Jsou na špičce, ale knihy je neuživí. Proč?

Od roku 1989 se v Česku dobře živí psaním knih jen Michal Viewegh, říkává se v odborných kruzích. Vydobyl si pozici, jaká nemá u nás obdoby, dodávají druzí. Statistiky zažité pravdy potvrzují: hned několik jeho románů přeskočilo stotisícovou hranici prodejnosti, souhrnně dávno dobyly milník miliónový.

Podobný komerční úspěch má u nás maximálně deset autorů. Další jejich kolegové a kolegyně vlastní tvorbu vnímají v lecčems spíše jako koníček než regulérní práci. Občas výnosný, když se právě jejich díla prodávají, doplňují. Konkurence na knižním trhu je velká. Lidí obratně vyjadřujících se v jazyce je mnoho.

Za bestseller se proto u nás považuje dílo s více než pětitisícovým odbytem. Už uvedení publikace do knihkupectví je malá věda. Čtenáři totiž nakupují během roku ve vlnách. Jedna z nich je doba předvánoční.

K nejnovějším počinům na trhu patří román Urbo Kune Miloše Urbana (48). Díla držitele Magnesie Litery, nejprestižnějšího ocenění, které může v Česku autor dostat, bývají vánoční klasikou.

Jejich autor se nicméně za literární hvězdu nepovažuje: „Já nejsem žádný bestsellerista. Odhadoval bych, že jsem doma prodal sedmdesát tisíc knih a stejný počet v zahraničí, ale střílím od boku.“

Jeho skromnost nicméně na místě příliš není. Náleží do úzkého okruhu nemnoha českých autorů, kteří se po roce 1989 prosadili v cizině. Bodoval konkrétně ve Španělsku, kde šel až senzačně na odbyt jeho magický román Sedmikostelí z pražského prostředí. Dodnes neví, proč se ho tam prodalo přes 60 000, následující jeho knihy Hispánce tolik neuhranuly.

K posuzování zákonitostí knižního marketingu, k rozluštění záhady má přitom vystudovaný anglista a nordista všechny předpoklady. Dlouhé roky pracuje jako nakladatelský redaktor.

S tím, že chodí do normálního zaměstnání, je dávno smířen. I když někdy by měnil, připouští: „Dřív bylo pro mě chození do práce důležité, pěkně mi rozdělovalo den. Dnes bych se raději soustředil pouze na psaní. Ale není mi dáno.“

Naráží tak na nejisté literární příjmy, jejich výši, nutnost postarat se důstojně o rodinu. „Záleží prostě na tom, jaké máte nároky, kolik dalších duší ještě chcete živit. Sám autor se uživí v pohodě, když píše čtivou beletrii. Tady by ale byla na místě připomínka, že na tom, co je a není literatura, se shodne málokdo.“

Do kategorie miláčků kritiků se řadí bezesporu 33letá Petra Soukupová. Úspěchy sbírá od vysokoškolských studií na pražské FAMU. Z těch velkých cen mimo jiné získala Cenu Jiřího Ortena.

Za čistou spisovatelku se ani ona nepovažuje. A to i přesto, že kouzlení se slovy vlastně její hlavní prací je. Měsíční výdaje totiž z velké části roku pokrývají honoráře za televizní scénáře, případně dramaturgii, mimo jiné pro úspěšný sitcom Comeback (2008–2010) či seriál Ulice.

„Já vlastně jen píšu, případně dramaturguju, což jsem vystudovala, takže mi to vyhovuje. Dál občas píšu scénáře pro televizní seriály a taky povídky do časopisů, ale to je spíš taková drobnost,“ shrnuje absolventka scenáristiky a dramaturgie.

Široká veřejnost ji zná ovšem více jako osvědčenou spisovatelku čtyř knih pro dospělé a jedné pro děti. „Dohromady se jich prodalo přes padesát tisíc,“ počítá. Zatím poslední román Pod sněhem jí vyšel na jaře, dodnes boduje v nejrůznějších žebříčcích prodejnosti.

A jestli by ji uživily jen knihy? Petru asi ne, ale pár kolegů z branže, kterým to vychází, zná. Splňují většinou tyto body: „Musí vydávat každý rok a musí se dobře prodávat. Nebo být hodně skromní. Byly roky, kdy by mě prodej mých knih asi ztuha uživil, ale já mám ráda i ostatní práci, takže jsem vlastně nikdy nepřemýšlela, že bych ji nedělala.“

K našim elitním autorům patří bezesporu i Jiří Šulc (46), autor románů inspirovaných dějinnými zvraty. Jeho prvotina Dva proti Říši o atentátu na Reinharda Heydricha se před osmi lety stala literární senzací. Nadchla pečlivostí, přesnými rešeršemi v dobových vojenských archívech.

„Většinu života jsem profesně působil v oblasti bezpečnosti. Snad i proto mám vztah k vojenské historii,“ přibližuje leitmotiv tvorby. Na letošní konec roku nic nechystá. Není čas. Možnost, že by jej tvorba živila, střízlivě odhaduje: „Obávám se, že se to v podstatě v Čechách nedá. Samozřejmě existují výjimky, ale omezená velikost trhu v kombinaci s obrovskou nabídkou posouvá takovou variantu někam do sféry teorie.“

Soukupové a Urbanovi dává za pravdu, že příjmy ze psaní stačí na živobytí jen zlomku autorů. „Musel by publikovat přinejmenším tak jednu až dvě velmi úspěšné knihy za rok a je pak otázka, jestli by to nevedlo k degradaci jeho tvorby,“ zamýšlí se nad konkrétním příkladem.

