sám na sebe i na rodinu.

Třeba v Provence. Tam se ale dá zajet i během prodlouženého víkendu stejně jako do Florencie. Jenže zatím nevyšlo ani to. Jako každý správný romantik totiž toužím projít si Florencii, což je architektonicky jedno z nejmalebnějších měst. Je spousta míst, která bych chtěl vidět, ale udělat si na to čas je problém. Jsou to moje sny, které si stále hýčkám, a vím, že ten správný čas přijde.

Ano, například se svým psem Kubou jezdím na podzim rád na víkend na Šumavu, kde jsme úplně sami. Po sezóně tam není ani noha. Vyrážím na kolo, anebo spolu chodíme pěšky a on mi dává najevo, že je tam šťastný stejně jako já. A jinak se snažím vyčistit si hlavu každý den ráno, když s Kubou chodíme na několikakilometrové procházky. Každý den si kvůli tomu přivstanu. Přitom se krásně uvolním a třeba se i cestou někde v lese učím texty a srovnávám si myšlenky. Je to takový náš ranní rituál a obvykle trvá dvě hodiny. Mám to strašně rád.

Jak to jen říct? Prostě když jsem hodně unavený a mám chmurné myšlenky, Kuba dokáže během pár minut na mojí tváři vyloudit úsměv. Než jsem si ho pořídil, koupil jsem si literaturu o plemeni rhodéský ridgeback, kde na první stránce byla věta, která mě naprosto dostala. Bylo tam: jestli chcete psa, který vás poslechne na slovo, tak si nepořizujte ridgebacka, protože to jsou volnomyšlenkářské povahy. Je to pravda, ale Kuba mě poslouchá.

To, co je mezi námi, je čistá láska. Nikdy nebyl cvičený, nikdy jsem na něj nezvýšil hlas a nikdy jsem ho nedrezíroval. Vždycky jsem mu dával volnost a on mi to vrací tím, že mě poslouchá na slovo. Mám ho pět let. Dřív jsem taky vůbec netušil, že psi mají mimiku, ale teď vidím každé ráno v jeho koutku úsměv.

Nejen. Přes prázdniny jsem zkoušel muzikály dva: Ježíše a ještě Robina Hooda od Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové. Byl jsem rád, že právě v Robinu Hoodovi si po letech můžu zahrát padoucha a lumpa. Celé léto jsem se opravdu jen přemisťoval z jednoho divadla do druhého a komické na tom bylo, že to samé dělal i Václav Noid Bárta, který ovšem v Robinu Hoodovi hraje klaďase a v muzikálu o Ježíšovi mu dali Jidáše. Takže to máme přesně obráceně. A k tomu všemu jsem v létě ještě tyhle pracovní týdny o víkendech zakončoval koncerty, protože jsme dojížděli turné k dvojalbu Best off, které vyšlo k mým dvaceti letům na scéně.

Vystupuju se svou kapelou Leaders a ta je úžasná, takže taková je na koncertu i atmosféra. Vlastně tam chodím odpočívat. V divadle jsem se také našel, ale tam je člověk svázaný určitým řádem, disciplínou, pokyny režiséra atd. Na koncertech jsem víc sám za sebe.

Byly to i dvanáctihodinové šichty, ale vůbec si nechci stěžovat, protože kdybych to neměl rád, nedělal bych to. Když vzniká něco nového, je to vždycky přínos. Jako do fabriky se do divadla chodit nedá.

Bylo to náročné hlavně na psychiku, ale nejen kvůli těm rolím. Spíš šlo o změnu energie a filozofie, která je v obou představeních úplně jiná. To nějakou aklimatizaci vyžaduje, a než jsem se vzpamatoval, trvalo mi to většinou tak hodinu.

