Článek
Slogan Takové to domácí žvýkání byl svého času kultovní. Táhl se s vámi dlouho?
Byla to nutná daň, která se musí za popularitu zaplatit. Slýchal jsem to docela často a někdy to bylo příjemné, někdy méně. Lidé mi tím ale většinou nechtěli ublížit, a myslím, že by bylo chybou zájem nezvládat. Tak snad jsem ho zvládl dobře. Je fakt, že už je to pryč.
A nechybí vám to?
Nikdy mi to nějak nechybělo. Bylo by dobré, kdyby něco, co dělám, zase mělo svůj boom, ale nemusí to být zrovna v reklamním odvětví. S Tomášem Matonohou třeba točíme taková videa, která reagují na to, co se kolem nás děje. Tak kdyby byl zájem v tomto oboru, uvítal bych to. Ten cyklus se jmenuje Aktuálně s TM.
Jejda, to zní závažně. Chybí už jen to G. S TGM.
Aha, já myslel, že jsem něco špatně vyslovil. (směje se) Ne, s TM jako s Tomášem Matonohou. On tam vystupuje ve dvojroli jako moderátor i jako náhodně vybraný občan z Brna, pan Ladislav Sedláček. Lidově, trošku z pozice hospodského pivního stratéga, reaguje na to, co se tady děje. A aniž by si to uvědomoval, reaguje dobře.
Jaká témata si vybíráte?
Třeba to, co prezident předvedl na Albertově 17. listopadu. V našem videu se Zeman omluvil za to, co tam udělal, za to, že byl vulgární, za to, že porušil, co slíbil, totiž že bude moderátorem, který společnost spojuje, a nikoli rozděluje. Za to se moje postava, hraji totiž spolužáka Ládi Sedláčka Laďu Bureše, v masce prezidenta omluvila. A ten Sedláček říká: Ale počkejte, pane redaktore, nebyla by to krása, kdyby to tak byla pravda? Že by to Zeman takto opravdu řekl?
V novém seriálu Opilý kuře vystupuje jako manžel, kterého žena (Simona Babčáková) tak trochu uzurpuje.
Štve vás, co se tady děje? Nebo je to prostě snaha dělat politickou satiru?
Mně je líto, co se tu děje. Že máme politiku, jakou máme, a že máme národ, který na to reaguje tak, jak reaguje. Nechci jen nadávat a stěžovat si. Ale jestli je možnost proti tomu něco dělat, rád to udělám. A humor mi přijde jako dobrá forma. Je to odlehčení. Neměli bychom být zatíženi neustálým stěžováním si, to jsme dělali čtyřicet let. Za komunistů bylo pořád na co nadávat. Lidé i teď chtějí nadávat, hodnotit, soudit, kritizovat.
Bavíte se o politice i s vaším bratrancem, panem Čunkem?
Nebavíme. My se tak málo vídáme, že na to není čas, ale nás to ani nenapadne. Naposledy jsme se setkali vloni v září. Jsme totiž tři bratranci od tří maminek a narodili jsme se takřka stejně, v jednom týdnu. Vloni jsme slavili padesát let, ale nesešla se celá rodina, jen sto lidí. Víte, dřív jsme se scházeli jen na pohřbech a řekli jsme si, že když se najde čas na pohřby, musí se najít i čas mimo ně. A tak děláme setkání jednou za rok kvůli ničemu, jen tak. A tentokrát to nebylo ani na pohřbu, ani kvůli ničemu, ale že tři z nás měli padesát.
Padesát? Tak to se už nestárne, ale moudří, ne?
(směje se) Mám pocit, že už jsem dospělý. Ještě vloni bych to ale neřekl.
Pokud by se mě někdo snažil manipulovat a řešit si tak sám sebe, tak vím, že to mě nebaví a nemám to rád.
Nerudovi k padesátinám přáli s oslovením Ctihodný kmete. Vy jste ale, předpokládám, na vrcholu sil.
No vidíte, to mě ani nenapadlo. Když jsem nastupoval na JAMU, tak nás učil Arnošt Goldflam. Vloni jsme se setkali při natáčení cyklu Na houby a já spočítal, že jsem jen o rok mladší, nežli byl on na škole. Oba jsme se tomu divili. A oba řekli tu větu, kterou nesnáší naše děti: jejda, to to letí.
S Jiřím Lábusem a Petrem Čtvrtníčkem slavili úspěch v divadelní hře Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, která vznikla jako reakce na korupční skandál v Českomoravském fotbalovém svazu.
Pamatujete si na otce ve svém věku?
