Juraj a Deana Jakubiskovi: Někdo seshora nám požehnal

Juraj: Dopisy diváků s žádostmi o pokračování jsem dostával velmi často. Jenže tu bylo mnoho překážek. Giulietta Masina (představitelka Perinbaby, manželka Federica Felliniho) zemřela v roce 1994, paní Valerie Kaplanová (hrála Zubatou) už také nežila, a tak jsem si nedovedl představit, jak bych dělal pokračování. Takže jsem podobné myšlenky na dlouho vypustil z hlavy. Jenže!

Objevila se digitální technologie, která poskytuje nové možnosti. Ale když jsem do ní pronikl, pochopil jsem, že není samospasitelná. Některá je v našich technických podmínkách i těžko realizovatelná. Přesto jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Bral jsem to jako výzvu.

Juraj: Mnoho lidí myslí, že se stiskne knoflík a trik je na světě. Opak je pravdou. To mě posouvalo. Ale řeknu vám popravdě, kdybych věděl, jak to bude náročné, tak bych se do toho nepustil.

Přístroje jsou jedna věc a jejich možnosti druhá. Je to s nimi trochu jako s malbou. Takový Leonardo da Vinci měl štětce, plátno a barvy. A někdo může mít nachlup stejné štětce, plátno a barvy a stejně nenamaluje obraz jako Leonardo.

Udělat dobrý trik je schopnost, ba dokonce určitý talent. Jenže když da Vinci maloval, nepoužíval matematiku.

Dnes se bez ní moderní technika neobejde. U sebe jsem zaznamenal něco zvláštního. Když jsem byl student, a ještě chodil do školy, všichni jsme se prohlašovali za umělce. Snažili jsme se jimi být a zajímaly nás spíš hvězdy než matematika. Měli jsme za to, že je to něco strašidelného. K čemu budou umělci čísla? Dnes se pomocí matematiky skládá i hudba.

Juraj: Před lety, když jsem dokončoval film Bathory, jsem do něj chtěl na tu dobu komplikované úvodní titulky. Pražská studia mi nabízela příliš dlouhé termíny, o nesmyslné ceně ani nemluvím.

Při mixování filmu v Los Angeles mi je můj přítel Martin, který externě pracoval třicet let ve studiu Disney, udělal svou dokonalou technikou doma za jediný večer. Když se přestěhoval z Ameriky do Prahy, bral jsem to jako znamení osudu.

Těšil jsem se, že své zkušenosti uplatní i v mé pohádce. Úspěšně jsme začali, ale po dvou týdnech Martin onemocněl. Čekal jsem, až se vyléčí, jenže když se to povedlo, než se stačil dostat z nemocnice domů, zemřel.

Ztratil jsem nejenom jeho, ale čekáním víc než měsíc času. I to, co jsme již udělali, leží ve skladu, zapečetěné notářem. Prsty osudu se tak dotkly Martina, ale i Perinbaby. Asi mi to bylo shora souzeno. Já podobným znamením věřím.

Juraj: Když jsme začali natáčet zimní část filmu v Kežmarku, hned první natáčecí den, jakmile jsme zapnuli kamery, se spustil sníh. Skutečně začalo sněžit! Někdo nám seshora požehnal. Realizace filmu ale jinak nebyla vůbec jednoduchá.

Americký režisér dostane scénář, přečte si ho, a už mu nabízejí různé možnosti, jak se co dá udělat. U nás je dost těch, co triky dělají, ale ne každý to umí. Je to tvořivá činnost, stejně jako režie. Není na ni univerzální řešení. Já jsem zvolil bratislavské Studio 727. Nějaký trik vznikne lehce, tak říkajíc na stole. Jindy je to dřina, než se vymyslí. Je to sen, invence v invenci.

Juraj: Trochu jako spasitel. Mohl jsem ji oživit po čtvrt století!

Juraj: Všechno. I boj s časem. V cizině na trikovém filmu pracuje třeba padesát trikových studií a víc než tisícovka lidí. Ale u nás nemáme tolik peněz, ani tak velkou distribuci. Podobný styl práce není zavedený.