Následně spočítá, že on dosud prodal přes 70 000 knih. Jeho cesta na domácí trh ovšem přímočará nebyla. Žije převážně v zahraničí, pracuje jako bezpečnostní manažer pro jednu agenturu Evropské komise, proto chtěl prvotinu vydat v angličtině. Po zdlouhavém vyjednávání s nakladatelstvím nicméně vsadil na mateřštinu. Udělal dobře.

„Tenkrát to byl opravdový úspěch, kupodivu i komerční. Dva proti Říši dodnes dělají zhruba polovinu ze všech mých prodaných knih,“ porovnává. Chvíli si prý opatrně pohrával s myšlenkou, že by mohl jít na volnou nohu, ale… I další díla se sice prodávala úžasně, kolem deseti tisíc každé, jenže na uživení by to nestačilo. A jestli by opustil profesi bezpečnostního manažera kvůli psaní? Jistě, psaní miluje. Jenže: „Nutnost nějak uživit sebe a rodinu mě přitom od všeho paradoxně odvádí, takže z toho vzniká jakýsi začarovaný kruh.“

Do literárně historických vod se k radosti nadšených čtenářů úspěšně pustil rovněž Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia. Ač obecně nepatří v porovnání s kolegy k nejprodávanějším, kritika jej řadí v pomyslném žebříčku kvality na příčky nejvyšší. Loni získal Magnesii Literu za Průvodce protektorátní Prahou. Stejná publikace předtím dostala cenu Slovník roku.

S vydobytou pozicí je podle svých slov velmi spokojený. Ambice být bestselleristou nemá, přestože jím v českých statistikách vlastně je. Považuje se především za vědce, jehož díla otvírají těm, co chtějí znát často nepříliš lichotivá dějinná témata, zdroje nových informací.

„Moje psaní znamená archivní výzkum, rozhovory s pamětníky, studium literatury. První knihy Cesty s Karlem Hynkem Máchou se prodalo zhruba tři tisíce kusů, Průvodce protektorátní Prahou téměř dvanáct tisíc kusů a knihy krátkých povídek Poznámky k dějinám několik stovek,“ vypočítává úspěchy.

Jako znalec literárního trhu odhaduje, že ryzí psaní v ČR uživí opravdu zavedeného autora. „Těch je u nás tak deset,“ říká s tím, že ani po podobném „luxusu“ netouží. „Mám rád svou práci,“ uzavírá.

Výčet elitních autorů a autorek – mimo jiné nominantů, případně držitelů Magnesie Litery, Ceny Josefa Škvoreckého, Ceny Jiřího Ortena, Ceny Jaroslava Seiferta… – s civilním povoláním není rozhodně úplný.

Jen namátkou Jiří Hájíček je přes dvacet let bankovní úředník. Tomáš Zmeškal stával roky za katedrou jako středoškolský angličtinář. Kateřina Tučková se živí jako uznávaná kurátorka umění, Petra Hůlová vlastní v Praze zavedené bistro.

Stejně jako autoři oslovení v článku tyto práce vykonávají docela rádi. Ovšem občasná ale zaznívají. „Přestože knihy nevydáváme samonákladem, stejně tvorbu vlastně dotujeme. Právě platem, který si musíme opatřit jinde, abychom mohli dělat to, co nás baví. Pro ilustraci. Já si pro každý rukopis potřebuji opatřit spoustu podkladové literatury. Ta samozřejmě stojí značné peníze, rostoucí knihovna pomalu vytěsňuje rodinu do nedůstojných životních podmínek…“ shrnuje s nadhledem porevoluční vývoj Šulc.

Obecně jsou čeští literáti prostě smíření s tím, že časy první republiky, kde se udělovala špičce z jejich řad – volně shrnuto generaci Karla Čapka – nejrůznější státní, prezidentská, ministerská stipendia na klidnou tvorbu, se už nevrátí. Rozhodně by nestáli ani o socialistickou praxi materiálního zabezpečení kádrově prověřených autorů.

Od státu nic nečekají. Ten ostatně místo písemné tvorby mnohem raději finančně podporuje divadla a film. Jeden hlas za všechny, ten Urbanův: „Kultura v Česku bohužel nemá takové postavení, aby lidé přijali fakt, že literatura je důležitá stejně jako jiná umění. Proto je jim lhostejné, zda bude dostávat od státu víc peněz. Proto bude těžké prosadit opravdu smysluplná tvůrčí stipendia.“

Zároveň připouští, že i kdyby se tak stalo, přinese to otázky typu: Komu je přiklepnout? Kdo by o penězích rozhodoval? A co je to vlastně kvalitní literatura?

„Každý tvoří jinak, má jiný okruh čtenářů, jiného nakladatele…“ připomíná Padevět to, s čím by se dotyčný úředník musel vypořádat, než by vůbec jakoukoli sumu komukoli přiklepl.