Jožka Černý: Jsem šťastný, že lidová písnička zažívá obrodu

On sám jich umí nazpaměť kolem sto padesáti. „Když se mi písnička připomene melodií, a na tu mám dobrou paměť po rodičích, text jakoby naskočí sám. Mám radost, že mám stále komu zpívat, a divím se, že se folklóru a lidové muzice v médiích nevěnuje pozornost, jakou by si zasloužily. Sály mám plné a lidé už po třetí písničce zpívají se mnou, tak kde je problém?“ ptá se mě Jožka Černý hned na úvod, ještě než se stačím pořádně nadechnout. Odpověď neznám, a tak se raději začínám ptát já…

Otázku, kdy začal zpívat, ani nepokládám, protože to vím. Byly mu teprve čtyři roky a už tenkrát se o něm hovořilo jako o zázračném dítěti. „Moje první veřejné pěvecké vystoupení bylo v roce 1946 na dožínkách ve Staré Břeclavi a památnou fotografii z tohoto dne mi nedávno přinesla jedna posluchačka dokonce zarámovanou. Měl jsem z ní velkou radost.“

Jako čtyřletý capart byl také vybrán, aby zazpíval prezidentu Edvardu Benešovi, když se po druhé světové válce vracel z anglického exilu a jedna z jeho prvních cest směřovala do Hodonína, rodiště T. G. Masaryka.

Uběhlo to jako voda a letos Jožka Černý oslavil už sedmdesátku. Jak jinak než písní. Sál v pražském Divadle Hybernia s kapacitou tisíc míst byl vyprodaný během několika dnů a objevilo se na něm mnoho Jožkových přátel. A protože je zpěvák kromě jiného i dlouholetým členem fotbalového klubu Amfora, není se co divit, že jeho koncerty organizoval prezident klubu a také producent Petr Salava. „A pak jsme ještě měli koncert v Brně, protože ať je to, jak chce, pro Moraváky je hlavním městem Brno. A to jsme si také užili. Chci totiž zpívat už jen tam, kde mi je příjemně.“

Populární zpěvák mi vzápětí vysvětlil, proč je nepřítelem toho, aby hrála cimbálovka, když se třeba ve sklepě pije víno a jen tak se „tlápe“ – tedy mluví o banalitách. Muzikanti, se kterými hraje, mají totiž koncertní úroveň a věnovat se v tu chvíli něčemu jinému než poslechu je podle něj výrazem neúcty.

Jožka Černý dnes vystupuje buď s kapelou, anebo sám s vlastním klubovým pořadem, v němž zpívá naživo. Písničky si přitom posluchači mohou vybrat sami, a to od lidovek až po operní árie. České, moravské a slovenské lidové písničky totiž zdaleka nejsou jeho jedinými láskami – vždycky také miloval vážnou hudbu a swing. Svůj pořad si také sám uvádí, a tak si přitom s lidmi i popovídá. Víc si to však užívá, když ho při zpěvu doprovází kapela Gracie – jejich spolupráce trvá už sedmnáct let.

Jako malý se Jožka Černý učil na klavír a pod kůži se mu v té době zaryly hlavně písničky lidového zpěváka Jožky Severina, který byl o generaci starší. „Tady v Podluží to byl můj předchůdce a nejvíc jsem obdivoval jeho překrásné duety s Boženou Šebetovskou. Když jsem byl malinký, úplně ovládli vysílání rádia. Po letech jsem si s Jožkou Severinem také zazpíval. Největší muzikantská přátelství ale vznikla se členy BROLN, Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, jímž jsem byl doslova odkojený.“

V roce 1957, jako patnáctiletý, dostal Jožka Černý spolu se svou sestrou Květou nabídku zúčastnit se prvního československého zahraničního poválečného turné s cimbálovou muzikou Farkašovci ze Slovenska. „Jeli jsme na Ukrajinu a bylo to fantastické mimo jiné proto, že s námi jela i Soňa Červená a rozhlasový orchestr. Potom jsem zpíval v souborech Břeclavan, Podlužan, pak přišla Moravanka, kde jsem zpíval dva roky. Celá léta se stále jezdilo, zpívalo a hrálo.“

Dlouhá léta měl však i své civilní povolání a zpěvu se věnoval jen ve volném čase. Pracoval jako metodik a řidič a pak se rekvalifikoval na uměleckého kováře: „To byla úžasná parta a tu práci jsem miloval. Hodně jsme dělali v Mikulově, a až tam budete, všimněte si vstupní brány. Tu jsem opravoval vlastníma rukama. A ve Valticích například vstupní zábradlí. Půlka je moje a udělal jsem to za čtyři měsíce. Pak jsem se dozvěděl, že běžně to je práce na několik let,“ směje se.

