Judit Bárdos: Někdy se cítím jako z jiné doby

Její zasněná tvář, výrazné modré oči, mezírka mezi horními zuby z ní dělají téměř ideální hrdinku pohádek a historických příběhů. Taky v nich často hraje. Nejnověji v Posledním závodu, který šel do českých kin 24. března.

Zachycuje jeden výjimečný sportovní, lyžařský příběh česko-německého přátelství mezi Bohumilem Hančem a Emerichem Rathem.

Já nelyžuju. Rodiče mě ani sestru na zimní dovolenou nikdy moc nebrali. Máma podobné aktivity nemá ráda, z lyžování má až fyzický strach. Poprvé jsem tak na sjezdovkách stála nějak víc až na druhém stupni základní školy, klasicky na lyžáku. Lyžovat jsem vyrazila ještě na střední, poté jsem je až na ojedinělé výjimky vlastně nadobro opustila…

(smích) Že jo? Tím neříkám, že mě lyžování nebaví. Naopak. Jen nemám příležitost. Ona tomu taky herecká profese moc nepřeje. Ve smlouvách bývá uvedené, že se před projektem nemůžeme účastnit rizikových aktivit, při nichž si lze ublížit. Což pro mě lyžování představuje. Mám k němu obrovský respekt. Jsem věčný začátečník. K režimu: jedu plynule ze svahu, užívám si, jsem se ještě nedostala.

Vidíte, tak na ty jsem nešla opravdu nikdy. Ani při natáčení Posledního závodu. Ostatně tam se využívaly jejich úplně staré, původní modely. Jezdit na nich bylo umění, alespoň to říkali kluci, kteří běžně běžkují.

Pro mě nijak zásadně. Neměla jsem tolik natáčecích dnů jako kluci, kteří hrají hlavní role (Kryštof Hádek a Marek Adamczyk – pozn. red.). Sice jsem ve filmu skoro jediná žena, jenže tenhle příběh je o chlapech, o mužských přátelstvích.

Byla jsem navíc snad poslední herečka, herec, který do projektu vstoupil. Původně měla ženu Kryštofa Hádka alias Bohumila Hanče hrát má kamarádka Evička Jozefíková, jenže otěhotněla. Roli jsem po ní převzala – dá se říci – na poslední chvíli.

Ale ano. Natáčení probíhalo loni ve dvou blocích: v únoru a v dubnu, v Krkonoších a v Jizerkách. Byli jsme třeba nějaký čas s kolegy, herci, s celým štábem na krkonošské Medvědí boudě, kterou asi jako Češka znáte. Je krásná, dřevěná, do dobového filmu z roku 1913 přímo zapadla. Hezky se tam o nás starali.

Její provozovatelé byli rádi, že nás tam mají. Loňská zimní sezona nebyla kvůli hygienickým omezením podle jejich představ. Díky Poslednímu závodu alespoň něco utržili.

Mám pocit, že téměř nepřetržitě. (smích) No a taky jsme měli speciální propustky do přírody. Natáčení probíhalo také v době úplných uzávěrek, kdy se mohlo mimo okres jen na povolení.

Ovšem mělo to i své výhody. Divadla byla zavřená, herecké práce moc nebylo, mohli jsme čekat v hotelu, aniž většina z nás kamkoli pospíchala. Díky tomu se pro film vychytaly nejlepší podmínky, včetně velkého mrazu, sněhové bouře, vánice… Ušetřila se tím pozdější práce postprodukci.

Jistěže ano. Učila jsem se kvůli své roli tkát. Vzala jsem to, jak je pro mě typické, důkladně. Našla jsem si paní ve městě Komárom na slovensko-maďarských hranicích, která tuhle techniku stále ovládá.

Párkrát jsem za ní zajela, tkalcovský stav si u ní osahala. Plánovala jsem si, jak se naučím krásně tkát a pak se budu chlubit, co umím.

Přijela jsem na natáčení, a ouha, oni tam měli úplně jiný stroj, než na který jsem si zvykla. Sedla jsem si za něj a zjistila: Neumím nic, neposlouchá mě! Stav filmařům půjčili z Krkonošského muzea. Při natáčení se mi opakovaně zasekával, což změnilo i mé budoucí plány mít tkalcovství jako koníčka.

Jak vidíte, přišla jsem na rozhovor tady s Láďou, běhám proto nejčastěji kdesi kolem Letné a ve Stromovce právě za ním. Ale že bych si vzala boty a vyrazila se proběhnout jen tak?

Teď mám výmluvu. Můžu vám říct, že je zima a běhat venku není moc zdravé. Lepší je pás někde v posilovně. No a tam jsem se v posledních dvou letech zase bála chodit kvůli covidu. Pohyb mám tak spojený hlavně s jógou, cvičím si nejraději doma.

