Judit Pecháček: V Praze se cítím svobodnější než na Slovensku

Slyšíte už na oslovení paní Pecháček?

Nejradši mám, když se mi říká Judit. (směje se) Ale jo, slyším, i když mě tak málokdo oslovuje.

Přejala jste manželovo nepřechýlené příjmení. Není to v uměleckém prostředí spíše nevýhoda, vzdát se zavedeného jména?

Nemyslím si. Teprve si na něj však zvykám. V mnoha rozhovorech si ještě ponechávám obě, Pecháček i Bárdos, abych lidi nemátla. Ale v občance jsem jen Pecháček.

Jaká byla svatba?

Krásná a naše. Jsem z toho ale trochu v rozpacích, o svém soukromí jsem dřív tolik nemluvila.

Obřad jste měli pod širým nebem, netradičně v remízku. Odráží zvolené místo váš vztah?

Asi jen tak, že rádi chodíme do přírody. (směje se) Líbilo se nám, jak jsme tam šli všichni pěšky, vzali se mezi stromy, vznikly z toho nádherné fotky… Žádný úřad za zády, ale les.

Svatba byla hodinu a půl za Prahou, onen remízek jsme našli za jednou vesnicí. Pak jsme se přesunuli na statek. Nebyla tam žádná rodinná spojitost, místo se nám prostě líbilo a manžel se zná s tamním majitelem.

Za mužem i prací jste se před rokem a půl přesunula z Bratislavy do Prahy. Považujete ji dnes za nový domov?

Ano, přesně tak. Praha se mi vždycky líbila. Zároveň jsem se obávala její velikosti, ale pak jsem zjistila, že zas tak obří není. Přijde mi to tu otevřenější a tolerantnější než na Slovensku. Je to možná dané tím, že se tady pohybuje více národností. Cítím se tady svobodnější. Samozřejmě se i tady dějí různé kauzy, nechci zase hanit Slovensko, že tam je všechno špatné a v Česku všechno dobré.

Byt máte na Letné. Vybrali jste si tuto vyhlášenou čtvrť záměrně?

To tak vyplynulo, tolik jsem zas pražské části neznala.

Manžel, kameraman a herec Miloslav Pecháček, je o téměř dekádu mladší. Narážíte někdy na věkový rozdíl?

Ne.

Filmovou svatbu jste měla v historickém dramatu Piargy, které šlo začátkem ledna do kin. Hrajete mladou nevěstu, která nedlouho po sňatku podlehne svádění despotického tchána. Dokázala byste odpustit nevěru?

To takhle vůbec nedokážu říct. Je úplně jiné, když takové věci hraju na plátně, a když se mi dějí v osobním životě. Někdy se mi stává, že o něčem hraju a pak to sama zažiju, anebo obráceně, co zažiju, o tom později hraju. Často jde o mikrosituace, emoce. Je zvláštní, co život přináší.

Vybavíte si něco konkrétního?

Toho je strašně moc… (zasní se) Ale nechci to konkretizovat, to už by bylo příliš soukromé.

Vaše Juliška v Piargy je rozporuplná osobnost – chvílemi u diváka vyvolává soucit, pak zase opovržení. Máte něco společného?

Divák neví, kolik jí je přesně let, nicméně je určitě mladší než já. V době druhé světové války, kdy se příběh odehrává, se dívky vdávaly brzy, třeba i v šestnácti. Společné máme možná to, že obě dokážeme nahlížet na věci z pozitivnějšího hlediska. Umím se zasmát sama sobě, těšit se ze života, alespoň na počátku děje byla Juliška veselá. Co se s ní stalo dál, se mně nikdy nedělo. Její povaha pramenila z toho, že neměla rodiče, vychovala ji vlastně vesnice.

Co vychovalo vás?

Senec, malé okresní město za Bratislavou, kde jsem vyrůstala. A také to, že moji rodiče odjakživa dbali na kulturu, chodili do kina, divadla, na koncerty a se sestrou nás často brali s sebou.

Piargy jste natáčela v krásných dobových krojích, které pro vás, pokud vím, nejsou neznámou.

Dva roky jsem během střední školy chodila na lidové tance. Je mi to hodně blízké, maďarský folklor je bohatý, velice ráda poslouchám tamní hudbu. Pro některé lidi to představuje životní styl, odmala chodili tančit, já to tak úplně neměla.

Po nástupu na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě jsem s tím musela skončit, se studiem to nešlo časově skloubit. V Piargy jsme se naučili dvě choreografie, což mě potěšilo, u filmu moc nebývají.

Kvůli protahování natáčení jste prý s touto rolí strávila asi osm let.

Úloha pro mě byla výjimečná v tom, že šlo od Fair Play z roku 2014 o druhou hlavní roli. Musela jsem se naučit dojit, nakonec se tyto scény nepoužily. Měla jsem mimořádný prostor, na place jsem byla každý den.

