Jubilant Jiří Krampol: Přepych mě neláká

Nic zvláštního. Maminka upekla dort a od tatínka jsem dostal pětadvacet korun.

Šel jsem s klukama do cukrárny, později na pivo. Víte, zjišťuju, že čím jsem starší, tím jsem vděčnější, že jsem vyrostl na tom Žižkově a ve strašně chudých poměrech. Umím si teď vážit věcí, i když jsem už starý. Přepych mě neláká. A že bych obdivoval letadla, drahá auta, vily a sídla, to tedy opravdu ne.

Když jsem byl v Americe, bydlel jsem tam u kamaráda, který byl opravdu, ale opravdu bohatý. Tak jsem si to vyzkoušel. Musím říct, že člověk si na luxus zvykne velmi rychle. Ale díky tomu také vím, že helikoptéru a deset koupelen k životu nepotřebuju.

Pro mě je priorita být zdravý, spokojený a dělat to, co mě baví. To jsou tři věci, které považuju za nejdůležitější.

Zaplať pánbu ano. I když se někdy věci nedaří, vyskytnou se překážky nebo komplikace, celkově to pořád jde.

Šťastné období bylo devět let v Divadle Na zábradlí. Tam jsem nastoupil hned po škole. Tomu divadlu se tehdy strašně dařilo, s Králem Ubu a Kafkovým Procesem jsme projeli celou Evropu, což byl za minulého režimu zázrak.

Přemýšlel jsem nad tím mnohokrát, ale nikde bych zůstat nemohl. Být rok v Americe si dovedu představit, ale napořád ne. To bych neuměl. Co bych tam dělal? Byl jsem i v Austrálii, to je nádherná země, ale žít tam, to si nedovedu představit.

S Miloslavem Šimkem. Už od školy jsem totiž tíhnul spíš ke srandě nežli k normálnímu divadlu. To jsem taky hrál, ale nudilo mě, když mě obsadili do něčeho, co mi nesedí, co mě nebaví nebo co se mi nelíbí. Já mám rád hlavně legraci. Vyhovovalo mi, že co jsme si se Šimkem sami napsali, to jsme pak i hráli.

Byl to prazvláštní člověk, ale bezvadný. Měl jsem ho rád a spoustu jsem se toho od něj naučil. On byl učitel tělem i duší, zkrátka vedoucí. Měl to v krvi. Uměl to, co já ne.

Například dotahovat věci do konce. Když si vzal něco do hlavy, šel po tom, dokud to nezrealizoval. Nesliboval a nestavěl vzdušné zámky. Spolupráce to byla bezvadná.

My jsme se hádali pořád. Některé věci nesnášel. Třeba společnost. Když jsme byli v Americe, nikam nechtěl jít, protože ho to nezajímalo. On byl šťastný, když mohl sebrat vlčáka a odjet s ním na tři měsíce do lomu na Šumavu. Tam si vystačil.

Jsem hlavně dítě ulice. Miluju cvrkot. Mě by to s vlčákem v lese bavilo tak dvě hodiny. Víte, já sice rád cestuju, ale třeba vloni jsme byli u moře, do kterého nás nepustili, protože byly velké vlny, tenis, který miluju, tam nebyl, a já byl nešťastný, protože co jsem tam měl dělat? Ležet na lehátku? To pro mě není, to vydržím tak tři minuty.

Otec byl nesmírně úspěšný už jako mladý kluk, pracoval u Bati jako šéfaranžér. V sedmadvaceti onemocněl, byl sportovec, nekouřil, nepil, ale onemocněl sklerózou multiplex a s tím žil ještě čtyřiadvacet let.

Otec byl bezvadný. Nechápu, jak se na té Moravě, odkud pocházel, mohl všechno, co uměl, naučit. Uměl třeba tři jazyky. Když bylo panu Baťovi 89 let, byli jsme pozvaní k němu do vily a já tam od něj dostal medaili pro otce in memoriam. Mám ji schovanou a moc si toho vážím.

Někomu se to podaří napoprvé, někomu nikdy. Hlavně to byla chyba mých rodičů, nasadili laťku příliš vysoko. A já pořád hledal, jak se k tomu přiblížit, a asi jsem lovil ve špatných vodách. S bývalými ženami jsem ale zadobře, nerozešli jsme se ve zlém. Ale prostě to nefungovalo.

Ne, to ne, žádný. Nejstarší Tomáš žije v Austrálii, s tím se moc nevidím. Má tam tenisovou školu. Druhý bydlí za Prahou. Z těch vyženěných bydlí jeden s námi v domě za Prahou, a další v Praze.