A řeknu vám, že se natáčí čím dál hůř. Točili jsme až na východě Slovenska, kde jsme objevili něco, co jsme potřebovali. Písečnou dunu. Vypadá to tam jako na pláži v cizině.

Sháněl jsem osvětlovače, a volal jsem známému. Souhlasil a měl i čas. Když se však dozvěděl, že se točí pod Spišským hradem, nadšení ho přešlo. Oh, to je daleko! Nedalo by se to natočit v ateliéru? ptal se.

Juraj: Ano. Ještě při natáčení mého předchozího filmu Bathory jsme našli dost slušných odborníků a řemeslníků. Dnes ale nikdo nic neumí. Málokdo mi opravdu pomohl.

I když ono to začalo už dříve. Vzpomínám si, že když jsem chtěl mít portrét hraběnky Bathory i s jejími dětmi, zašel jsem na vysokou uměleckou školu, zda by mi ho tam namalovali. Představoval jsem si to ve stylu Caravaggia.

Upozorňoval jsem je, jak zachází s barvami, jak používá červenou, jaké dělá kontrasty. Měl jsem i nějaké fotky.

Posluchači vysoké školy na to koukali, pak po sobě, načež se zeptali: a to se mají podobat? Povídám, že to musí být úplně přesná podoba. No ale to je těžké, oni na to. Víte, my nejsme realisti. My neumíme realisticky namalovat ani ucho.

Tak jsem to musel namalovat sám. A v tomto filmu se mi stalo to samé. Spoustu věcí jsem si musel udělat sám. A vymyslet to tak, aby to mohlo existovat.

Juraj: Ano. Ale je to těžké. Když píšu scénář, mám tendenci být nejlepší spisovatel. Když režíruju, chci být nejlepší režisér. Když stříhám, tak nejlepší střihač. A to nej, nej, nej mě někdy vede k hrozným věcem.

Něco si vymyslím, pak to napíšu, a když to dám do technického scénáře, rozčiluju se, který blbec si to vymyslel. A tak bojuju sám proti sobě. Marně, musím to nakonec nějak dotáhnout. A triky mě zdržují nejvíc.

Určité motivy jsme si vzali z jedničky. Třeba hudba Petra Hapky. Ta tam musí být, když je tam i Masina. Ti, co znají původní Perinbabu, musejí mít nějakou stopu. Diváci některé věci prostě čekají.

Juraj: Ano. Určité tradice se musí předat, aby řemeslo žilo. V tom filmu je mnoho věcí, které dnešní generace vnímá jako běžnou součást světa, ale pro nás je to stále nové.

Juraj: Záludné bylo oslovení generace, která původní Perinbabu neznala a neviděla ji. To bylo nejtěžší, zaujmout i dnešní děti. Ale kdybych dělal jen pro ně, natočil bych úplně jiný film. Jenže to by zase neocenili diváci z předchozích generací.

A tak jsem hledal kompromis. Pro starší diváky jsem tam nechal romantiku. Pohádkovou postavu, kterou jsem kdysi vymyslel. Jmenuje se Perinbaba a nikdy předtím neexistovala. Je to bohyně? Nebeská bytost, která vládne větru a sněhu? Dostal se k ní malý chlapec Jakubko, ale pak odešel do světa. O návratu už zmínka není.

Když jsem hledal styčné body s jedničkou, stále mi blikalo výstražné světýlko: pozor, tohle si diváci nebudou pamatovat! Nějak jsem ale retrospektivu udělat musel. Zjistil jsem, že mnoho věcí, které jsem chtěl říct, rytmus filmu zdržují. Nelze říct za 95 minut všechno.

Některé informace zaznít musí, ale tak, aby diváka nerušily. Nesmějí být popisné, ale zasazené do příběhu. A to je nejtěžší. To je dvojitá hra, pro ty nejbližší diváky a pak pro ty nové.

Juraj: Mám rád magická čísla. Třiatřicet let by bylo lepší, ale čas prostě běží rychle.

Je to škoda, když se dnes dívám na film, už se zase některé věci změnily. Nu ale což, kdyby Fleming nevymyslel penicilin, vymyslí ho někdo jiný. Všechny věci, které jsou ve vzduchu a v myšlenkách, se dostanou ven. Jde jen o to kdy. A která dřív.

