Jsou mladí, a jsou faráři

Jedni žijí v celibátu, druzí se mohou oženit. I laici většinou dovedou pojmenovat alespoň tenhle rozdíl v životě katolického a evangelického faráře. Ovšem farář z Třebenic, městečka poblíž Litoměřic, a jinak zapálený hráč na pozoun, je ženatý hned dvakrát. Svým stavem i svým příjmením.

„Oženil jsem se předloni. Manželka je psycholožka a je taky věřící,“ říká stále usměvavý Filip Ženatý, farář Českobratrské církve evangelické. S úsměvem přizná i to, že doma to občas zaskřípe, protože farář na rozdíl od většiny profesí nejvíc pracuje o víkendech. Přes nedělní bohoslužby vlak nejede…

Povídáme si v budově farního sboru, jinak taky bývalého pivovaru, která dnes slouží jako zázemí sboru s modlitebnou i jako domov jeho rodiny. Na faráři, pokud je v civilu, ani nepoznáte, že je farář, takže tipovat byste Filipa Ženatého mohli na jakoukoli profesi. Však taky sám dlouho nevěděl, co by chtěl v životě dělat. Co ho to vlastně napadlo stát se farářem?

Když někomu prozradí, že stejné povolání má jeho otec a že v kostele byl v dětství jako doma, většina lidí podle něj mávne rukou: „No jo, vždyť to zdědil jako řemeslo.“ On k tomu ale dodává: „Jenže já jsem farářem nikdy být nechtěl.“

V pubertě si prošel obdobím vzdoru, kdy mu přišlo, že chození do kostela a všechno kolem je hloupost. Na druhou stranu oceňuje, že ho rodiče do ničeho netlačili. A tak nejdřív koketoval s cizími jazyky, pak ze zájmu o humanitní předměty nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ani tam ze začátku neměl jasno, co bude dál.

„Až během studií jsem dozrál k tomu, že bych mohl dělat faráře,“ říká a dodává: „A experiment stále pokračuje.“

Za nejdůležitější rok v životě Filipa Ženatého se dá považovat ten předloňský. Ze soukromého i profesního pohledu. Byl ordinován na kazatele, oženil se a nastoupil na svoji první farářskou „štaci“ v Třebenicích. Loni v únoru se mu navíc narodil syn.

Podle sčítání lidu z roku 2011 je církev, kterou zastupuje, druhou nejsilnější u nás. V Třebenicích a okolí se k ní hlásí asi sto dvacet lidí, v neděli jich do kostela přichází kolem třiceti. Osmadvacetiletý farář ale netají, že ještě tak před rokem a půl toho o Třebenicích moc nevěděl. „Jen to, že je to městečko v podhůří Českého středohoří, jinak vlastně nic.“

Jedna z věcí, se kterou mladý farář i jeho rodina musejí počítat, je fakt, že se za svůj život budou stěhovat ještě několikrát. „Farář nemůže být na jednom místě celý život a podle mě je i potřeba, aby se přestěhoval každých deset patnáct let, neztratil jiskru a nevyčerpal se na jednom místě.“ Sám stěhování zažil, když se rodičům narodil ve Valašském Meziříčí a později se s nimi kvůli povolání otce stěhoval na Vysočinu.

Nový evangelický farář vybírá svoje působiště podle toho, kde je zrovna uvolněné místo po bývalém faráři a kde si s místními věřícími takříkajíc sedne. Připomíná to trochu výběrové řízení a skutečně to může končit tím nepopulárním „my se vám ozveme“.

Naštěstí se z Třebenic ozvali s tím, že ho berou, přesněji řečeno, že mají zájem a že proběhne tajná volba, která o něm rozhodne. Jemu se v Třebenicích líbilo už při první návštěvě, kdy si tady „cvičně“ odsloužil bohoslužbu. Nejenže sbor je tu aktivní a tvoří ho i řada mladých rodin, ale dovede si představit, že tady vychová i tu svoji. Smlouvu má prozatím na deset let…

„Mně se tu líbí, jsem rád, že jsem tady s rodinou, máme malého synka, tak se těším, až tady budeme jezdit na kole. Pro rodinu je to tady ideální.“

„Farář se stará o duchovní život lidí, kteří o to mají zájem. Nedělá svou práci sám za sebe, ale snaží se naslouchat a vyřídit něco od Pánaboha, na co ukazuje bible,“ vysvětluje. Pokud by to „něco“ měl nazvat jedním slovem, je to podle něj naděje. „Farář ji vyřizuje v neděli v kostele při bohoslužbách, při setkáních nad biblí a při rozhovorech s lidmi a snaží se v tomhle duchu tvořit něco pro druhé.“

Jak otevřít dveře kostelů a oslovit víc lidí, je možná velké téma současnosti pro každého faráře. V Třebenicích tomu napomáhají různé příležitosti, například vánoční divadelní hra, kterou mladý farář připravil s dětmi.

