Kam dříve Pražané jezdili na dovolenou

Uváděla rozsáhlé pokyny pro „žití slušné hospodyně v přírodě“. Právě tehdy byl totiž pobyt o dovolené na letním bytě pro mnohé příslušníky středních vrstev nejen záležitostí odpočinkovou, ale i společenskou. Ven jezdil kdekdo. Často jen proto, aby trávil čas úplně stejně jako v Praze.

Turistika ještě nebyla masově rozšířena, proto se jí Šťastný domov tolik nevěnoval. Zato psal o tom, jak letní byt vybírat a jak se během prázdnin chovat. Ovšem co vám doporučoval, záleželo na tom, zda jste patřili mezi „vilníky“ či „proletáře“.

Psychiatr Vladimír Vondráček jezdil na letní byt do vily v Jevanech, kterou vlastnili rodiče jeho manželky. Krajina byla krásná, lesnatá a romantická. Přesto Vondráček po příjezdu vždycky zesmutněl. Když se jej ptali, co mu je, chmurně odpovídal: „Dejch’ na mne močál.“

Ovzduší se mu zdálo vlhké, bál se „nádchy“ a „ve vile bylo tak vlhko, že když jsme tam jednou nechali přes zimu dubové zahnuté turistické hole, téměř se narovnaly. Cigarety jsem musel přechovávat v hermeticky uzavřených sklenicích, zato doutníkům vlhko prospívalo“. Vondráček se domníval, že jevanské klima „se hodí pro vyhlazovací koncentrační tábor“.

Ne každý měl ovšem podobné zkušenosti.

Vondráček sám patřil mezi tzv. vilníky. Termín vilníci měl se sexem a vůbec s tělesnou žádostí pramálo společného. Vymyslel jej na přelomu 19. a 20. století spisovatel Ignát Herrmann, hlásící se hrdě ke společnosti vilníků, tedy lidí tak majetných, že vlastnili kromě bytu i vilku v okolí Prahy.

Naproti tomu „proletáři“ byli odkázáni na rady vydavatelky Šťastného domova paní Josefy Humpal-Zemanové, neboť právě podle jejích rad a stavu vlastní kapsy hledali pravidelně každý rok znovu a znovu pár místností k pronajmutí. A to nebylo jednoduché.

„Dopoledne mládež přinesla vysvědčení a již klopýtala přes napěchované kufry a kabely a žoky peřin a pokrývek, a odpůldne pražský byt zpustl. Vlaky rozvážely pražské „náletníky“ všemi směry, do vil, do rodinných bytů, do najatých domků. A tak na dobu prázdnin ,zpustla‘ i Praha,“ vzpomínal Ignát Herrmann na prázdninové období. Čím blíž k Praze, tím byly byty dražší.

Mezi nejluxusnější patřily ty, které bylo možno pronajmout ve vznikajících vilových čtvrtích rodících se - v budoucnu proslavených - rekreačních středisek. Tedy v Senohrabech, Řevnicích, Hrušově, Dobřichovicích, v Roztokách, Jevanech, Černošicích (éra Máchova jezera měla teprve přijít).

Zvlášť Senohraby byly vyhlášené. Otcem letoviska v Senohrabech byl krejčí z Malého rynečku v Praze Václav Lada. V devadesátých letech 19. století postavil v nevzhledné obci Senohraby, zato ale s půvabnou krajinou, několik vilek ke koupi i k pronajmutí. A to za cenu celkem ucházející, za pět tisíc rakouských korun.

Postavil je za jeden rok a Pražané se jednotně těšili, jak ty fórové krabičky spadnou. Marně, stály ještě po devadesáti letech. V Senohrabech bylo navíc pěkné koupání a v okolí husté lesy.