Do rozhovoru vstupuje Deana Jakubisková: Je to krásné výročí, protože Perinbaba je s naší rodinou spjatá. V roce 1985 vznikla, my jsme se vzali a narodil se nám syn, který dnes s námi na novém filmu spolupracoval.

Za těch 35 let je krásně vidět, kam se vše posunulo, ve filmu, v produkci i ve filmových řemeslech.

Na jedné straně je technologie obdivuhodná, ale na straně druhé technický pokrok způsobil jednu vážnou věc, která se odráží i ve filmovém světě: lidé přestali vytvářet. Tvořit, v tom pravém slova smyslu. Mají často pocit, že to za ně udělají stroje. Že stačí mít informace. Ale ty často nemají obsah a už vůbec ne emoce.

Deana: S mnoha věcmi. Pokud jste v kontaktu s povrchními lidmi a chcete od nich hloubku, nastává problém. Nejsou naladěni na stejnou vlnu kreativity a než takové najdete, chvíli to trvá.

Kdysi se slovo kreativní vůbec nepoužívalo. Bylo přirozené, že umělec tvoří. Dnes se používá výraz kreativní a musí se chodit s obrovskou lupou, abyste takového našli.

Na druhou stranu musím říct, že jsme dali šanci i mladým lidem, a ti, které jsme si našli, byli úžasní. Velmi šikovní lidé, zapálení pro věc, přicházeli stále s novými nápady.

Deana: A vidíte, já jsem zatím šťastná, že ten film má jednu obrovskou věc, totiž že přináší zpět emoce. Emoce chtění, touhy, zápalu. Hrdina projde nějakým vývojem, musí k sobě dospět. A to je obrovská věc, protože dnešní děti jsou zahlcené povrchností.

Abyste mi rozuměla, nemyslím si, že by byly povrchní. To vůbec. Ale žijí ve světě, který neukáže žádný další tvůrčí rozměr. A tak, pokud ho i mají, myslí si, že to není v pořádku. Rychle se stáhnou a chtějí se zařadit.

Doufám, že film ukáže, že tento rozměr existuje. A že je to fajn se k němu připojit.

Deana: Juraj si na tom trval, ačkoli kvůli tomu jeden koproducent odstoupil. Jako pro producentku to pro mě byla ztráta. Nakonec se ukázalo, že měl Juraj pravdu. Rozhodl se správně.

Když dopsal scénář a popsal v něm charaktery, začali jsme shánět herce. Na hlavní roli Lukáše jsme dělali asi dvě stě hereckých zkoušek, od Aše po Michalovce. Nakonec zvítězil Lukáš Frlajs, slovenský youtuber. Vybral ho Juraj.

Ostatní chlapci nám připadali tak nějak stejní. Lukáš byl zprvu nesmělý, ale postupně se uvolnil. Není prototypem prince z pohádky, a to se hodilo, protože filmový hrdina proplouvá životem, jak se dá, zpočátku občas udělá i nějakou levárnu, než dospěje k ideálům. Jeho představitel má v sobě fluidum mladé generace.

Juraj: Nechtěl jsem stavět na zvláštních tvářích, ale na zvláštním příběhu. Jako za mlada, v časech nové vlny, kdy jsme také objevovali neznámé herce.

Deana: Nejsem asi standardní producent, protože si myslím, že fantazie se krotit nemá. Jak říká Juraj: pokud v ní vystoupáte na 200 procent, i při největším úsilí zrealizujete tak osmdesát. Ale když začínáte na osmdesáti, zrealizujete s bídou čtyřicet.

Juraj: Měl jsem představu, že s novým srdcem možná přijdou k člověku i nějaké další změny. Co když začnu chlastat a navštěvovat nevěstince? Co mi řekne manželka? Řekni jí, že to není tvoje záležitost, ale toho srdce, co jsi dostal, poradil mi kamarád na moje obavy. Ale nic takového se nestalo.

Deana: Je jen úžasné, že má zase tolik síly, jako kdysi.

Juraj: No, síly… Řeknu vám, že když jsme točili v Demänovských jeskyních, kam vede 940 schodů, a já musel pořád chodit nahoru dolů a neměl si ani kam sednout, trochu unavený jsem byl.