„Stalo se tradicí na Štědrý den, že i lidi, kteří do kostela běžně nechodí, na hru přijdou,“ těší ho. Kostel otevírají veřejnosti i další akce, jako byl adventní koncert Jaroslava Hutky nebo jako bude na začátku roku promítání dokumentárních filmů o lidských právech z festivalu Jeden svět.

Filip Ženatý netráví čas jen v kostele, kromě hraní na pozoun zajde klidně i do hospody, ale určitě ne proto, aby tam dělal náboženskou osvětu. To by nejspíš narazil.

„Myslím, že zvlášť tady na severu Čech se spousta lidí dívá na jakoukoli církev jako na pánbíčkáře, na sektáře a nic s nimi nechtějí mít. O mně asi vědí, že jsem docela normální, dám si pivo, kouknu se na fotbal. Ale pozvat lidi do kostela, s tím je problém.“

Kdo se chce stát knězem či farářem, ať už se hlásí ke katolíkům nebo k evangelíkům, musí vystudovat některou z příslušných teologických fakult u nás nebo v zahraničí. Tou nejstarší v Česku je Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, jedna ze zakládajících fakult na škole.

Studuje na ní kolem osmi set studentů, ale kdo uvažuje o kněžství, musí zvolit pětiletý obor katolická teologie. V něm je v každém ročníku dvacet až třicet studentů.

„Když na tento obor přicházejí uchazeči ze střední školy, tak dost často proto, že si chtějí takzvaně prodloužit mládí,“ přiznává děkan fakulty Prokop Brož, že ne každý chce knězem skutečně být. Kněžími se tak podle jeho odhadu ve skutečnosti stane asi jen polovina každého ročníku. Bývají to často lidé, kteří už mají za sebou civilní obor na jiné fakultě a k rozhodnutí stát se knězem teprve dospěli.

„Například u současného druhého ročníku je z osmi nebo devíti kandidátů kněžství asi šest s titulem Ph. D. Jsou tam nějací církevní historici, filozofové, sociologové. Jeden je dokonce veterinář.“

Každý budoucí katolický kněz musí být na studium vyslán biskupem jedné z osmi diecézí, českých a moravských církevních provincií. Za ni potom studuje a v ní po vysvěcení najde práci. „Podle Kodexu kanonického práva se biskup o toho, koho vysvětí, musí postarat,“ říká děkan. Jinými slovy, kdo vystuduje a je vysvěcen na kněze, má práci jistou. Co by za to absolventi mnoha jiných oborů dali…

A kde končí ti, co sice obor vystudují, ale kněžskou dráhu si rozmyslí? „Někdy studium teologie ve své profesi zhodnotí, někdy ne,“ říká Prokop Brož. „Stává se, že skončí ve službách církve jako nějaká administrativní síla nebo někde na farnosti. Někdo učí, podniká, měli jsme tu i jednoho, co dělá policistu někde v Orlických horách. Někteří úplně odejdou z církve nebo od nás sice mají doktorát, ale jsou dneska v jiné církvi.“

Sám děkan má tři bratry a všichni se vydali na církevní dráhu. Údělem rodičů katolických kněží je mimo jiné fakt, že se kvůli jejich celibátu nedočkají vnoučat. U Brožů to „zachraňovaly“ dcery, neboť Prokop Brož má ještě tři sestry, které mají svá civilní povolání a rodiny.

Ale všechno to kdysi mohlo dopadnout jinak nebýt perzekucí v padesátých letech. Jejich otec také chtěl být knězem, studoval v přípravném semináři, ale byl odklizen k Pomocným technickým praporům a po návratu už se nemohl ke studiím vrátit. „Tak si našel civilní zaměstnání a založil rodinu,“ uzavírá rodinnou historii Prokop Brož.

Pavlu Morávkovi z libereckého arciděkanství žádné velké překážky v cestě ke kněžství nestály, ale také ji neměl zrovna nalinkovanou. Mimochodem - sotva se s ním posadím ve farní kanceláři, zdvořile mě upozorní, abych ho neoslovoval „pane faráři“. Farářem totiž není. Tedy zatím, snad můžeme říct.

„Člověk, který je vysvěcen na kněze, může mít v církvi různé funkce. Já jsem farní vikář, lidově se říká kaplan, což znamená, že jsem ustanoven jako pomocník k nějakému faráři, v našem případě arciděkanovi,“ dělá pořádek v církevních titulech.

Portréty tří posledních papežů sice prozrazují, že tohle je kancelář církevního „podniku“, ale jinak jsou tu běžné úřednické propriety včetně notebooku, u kterého Pavel Morávek sedí. Že by moderní kněz? Spíš úplně normální mladý člověk, který jde s dobou.

Kaplan, který je v Kristových letech, se ale v informačních technologiích vyzná možná dokonce víc než většina jeho vrstevníků. S nadsázkou by si mohl na dveře kanceláře přidělat cedulku IT oddělení, protože když je potřeba vyřešit na arciděkanství problém s počítači, obvykle se klepe u něj. Jak diplomaticky připouští, počítačová gramotnost v církvi obecně není úplně ideální.

