Jubilanti Vašo Patejdl a Jožo Ráž: Úspěch jsme si naplánovali

Vašo: My tahle výročí nijak nesledujeme. Prostě to tak dopadlo. Byli jsme tak zabraní do práce na nové desce, že jsme si ani neuvědomili, že se blíží nějaké narozeniny.

Vašo: Oslava proběhne, ale…

Jožo: …tajná.

Vašo: Bude malá a soukromá, nic oficiálního ani velkého.

Jožo: Jen ohňostroj. (smích)

Vašo: V říjnu vydáváme novou desku. A pak vyjíždíme na turné Elán Best of 2. V jedničce jsme nabídli pětadvacet hitů a sto jich ještě zůstalo. Takže jsme udělali druhý výběr. Turné jedeme po největších městech Česka a Slovenska.

Jožo: Vídáme lidi od dvou let do osmdesáti.

Vašo: Říkal kdysi náš zvukař, že až nám bude padesát, nastane čas se oholit, nasadit kravatu a hledat si slušné zaměstnání. No, dospěli jsme a čas od padesátky k šedesátce utekl děsně rychle. Šedesátníci pro mě bývali takoví…

Jožo: No, stařečci.

Vašo: Ano. A spojoval jsem si je se hřbitovem. Ale je fakt, že já se tam nechystám.

Jožo: Jsme inteligentní. To je náš nejpodstatnější parametr.

Vašo: Tak to si opravdu nepamatuju, ale nesympatičtí jsme si asi nebyli. (smích) Chodili jsme spolu na hudební nauku. Myslím, že jsme spolu i seděli, ale víc si nepamatuju, je to tak dávno! Mám to jako v mlze. Vybavuju si až, že jsem hledal někoho do kapely. To nám bylo čtrnáct, psal se rok 1968, přišli sem Rusové a mně polovina tehdejší kapely emigrovala. Tak jsem se pustil do zakládání nové, protože co jiného se tady dalo dělat? Ptal jsem se Joža, zda nemá nějaký tip. On dovedl Jura Farkaše, který později odešel do Ameriky a Zdena Baláže. Ten teď žije v Austrálii.

Jožo: Sice jsem chodil do hudebky na klavír, ale to mě strašně nebavilo. Nicméně muziku jsem měl rád a jedny Vánoce se mi pod stromečkem objevila španělka. A tak jsem se na ni naučil hrát, protože to jsem vždycky chtěl. Když přišla nabídka do kapely a bylo volné místo na baskytaru, řekl jsem fajn a šel jsem tam.

Vašo: Jasně, já jsem takový bouřlivák…

Jožo: A já ho trochu usměrňuji. (smích)

Vašo: U nás to funguje tak, že kdo co chce dělat, to dělá. A je to otevřené. Samozřejmě si všechno navzájem schvalujeme. A protože Jožo nejlíp zpívá, tak zpívá, a já zase nejlépe skládám, tak skládám.

Jožo: A všechno posuzujeme demokratickým tajným hlasováním.

Jožo: Ano. Nikdo neví, kdo za jakým nápadem stojí. A tak je to čistě demokratické.

Jožo: Ano, hned od začátku a trvá to tak po celou dobu. Možná i díky tomu jsme stále spolu.

Vašo: Dřív to nefungovalo jako teď, kdy člověk jeden den někde něco zazpívá a druhý den může být slavný. Roky jsme cvičili, zkoušeli, hráli po klubech. V podstatě jsme si vydělávali na nástroje. Trvalo nám dlouho, než jsme se vůbec dostali k profesionálnímu hraní. A pak jsme si toho velmi vážili.

Předěl byla stříbrná bratislavská lyra v roce 1980 za písničku Kaskadér. Tehdy nám instituce dovolily hrát více i v televizi a pak se to už rozběhlo. Koncertní sály, sportovní haly a tak. Ale my jsme měli naplánované, že to tak bude.

Jožo: Deset let jsme na tom makali a pak jsme to spustili.

Vašo: Nebyli jsme tedy z toho překvapení nebo v nějakém šoku, naopak jsme to brali tak, že jsme to udělali dobře a že se to zúročilo.