Za těch dvanáct let, co uběhly od derniéry v divadle Spirála na pražském Výstavišti, mě čím dál častěji oslovovali mladí lidé a o tomhle představení mluvili. Psali mi a projevovali přání české nastudování také zažít, protože jim o tom třeba vyprávěli jejich rodiče. Prostě už dorostla nová generace a to mě v mém rozhodování, když za mnou z divadla přišli, zlomilo. A také je to trošku výzva, protože i já sám jsem nevěděl, do čeho jdu a jak to zvládnu. Je to jiný prostor i jiné obsazení. Vzniklo úplně jiné představení, krásné zase malinko jinak.

To se prostě stává. Snažím se pravidelně, tj. i preventivně navštěvovat svou foniatričku. Chci, aby moje hlasivky doktorka Veldová, která se o ně stará, občas viděla také v jiném stavu než zničené. Nejvíc jim prospívá hlasový klid a spánek, všechno ostatní je placebo.

To mám z jedné reprízy Ježíše, kdy jsem před lety při představení šlápl do prázdna a spadl asi šest nebo sedm metrů. Najednou byla všude tma a probral jsem se až v produkci. Celý ten bílý hábit jsem měl od krve, a tak mě odvezli do nemocnice na Bulovku. Tam jsem se dozvěděl, že mám otřes mozku a několik zlámaných žeber. Tvář mi hned na místě sešili.

Shodou okolností při tomhle představení hrál v company Martin Skala, který Ježíše alternoval. Během pár minut se převlékl a představení se normálně dohrálo. Říkal jsem si, že se ti diváci možná podivovali, kolik tam těch Ježíšů vlastně je.

Nápadů mám spoustu, ale potřeboval bych na to asi ještě jeden život, protože zatím není čas. Nicméně já ty věci nechávám uzrát a věřím, že když to nastat má, příležitosti k uskutečnění přijdou samy. Já na to čekám. V hlavě mám například námět na film a chtěl bych si k němu napsat i scénář.

Tenhle sen jsem si už splnil epizodní rolí ve filmu Hrubeš a Mareš. Teď bych chtěl napsat scénář.

Mladší Terezka se už deset let věnuje divadlu a absolvovala školu dabingu. Je šikovná, a protože to je její volba, nijak jí v tom nebráním. Starší dceru to táhne spíš literárním směrem a studuje na literární akademii Josefa Škvoreckého.

Nijak. Nechávám je růst. Ani nezastřihávám konečky, odlamuje se to samo. U holiče jsem nebyl spoustu let.

Je toho spousta, čemu bych se chtěl víc věnovat, například mým největším koníčkem je hned po hudbě lyžování. Do svých patnácti jsem na lyžích dokonce skákal. Rád bych hrál i golf, protože jako romantikovi se mi líbí být celý den v přírodě. Beru to hlavně jako estetický zážitek. Krásná hřiště jsou už i u nás, ale když není čas a pravidelnost, nemá to cenu. Abych si aspoň nějak zvýšil kondičku, dal jsem se vloni na thaibox. Třikrát týdně se tam jdu na chvíli vypotit, vyvětrám si hlavu a je to super.

To psali, ale pravda byla, že mě štípla včela. Nikdy dřív mi to nevadilo, ale teď jsem dostal anafylaktický šok. Naštěstí jsem ještě předtím, než jsem upadl do bezvědomí, stihnul zatelefonovat své ženě, a ta mi zavolala záchranku. Já si v tu chvíli myslel, že mám infarkt, protože mě hrozně tlačilo na prsou a nemohl jsem dýchat. Hlavou mi problesklo, že už mě to prostě dohnalo. Včela mě bodla asi deset minut předtím, ale s tím jsem si to vůbec nespojil a přišli na to až v sanitce.

Jasně. První písničku jsem napsal, když mi bylo patnáct. Celých třicet let jsem ji měl v šuplíku a vyšla až nedávno na albu 365. Jmenuje se Tolik hlav. Pamatuju si přesně, že jsem ji napsal poté, co zemřel John Lennon, protože ten samý den jsem se rozešel s dívkou, kterou jsem miloval. Abych se z toho dostal, nešel jsem spát a dal jsem se do skládání balady. A dokonce v tu noc vznikla i synopse na film, co v hlavě nosím dodnes. Všechno špatné je prostě k něčemu dobré.