Juraj Kukura: S luxusem to není jednoduché

Povídat si s ním znamená být pořád ve střehu. „Rozumiete? Chápete ma?“ ujišťuje se, když dokončí úvahu. Má jich plno a všechny jsou zajímavé. Možná proto se k vysvětlení, o čem hra nesoucí jeho jméno vlastně je, dostane, až když otázka padne potřetí.

Nejprve musím zvolat „wow“. Je fascinující, že jedna divadelní hra vzbudí zájem nejen publika, ale i médií. Je to vzrušující a klobouk dolů před médii. Protože na začátku byl divadelní pokus, který může dopadnout jakkoli. Celé umění je pokus. Umění si bere právo na selhání. Očekávat od jednoho divadla, byť třeba i národního, že každá jeho inscenace bude dobrá, je omyl. Nebo fotograf, aby udělal jednu pořádnou fotku, musí stokrát cvaknout. Ostatní jsou pokusy. A tady jeden divadelní pokus zvedl takový zájem.

Anebo vzrušil.

Ano, zaujal. Zaujmout je víc než se povést. Protože pro herce je bučení a potlesk to samé. Je jedno, jestli někdo řekne: Podívejte, co ten Kukura zase vyvádí. Na toho idiota se nedá dívat! To je strašné, pojď se na to podívat! Je to totéž, jako když někdo řekne: Pojď se podívat, jak ten Kukura skvěle hraje. Totéž, jako když se objevím na obrazovce a divák si nejde do lednice pro pivo, ale zůstane zaujatý.

Jmenuje se Kukura a vznikla v souvislosti s tím, že jsem intendant jednoho divadla. Nevím, jestli to víte.

A to divadlo nemá trvalý soubor. Naše spolupráce s herci se mění. Chodí účinkovat i do sitcomů, jsou stále známější. To znamená, že je těžké je angažovat do nelukrativního divadla. Jediné, co je může přitáhnout, je udělat inscenaci, která bude úspěšný pokus.

Oč jsou herci slavnější, nebo si myslí, že jsou, o to pak mají jasnější představu o tom, jak se mají chovat. Anebo jak mají naplňovat představu, jak se slavní chovají. Někdy je těžší s nimi vyjít a spolupracovat. Nejen pro mě, ale i pro režiséry. Z diskusí s kolegy, když jsme z tohoto stavu byli frustrovaní, jsme se dostali k hodnocení stavu celé kultury.

Pro mě je nejdůležitější, že mě pozná někdo, kdo mě nikdy neviděl hrát. Když jsem v roce 1992 přijel po dlouhém čase do Prahy, přišel za mnou jeden chlapec. Bylo mu asi sedmnáct. Zeptal se mě, zda bych se mu mohl podepsat. Ale proč chcete, abych se vám podepsal na ruku? ptal jsem se ho. Byl jsem zakázaný, vy jste mě přece nemohl vidět hrát! Víte, kdo jsem? A chlapec odvětil (předvádí a paroduje): Uklidni se, Kukuro, přece nejsem blbej!

A to je ono! Nevím, jestli jsem slavný, ale abych zase nepůsobil zbytečně skromně, musím říct, že existují momenty, které mi dělají radost.

Když jsem třeba v bádenských lesích a v nich se nalézá na rozdíl od celého Německa víno a já tam jdu do jedné nejvýš položené vinárničky. Tam někde v bádenských lesích si já, slovenský herec, sednu a přijde majitel té vinárničky a položí mi na stůl víno. Ale já jsem si ještě neobjednal, opáčím. To nevadí, poznal jsem vás, na to on. To máte ode mě. Jsem váš fanoušek. Když se mi tohle stane, tak by bylo nesprávné říct, že jsem neznámý.

Ta inscenace jsou imprese, dojmy z myšlenek, které jsem vyslovil. Dramatik Martin Čičvák za mnou v jedné frustrující situaci přišel a zeptal se, zda mi může něco přečíst. Že to má čtyřicet stran. Samozřejmě, odpověděl jsem mu. Podepište, že se neurazíte, řekl mi. Povídám, že klidně, že se neurazím. Tak mi to přečetl. Byl to začátek hry. Když to dočetl, podíval se na mě a zopakoval, jestli jsem se neurazil. Pište dál, já na to.

Bylo tam dost sebeironie a pak je tam taky to, s čím se dnes hodně setkáváme. Tedy slova pronesená v intimních chvílích, zjištěná odposlechy. Po nějakém čase od něj přišla ještě jedna otázka. Zeptal se mě, na co myslím, když si vzpomenu na svou matku.