Vašo: Jistě, na všechno byla komise. Když jsme nahrávali první písničky do rádia, museli jsme odevzdat ke schválení i klavírní part. Měl jsem to štěstí, že jsem studoval kompozici, tak jsem to uměl. Psát noty umělo docela málo muzikantů. (smích)

Jožo: Texty taky schvalovali donekonečna, pořád nám to vraceli, dokud nevznikl totální blábol.

Jožo: Řekl bych, že až později, s profesionálními texty Borise Filana. A ten taky trval na každém slůvku.

Jožo: Neřekl bych, že se psychologie příliš snoubí s mým životem. Sice jsem ji vystudoval, ale nikdy jsem ji nedělal. Jsem obyčejný lidský psycholog, jako každý jiný.

Jožo: Tam se jedná jen o to, dát tam všechno.

Jožo: Myslím všechno.

Jožo: Všechno. Ale pak taky všechno dostanete. Já jim dám a oni dají mně. Je to výměna a je to férovka. Ale musí to fungovat, protože když to tak není, vypískají vás a na shledanou.

Jožo: Vlastně ani ne. Prošli jsme tím vším relativně bezpečně.

Vašo: Samozřejmě, po revoluci byly doby, kdy lidé přestali chodit na koncerty. Ne, že by nás vypískali, ale chodilo na nás méně lidí. Více se poslouchala západní muzika, domácí jim nebyla dobrá.

Vašo: Měli jsme jasně dané, že pokud má kapela fungovat, musí platit určitá pravidla. A to se týkalo i odchodů. Měli jsme dohodnutou něco jako roční výpovědní lhůtu. Takže jsem svůj odchod avizoval rok dopředu.

Nebylo to ale kvůli nějakým problémům, nebo že by něco nefungovalo, to ne. Bylo to čistě kvůli mně. Byl to však odchod do neznáma. Elán beru pořád jako své dítě, jako jednu z nejdůležitějších věcí, které se mi v životě povedly. Neměl jsem tehdy před sebou vysněnou kariéru nebo konkrétní představu, co budu dělat. Jen jsem věděl, že takhle to dál dělat nemůžu a nechci.

Vašo: Dělali jsme strašně moc koncertů a já si uvědomil, že jsem měl představu, že dobudeme svět. A zatím jsme stále vězeli v tom našem lágru obehnaném ostnatým drátem. Propadl jsem deziluzi, že to nikam nevede. Že když se už dostaneme ven, tak horko těžko do Sovětského svazu nebo do Bulharska. Měl jsem pocit, že jsme dosáhli všeho, čeho jsme dosáhnout mohli. Měl jsem za to, že je v nejlepším třeba odejít. Taky jsem se chtěl zkusit věnovat sám sobě. A rodině. A zvolnit tempo.

Vašo: Spolupracovali jsme dál, kluci zpívali ve Fontáně pre Zuzanu, kterou jsem dělal. Pomáhali s mou deskou. A já s jejich. Rozchod byl v pohodě, ale bolestné bylo, co bude dál v tom našem malém rybníčku. Nevěděl jsem ani, jestli budu dál dělat muziku. Ale začal jsem být populární i jako samostatný hráč. To by mě dřív ani nenapadlo. Měl jsem pár hitů a pak přišly další požadavky, tak jsem si založil svou kapelu a s ní občas hrál.

Jožo: Já to vnímal jako konec kapely. Taky jsme ji tehdy rozpustili. Mysleli jsme si, že to bez Vaša nepůjde. Po půl roce jsme se pak sešli s Janem Balážem a řekli si kurnik, je to škoda! Zkusme to ještě! Tak jsme natočili desku. Byla naše nejúspěšnější, jmenovala se Detektívka a prodalo se jí 650 tisíc kusů. Po ní se strhlo hotové šílenství.

Vašo: Dobře, že jsem odešel. (smích)

Vašo: Myslím, že ano. V roce 1996 slavili kluci patnácté výročí profesionální dráhy Elánu. A pozvali na koncert všechny bývalé členy kapely. Odehráli jsme všechny ty koncerty a já už tam tak nějak zůstal. Vplul jsem zase zpět.