Práce rukama je pro Jožku Černého relax. „Ale nejen to. Pořád musím něco dělat, jen tak sedět a koukat mě nebaví. Někdy tím lidi až otravuju.“

Známý zpěvák nějakou dobu rozvážel i nábytek. „Koupil jsem si vrak avie, opravil jsem ji a začal jezdit s nábytkem. Když se lidé podivovali, že jim vezu nábytek, protože mě znali jako zpěváka, říkal jsem, že zaskakuju za bráchu.“

Vůbec mu proto dnes nevadí, že dělá údržbáře – a to jak u sebe doma, tak v domě své nejmladší dcery Petry. Postavil si i chatu a udělal krb. Petra s malou dcerkou také bydlí v Břeclavi, takže to šťastný dědeček nemá za svou pětiletou vnučkou Michaelkou daleko. „Ona je moje všecko, cokoliv dělá, furt si zpívá, ale když pustím vážnou muziku, zmlkne a poslouchá. Má kroj a je moje velká fanynka. Říká mi: Ty jsi můj milovaný Pepín brontosaurus. A kdybys náhodou umřel, tak já to zpívání zvládnu, neboj.“

Při nedávném vystoupení v Brně ji Jožka Černý poprvé vzal i na jeviště před dvoutisícové publikum. „Seskočila z kolotoče, přiběhla na pódium celá zpocená s vlasy slepenými prachem, zazpívala si se mnou a pak si šla zase hrát. Žádnou trému neměla.“

Zpěvák má celkem tři dcery. Nejstarší, která se narodila během prvního krátkého manželství, žije dnes na Slovensku a má dva dospělé syny. Starší dcera Michaela z Jožkova druhého manželství má dvacetiletého syna Sašu, který se hudbě věnuje jako diskžokej. Nedávno svého dědu hodně překvapil.

„Najednou mi povídá: Dědo, představ si, že jsem na diskotéce o pauze pustil tvoje písně a ty děcka začaly zpívat! Co si můžu přát víc? Tuhle mě zase pozval k sobě, že mi něco pustí, a to jsem ho varoval, protože techno rád nemám, ale on mi pustil Glenna Millera a byl z toho celý vyřízený. Konečně se mu rozbřesklo.“

„Není pravda, že o lidovou písničku není zájem. Vím to, protože moje koncerty jsou vyprodané dlouho dopředu a dobře se prodávají i naše desky. Posledních dvou se prodalo čtyři sta dvacet tisíc – komu se to dnes podaří? Neříkám, že bych chtěl, aby lidová písnička zněla z rádia nebo z televize od rána do večera, ale větší prostor by si zasloužila.

Nikdy mě nenapadlo, že lidová píseň bude jednou chápána jako specifický hudební žánr a že já budu tím, čím jsem dnes. Jsem ale rád, že jsem alespoň určitému okruhu muzikantů a posluchačů ukázal cestu a přesvědčil je o tom, že kdo zpívá lidovou píseň, není vůbec vadný. Na koncerty chodí už čtyři generace posluchačů. Nepodbízíme se, jenom se snažím rozdávat radost.“

Zlom pro lidovou píseň představoval rok 1989. A to kupodivu hlavně z hlediska textů – za minulého režimu sice „lidovky“ byly v kurzu, ale hlídaly se například narážky na náboženství a podobně. „Moc na mě doléhalo, když jsem místo Když jsem šel z Hradišťa z požehnání, musel zpívat Když jsem šel z Hradišťa za svítání. Lidé mi to měli za zlé a ptali se mě, jestli neznám správný text.

U koled se třeba vyhazovaly celé pasáže a vkládaly se tam nové. Měnit slova národních písní, které mají staletou historii, na to ale nikdo právo nemá. Byla to divná doba a bojovat proti tomu bylo těžké, už proto, že já sám jsem se za velkého umělce nikdy nepovažoval. Za dar, který jsem ale od pána Boha dostal, jsem vděčný. Všechno slyším minimálně v trojhlasech. Není pro mě problém zpívat k prvnímu hlasu hned druhý, případně třetí či další.“

V poslední době Jožku Černého potěšilo, že do tohoto žánru zabrousil i Karel Gott, když před dvěma lety vydal cédéčko Lidovky mého srdce. „Za to ho obdivuju. Cédéčko nahrál s cimbálovou muzikou a tím si otevřel další vrata na Moravu. To si zatím žádný jiný zpěvák pop music netroufnul.“

S obdivem Jožka Černý mluví také o Jarmile Šulákové, s níž mimo jiné zpíval na turné po USA a Kanadě v roce 1971. „Byla to naše Ella Fitzgeraldová a je škoda, že už nezpívá. Projeli jsme spolu kus světa. Psal jsem o tom i ve své autobiografické knize, protože se na to nedá zapomenout."