Že myslím na neuskutečněné rozhovory mezi námi. Na svou matku myslím často a mohu poradit všem, kdo zacházejí povrchně s nedělními obědy u své matky, aby je rozšířili. Neuskutečněné rozhovory jsou to, co mi nejvíc chybí. To jsem mu řekl a jednoho dne byla hotová hra. Začalo se to režírovat, ale já jsem v tom odmítl hrát. Jak by vypadalo, kdybych v divadle, které řídím, hrál ve hře s názvem Kukura? Říkali by, že jsem si z toho udělal samoobsluhu. Takže teď se v té hře střídají čtyři herci.

Ne, já ne. Já jen v Česku. Protože po uvedení na Slovensku za mnou přišel pan Procházka z Činoherního klubu, kterého si vážím. Za to, že mi nabídl hrát tu hru v Praze, protože to není příliš tradiční předsavení. A on chtěl, abych v něm hrál já. Můžu vám to slíbit pod podmínkou, že mi dáte tři měsíce, abych zjistil, zda jsem schopný se naučit text, řekl jsem mu. Jsou tam totiž konsekvence, které nemají žádný logický půdorys. Věta na větu nenavazuje příběhem. Tři měsíce jsem se to učil, myslím, že jsem začal v Indii. A zjistil jsem, že to půjde.

Ano. Jako slovenský herec to považuji za velký úspěch českého divadelnictví. Nevím, zda víte proč.

Protože profesionální divadelní scénu na Slovensku zakládali Češi. Profesor Josef Budský, který byl mým profesorem a který se významně zasloužil o slovenské divadlo, byl Čech. Bez českého vlivu a podílu na slovenském divadle by se tahle nominace neuskutečnila. Já teď svým způsobem naplňuju českou investici do slovenského herectví. (usmívá se)

(rozesměje se) Ne každý den. Ale tentokrát jsme se sešli, abychom probrali Divadlo Aréna.

Myslím si, že by divadlo mělo být kulturním, nejen divadelním stánkem. Proto jsou aktivity Divadla Aréna širší. Přenášíme přímými přenosy premiéry z Metropolitní opery, skvělí jazzmani u nás hrají jazz a pořádáme už desátým rokem dětskou univerzitu. Jsme druzí v Evropě, co to dělají. Mohou u nás studovat děti od devíti do čtrnácti let.

Průběh studia je jako na univerzitě, včetně fanfár a imatrikulace. Každou středu mají přednášky. Vybrat si mohou z šestačtyřiceti různorodých akcí a workshopů. Mohou se učit debatovat a argumentovat, jezdit do přírody a tam se o sebe postarat, jít na přednášku o jiných kulturách a náboženství. Mají indexy, dostávají zápočty, vydávají noviny. Přednášela tam už paní Radičová, pánové Fico či Mikloš.

Pan prezident má vzdělání na to, že také může. Tak jsme byli dohodnout, jakou přednášku na naší dětské univerzitě odpřednáší.

Je to problém. Mladé generaci nezávidím. Jsem dalek toho, abych tvrdil, co je zlé a co dobré. V pětadvaceti jsem také neměl rád, když přišel nějaký šedesátník a začal říkat, že tohle za nás nebylo a že rohlík stál korunu. Ale na druhou stanu žít život s pocitem, že jste stále sledovaný, to je opravdu hrozné. Můžu vám něco říct?

Nedávno jsem jel z Prostějova do Prahy. A potřeboval jsem jít na toaletu, jenže jsem vjel do zácpy. Stala se nehoda, zasahovala tam helikoptéra. Stál jsem v koloně, ale potřeboval jsem na tu toaletu! Každý, kdo potřeboval, šel do křoví a ulevil si. A co jsem udělal já? Svázal si nohy šálou. A potil jsem se. Bál jsem se, že mě venku někdo vyfotí.

Chápete to? Tím chci říct, že nevím, kam narušování soukromí ještě může zajít. Nevím, kde jsou nastavené hranice. Jestli někomu nebude trapné mě vyfotit na toaletě. Nebo zda to někde nebude zaevidované. Tyhle věci by měly mít právní normu.

Ano. A na takové věci, o kterých se dozvídáme, by přece měly platit zákony.