Scházeli se tam v létě lidé zvučných jmen - například ministr obchodu Josef Fořt, který se v análech obce neproslavil ani tak pěknou vilou jako spíše tím, že své dva syny, Prokopa a Svatopluka, jak vzpomínal profesor Vladimír Vondráček, řezal při společných procházkách psím karabáčem. A byli další známí vilníci.

K známým vilníkům v Senohrabech patřil chemik a císařský rada Emil Votoček, který vstoupil do senohrabských pamětí veselými večírky Anny Lauermannové, matky své snachy, která psala knihy pod jménem Felix Téver. Večírky bývaly veselé a paní Anna na nich pokuřovala z doutníku napodobujíc styl George Sandové.

V Senohrabech měli vilky hlavně živnostníci, obchodníci, továrníci, lékaři. Méně umělci, většina z nich měla příliš hluboko do kapsy. Na rozdíl od známého velkořezníka Beránka, osočovaného senohrabskými za to, že jedl neustále řízky jako kola od trakaře, a to zločinně bez přílohy, bez salátu i brambor. Nejvíce jej za „rozežranost“ pomlouvali sousedé, takto rodina Oplova, majitelé Palace hotelu v Praze.

Dalším známým místem, kam jezdili Pražané odpočívat, byl nedaleký Hrušov v údolí Mnichovky, středisko stavitelů a lékařů.

V Hrušově působil vilník Josef Rebec, zvaný Pepenáček. Pod pseudonymem Josef Roden napsal poklady dívčích knihoven, jako byla dílka Irčin románek, Irča v hnízdečku, Irčino tajemství.

Kromě toho nosil tento ředitel Dvořákova muzea ve vile Amerika slušivou hůlku sestavenou z lidských obratlů. Proslýchalo se, že mu ji dal soused, chirurg profesor V. Slavík, „po pacientovi“.

Na rozdíl prý od srdečného a milého Rebce patřil Slavík k lidem nepříliš oblíbeným. Snad pro svou uzavřenost a chlad. Profesor Vondráček, který patřil k Slavíkovým žákům, o něm později napsal: „Rád si zahrál na Prozřetelnost. Tak třeba u člověka, který spadl do jámy, se při pitvě zjistilo krvácení do mozku. Rodina žádala od pojišťovny řekněme 20 000. Slavík řekl, že stačí 10 000. Když s tím pozůstalí souhlasili, nadiktoval, že dotyčný spadl do jámy a že to způsobilo krvácení do mozku a smrt. Když nesouhlasili, nadiktoval, že u něho nastalo krvácení do mozku, takže spadl do jámy.“

Vilníci se koupali, chodili na houby, hráli fotbal, kuželník a mariáš. Bavili se.

Jinak ale vzpomínala na svůj letní pobyt ve mlýně v Roztokách malířka Zdenka Braunerová. Manželé Braunerovi, zejména matka Augusta, dbali, aby se jejich dcery i v létě držely kuchyně a staraly se o úklid. To vzpurnou Zdenku rozzuřovalo. Tajně kouřila a navštěvovala hostince. Šly s přítelkyní „samy do hospody, koupily každá syreček, dobrý kus chleba a pivo, měly se přitom výborně“.

Svůj letní čas si užívali i „proletáři“.

Jaroslav Vrchlický jezdil na letní byt do Slatiňan u Chrudimi, do Veltrus a Mlčehostů. Dovolenou trávil prazvláštně. Za slunných dní s pomačkaným kloboukem na hlavě sedával v kuchyni a hrál celé hodiny šachy. Marně rodina škemrala, že chce jít ven.

Dramatik a literární kritik Edmond Konrád na to vzpomínal: „Jako patnáctiletý student chodil jsem na letním bytě hrát šachy s Vrchlickým. Vyšly najevo dvě věci: první, že Vrchlický vůbec neumí hrát šachy, že by rád věží táhl šikmo, že nenajde správně pole, na něž má doskočit jezdec. Druhá pak, že nad matem žasne jako dítě, kterému vzali hračku.“

Další specialitou velkého básníka byl způsob, jakým na letním bytě pracoval. Pracovat musel už proto, že často jezdil na dovolenou na dluh, a tak nezbývalo než dodatečně zaplatit básní nebo překladem. Zálohu předem na dílo totiž od roku 1882 nedostával. Mělo to své důvody.