Od září jsem u vás, tady, na Letné. Mám v Česku přechodný pobyt. Zavedla mě k vám práce i láska, můj přítel. Slovensko pandemie navíc hodně ochromila, divadla zavřela nadlouho, nenatáčelo se. Asi se nelze divit.

Slováci se do očkování nehrnuli, proočkovanost je tam ještě nižší než v Česku. Když to shrnu, nějak se mi vše v životě sešlo. Nejsem úplně plánovací typ. Důvodů odstěhovat se z Bratislavy bylo víc.

Já si někdy říkám, jak vlastně s těmi novináři mluvím, když tohle napíšou. Přesně si vybavuju článek, kde to psali. Jenže je to úplně jinak – za prvního lockdownu, před dvěma lety, jsem najednou byla doma. Neměla jsem hereckou práci.

Nechtěla jsem jít cestou videoblogů ze svého soukromí. Necítím se v tom dobře. Hledala jsem jinou činnost. Nebyla jsem ale v situaci, že když si nenajdu práci, zemřu hlady. Jen jsem si říkala, mám čas, můžu zkusit něco nového. A kámoška má bráchu, jenž potřeboval před Velikonocemi výpomoc do cukrárny. Zůstala jsem poté u dortů dva měsíce.

Ne, i když si musím váhu hlídat, aspoň někdy. Celé dny jsem u zákusků stála, neměla jsem ani čas moc jíst, a ačkoli jsem něco ochutnala, moc toho nakonec nebylo.

Od června 2020 se pak castingy zase rozběhly. Mohla jsem do nich, s krásně vyčištěnou hlavou, hned naskočit. Moc jsem se na další role těšila. Krásně se mi učily i texty. Mnohem rychleji.

Hned několik! Mým favoritem je mrkvovo-pomerančový koláč. Ale aby to zase nevyznělo, že jsem plnohodnotná cukrářka. V cukrárně jsem většinou míchala suroviny. Dělala pomocné práce, rozvážela zákazníkům. Prostě to, co bylo třeba. Obvykle od šesti do dvou, případně od sedmi do tří.

Jasně, najednou jsem měla volné večery. Což vůbec není špatná věc. Cukrárna ve mně zůstala jako možnost být s normálními lidmi. Je to voňavé, kreativní prostředí, které sice vyžaduje dřinu, ale stojí za to. Nad krásným dortem, skvělým dezertem se raduje snad každý.

Vypadá to tak, že? Kvůli Poslednímu závodu jsem se vydala do hor, kvůli tomuhle projektu na jih Čech. Pracujeme ale i v Praze a kolem ní. V seriálu hraju policistku. Víc vám nepovím, počkejte si příští rok, na televizi.

Taky mám ten pocit. Většinou mi říkají, že se jim do podobných rolí hodím, že mám na ně dobrý, uvěřitelný obličej. Jedním z mých velkých projektů na Slovensku byl i Jozef Mak. Slovenskou klasiku z přelomu 19. a 20. století režíroval Peter Bebjak. A pravda, někdy se taky cítím, jako bych byla z jiné doby.

Nejdu obecně úplně s dobou. Jsem například pomalejší v technických věcech. Až teďka jsem třeba začala s Instagramem. Poprosila jsem paní, kterou jsem neznala, aby mi předala mou fanouškovskou stránku, již založila a provozovala. Promazala jsem si vše, co mě štvalo, no a teď tam občas dávám fotky. Využívám ji k propagaci filmů, na nichž dělám.

S češtinou mi kdysi hodně pomáhala paní Jana Postlerová. Scházely jsme se na kávičce, mluvily jsme a ona mě opravovala. Pak jsem vyndala český text mé role, prošly jsme si dialogy a já se je naučila správně vyslovovat.

Zaměřovaly jsme se i na místa, kde je ve větě hlavní přízvuk, naučila mě hledat synonyma pro slova, jež mi komplikovala život.

Všechna se souhláskou ř, pak máte jiné l než Slováci, to jsem se taky učila. Sem tam mě stále prozradí, i když se lepším. Už jsem pochopila logiku češtiny, mám ji naposlouchanou, což je základ. Čeští filmaři jsou na mě v tomhle směru opravdu hodní. Vidí, že se snažím, zbytečně mě nedusí. Drobné chyby se dají vychytat v postprodukci.

Tak, i tak. Snažím se mluvit česky, ale když jsem unavená, přecházím raději do mateřštiny, sahám po slovenštině. Takhle to mám i s novináři. S vámi klidně česky mluvit budu, protože vím, že to přepíšete, hezky to spolu upravíme. Ovšem do rádia, do televize bych dala rozhovor zatím jen ve slovenštině. Nechci vypadat divně. Někdy ještě v češtině špatně skloňuju, zapomenu nějaké to slovo.

Naštěstí ne. A proč by taky měli. Šlo o mou první větší roli v maďarštině. Hodně Maďarů ani neví, že to nebyla má úplně první herecká role. Mnozí nové slovenské a české filmy vůbec neznají. Ovšem Az Unoka je v Maďarsku divácký hit. Chodí na něj lidé všech generací.