Ano, tak je to správně položeno. Pokud fungují. Proto můj přítel, dramatik a spisovatel Pavel Kohout nazval hru Kukura jinak. A to Kapitalismus. Je mimo jiné o tom, jak kapitalismus ovlivnil kulturu a komercionalizoval ji. Je také o selhání kapitalismu v této formě. Demokracie došla na své hranice, nikoli ze své podstaty, ale protože se spojila s kapitálem. Je zásadně ovlivněna kapitálem. Demokracie velkých států se ohýbá podle toho, jaké se dělají obchody. Kdo chce dělat velké obchody, dělá jen malé sankce proti nedemokratickým státům. Kapitalismus v této podobě se podepsal i na stavu kultury.

V žádném případě nechci zabíhat do politických témat. Protože forma zřízení, která tu byla předtím – reálný socialismus včetně socialismu s lidskou tváří, to není žádná cesta nebo alternativa. Je to to nejhorší, co si dovedu představit. Pokud se snad někdo dívá s nostalgií na to, co bylo, tak ho můžu jen varovat. Pokud hovoříme o tom, jak vylepšit to, co je, a někdo by namítl, že na socialismu něco je, tak nesouhlasím.

K té době ne. K mládí ano.

Zpočátku nebyl nikdo nadšený. Hlavně když jsme dělali Tisa. Ty hry nevznikaly bez problémů. Našli se i velcí odpůrci, kteří nechtěli, aby se minulost takto otevírala. Nakonec se to povedlo a vznikla diskuse. Protože za minulostí nelze přece dělat čáry!

To je nesmysl. Je třeba o ní mluvit, aby se na ni nezapomnělo. Je to důležité. Je třeba, aby se minulost zpracovala, a doufám, že k tomu Divadlo Aréna přispělo. Po hrách Tiso, Husák, Komunismus a Holocaust, které byly napsány na zakázku přímo pro Divadlo Aréna, mám připravené i další kontroverzní téma. Ještě o něm nebudu mluvit, aby nám to někdo nevyfoukl. Ale už je to tu a je to horké. Rozumějte, nejde o to mít pravdu nebo něco odsuzovat. Jde o skutečné osudy, o dobu a o to, aby se na to nezapomnělo.

Čičvák říká, že kdo byl v STB a v komunistické straně, to ať si vyřídíme mezi sebou. Že jeho generaci to už nezajímá. Ale naši generaci to zajímá. On má do jisté míry pravdu, ale to slovo nezajímá mě trochu ruší. Je důležité, aby se vědělo, že se nesmělo jezdit přes hranice a že se na nich střílely šestnáctileté děti.

Co je to hodně?

To nevím, ale každopádně jsem si nepomohl. Kdybych do strany vstoupil, jistě by mě neodsoudili k několika letům vězení a nezabavili by mi celý majetek. A mohl bych pracovat, kde bych chtěl. Ale já nejsem žádný hrdina. Jen se na mě podívejte, na slušného a seriózního komunistu ani nevypadám. Co už se mnou!

Točil se kdysi takový film o Gustávu Husákovi a já měl hrát partnera jeho nejlepšího kamaráda. Tak jsem šel za režisérem a poprosil jsem ho, aby mě z toho vynechal. On to akceptoval. Ostatní ale ne a dál už jsem si nezahrál. Že jsem nehrál komunisty, je i tím, že jsem se s touto tváří nemohl prosadit, pokud tomu chcete věřit. (usmívá se) Nehledejte v tom žádné hrdinství.

Byla to krásná práce, jak s režisérem Renčem, tak se Simonkou Stašovou. On je vynikající režisér, ona výborná herečka a velmi čistá bytost. Za první díl s názvem Zrozen bez porodu jsem byl na prestižním festivalu televizních filmů nominován na hlavní cenu ještě s francouzským, kanadským a japonským hercem. Nakonec tu cenu získal Japonec, ale byl jsem v dobré společnosti.

Vzal jsem tu roli hlavně proto, že tvůrci byli ambiciózní lidé a chtěli udělat dobrý seriál. A to je podle mě jediná cesta. Seriály, které se natočí za jeden den, přestanou lidi jednoho dne zajímat. Kdo začne s kvalitou dřív, ten ty závody vyhraje. O tom jsem přesvědčený. Ale nic z toho, co jsem v Dokonalém světě hrál, nejsem. Nejsem ani manažer, ani vydavatel.

No, možná že do jisté míry ano. Ale nezacházím s mocí tak, jako zacházel on. Ani nemám takovou moc jako on. A kdybych byl on, tak bych na tu mouchu, co nás tu obtěžuje, zavolal asistenta, aby ji zabil. (směje se)

S luxusem je to velmi komplikované.