Jožo: Já jsem v Elánu plně realizovaný. Považuji ho stejně jako Vašo za svoje dítě. Dělat věci sólo nepotřebuju a tak to bylo vždy. Dělám si prostě, co chci, v rámci kapely. Pokud budu chtít odejít, odejdu, ale to zatím nenastalo.

Jožo: V tu chvíli to vždy myslím vážně. Důvodů, proč se konec kapely oddaluje, je víc. Hlavní je ten, že publikum stále vyžaduje, abychom tu byli a hráli jim. Publikum milujeme, a proto muziku děláme dál. A tak to teď zůstalo na té úrovni, že dokud nás publikum chce, budeme hrát.

Jožo: Jsme velmi dobří spolupracovníci. Takže spolu pracujeme, ale nežijeme spolu. Nemícháme se do soukromého života druhého.

Jožo: To vůbec. Stýkáme se jen při práci. A to je dobře, psychohygiena je důležitá věc, a kolektivy se většinou pohádají, protože mají společné frajerky a podobné průsery. A to my nemáme, jen spolu děláme muziku.

Vašo: Nevím, jestli se to u nás někdy stalo. Myslím, že jednou Farkaš praštil pěstí do stolu. Ale jinak si nepamatuju.

Vašo: Spíš je to tak, že víme, že hádka nemá smysl. Natolik se za ta léta dobře známe. Ano, večer si můžu dát panáka a zanadávat si: Sakra, dneska to trvalo dvě hodiny a seděli jsme tam zbytečně. Ale to je celé. Vím, že každý umí, co umí. A taky si vážíme sebe vzájemně. Díky tomu se nám daří vyhýbat se konfliktům.

Jožo: Souhlasím, to je důležitý moment. Člověk si musí vážit sám sebe. A pak si váží druhých. A u nás to tak je.

Jožo: Nejvíc si vážím Vašovy totální profesionality. Obdivuju jeho obrovskou zručnost a řemeslnost v muzice. A jeho obrovský autorský talent. To jsou pro mě nejdůležitější věci. Ale je tu i další moment, on je i výborný člověk. Mám teorii, že kdybych šel někoho zabít, tak zavolám Vaša. To proto, že mu věřím.

Jožo: Nejvíc si vážím Vašovy totální profesionality. Obdivuju jeho obrovskou zručnost a řemeslnost v muzice. A jeho obrovský autorský talent. To jsou pro mě nejdůležitější věci. Ale je tu i další moment, on je i výborný člověk. Mám teorii, že kdybych šel někoho zabít, tak zavolám Vaša. To proto, že mu věřím.

Vašo: Já si vážím Jožovy buldočí povahy. Čemu věří, do toho jde na 200 procent. A nezastaví ho nic. Je ten, který nám ukazuje cestu, dává do toho hlavu a srdce. Je to vidět i podle zájmu novinářů, on je synonymum Elánu. Když jsem odešel já, Elán fungoval dál. Když odejde Jožo, nefungovalo by to.

Vašo: Ale to je jeho věc! Lidi se mě ptali, jak s ním můžu hrát v kapele, a já se jich ptal, jestli se nezbláznili. Vždyť jsme bojovali za to, aby měl každý svůj názor. On nikoho nezabil, nic neukradl, a je to čestný člověk, tak proč bych s ním nehrál?

Vašo: Ne. Diskuse jsou všeobecně…

Jožo: …zbytečné.

Vašo: To vím přesně. Byl jsem doma. Jemu se to stalo, když jel ode mě ze studia, měl jsem ho tehdy v Dúbravke. Dokončili jsme Vodu, čo ma drží, on si ji poslechl a řekl, že je tam příliš mnoho houslí. Že to není bigbít, že je to moc slaďoučké. Tak jsme to ještě trochu přemixovali. A já šel domů. Tam vždycky vypnu telefon, dám si panáka a odpočívám. V jednu v noci dole bouchal na dveře Jano Baláž, že měl Jožo vážnou nehodu.