Název by se dal přeložit jako Vnuk, což sice o snímku nic neříká, ale je to důležitá část děje. Vypráví o pomstě mladého muže za to, že jeho dědu okradli. Konkrétně šlo o manipulaci, kdy starým lidem kdosi zavolá a řekne: Vašemu vnukovi, vnučce se stalo to a to, měli autonehodu, potřebují peníze, my si pro ně přijedeme.

I na Slovensku. Vypadá to, že se tohle hodně rozmohlo právě za pandemie. Lidé jsou víc doma, jsou víc izolovaní. A ve filmu se vnuk rozhodne pomstít, protože jeho děda se poté, co dá zločincům vážně dost peněz, psychicky zhroutí. Zpětně nechápe, jak mohl být tak naivní. Ale na vnukovu pomstu se poté nabalují věci, do nichž se nikdy nechtěl dostat…

Já vám ani nevím. Máte pravdu, že v Česku slovenští Maďaři poměrně hrají. Napadají mě na první dobrou Vica Kerekes, Alexandra Borbély, Réka Derzsi, z chlapů Csongor Kassai.

Možná je to tím, že odmala mluvíme doma maďarsky, ale herectví studujeme ve slovenštině. V níž můžeme mít i pro Slováky nežádoucí přízvuk. Musíme ho rozhodně víc řešit než naši ryze slovenští kolegové. Někdo tak jde po vysoké rovnou do Maďarska, kde se cítí jazykově líp. Jiný se snaží prorazit právě v Česku.

U mě je to čistá náhoda. Štěstí. V případě Fair Play tam byla česko-německo-slovenská koprodukce, díky té slovenské se dělal konkurz i na Slovensku, a já jsem pak tu roli dostala. Což mi, pravda, pracovně změnilo život.

Po ní následovaly další nabídky z Česka. Lidé mě občas poznávali na ulici, což jsem nechápala. Ani jsem u vás nežila a byla jsem tu najednou známá. Obloukem se vrátím k Maďarsku, kde je Az Unoka pro mě průlom, první velká role, přitom není úplně hlavní. Hvězdou se tam asi hned nestanu. (smích)

A proč by mělo? Já jsem ráda za svou anonymitu. Za chvíle, kdy mohu pozorovat ostatní, dívat se, co dělají. Já tyhle chvíle miluju! V momentě, kdy bych byla opravdovou star, podobnou možnost ztratím.

Někdy až lituju kolegy, kteří jsou díky seriálům skoro denně v televizi. Jsou opravdu slavní, musejí počítat s tím, že na sebe strhávají pozornost. Mně by to úplně nevyhovovalo.

Na první zamyšlení mě napadá, že Češi a Slováci milují hrané pohádky. Maďaři, co vím, je netočí. Když už se do nich pustí, jsou animované. Taky jsem tam jednomu producentovi říkala, že by měli zkusit hranou pohádku natočit, že budou koukat, jak může být úspěšná.

Pomůže navíc jedné generaci herců, na níž budou děti vyrůstat. Pohádky potřebujeme. Všichni ti čerti a princezny jsou důležití. Je skvělé vědět, že dobro, láska vítězí.

V letenském bytě stojí elektrické klávesy, na které si ráda zahraju. Ani nemají pedál. Klasický klavír ovšem v Praze nemám. Zůstal u rodičů, v mém pokoji. Dříve jsem u něj trávila denně dlouhé hodiny. Možná proto jsem pak odešla na herectví. Potřebovala jsem být ve skupině, v kolektivu.

Jak já jsem na konzervatoři záviděla těm, co hráli na strunové nástroje! Měli své orchestry, v nich měli kamarády. Kdežto já byla u klavíru pořád sama.

Jednou jsem hrála klavíristku ve filmu, v divadle sem tam taky hraju. A ráda bych jednou zase podobnou roli dostala. Přinutila by mě víc cvičit, dřít u klavíru. Myslím, že bych to dala, to se nezapomíná. Herectví se ale ke mně asi hodí víc. Občas se mi jen zasteskne ve smyslu, že bych možná měla jako hudebnice klidnější život než herečka…

Já jsem však vždycky věděla, že nejsem výjimečný talent. Nikdy bych asi neseděla u klavíru v pozici, že se mnou hraje filharmonie, obří orchestr.

Když jedu autem, pouštím si ráda stanice, které ji hrají. Přiznám se zároveň, že občas si při poslechu řeknu: Jé, tohle mám přece znát, vždyť jsem z toho maturovala. A nic… Má paměť nespolupracuje.

Jinak poslouchám z hudby vše, co se dá. Pustím si jazz, elektronickou hudbu, a co opravdu miluju, je hudba maďarských cikánů. Záleží na náladě.