Ne. Výchovu jsem řešil kamarádsky. Přísně, to ne. V životě jsem kluky neuhodil. U nás doma to taky nebylo, nanejvýš jsem schytal pohlavek.

Myslím, že ne. Člověk v podstatě dělá celý život stejné chyby.

No dobře, ale ty povahu nezmění. Pan Werich říkal, že starý kretén byl i mladý kretén. Na tom se nic nemění, to je dané.

Nemám stání. Pořád někde něco musím a chci, aby se něco dělo.

Tak to mám a měl jsem to už jako dítě. Tehdy to ale nebyla diagnóza.

Tak to opravdu nevím.

Moc ne. Ale mám rád lidi, se kterými je sranda, co nelžou a jsou velkorysí. A nenávidím lakomé lidi. A pak ty, co slibují nesmysly. Což se bohužel děje furt. Kdyby se splnilo z pěti procent, co mi kdo nasliboval, tak už jsem dávno milionář.

Byli jsme grázlové, ale k učitelům jsme měli dobrý vztah, který často přetrval i po letech. Byli pro nás autoritami. Naši rodiče byli dělníci, závozníci, jak se říkalo, spodina, chudí lidé. Ale že by někdo nepozdravil, nepomohl s nákupem, to si nedovedu představit. Byli jsme vychovaní jinak, než jsou mladí lidé dnes.

Ale to je vliv z Ameriky, taková ta výchova ve stylu dělej, co cítíš. Ale nějaká kázeň přece musí být! Šimek třeba obdivoval Foglara, se kterým se dobře znal. Já ho měl taky rád, jako kluk jsem miloval Rychlé šípy. Bylo to dobrodružství, ale mělo to výchovný efekt, byly pro nás vzory.

Když jsem se dostával do puberty, chtěl jsem být námořník, letec, potápěč. Pořád jsem něco vymýšlel, nějaké dobrodružné povolání. Dnes mám z mladých lidí pocit, že nemají zájem o nic. Sedí hodiny a hodiny u počítače, shánějí tam drby a často nemají ctižádost něčeho dosáhnout.

To je pravda, koukat, co má kdo ve špajzu, lidi zajímalo vždy. Jo, drbárna byla vždycky, ale dříve se to vyvažovalo. Třeba televizní inscenace, zejména ty slovenské, bývaly vynikající. Měl jsem tu čest v pár z nich hrát.

A byly výchovné. I díky nim babička z Horního Strašecí věděla, kdo je Goethe, Shakespeare, Moliere. Když se mladých zeptáte dnes, nevědí, kdo postavil Karlův most nebo jak začíná česká hymna. Nevím, co se ve školách dnes učí.

Mně, když bylo čtrnáct patnáct let, četl jsem rodokapsy a Remarqua. Prokleté básníky a Fleurs du mal, Květy zla, znal každý poslední grázl na Žižkově. Dnes panuje hluboký nezájem. A skoro nikdo nečte. Ta nevzdělanost vede k povrchnosti.

Tak to asi ano, v tom nejsem úplně soudný, protože já mám na počítače alergii. K životu je nepotřebuju a nepoužívám je. Vůbec. Raději si otevřu noviny a v televizi se dívám na dokumenty o zvířatech a o vesmíru.

Amerika pro mě byla, a nejen pro mě, symbolem svobody. Byl jsem v ní sedmadvacetkrát. Je to ohromná země, kde je všeho moc. Jen si musíte umět vybrat. A je tam z čeho. Jenže to, co nám sem vozí, k tomu nejlepšímu nepatří, spíš naopak. Filmy jsou často slabomyslné, to se nedá jinak říct.

Ale nechci jen nadávat, je i řada nádherných amerických filmů. Prezident Klaus, dokud tedy byl prezident, říkal, že film je stejné zboží jako třeba boty. A pokud jsou dobré, prodají se. A že dobrý film se zaplatí.

Jenže to má jednu nevýhodu, to si mohou říct lidi právě jen ve velkých zemích, jako je ta Amerika. Od nich každý blábol koupí celý svět. V pondělí to dají do distribuce a v pátek to mají zpátky. To v českém filmu neplatí. Aby se zaplatil, musí být komerční. A pokud je dobrý komerční, je vyhráno, ale takových je fakt málo.

Třeba Slunce seno jahody je bezvadný film pro Čechy. Nebo Kurvahošigutntag. Dělal jsem taky nějaké filmy, které si na sebe vydělaly, před patnácti lety to byla Nahota na prodej a před třemi s Janou Švandovou Bobule 2.