Postprodukce se zpozdila kvůli pandemii. S mými prvními záběry se začalo v roce 2016, zhruba o dva až tři roky později jsme natočili hlavní část. Bylo to v létě, docela jsem se opálila a bála se, že to bude v obraze vidět. Ale tím, že jde o černobílý film, to poznat nelze.

Vnímáte samu sebe na plátně v monochromatické podobě jinak?

Ne, hraní to nijak nezmění. Záleží na kameramanovi a výtvarníkovi, jak si s tím poradí. Natáčeli jsme v chalupě ve skanzenu a bylo zajímavé vidět, jak tehdy žili lidé jinak, měli kupříkladu nižší futra dveří. Attila Mokos, který hraje mého tchána, se vícekrát bouchnul do hlavy, až začal krvácet.

Nelákalo by vás se do takového domku přestěhovat?

Umím si to představit, je to jako být denně na chatičce, ale vzhledem k mé profesi jsem málokdy doma a neměla bych prostor se věnovat zahrádce a podobně.

Piargy otevírají téma nerovného postavení mužů a žen a také sexuálního násilí. Jak si tenkrát mohla žena vydobýt své místo?

Myslím si, že nijak. Žena měla doma vařit a prát. Rozuměla jsem Julišce, že když se jí něco stalo, nemluvila o tom, ani se neměla na koho obrátit. Nikdo by jí nevěřil. Kdyby o tajném poměru pověděla manželovi, hrozilo by, že zabije jeho otce. Když se postupem času zamilovala do násilníka, dávalo to smysl, protože neměla tátu.

Neodsuzuji to. Hodně holek bez otce se v jisté chvíli svého života upřímně zamiluje do staršího muže, u něhož cítí sílu, autoritu a bezpečí. Na slovenských katolicky založených vesnicích to bylo oproti dnešku hodně odlišné.

Příběh má až biblický rozměr, závěrečná scéna zániku vesnice připomíná osud Sodomy a Gomory. Jaký máte vztah k víře?

Jsem pokřtěná, pocházím z křesťanské rodiny. Na základní škole jsem chodila na katechismus. Ale jako dítě jsem to moc neřešila, rodiče mě do náboženství netlačili. Dnes věřím spíš ve společnou energii. Můžeme to nazvat bohem, ale ani nemusíme.

Vaši tvář si často vybírají tvůrci pohádek nebo právě historických děl. Neunavují vás už takové role?

Ne, mám je hrozně ráda. Jejich prostřednictvím si pokaždé uvědomím, v jakém blahobytu žiju a že mám všechno. V minulosti museli lidé rychleji dospět a dříve rozhodovat o zásadních věcech. Na nás takový tlak není, jsme rozmazlenější, ale je to fajn, můžeme se svobodně věnovat tomu, co nás baví.

Na dobovky se i ráda dívám. Nevím, jestli je přitahuju, ale pokud ano, vůbec mi to nevadí.

Co si tak ráda pustíte doma?

Nejradši chodím do kina. Doma nemám disciplínu, film zastavuju, udělám si čaj nebo něco k jídlu, mnohdy i usnu. V kině nepotřebuji nic. Plátno a tma mě natolik pohltí, že mám pocit, že jsem v jiném světě. Vydržím bez odskočení i tříhodinový snímek. Naposledy mě zaujal Trojúhelník smutku. A maďarská dobovka A játszma (v překladu Hra) o tajných službách.

Agentku jste hrála v minisérii Král Šumavy. Má reálný předobraz?

Podle autora předlohy Davida Jana Žáka nejde o konkrétní osobu. V tomto směru to pro mě bylo jednodušší než pro Oskara Hese, který ztvárňuje skutečného převaděče.

Mohla jste tím pádem do postavy vložit něco svého?

Asi ano, hlavně jsem ji nemusela tolik studovat. Vždycky jde zejména o pohled tvůrců a nejspíš se najdou lidé, kteří budou interpretaci Josefa Hasila kritizovat. S režisérem Davidem Ondříčkem jsme agentku vymýšleli podle sebe. Zadané bylo pouze to, že jde o Židovku.

V seriálu se snažíte dostat takzvaně „za kopečky“. Kdybyste tehdy žila a měla možnost utéct na Západ, pokusila byste se o to?

Řekla bych, že jo. Netuším však, do jaké míry bych byla odvážná. Lidé, kteří utekli, v sobě podle mě nenesou tolik bolesti. Jsem vděčná, že mohu volně cestovat a žít, kde se mi zamane.

Pracovat v tajných službách vyžaduje velkou míru sebekontroly, člověka často prozradí oči. O vás se říká, že je máte uhrančivé, působí i na mě. Jsou pro herce nejdůležitějším nástrojem?

To nevím, byť se říká, že jsou sondou do duše. Zásadní je podle mě charisma a energie člověka. Někteří jsou proporčně dokonalí a na kameře vypadají dobře, ale stejně se na ně nedokážete dívat hodinu a půl. Něco jim chybí, začnou vás nudit.

Hraje se celým tělem, před kamerou je zapotřebí se ponořit do jiného světa a nenechat se vyrušit množstvím světel, lidí a zvuků.

