Jubilant Petr Janda: Dneska je slavný každý

V sedmdesáti byl ještě docela dobrej. Byl už v penzi, ale dobrých deset let ještě přesluhoval.

Tatínek byl právník. Ale po únoru 1948 se už té profesi nevěnoval, to mu za totáče neumožnili. Právníci byli na černé listině. Pracoval v Československé tiskové kanceláři jako korektor. Opravoval zprávy. A pak dělal archiváře. Chodil do práce pěšky. Tvrdil, že za mlada hodně sportoval, hrál tenis, krasobruslil. Dokonce mi ukazoval fotku, kde na bruslích dělal holubičku.

To se nedá říct. Co si já pamatuju, byl celý život poměrně dost silný. Ne, vlastně po něm nejsem vůbec. On byl taky dost nešikovný na manuální práce, zato já jsem neskutečně šikovnej. (směje se) Práce se šroubovákem, kladivem, zkrátka s nářadím, to mi jde celý život. Dokonce tak, že jsem měl od patnácti let sen mít doma soustruh. Úplně jsem po něm šílel. Po revoluci jsem ho konečně viděl prodávat v obchodě, tak jsem si ten sen splnil a koupil si ho. A vidíte, ani jsem na něj nesáhl. Neměl jsem bohužel čas.

To jo. Soustruh mám pořád a třeba to jednou na něm ještě roztočím.

To se psal rok 1974. Tak vám řeknu hned. Blbá. Hodně blbá.

To ano, hráli jsme už deset nebo jedenáct let. Ale byla to nejhorší doba v mé kariéře.

Spíš šok. Šedesátá léta byla skvělá, ale pak přijely tanky. A to byl konec. Naše generace je tím postižená, s tím se nedá nic dělat. Já dokonce až tak hrůzně, že když vidím ve filmu tanky, vyvolává mi to dost nepříjemné emoce.

Já tady nebyl. Byli jsme s klukama z Olympiku ve Francii, odjížděli jsme tam devátého srpna. Ale přesto mám z těch událostí velké, totální trauma. Bylo to ohromné zklamání nadějí a toho se asi nikdy nezbavím. Bylo to, jako když námořník vidí po několika měsících konečně pevninu a pak zjistí, že to byl nějaký přelud. Když si na to vzpomenu, je mi pořád špatně. Dokonce až tak, že to těm Rusům nějak nemůžu odpustit. Nemám je prostě rád. Přesto, že nám dnes už nic nedělají, k nim nemám dobrý vztah. Mým dětem je to třeba fuk. Berou to jinak. Ale já to mám v sobě pořád.

Ještě v jednasedmdesátém doznívala éra Olympiku, i když Chrastina (baskytarista, jeden ze zakládajících členů kapely - pozn. aut.) s námi už nehrál. Přišel k nám Jirka Korn a bubeník Petr Hejduk. Doba se zdála být, co se týče obchodu, dobrá. Hráli jsme pětadvacetkrát do měsíce. Ale v sedmdesátém čtvrtém jsme už byli bez Korna a skoro vůbec jsme už nehráli. Pořadatelé chtěli Korna, nás ne. Byla po všech stránkách mizérie.

Zvláštní je, že zrovna v tom sedmdesátém třetím jsem si koupil byt a dům, kde teď bydlím. To všechno jsem stihl v jednom roce a udělal jsem dobře. Protože kdybych to tehdy neudělal, neudělal bych to asi nikdy.

Hrál, ale začalo strašení. Ne abyste říkali tohle… a podobně. Taky se začaly dělat kvalifikační zkoušky. Ty sice byly i v šedesátých letech, ale tehdy člověk skutečně něco zahrál, aby předvedl, že něco umí. Bylo to sice blbý, ale mělo to jakési opodstatnění, no, byť ho zpochybňuju.