„Dneska za mnou přišla paní, která u nás pracuje, že jí nejde internet.To se vyřešilo velmi rychle. Většinou se jedná o nějaké věci ve Wordu, Excelu nebo na internetu. Nedávno jsem taky vybíral antivirový program,“ říká s tím, že jde převážně jen o drobné věci. Na ty větší není čas. „Taky to není ta práce, kvůli které tu jsem.“

To je pravda, nicméně ještě chvíli u počítačů zůstaňme. Titul z oboru informatiky na České zemědělské univerzitě v Praze mu totiž zůstane do konce života, byť ho teď lidé spíš než „pane inženýre“ oslovují „důstojný pane“.

Když se Pavla Morávka ptám, jestli si ho mám představit v dospívání jako puberťáka, který sedí u internetu a hraje počítačové hry, odpoví: „To ano.“ Informatiku studoval už na střední škole, jeho matka i dva starší bratři taky pracují v oboru, proto se nabízelo, že se po vysoké vydá v jejich stopách. Jenže touhle nalinkovanou budoucností si nebyl zdaleka tak jistý a informatiku nakonec dodělal spíš z povinnosti.

Předci Pavla Morávka sice pracovali na dvoře Břevnovského kláštera, jeho rodiče jsou pokřtěni, ale do kostela nechodili, a tak se nebojí říct, že je z nevěřící rodiny. K víře si cestu nalézal sám a postupně. Začalo to přirozenou zvědavostí, četbou Biblických příběhů od Ivana Olbrachta, potom Starým a Novým zákonem.

„Bylo mi asi osmnáct. Prostor víry se mi otevřel skrze Písmo svaté,“ říká. „Jsi tam nějak často, nepřeháněj to,“ slýchal od rodičů, když začal pravidelně chodit do kostela. Všímali si, že se změnil, že má jiné zájmy, ale když se v devatenácti rozhodl dát pokřtít, brali to jako jeho věc.

„Bylo to po jedné mši svaté. Se mnou tam bylo víc dospělých, kteří se nechali pokřtít, ale z mojí rodiny byl u toho jen otec, který to filmoval. Zbytek rodiny byl doma, maminka připravila nějaký slavnostnější oběd, ale bylo to takové… Moc je to nebralo,“ vzpomíná.

Rozhodnutí vydat se na kněžskou dráhu taky nepřišlo náhle. Čím dál častěji však nad tím uvažoval a taky měl pocit, že se mu ta možnost v různých situacích a náznacích, můžeme říct různými znameními, sama nabízí.

Pavel Morávek po informatice vystudoval teologii, ale nevybral si žádnou českou teologickou fakultu, nýbrž Papežskou univerzitu Svatého Kříže v Římě. Po návratu si první měsíce služby jako jáhen „odkroutil“ v chomutovské farnosti, po vysvěcení na kněze byl poslán do římskokatolické farnosti - arciděkanství v Liberci. Tady jako kaplan působí nyní. „Mým úkolem je být prostředníkem mezi bohem a lidmi. Součástí mé práce je dbát na svůj vlastní duchovní život, z kterého pak můžu dávat ostatním,“ vysvětluje, co je jeho „vnitřní funkcí“, jak to sám nazývá.

Pokud jde o ty vnější, má na starosti kázání, mše, zpovědi, křty, oddávání, pohřby nebo vyučování církevní nauky pro děti i dospělé. Vypadá to, že dělá to samé, co farář, i když jím ještě není… „Dělám. Ale farář toho dělá víc,“ směje se a vysvětluje, že farář je kromě toho i jakýsi manažer, který řídí chod celé farnosti, dohlíží na finance, jedná s úřady. „Toho jsem zatím ušetřen.“

Mládí podle něj v církvi, kde se hodně dbá na autority, není překážkou. „Občas někteří kněží zmíní, že když začali zpovídat, přišla k nim nějaká stará paní, viděla mladého kněze a řekla: U toho já se přece nemůžu zpovídat! Tak tohle jsem nezažil,“ říká.

Na kněze byl vysvěcen v roce 2012, krátce před vánočními svátky, ale ne že by na ně kvůli tomu vzpomínal jako na výjimečné. „Řekl bych, že tyhle Vánoce byly hodně z rychlíku. Než jsem se rozkoukal, bylo po nich.“

Snaží se podle svých slov prožít svátky tak jako věřící, ačkoli pro kněze je to vždycky náročnější období. Víc mší a třeba i víc zpovědí. „Lidé chtějí Vánoce prožít v radosti a v poklidu - a s čistým svědomím,“ vysvětluje. „Často chodí ti, kteří jdou ke zpovědi jen před Vánoci nebo před Velikonocemi. Povinností je jít jednou za rok, takže se dá říct, že si svoje minimum drží,“ říká Pavel Morávek. „Horší jsou ti, co nechodí vůbec,“ usmívá se.