Normální filmy jsou zbytečný, protože na ně nikdo nejde a nezaplatí se. Ono taky dát 180 korun za lístek je hodně. Kde by na to lidi vzali? Film má být lidová zábava!

To ano. Jezdím na besedy a je to čím dál horší, lidi sedí raději doma a dívají se na seriály.

To nevím, ale seriál může být sebeblbější a oni na něj stejně budou koukat. Nechci říct, že jsou všechny seriály hloupé, ale když je srovnám třeba s F. L. Věkem, Cirkusem Humberto nebo i se Syny a dcerami Jakuba skláře, tak je to něco úplně jiného. To byly věci super napsané i obsazené.

Každá generace má stejný počet talentů. Není to tak, že dřív byli talenti, a teď nejsou. Jenže dřív měli čas uzrát. Jak dnes může uzrát někdo, kdo vyjde školu a už dělá reklamy za těžký prachy?

A neprojde žádným sítem? Dřív šel herec po škole do Těšína, a když byl dobrej, vzali ho do Olomouce, odtud do Brna, pak do Městských divadel pražských a skončil v Národním.

To se nedá jednoduše říct. Měl jsem moc rád pana Högera nebo Rudu Hrušínského, pana Pivce… Ne, to se nedá jmenovat, určitě bych na některé zapomněl. A když film není obsazen dobrými herci, nemůže být dobrý výsledek.

Režisér Sequens, když jsem se ho ptal, jak to, že Hříšní lidé města pražského jsou i po letech pořád tak dobří, mi prozradil tajemství. Je to tím, říkal, že u mě i hajzlbábu hraje národní umělkyně.

Tam padají strašné kraviny. Ani nevěříte, že je možné, co lidi kolikrát řeknou. Tenhle pořad má ohromnou devízu, a to je ulice. To jsou fóry zadarmo, které nemůžete vymyslet. Byla otázka, za které mužstvo NHL hraje Vladimir Iljič Lenin. Kluk odpověděl, že za New York Rangers. No uznejte, to nikdo nevymyslí.

Baví. A když jsou dobří hosté, vyprovokují mě natolik, že to má spád. Jinak bych to dělat nemohl. V Americe dávají pořad Hádej, kdo jsem, u nás taky běžel, od roku 1951. Přes 60 let! A taky to jde. Záleží na lidech.

Když člověk vyleze na jeviště, musí ze sebe vydat, co v něm je.

Jak říká Karel Gott, pokud přijdu na jeviště a vidím, že je vyprodáno a že o mě lidi stojí, jde to snáz. Co na tom, že ho i pomlouvají? Tak ať se mu zkusí vyrovnat!

Směju se jim už víc než dvacet let. Co mám říct jiného na polopravdy a bláboly, co se o sobě dočtu? Tuhle mi volali z časopisu, jak prý se mi líbí pořad Zdeňka Pohlreicha. Vychválil jsem ho do nebes, že je to originál, že kromě toho, že je profík, řeší i problémy lidí v pohostinství.

A druhý den bylo v novinách Válka na život a na smrt mezi Jiřím Krampolem a Zdeňkem Pohlreichem. Takové blafy jsem v životě nejedl, prohlásil Jiří Krampol. No chápete to? Tak jsem volal Pohlreicha, ale naštěstí tomu nepřikládal důležitost. Tady si lidi myslí, že svoboda slova spočívá v tom, že kdokoli může napsat cokoli. Pomluvit ho a tak dál. Jenže o tom, kdo něco dokázal, se nepíše.

Třeba Bohdalovou by měli oslavovat, taková herečka se přece jen tak nerodí. Ale oni se snaží vyšťourat jen nějakou špínu. Nemyslím si, že mezi novináři jsou jenom úchylové, mám mezi nimi i pár kamarádů, ale dobré zprávy asi nejsou prodejné. Lidi je asi nechtějí.

Kdo by četl, že známý herec přijel do Karlových Varů, šel se ženou na večeři, potom si dal kafe a dort, zhlédnul americký film a šel si lehnout. Koho to zajímá? Jo, že vlezl do baru, kde nakopl ředitele podniku, vykoupal se v kašně, řval a rval se s policií, toho by byly plné noviny.

Že vyšly CD kazety Šimek, Grossmann, Sobota, Nárožný a Krampol a že lidi mají stále o tento druh humoru zájem.

Tam je to horší. Moje žena má pořád potíže s nohou, kterou si zlomila loni v listopadu v koleni. Špatně se jí to hojí. A pak ta všudypřítomná nejistota, kdy nevíme, co bude zítra…