V 70. letech se ale zkoušky rozšířily o takzvanou politickou část. To už se nás ptali na věci, které s hudbou nesouvisely. Třeba kolikátý sjezd strany bude. Šlo jim o to zregulovat muzikanty a vytvořit atmosféru strachu. A začala tvrdá cenzura. Začali se šťourat v textech a nejen v našich. Cenzura byla všudypřítomná. Ještě jsme ani pořádně nevěděli, co si můžeme dovolit, a už jsme zase nesměli nic.

Víte, ono nebylo nic pěkného, když jsem jel na kšeft a proti mně vyrazila kolona padesáti náklaďáků nebo tanků ruské armády. Dalo se na ně narazit všude. Jednou jsme dokonce hráli v Milovicích pro Rusy a to bylo šílené. To jsem zrovna měl strach odmítnout. Mohli jsme říct, že tam nepojedeme? Že nevystoupíme? Vždyť to by byl konec!

Ve zkušenostech. Teď jsem mnohem zkušenější. Mám za sebou kariéru a vím, co jsem dokázal. Mohl bych být spokojený, ale to v žádném případě nejsem.

To ano. Nejsem ale spokojený s tím, že jsem spoustu věcí nestihl. Dost věcí mi uteklo a dodnes mi utíká. Jenže je to prostě proto, že se mi do nich nechce. Dokážu se přinutit, když jde do tuhého, jinak moc ne. A tak jsem už pět let nenapsal novou desku. Mám teď takové období, že k tomu nemám motivaci. Teď je zkrátka taková doba.

Digitální a svobodná. Jenže se správně říká, že by neměla být bez hranic. Určité věci jsou už přes čáru. Teď jsem třeba četl, že když se dítě rozvedených rodičů jde očkovat, musí mít podpis od tatínka. To je svoboda dítěte, nebo čí? To už je přece blbost! Je spousta příkazů, které se jakoby snaží vyhovět lidským právům, ale někdy mi to jde proti srsti.

Nejsem rasista a rozhodně to odmítám, ale v této oblasti jsou momenty, kdy si myslím, že nemusíme být až tak tolerantní. Prostor tady nám patří v civilizované, křesťanské podobě, a pokud se to někomu nelíbí, ať si jde jinam. Myslím, že bychom si tu neměli nechat zavést pořádky, které nechceme. Míra tolerance naší společnosti je někdy až zbytečná.

V lecčems ano. Je jiná, je hlavně neobyčejně košatá. Je tady všeho strašně moc. Na to my nejsme zvyklí. Když jsme si šli pro kýbl, měli jen jeden. Dnes jich mají padesát, různě barevných a z různých materiálů. A jsou různě velký a třeba i s košťátkem. Člověk mé generace je pak trošku zmaten. Taky vychází hrozně moc knížek, denně nebo snad týdně, teď nevím, snad pětatřicet. A kolik vychází desek! Dnes si ji může vydat kdekdo. Všeho je moc a já už se v tom, na rovinu řečeno, odmítám orientovat. S muzikou jsem v tomto směru skončil. Kolikrát vidím plakát, na něm dvacet kapel a ani jednu neznám. To by se mi před dvaceti lety nestalo.

Dneska je slavný každý. Ale ne pořádně! V tom obrovském množství všeho se už nikdo nedokáže dostat na úroveň Beatles, Rolling Stones, Nirvany či Deep Purple.

Nebo řekněme i Olympiku.

Mnohem víc si otcovství vážím. A jsem skoro stále doma, takže si dítěte užívám. Snažím se manželce pomáhat, zatímco dřív jsem se snažil utéct z baráku, abych u toho nebyl. A teď se strašně snažím u všeho být. Rád pomáhám s děťátkem, jezdím s kočárkem. Moc se těším na Rozárku, která má přijít na svět v květnu. Možná je to dětinské, ale mně to nevadí. Navíc si říkám, že to je pro mě prospěšné. Jsem šťastný, když mi malá Anežka dá ráno pusu a řekne mi ´tatínku´.

