Článek
Začalo to v roce 1992 - tehdy byla v hororu Ruka na kolébce jednou z obětí pomstychtivé vražedkyně. Pak přišla její zvláštní agentka FBI Clarice Starlingová ve zrůdném Hannibalovi, následovala šokovaná matka, která přijde v tragické letecké havárii o osmiletého syna ve Zlodějích paměti (2004) a v roce 2010 Skrýš. V ní si zahrála psychiatričku léčící pacienta Jonathana Rhyse Meyerse, který je ovládán démonem.
„Pro horory mám slabost, ve strašidelných filmech si libuji. Podle mě ten úplně nejlepší je Polanského Rosemary má děťátko. Nemám ráda krváky ani zlověstné filmy, ale miluju právě ty o démonech. Ďábel je jednoduchý, je prostě zlý a zkažený. Takové máme doma rádi všichni a sama v nich i ráda hraju,“ prozrazuje Julianne, matka patnáctiletého Cala, jedenáctileté Liv a manželka o deset let mladšího režiséra Barta Freundlicha.
Jsem veliká obdivovatelka Stephena Kinga. Jeho kniha o Carrie mě doslova fascinovala.
A proč kývla na roli staromódní pološílené matky a náboženské fanatičky Margarety Whiteové, která terorizuje svou dospívající dceru Carrie? „Jsem veliká obdivovatelka Stephena Kinga. Četla jsem jeho publikaci O psaní (On Writing). Právě tam se zmiňuje o tom, jak román Carrie psal. Byl z něho ale tak zničený, že ho vyhodil do koše na odpadky, kde ho náhodou našla a pak dokončila jeho žena. Kingova kniha o Carrie mě doslova fascinovala. Jen King totiž umí napsat něco tak úděsného a zároveň srdcervoucího o šikanování, zastrašování a společenské izolaci a o tom, co to s člověkem dělá,“ vysvětluje.
Role jí byla velice blízká
„Matky hraju ráda. Sama mám dceru, a tak jsem se lehce vžila i do světa matky, jež spočívá na vztahu s jediným člověkem, kterého má - a tím je právě její dcera. A dovedla jsem si živě představit, co pro ni znamená chvíle, když cítí, že jediné dítě ztrácí. Nepletu se, když řeknu, že snad každou matku zajímá zkoumání vztahu s dcerou,“ míní.
Pro Julianne znamenala role i další hereckou výzvu. „Hraju ji v obnošených šatech bez make-upu, o účesu nemluvě, vypadám prostě příšerně. Když jsem si po jednom natáčení vlasy vyfoukala a trochu se namalovala a normálně se oblékla, nemohla mě matka hlavní hrdinky Chloe Grace Moretzové ani poznat,“ vzpomíná populární Američanka ze Severní Karolíny.
Zkušená charakterní herečka se letos představila i ve zcela odlišné roli - v dramatu plném sexu Don Jon. „V Donu Jonovi, kde dávám lekce z lásky mladému muži, jsem se pustila na tenčí led. Možná jsem si chtěla jen osvěžit vzpomínky na svou královnu porna z Hříšných nocí z roku 1997 a potvrdit si, že ani po padesátce nejsem v těchto rolích k zahození,“ směje se stále atraktivní rusovláska, které by nikdo nehádal, že už překročila padesátku.
Role pro zralé ženy jsou nejzajímavější - jen je najít
Věk podle Julianne není pro herečku překážkou, naopak. „Ve dvaceti třiceti jsem totiž jen pracovala a byla jsem posedlá kariérou. Vůbec jsem neinvestovala do svého osobního života. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, na čem mi v životě záleží nejvíc. Teprve kolem čtyřiceti jsem si začala užívat rodiny. Nic mi ale ani teď nebrání v tom, abych dál hrála. Jsem si jista, že se nabízejí neuvěřitelně zajímavé role právě pro dospělé, zralé ženy, jen je umět najít. Naštěstí stejný názor má i řada filmových tvůrců,“ tvrdí Julianne.
Největší hereckou školu dostala po absolvování oboru dramatického umění na bostonské univerzitě, kdy byla v divadelním angažmá v New Yorku. „Byla to ohromná škola. Hrála jsem všechno od Shakespeara po Caryl Churchillovou, ve hře Otec jsem měla dokonce tu čest vystupovat po boku slavného Al Pacina.
Byla to jakási záplata na školní léta, kdy jsem patřila k nepřizpůsobivým peckám. V každé třídě jsou ošklivá káčátka - děti příliš baculaté, brýlaté či nemotorné. Ve mně se ale propojilo všechno a navíc jsem ještě byla zrzavá,“ vzpomíná dnes s úsměvem.
Se sirem Anthonym Hopkinsem si užila i natáčení hrůzného Hannibala (2001).
Divadlo Julianne úplně změnilo a pomohlo jí jak k televizním, tak i k pozdějším úspěchům na stříbrném plátně. V roce 2000, kdy už se pyšnila Zlatým glóbem a dvěma oscarovými nominacemi za Hříšné noci a Hranice lásky, vyhrála v konkurzu na agentku Clarice Sterlingovou v Hannibalovi i nad takovými esy, jako jsou Helen Huntová či Cate Blanchettová.
Tři roky nato slavila další profesionální úspěch: dvě nové nominace na zlatou sošku. Od té doby se jako jedna z mála hereček může pochlubit tím, že byla nominovaná na Oscara hned dvakrát v jednom roce, za hlavní roli ve snímku Daleko do nebe a za vedlejší roli v Hodinách. I když jí zlatá soška stále uniká, věří, že jednou přijde i ta.
Julianne bydlí v newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village. Velkému jablku, jak se někdy říká New Yorku, totiž dává přednost před lákadly Los Angeles. „New York je jistě velkoměsto, ale některé jeho části kolem centra připomínají spíše malé vesnice, ve kterých se obyvatelé důvěrně znají. Máme tu řadu dobrých přátel. Potkáváme se jak na procházkách s dětmi, tak když jdeme venčit psa. Působí to nesmírně uklidňujícím dojmem a v dnešním bláznivém světě je to jako balzám pro duši,“ končí spokojená Julianne Mooreová.
