K boji připravena aneb Když se do aktivní zálohy hlásí i ženy

„Jestli bych dokázala někoho zabít? Jednoznačně ano. Pokud by ohrožoval moje děti anebo zaútočil na naši vlast, nerozpakovala bych se,“ říká rázně jedenačtyřicetiletá Petra Fialová, dvojnásobná matka z jihomoravské vesničky Podomí.

Nevypadá, že by žertovala – v ruce pevně svírá samopal a na sobě má vojenskou ústroj. Už druhým týdnem prochází náročným výcvikem, po kterém se zařadí mezi členy Aktivní zálohy Ozbrojených sil České republiky. Otázka, na niž odpovídá, proto není teoretická.

Do budoucna může být skutečně nasazena do některé z vojenských operací. A to nejenom při střežení strategických objektů, jako jsou nemocnice nebo elektrárny, ale také do zahraničních misí.

Je konec srpna, po deváté ráno a udusaný trávník vojenského areálu v Dědicích u Vyškova začíná spalovat slunce. Cvičištěm se nesou rázné povely, vojáci na ně reagují jako jeden muž. Nebo „jedna žena“. Ve čtyřicetičlenné jednotce je zástupkyň něžného pohlaví pět. Dnes se společně budou učit střílet.

Instruktoři jim ukazují správné držení zbraně a základy manipulace. „Bude to vlastně poprvé, co samopal skutečně použijeme. Doposud jsme s ním totiž jen běhali nebo ho čistili. Každý večer jsme ho museli vypulírovat až do posledního záhybu, tak aby prošel kontrolou bílým ubrouskem instruktora čety,“ přibližuje Petra.

Za jejími zády mezitím kmitají zelené nohavice, instruktoři vojínům rovnají postoj a opravují chyby. Jednotlivé kroky s nimi opakují pořád dokola.

„Základem je dril. Bez toho nemá smysl cokoliv předávat. Když jsme totiž na pokraji zhroucení, vyčerpaní nebo v nejkrizovější situaci, není čas přemýšlet. Vše musí být automatické a bez vad,“ vysvětluje rotmistr Martin Kadlec. Každý voják, který chce zahájit cvičnou střelbu, pak nahlas zakřičí: K boji připraven!

„Je to celkem dřina, ten samopal váží i bez zásobníku čtyři kila,“ hodnotí po chvíli výcviku dvaadvacetiletá Adéla Jančíková z Olomouce. Když se s ním může na pár minut posadit, viditelně se jí uleví.

„Ve filmu to vypadá strašně snadno, hollywoodské hvězdy si tam se zbraní pohrávají jako s pírkem. Ve skutečnosti se ale pronese. Není to jako se vzduchovkou, se kterou už jsem několikrát střílela,“ říká.

Náročné ale není jen pobíhání se zbraní. Zmáhá ji i každodenní dril, brzké vstávání a vedra, která vojáky během výcviku sužují.

„Od půl páté ráno, kdy máme budíček a rozcvičku, až do večerky v deset musíme vydržet v jedné výstroji. Navíc celoroční. Nesmíme si sundat ani čepici,“ říká, „jsme proto všichni strašně zpocení a smrdíme. Látka na nás navíc nepříjemně ztuhne, což nám zase vadí v pohybu.“

Přesto je ze svého čtyřtýdenního výcviku nadšená. „Naučila jsem se totiž spoustu užitečných věcí od topografie přes taktiku až po metody, jak přežít v divočině,“ říká Adéla Jančíková. Získala také větší sebejistotu a pokoru, zažila týmového ducha. „Ego tady musí jít vždy stranou,“ podotýká.

Zelené uniformy ji navíc vždycky přitahovaly a práci v armádě si chtěla zkusit už jako malá holka.

„Obecně si myslím, že by si podobným výcvikem měl projít úplně každý. Lidi by zkrátka měli vědět, jaké psychické a fyzické úsilí musejí vojáci vynaložit, aby nás ubránili. Měli by se taky naučit, jak se v případě potřeby do obrany zapojit,“ vysvětluje bývalá skautka, která se v civilu živí jako kuchařka.