Abych vám řekl pravdu, tak když mi vnuci volají a říkají ´Ahoj dědo, jak se máš´, tak vždycky říkám, že to dědo si mohli odpustit. (směje se) S vnuky trávím svátky. Byly ale doby, kdy jsem Matouše, mého nejstaršího vnuka, kterému je jednadvacet let, měl každý víkend. S Eliškou (zpěvákova dcera z manželství s Martinou Jandovou - pozn. aut.) jsou podobně staří. Elišce je devatenáct let.

Byli velcí kamarádi a já si je vozil každý víkend k sobě na barák. Když Eliška povyrostla, už jsem nevěděl, jestli je můžu nechat spát v jedné ložnici. Druhý vnuk, Péťa, kterému je patnáct, měl jako dítě potíže s dýcháním. Bál jsem se ho brát s sebou, měl jsem strach, aby se mu něco nestalo. Takže jeho jsem si užil méně. Je to ale bezvadnej chlap, takovej pravej Janda s velkou hlavou, divoch, prima kluk. A mezi námi, Matouš se už taky oženil. Takže já budu snad i praděda.

Blbě. Pokud mám říct pravdu, tak jsem se s nimi nikdy nevyrovnal. A ani o tom nejsem schopen mluvit.

Marta mi dělá velkou radost a jsem na ni pyšný. Jsem pyšný i na Elišku, která se výborně, řekl bych až fenomenálně učí. Je to typ, který to chce dotáhnout co nejdál. Má život před sebou a už dospěla do ženské krásy. Nedělá mi v žádném případě ostudu, je radost s ní někam jít. Umí mluvit, umí se hezky chovat. Je sice z rozvedeného manželství, ale přesto tím je, řekl bych, nepoznamenaná. Je to i tím, že jsem si ji bral opravdu každý týden na víkend. A dodnes jsme každý týden spolu, minimálně jeden den. Máme podobné zájmy. Protože vyrostla v muzikantském prostředí, má muziku ráda. Měla i období, kdy chtěla zpívat, ale já jsem jí to rozmluvil.

Marta zpívat nechtěla. Tam jsem to měl jednoduché. Ona se k muzice dostala sama, beze mě. Jednou, když chodila do třetí třídy, přišla ze školy a ptala se mě, jestli je pravda, že hraju v Olympiku. Že prý to děti říkaly. Dneska jsem na Martu pyšný. Je úžasná. Vyznává stejné hodnoty jako já.

Ano, je přímočará. Žádné okolky, výmluvy, ale jde přímo na věc. Má přímý direct, a to je rockerský, a to se mi líbí.

A dvě fenky a taky máme křečka, co je samička. A když jedu na Moravu za rodinou, tak je tam maminka, ségra Alice, a ta má dvě holky. To pak těm ženskejm říkám ´jděte už do háje´. (směje se) Jediný chlap široko daleko je kocour Ferdinand, ale ten na mě úplně kašle.

To nevím, jestli jsem znalec, ale je fakt, že mi ženské prostředí nevadí. Mezi samými chlapy by to bylo horší.

Poprvé to bylo v roce 1973, když odešel Korn. Dokonce jsem měl takové myšlenky, že bych se vrátil do práce.

Myslím do pracovního procesu se vstáváním a pevnou pracovní dobou. A hliníkovou lžící v zadní kapse montérek. Dokonce jsem si říkal, že by nebylo špatné si v okolí najít hospodu, kam bych si zašel na pivko, v neděli zase že bych skočil na Bohemku… No a pak jsem dostal rozum a Olympic se dal zase dohromady.

To byla porevoluční doba a nebylo pro koho hrát. Lidi na nás prostě nechodili. Měli jiné starosti.

Velmi dobré. Dokonce jsme spolu odehráli v Procházce historií (série klubových vystoupení Olympiku - pozn. aut.) pár písniček. Je velmi pečlivý, takže byl dokonce přímo u mě na baráku asi na třech zkouškách. Odvedl senzační práci.