Vašo: Nejen já. Všichni kolem něj. To bylo celé velké hnutí.

Jožo: Celý národ za mnou chodil.

Vašo: Snažili jsme se mu dát energii, podporu, všechno. A věřili jsme hrozně moc tomu, že to dobře dopadne.

Vašo: Ano, a je to také díky našemu manažerovi Michalu Čimerovi, který naše fungování velmi zprofesionalizoval. Letná ani Carnegie nepřišly samy, tam se člověk jen tak nedostane. Nestačilo by, že jsme dobří. Muselo to být organizačně dobře zvládnuté. Podařilo se překročit ryze tuzemské poměry. Postavit se konkurenčně vůči Rolling Stones či Michaelu Jacksonovi a udělat na Letenské pláni to, co oni, a ještě tam dostat víc lidí, to nebylo vůbec jednoduché.

Vašo: Pořád se dá něco vymýšlet. Třeba koncert v Číně. Uvidíme.

Jožo: Problém je, že máme 25 platinových desek, což má málokdo na světě. A ano, stále nejsme bohatí. Já osobně ani nepotřebuju víc, protože jsem skromný člověk. Ale fakt je, že kdybychom byli Američani a měli jen jednu zlatou desku, tak čtyři generace po nás už nemusí nic dělat, protože mají vyděláno. A my musíme pracovat stále, protože jsme malá země se slabou ekonomikou. Vyděláváme tak málo peněz, jako každý jiný čestný člověk tady. U nás vydělávají jen zloději. Učitelé nebo dělníci, ti nemají nic.

Jožo: To jsme mohli. Měli jsme i nabídky. Ale já na to říkám, že větší hrdinství bylo zůstat, než odejít. A navíc, my jsme vždy doma nechali kupu rukojmí, tedy naše rodiny. Kdybychom zůstali venku, pěkně by na to dojeli.

Jožo: Miluju své publikum a je jasné, že žiju pro ně. Ale na druhou stranu je fakt, že jsou dost nedisciplinovaní a nevychovaní. Dovolují si věci, které bych si já v životě nedovolil. Chovají se, jako bych byl jejich majetek nebo nějaké zboží. Nemohou si se mnou dělat, co chtějí, zvlášť, když jich je tolik. Padesátkrát to snesete, ale pětsettisíckrát?

Jožo: Miluju být sám. Zavřu se, zatáhnu závěsy, vypnu telefony a nechci nikoho vidět. Nikam nechodím. Ani do podniků. Mě všude někdo otravuje. Sedím v restauraci a přijde chlápek, plácne mě po zádech a řekne, to je bomba, že se vidíme, musíme si připít! Tak se mu slušně omluvím, že nemohu, že tady mám schůzku. Nemohu ho poslat někam, ale stejně mě odepíše, že jsem nafoukaný.

Jožo: To je pravda. A v životě jsem nebyl na internetu. Nechybí mi to a nehodlám na tom nic měnit.

Jožo: Mám rád irskou whisky a kubánská cigára. To je můj luxus. Jinak nic.

Vašo: Asi na dobrém jídle. Jsem dost pracovitý a nemám mnoho času, ale kvalitní jídlo od mrkve po alkohol ocením. A rád cestuju. Mezi lidi se dostanu častěji než Jožo, i díky tomu, že mám i jiné, třeba muzikálové aktivity. Musím se taky vyrovnat s tím, že mě lidi oslovují. Není tajné, že bydlím s partnerkou v Praze, a tak chodím rád na pivo třeba k Tygrovi nebo zkrátka tam, kde se za čas stanu štamgastem.

Vašo: Ano, já jsem se narodil v Karlových Varech, kde jsme žili do mých pěti let. Bývalé Československo beru jako svoji vlast a cítím se doma tady i tam. Ostatně, jsem jeden z mála, kdo má dvojí občanství, české i slovenské.

Vašo: Jak jsem řekl, velmi rád cestuji, a tak až budu mít víc peněz a času, rád bych objel všechny vodopády světa.

Jožo: Nemám takový sen. Když se modlím k bohu, přeji si jen zdraví. Všechno ostatní si koupím.