Podle rotmistra Martina Kadlece sem s podobným nadšením a přesvědčením míří drtivá většina budoucích záložníků.

„To, že přišli z vlastního rozhodnutí, je na těch lidech poznat už na první pohled,“ pochvaluje si muž, který armádní posily ve Vyškově školí už pátým rokem. Za tu dobu už jich viděl tisíce, každý měsíc se totiž přihlásí necelé dvě stovky kadetů.

Letos zájem o službu v aktivní záloze ještě zesílil – jen v březnu armáda zaevidovala 1195 zájemců. To je desetkrát víc než obvykle. Lavinu přihlášek spustila válka na Ukrajině.

„Vychovat z vojenského potěru kvalifikovanou oporu je ale stále těžší,“ podotýká rotmistr. Samozřejmě to nelze zobecňovat, ale mladší generace je podle něj obrovsky zhýčkaná. Snese toho daleko méně, její výcvik proto trvá déle.

„Ti lidé nejsou vůbec zvyklí na to, že je někdy třeba zatnout zuby a táhnout,“ vysvětluje. A pokračuje: „Jakmile je něco začne fyzicky nebo psychicky bolet, jsou naměkko. Všechno berou jako počítačovou hru, kterou chtějí při prvních náznacích nepohody stisknutím tlačítka ukončit.“

O to víc se podle něj ukazují rozdíly, které panují mezi muži a ženami. „O ženách se sice traduje, že jsou něžnějším a choulostivějším pohlavím, podle mých zkušeností je to ale často naopak. Měli jsme tu řadu vojínek, které mohly mít od puchýřů strhané paty a sedřené lokty, přesto se nezastavily. Bez kňourání ušly všechno, co měly, a strčily do kapsy i leckterého vypracovaného kulturistu,“ popisuje.

Muži navíc podle něj hledají hlavně dobrodružství a mezi vojáky si jdou mnohdy jen zastřílet. Jsou pak zklamaní z toho, když se jejich představy dokonale nenaplní.

„V posledních letech se nám ale stává i to, že se do kurzu hlásí vrcholoví manažeři. Chtějí si odpočinout od dosavadního životního stylu,“ zmiňuje další kuriozitu Martin Kadlec. Jde třeba o šéfy velkých bank či nadnárodních korporací, kteří si potřebují na chvíli udělat prázdniny a „vypnout“.

„Místo stresu z odpovědnosti touží jen mechanicky plnit zadané rozkazy, v čemž jim můžeme samozřejmě vyhovět,“ říká s úsměvem armádní instruktor. Tihle lidé většinou opouštějí výcvik spokojení. „Opravdu si vyčistí hlavu, navíc se fyzicky zocelí. Najdou si taky dobrou partu,“ říká Kadlec.

„Námaha, kterou tu vojákům připravíme, totiž dokonale stmelí tým. To je taky náš cíl – potřebujeme, aby četa fungovala jako celek,“ přikyvuje další instruktor a nadrotmistr Petr Skřek. K tomuto účelu mají posloužit i různé akce, které musejí vojáci absolvovat.

Třeba na závěr celého kurzu se tradičně koná zásah, který začíná nenadálým poplachem ve tři hodiny ráno a končí až za dalších osmačtyřicet hodin. „Všichni vojáci si při něm musejí bleskurychle sbalit materiál a přesunout se na určené stanoviště. Tam je pak čeká spousta zajímavých překvapení,“ přibližuje.

Zažijí například dělostřelecký přepad, chemický útok nebo transport raněného. Musí si umět vykopat zákopy, zbudovat přístřešek nebo rozdělat oheň. Musí se umět také zorientovat v neznámém terénu. „Skoro celou dobu jsou přitom bez jídla, to je na zásahu zakázáno. Mají jenom vodu. Nasimulujeme jim zkrátka dokonalé bojové podmínky,“ říká instruktor.