Slavit jubileum není věc, ze které bych se pomátl. Ale beru to jako příležitost připomenout lidem, že jsme přece jen něco udělali. Jedinečná je v tom, že se dá udělat opravdu velké turné se vším všudy. S velkou technikou, symfonickým orchestrem, s velkým zázemím. Udělat zkrátka to, po čem rockové kapely touží, tedy vylézt ze sklepa a podívat se do velkého světa šoubyznysu, tam zahrát a pak zase zalézt zpátky do díry. Můj hlavní důvod, proč to chci udělat, je, že to bude jiné. Velké. Že to nebude běžný koncert, tedy takový, jakých děláme sedmdesát ročně a jakých jsme dřív dělali i dvě stě padesát.

Ano, byly a byly to většinou hity. Ale byly i takové, které měly zácpu, a vůbec se jim nechtělo ven. A nakonec se taky povedly. Variant tvorby je mnoho. Dokonce si vzpomínám, jak jsem kdysi vytvořil jednu velmi dlouhou písničku. Napadlo mě si ji změřit, a když jsem zjistil, že má sedm minut, pochopil jsem, že to je kravina. Že to musím zkrátit. Ale ani jedna melodie se mi nechtěla vyhodit. Tak jsem z toho udělal písničky dvě. Jedna byla Jasná zpráva a druhá Okno mé lásky.

Ne. Těch šedesát je členů symfonického orchestru, který s námi bude hrát. Trochu si z toho děláme srandu, protože jsme jednou viděli šedesát hostů u jiného zasloužilého umělce a to nás nebavilo. Mít šedesát hostů na turné bez ohledu na to, jestli něco umějí nebo ne, to je pro mě neskousnutelné. Navíc si myslím, že není moc zajímavé, aby naše písničky zpíval pořád dokola někdo jiný. Mám pocit, že to lidi ani nechtějí.

Má smysl říkat, že mě to pořád baví? Na Souseďanku, tedy na kapelu, se kterou o prázdninách hraju tam, kde bydlím, chodí pořád hodně lidí. A jestli jsem unavenej? Nějak ani ne. Vím, že kolegové třeba už od padesáti let nadávají, jak je zmáhají cesty a jak je to v autě nebaví, ale já si tam vždycky najdu nějakou práci nebo si čtu. Blbý je to v noci, to je tma jak v ranci a nic nevidím. To si pak jen tak medituju nebo usnu.

Pozval jsem asi sto hostů, najmul si hospodu v centru, takovou, která mi vyhovuje. V koutě bude potichu hrát klavírista a s majitelem jsme se dohodli, že nás tam nechá tak dlouho, jak budeme chtít. Třeba do čtyř do rána. Ale já mám pocit, že už budu v jednu v posteli.

Šedesátka byla pěkná. Tu jsem měl na Staromáku a byla to legrace. Dostal jsem tolik alkoholu, že jsem to dodnes nespotřeboval. Nevypil jsem z toho prakticky nic, všechno jsem rozdal a ještě pořád mám z čeho čerpat.

Mě to doma nebaví. Když jdu do hospody, dám si panáčka, dva, tři, pět. Víc ne, to by mi bylo blbě. Pět, to je moje maximální hladinka. Piju irskou whisky, zapíjím ji pivem. No asi to není úplně nejlepší kombinace… V praxi je to tak, že si jednou za týden dám panáka. Ale doma? Tam tak jednou za rok. Nejčastěji na Vánoce. Když přijde nějaká návštěva, dáme si starý armagnac, já nahřeju skleničky, pěkně si ťukneme, je to takový rituál. Nelijeme to do sebe, ale pěkně si to vychutnáme.

No tak to není úplně pravda.

Abych pravdu řekl, říká se spíš „Sex, drogy a rokenrol“. O chlastu tam není ani slovo.