Co je luxus? Je to něco, co nepotřebuju. Luxus nejsou hodinky od Cartiera, nehledě na to, že to opravdu nejsou nejluxusnější hodinky. Luxus je jedna porce rýže navíc, když máte hlad. I to může být luxus. Jsou lidi, pro které je jedna porce rýže na celý den. My Evropané si bereme pas na blahobyt. Myslíme si, že když jsme se narodili v této části planety, máme na něj nárok. Že celá Evropa je „lounge blahobyt“ (angl. výraz lounge znamená mj. hovět si, polehávat, posedávat, salónek, hala, obývací pokoj… – pozn. red.) a my do něj vlastníme průkaz.

Jenže luxus je pro každého něco jiného. Něco vám řeknu: nedávno jsem byl u generálního ředitele jedné obrovské firmy. To je člověk, o kterém byste předpokládali, že skutečně žije v luxusu. A na toto téma přišla řeč. Říkal jsem, že pro mě, s metrem devadesát, je luxus letět v bussiness class. Nemusím se tlačit. A mezi námi, luxus je, i když sedíte na kraji, a ne že se mačkáte uprostřed. Proto je ošemetné, co je luxus.

Je to třeba i místnost v bytě, kterou nepotřebuju. A on mi řekl, že má jinou představu. Má dceru, která trpí epilepsií a každý večer dostane záchvat. Střídají se s manželkou, kdo u ní spí. Když dcera nedostane záchvat, je to luxus, řekl mi ten ředitel. Odcházel jsem zahanbený i s celou tou svojí teorií.

Je to formulace, která lidi, kteří mají nedostatek, strašně uráží. S luxusem to není tak jednoduché. Ale zdá se mi, že tento příklad by to mohl osvětlit. Nebo jiný: do práce chodím pěšky. Už léta. Vědí, kde si dám colu light, a tu mi připraví. Jinde si zase koupím banán. Celé to trvá 45 minut. Minule jsem šel a nebyl banán. A tak mi dali jablko.

Potřeboval jsem si ho umýt. Naštěstí jsem uviděl fontánu a tam si to jablko umyl. (zvážní) Víte, co to je za luxus? Voda? Čistá voda? Byl jsem v Africe, v Indii, tak to mohu srovnat. Evropa žije v blahobytu. Někomu to jde hůř, někomu líp. Ale každý z nás si může umýt jablko v pitné vodě.

Sny se nemají plnit. Ty se mají snít. Proto je oblečená žena krásnější než nahá.

Nejsem vizionář, ale asi by tam neměly co dělat jakékoli rasové a nacionalistické předsudky. Všem by se ulevilo.

Každá doba je přelomová. Mám moudrého syna a víte, co tvrdí?

Že Einstein má pravdu do té doby, než se ukáže, že ji nemá.

Je chemik.

To jsem se také ptal a on mi řekl, že bych to stejně nepochopil.

Třeba byla přelomová v tom, že byla klidná.

Ano, doba je zrychlená. Nedávno jsem dostal otázku, co mě v roce 2011 nejvíc potěšilo a co naopak zneklidnilo. Odpověděl jsem, že mě nejvíc potěšilo, že krize odešla pryč, a nejvíc mě zneklidnilo, že znovu přišla. A to vše za jeden rok. Kdo by to byl řekl? Doba je rychlá. Dřív měli Beatles dvacet písní, které vedly žebříčky hitparád v různých zemích. Herec natočil dvacet filmů, které byly populární. Dnes je doba jednoho filmu, jednoho hitu. Jednoho Oscara. Je doba jednoho činu.

Žil jsem tak stále. Kdyby to bylo nové, tak neřeknu, ale já to tak měl pořád. Od počátku své kariéry jsem kromě Bratislavy točil i v Praze. To jsem žil v Intercontinentalu v pokoji číslo 701. A nad postelí jsem měl pověšeného andělíčka. A pak jsem bydlel dva roky v Hiltonu a moje manželka za mnou musela přijet, když se mnou chtěla jít na večeři. Nebo jsem točil dvaatřicetidílný seriál a každý díl se odehrával v jiné mimoevropské zemi. Od Grónska po Fidži. I tam moje manželka jezdila za mnou.

Jezdili za mnou. Pracoval jsem pro více než sto zahraničních produkcí, jinak to nešlo. Jeden z posledních filmů jsem natočil s Leandrem Haussmannem vloni v Německu.

To nezáleží na mně. Až to přijde, tak to přijde.