Od začátku ledna se taky objevujete v televizi, v Místě zločinu České Budějovice ztvárňujete kriminalistku. Prý jste poprvé držela v ruce střelnou zbraň.

Ano, a během natáčení jsem si odskočila na Krále Šumavy, kde ji mám také. Moc nadšená jsem z toho ale nebyla. Zrovna se navíc stala tragédie s Alekem Baldwinem (americký herec předloni na natáčení westernu omylem zastřelil kameramanku), to mi na klidu nepřidalo. Samozřejmě je to moje práce a neodmlouvám.

V Česku se nicméně dává velký pozor, aby byl náboj slepý, navíc se na druhého zásadně nesmí mířit přímo. Když jsme trénovali na střelnici, zjistila jsem, jak hlasitý výstřel je. Rozumím i lidem, kteří to mají jako odreagování.

U čeho vypínáte hlavu vy?

No v tom kině. (směje se) Ale i při čtení, poslechu hudby nebo řízení auta. Pustím si třeba podcast a soustředím se na to, jak mám řídit. Je to pocit svobody. Taky cvičím jógu, procházím se v přírodě…

Máte chuť k procházkám v přírodě častěji od doby, co bydlíte v Praze?

Máme pejska, chodíme ho několikrát denně venčit do parku na Letné. Rádi s manželem také objevujeme lesy. Když jsme točili Místo zločinu, poprvé jsem byla na Šumavě a poznala, jak je nádherná.

Letos se ukážete ve filmu Bohdana Slámy s názvem Sucho. Koho v něm hrajete?

To Sucho škrtněte, teď nese titul O vodě a lidech, to se ale ještě může změnit. (směje se) Účinkuji tam coby mladá partnerka otce jednoho z ústředních hrdinů, který vyloženě škodí přírodě. Nachází se ve střetu s druhým, který žije ekologicky. Mám jen malinký prostor, snad mě nevystřihnou. Občas se to stává. (usmívá se)

Máte toho opravdu hodně, protože v únoru vás čeká premiéra snímku Symphony. Vystoupila jste v úloze ošetřovatelky v domově seniorů ze své komfortní zóny?

Úplně ne, i tam jde o malou hrací plochu. Moje Lenka spíše dokresluje svět protagonisty Juraje, člověka nízkého vzrůstu, který tam začne pracovat a najde osobní štěstí. Ukazuje, že když člověk tolik neřeší své ego a kariéru, ale naopak pomáhá ostatním, může v tom najít satisfakci.

Film hovoří o tom, že každý v sobě máme dvě polohy. Chceme zanechat stopu a zároveň mít rodinu a lásku, mít se ke komu vracet domů. Myslím si, že všichni toužíme po tom, aby obě tyto životní náplně byly v rovnováze. Někdy se něco daří víc, něco míň.

Zažila jste někdy uspokojivý pocit z toho, že jste pomohla druhým?

Snažím se pomáhat odedávna, pravidelně přispívám na charitu, především během Vánoc, a dvakrát jsem jela autem na hranice, abych do Česka odvezla Ukrajince. Nechci se tím ale jako herečka zviditelňovat nebo z toho dělat sebeprezentaci, jak fantastickým člověkem jsem. Považuji to za osobní věc. Věřím, že pomáháme i skrze filmy.

Zníte skromně, každý Ukrajincům na začátku války nepomáhal…

To je pravda. S nápadem přišel manžel a jeho kamarádi. Zrovna měli všichni volno a rozhodli se, že tam pojedou. Já jsem v tu dobu nenatáčela, tak jsem jela s nimi. Napodruhé jsme odvezli nějaké léky. Pak jsme pár lidí přivezli také do Polska.

Jste s těmito uprchlíky v kontaktu? Víte, jak se jim dnes daří?

Jednoho mladíka sleduji na Instagramu, usadil se v Česku a studuje tu se svou sestrou. Jeli i s babičkou, na které byla patrná značná nedůvěra. Chápala jsem to. Když jsme na ukrajinskou hranici přijeli, bylo jim řečeno, že tihle cizí lidé je odvezou do bezpečí. Přitom nevěděli, co jsme zač. Pak jsme si ale v autě v pohodě povídali, i když většinou byli tak vyčerpaní, že po chvíli už spali.

Všichni byli zprvu vyděšení, ale současně strašně vděční. Utíkali ještě před válkou, ne přímo z ní. Bylo to opravdu silné. Uvědomila jsem si, jak dobře se máme.

Máme první týdny roku 2023. Dáváte si novoroční předsevzetí?

To nedělám. Snažím se být hodná po celý rok. (směje se) Chtěla bych trochu zlepšit stravu a být víc v klidu. Mám ráda čas během i po natáčení, ale před Vánoci se toho sešlo spoustu najednou, neustále jsem jezdila na kampaně filmů i seriálů.

Nestěžuju si, ráda je propaguju, ale už to bylo vysilující. Doufám, že se letošní rok ponese v pomalejším tempu.