Naštěstí všechny ostatní orgány mám zdravé, což byla i podmínka pro transplantaci, a tak jsem to nějak zvládl.

Juraj: Má to více významů. Je to například svět představ a reality.

Deana: Film je vlastně snem ve snu, příběhem v příběhu. Jsou to polarizované dva světy, nebeských bytostí a reálných lidí. Je však dobré si uvědomit, že tyto dva světy je třeba vnímat odděleně.

Setřít mezi nimi hranici přináší chaos, prožívat je odděleně je přínosné. To je pro mě důležitý psychologický moment toho filmu.

Juraj: Dvojka je ohromně důležité číslo. Je to černá a bílá. Doprava a doleva, nahoru dolů. Sophiina volba. Dvě děti, a jen jedno může přežít. To je ta nejtěžší volba, ale každá volba je těžká. Pro něco se rozhodnout. Je těžké vybrat ze čtyřiceti možností, ale i ze dvou.

Deana: Dva světy v našem filmu fungují i tak, že hrdina přijde na rozcestí a musí si vybrat nějakou cestu. A on si vybere. A o kus dál znovu. Kouzlo výběru je i v tom, že když si vyberete špatnou cestu a dojdete na rozcestí, můžete si vybrat cestu novou, která špatnou napraví. Je dobré vědět, že zlo není napořád. Přicházejí nové a nové situace, kdy si můžete vybrat.

Juraj: I my jsme si mohli vybrat, zda film budeme točit, nebo ne.

Deana: A zda bude kvalitní, nebo ne.

Juraj: Bylo to velmi složité rozhodování. Jako všechna v životě. Proč dělat další film? Skoro vždycky jsou dvojky horší. Ale není to pravidlo.

Deana: Jde o úplně jiný příběh, příběh syna původního hrdiny, a tedy další generace. Lidské a životní hodnoty však zůstávají stejné jako v prvním filmu. A to je naše poselství. Že se můžete rozhodnout pro lásku a nikoli pro bohatství. A je jedno, zda to bohatství je poklad, chaloupka či cokoli jiného.

Hodnoty lidské a vztahové a rozhodnutí, co si v životě vyberete, to vše zůstává po tisíciletí v podstatě stejné. Jen forma se mění.

Juraj: Na světě existují statisíce režisérů, co točí statisíce filmů. A všichni touží dostat Oscara. Či jinou cenu, protože si myslí, že to, co dělají, je to nejlepší. A pak zjistí, že nedostanou ani tu Malinu za nejhorší film.

Nicméně neznám tvůrce, který by chtěl záměrně udělat špatný film. Každý se snaží udělat to nejlepší a těší se, jak budou lidi reagovat. My se snažili také a doufám, že se Perinbaba 2 stane něčím podobným, jako byla Perinbaba původní. Bez té si na Slovensku už lidé nedokážou představit Vánoce. Dívají se všichni.

V Čechách však ne, tam si ten film pamatuje jen starší generace, co zažila Československo. Protože nebyl dabovaný, tak ho později už české děti neviděly. Oba filmy jsou příběhy o lásce, byť uchopené jinak. Vždyť od časů Romea a Julie se vystřídalo tolik podob lásky!

Juraj: Morálku, kterou nastupující generace vždy považuje za zbytečnou, ale která je nezbytná. Jako tvůrce jsem však to téma musel uchopit tak, aby rezonovalo s dobou.

I já se díky filmu mnohé naučil a posunul se vpřed. Například již nepíšu na psacím stroji. (směje se). Žasnu též nad množstvím informací. Když jsem se začal připravovat na Bathory, otevřel jsem si internet a tam na mě vybaflo hned několik článků o Čachtické paní. A já přitom chodil studovat knížky do knihovny!

Deana: Stejný je také Jurajův nezaměnitelný styl. Jeho výtvarné vidění bylo nutné dodržet, a to vždy nebylo snadné.

Juraj: Doplnil bych ještě víru v zázraky. Když jsem byl mladý tvůrce a věřil jsem, že se v životě dějí, tak se děly. I v tom mém. A o tom jsou i mé filmy. Když člověk o něčem sní, stane se to skutečností, neboť se k tomu každým dnem blíží.