Během celého výcviku se navíc musejí obejít bez mobilu a oželet cigarety. „Problém občas mívají i lidé, kteří jsou závislí na kávě. Tu si sice mohou udělat do termosky, většinou na to ale nemají čas,“ doplňuje Petr Skřek. Partu takové zážitky stmelí velmi snadno.

Jakmile mají vojáci vyškovský kurz základní přípravy za sebou, čeká je zařazení ke konkrétní jednotce aktivní zálohy. S tou se pak účastní dalších pravidelných cvičení.

„Třeba já jsem původně pošilhávala po 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci, protože mám vystudovanou analytickou chemii na univerzitě. Nakonec jsem se tam ale nedostala, mám totiž nějaké zdravotní omezení,“ přiznává čtyřiadvacetiletá Tereza Vedrová z východočeských Hořic. Místo expertky, která by měla na starosti ochranu před zbraněmi hromadného ničení, se tak stane střelcem.

„I to se mi ale líbí, hlavně že budu užitečná,“ říká dívka, která se nyní chystá vystudovat ještě jednu vysokou školu – tentokrát si ale střihne Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě. Na armádě ji prý vždycky lákal hlavně řád a smysl pro spravedlnost.

Ke střelcům míří i osmadvacetiletá Eva Kleinová z Opavy. Také ona chce ale svůj osud zvrátit. „Mám vystudovanou zdravotní školu, takže bych to chtěla využít. Představovala bych si, že budu jako školitelka učit další zájemce zdravotní přípravu,“ hlásí dívka, která se pro armádu rozhodla během pandemie, když se jako sestra starala o covidové pacienty na jipce.

„Zažila jsem tam větší akci a zápřah, což mě dost inspirovalo. Napadlo mě, že bych mohla vyměnit proticovidovou kombinézu za maskáče a zkusit to v aktivní záloze,“ vysvětluje.

Rodiče prý z toho nadšení nebyli stejně jako její přítel. „Všichni byli dost nešťastní, prý bych si měla radši pořídit děti,“ krčí rameny. Právě kvůli budoucím potomkům by ale svou zemi nenechala bez obrany. „Zvlášť teď,“ říká dívka, která během celého vyškovského výcviku bojovala hlavně se zoufalým nedostatkem spánku a osobní hygieny. „Oholit nohy jsem si ale vždycky stihla, takže dobrý,“ směje se.

Pokud se záložník předepsaných cvičení zúčastní, vyplatí mu armáda roční odměnu osmnáct tisíc korun. Náhrady dostane i zaměstnavatel, který by měl vojáka na všechny předepsané akce uvolnit. Firmě by to mělo kompenzovat ušlý zisk.

„Zaměstnavatelé většinou vycházejí aktivním záložníkům vstříc, protože chápou význam jejich činnosti pro obranu vlasti,“ uvádí mluvčí Generálního štábu Armády České republiky podplukovnice Vlastimila Cyprisová.

V celém Česku se tato praxe týká celkem čtyř tisíc lidí, z toho 436 záložníků jsou ženy. Do roku 2030 chce ale ministerstvo obrany jejich řady více než zdvojnásobit – podle mluvčí vyškovské Vojenské akademie Moniky Novákové by mělo být v aktivní záloze okolo deseti tisíc vojáků.

Podle náměstka ministryně obrany Františka Šulce totiž platí v NATO předpis, který říká, že by každý členský stát měl mít mobilizovatelnou zhruba desetinu své populace. Vychází to podle něj z analýz všech minulých válek, ve kterých se zjistilo, že i při těch nejničivějších konfliktech bojovalo maximálně deset procent populace dané země.

„S povoláním záložních vojáků navíc počítají mobilizační plány,“ řekl Šulc. Tato alternativní armáda by pak doplnila řady vojáků z povolání, kterých je v české armádě přes 26 tisíc.