Právě v roce 1882 se Vrchlický dohodl se stejně „mohovitými“ přáteli Jakubem Arbesem a Bohdanem Kaminským, že získají děj se co děj zálohu od Jana Otty. A ten měl zlého - rozuměj svědomitého - pokladníka, pana Loukotu. Loukota byl ale zrovna nemocný, a tak tři přátelé navštívili velkorysého Ottu a vymámili z něj celou padesátku. Poté odjeli na Zbraslav a tam peníze projedli a propili. Od té doby bylo se zálohami utrum.

Na letním bytě se Vrchlický do práce nehrnul. V Praze byl zvyklý hned po snídani odcházet do pracovny se slovy: „Musím jít, Pegas už hrabe.“ Jinak tomu bylo venku. Podle Edmonda Konráda: „Žena mu řekla: Vrchlický, tys na dnešek do Máje slíbil tu báseň! Vrchlický s provinilým úsměvem: Ale dej mi pokoj! Táhněte! (To platilo Konrádovi nad šachovnicí.) Od nádraží zalehl hvizd lokomotivy. Letním dnem jako vzdálený hrom zaduněl zastavující se vlak. Paní Vrchlická dveřmi jako nahlédla: Vrchlický, vlak je tu, a ty nic nemáš. Až přijdou, já nevím, co jim mám dát. Vidíš, už zvoní! Také Vrchlický sebou trhnul: Zvoní! Zvonilo! Dej sem tužku, nebo pero.“

Pak podle Konráda psal na první kus papíru, který mu přišel pod ruku. Někdy to byly i noviny. Se čtveráckým úsměvem řekl posléze příchozímu: „Odpusťte za zpoždění, já to musel - tento - vypilovat.“ A šel zase hrát šachy.

Ženy proletářky trávily dovolenou jinak. Pokračováním každodenních povinností, sháněním potravy a v kuchyni. Většinou ovšem s pomocí služek. Právě jim radil Šťastný domov.

Šťastný domov doporučoval, aby si paní na letní byt pořídily „služku postarší a nevzhlednou, neboť tělesnost se v přírodě rozvíjí a mohla by vlastního muže k všelijakým myšlenkám, ba činům ponoukat“. Zároveň byly ženy varovány před „líháním s čeledínem a vůbec milostnými výstřelky, nevhodnými zvláště v přírodě, kde člověk může i nastydnouti a housera dostati“.

Kromě těchto vcelku kuriózních rad poskytoval Šťastný domov i racionální rady. Tak pod heslem Dejte dolů korset doporučovala v roce 1905 paní Josefa Humpal-Zemanová pro pobyt na letním bytě odpovídající oblek.

Zamítala hedvábí, krajky, zdůrazňovala prostotu. Muž měl vystačit s plátěným oblekem a čepicí, případně s rákosovou hůlkou. Rodina měla jíst jednoduchá jídla, vyvarovat se alkoholických nápojů a každý den chodit na procházky. A to i v dešti, neboť „činí dobře pleti“.

I rady týkající se chování při cestování na letní byt byly rozumné. Tak např.: „Jedeme-li vlakem na dovolenou s úzkostlivým spolucestujícím pěknou krajinou, nelíčíme jemu ani ostatním neštěstí, která se tu přihodila, či nehovoříme o možném vykolejení vlaku.“ Takové byly pokyny pro harmonické dovolené.

Výjimkou zatím byl způsob, jak trávil dovolenou např. skladatel Vítězslav Novák, který zlezl kdejaký štít ve Vysokých Tatrách. To už byla předzvěst nové doby.