Na turné po USA a Kanadě jsem si připadal jako misionář. Na koncertech jsme museli stále přidávat a naši krajani se donekonečna vyptávali, co doma, jaká byla letos na Moravě úroda a tak dále. Hotely jsme často ani nepotřebovali, protože naši posluchači si nás žárlivě rozebírali mezi sebou. Bylo to namáhavé, ale nesmírně krásné. Ještě teď přijde tu a tam z té dálky alespoň pozdrav k Vánocům.“

V Podluží a vůbec kdekoliv na jižní Moravě se zpěvák cítí jako ryba ve vodě. „Všechno tu je krásné, a to hlavně díky Lichtenštejnům, kteří postavili lednickovaltický areál. Nebo soutok Moravy a Dyje – to je také krása. Když se pak ale dívám na film Bobule, vypadá to, že jsme tu všichni blbci.“

Nato se zpěváka tedy ptám, jací tu doopravdy jsou. „Někdy se pohádáme, ale pořád je tady taková věc, že pak jeden druhému řekne: Dojdi na skleničku, vždyť co bys nedošel? Já taky piju ty tvoje patoky. A zase je sranda a to se mi líbí.“

Dobré víno podle něj k moravským písničkám patří stejně jako kroje. „Kroj je dres, kterým člověk ukáže, odkud pochází, a ty naše jsou nejbohatší.“ Vína má Jožka Černý nejraději moravská a slovenská.

„Na naše vína jsme zvyklí a osobně mám nejraději Sylván, což je slovenské lehké jemné víno. Nesmím ale vypít víc než dvě deci, protože pak už zpívám zadarmo,“ směje se. Vinařem nikdy nebyl, ale rád jezdí na košty a do sklípků, kde si dobré vínko dá s přáteli. „Každý si myslí, že si vypijeme i před vystoupením, ale není to tak. Když pracujeme, jezdíme autem a pijeme vodu.“

V kondici zpěváka udržuje práce, ale také sport. „Momentálně jsem nejstarší hrající člen Amfory. A kromě toho hraju i za Bolkovu jedenáctku. V Amfoře mi teď moc chybí Franta Veselý. Hráli jsme spolu a byli dvojice, ale toho jsem už bohužel ztratil. Také jezdím na kole, na skútru a koupil jsem i kánoi, a tak si můžu po Dyji, která teče hned u mého domu, dopádlovat do restaurace na pivo a pak po proudu zase zpátky.“

Nově má Jožka Černý na své zahradě také stožár, na němž bude, pokud bude doma, vyvěšena vlajka s ptáčkem zpěváčkem, motivem z krojů. „Jezdí tudy lodě s turisty z Janohradu a zpět a lodní kapitán se mě ptal, jestli mi nebude vadit, že když bude vlajka vyvěšena, zatroubí, zpomalí a já pak vyběhnu zamávat. Ale co by mi na tom mělo vadit, vždyť je to radost, když mě někdo chce pozdravit.“

Už o tom byla zmínka – to, co Jožku Černého dnes těší nejvíc, je právě zájem mladých. Před dvěma lety vydal cédéčko s názvem Jožka Černý dětem s písničkami v češtině a také ve slovenštině, které se prodávalo v sadě společně s malým piánkem na baterie, zpěvníkem a malým mikrofonem. Děti se tak mohly písničky naučit zpívat a hrát samy. Sada vyšla v desetitisícovém nákladu a na jižní Moravě dostala ocenění jako nejoblíbenější hračka.

„Jsem šťastný, že lidová písnička zažívá obrodu a že i ty malý děcka si obléknou kroj, třeba když jsou na vesnici hody. Není to totiž malý výdaj – kroje stojí desítky tisíc korun. Toho, co má hodnotu, bychom si už konečně měli začít vážit,“ je přesvědčený.

Zpívání se také celý život věnovala zpěvákova starší sestra Květoslava, která má absolutní sluch. Dnes už nezpívá, ale dřív účinkovala s orchestrem Gustava Broma a hrála na klavír. „Měli jsme krásné dětství. Naši rodiče žili jen pro sebe."

"A řeknu vám ještě něco, z čeho mně dodnes po těle běhá husí kůže. Mamka byla v posledních dnech svého života krátce ve špitále ve Valticích. Odpoledne jsem za ní byl, přivezl jí meloun, ale říkala, že si už nedá a už tady být nechce. Zemřela v noci ve 12 hodin a paní, co byla na pokoji s ní, mi pak řekla: Když mamka umírala, tys v tu chvíli zpíval v rádiu Dobrú noc, milko má. To jsou siločáry, na které já věřím.“