Pamatuju si, když mu bylo čtyřicet čtyři. Dostal dort a na něm dvě čtverky. Proto jsem si taky přál před šesti lety dostat dort se dvěma židlemi. Můj otec je pořád stejný. To prozrazují fotky, na těch starých už patnáct let vypadá pořád jako kluk. To že má být starý chlápek? A já jsem teď stejně starý jako on? A tak mě vidí i moje děti, běží mi při pohledu na ně hlavou. Můj otec byl dost společenský a veselý typ. Rád se směje, až z toho má vějířky kolem očí. A pořád je vlastně dost mladý.
Jak moc je pro vás důležitá kontinuita? Mám pocit, že s některými hereckými kolegy pracujete už dlouho. Kupříkladu s Tomášem Matonohou jste dlouholetí kamarádi.
Ano, známe se od školy, on byl rok pod námi. Já byl v ročníku s Markem Danielem a Pavlem Liškou. Ale všichni jsme společně nastoupili do HaDivadla v Brně.
A od té doby děláte pořád něco spolu?
Víceméně, ale ne intenzivně. Dokud jsme byli v jednom divadle, tak se to nabízelo. Máme za sebou spoustu her, ale hlavně jsme spolu dělali Komediograf. Ten existuje dodnes, ale už je to trochu komplikované, protože polovina z nás je v Brně, polovina v Praze. Není snadné se dát dohromady, takže ho hrajeme řídce.
Umí se vaše partička i pohádat?
To se mohlo zřídka stát dřív. Teď je to jinak. Jsme starší, klidnější, nevídáme se tak často. Kdybychom ovšem mluvili o takovém pření se se zápalem, kdy při něm na zkouškách nebo natáčení vznikají nové nápady, tak to jo, to se hádáme.
S Pavlem Liškou a Martinem Zbrožkem hrají v divadelní hře Milostný trojúhelník. Scénář není předem daný, herci improvizují.
Ale na dovolené spolu nejezdíte?
Momentálně ne. Pavel má teď čerstvě narozenou holčičku a má svoje starosti. Já sice nemám narozenou holčičku ani chlapečka, ale pořád někde lítám. Co jsem na volné noze, mám ještě méně času než dřív. Ale od února začínáme společně s Pavlem a ještě se Zuzanou Bydžovskou zkoušet divadelní hru v Kalichu, takže se spolu uvidíme. Jmenuje se Majer, Milerová, Šulc aneb Už nikdy sám.
Ocitnete se v milostném trojúhelníku?
Vůbec ne. Ta hra je tak trochu dárek Zuzaně k narozeninám. Jsme rádi, že jsme se shodli na výběru hry, prošli jsme jich asi deset. Zuzaně se líbí, Pavlovi taky a mně docela. Ta hra je o tom, jak se lidé v dnešním světě cítí sami a co všechno jsou schopni udělat, aby sami nebyli.
Jak snášíte samotu vy?
Já ji vyhledávám, ale nevydržím to dlouho. Byl jsem třeba čtrnáct dní na Maltě na jazykovém kurzu. Těšil jsem se, jak si tu samotu užiju, ale ke konci mě to už moc nebavilo. Nezvládám to. Nevím, jak to bude na důchodek, až budeme se ženou žít sami, bez dětí. A pokud pak jeden z nás zůstane sám, to si už vůbec nedokážu představit!
Děti se za vámi budou vracet se svými dětmi, ne?
Doufejme. Nebo budou mít tolik práce jako dnes my a nebudou mít čas.
V novém seriálu Opilý kuře hrajete syna majitele hotelu, kterého tak trochu uzurpuje manželka. Rozumíte mu?
Ta manželka je typ, co pohrdá svým manželem, což se i nabízí, protože on je takový přizdikakáč. Ne že by měl z manželky strach, ale je pohodlný a vyhovuje mu to tak. Má své křeslo, noviny, nohy na stole, bačkory, televizi a ovladač. Ale to neznamená, že by byl neschopný. Většinou je však v područí manželky, která si ho vede na drátkách a manipuluje s ním. A jestli mu rozumím? To nevím. Dávám mu i humor, občas si z manželky utahuje, aby nebyl tak jednostranně pojatý.
V seriálu Vyprávěj hrál rozvedeného čtyřicátníka, který rád čte, navštěvuje Lidovou univerzitu v knihovně a nezkazí žádnou srandu. Na snímku jej maskérka upravuje před záběrem kamery.
A co jeho pohodlí, tomu rozumíte?
On ho má rád. Ale já si nedokážu sednout ani k novinám, a přitom bych to chtěl. Mám už pak pocit ztráty času, ale to si vytvářím sám. Nicméně si nedokážu představit takové manželství jako v tom seriálu, manželku mám hodnou a ani u mých rodičů jsem nic takového neviděl. My si se ženou rozumíme a jsme spokojení.
Manipulace ve vašem životě místo nemají?
Asi ne. Na to jsem dost citlivý. Když potkám někoho, kdo jedná manipulativně, končím. S takovým člověkem se ani nedá dost dobře pracovat. Nedokáže dělat na společné věci, protože neřeší tu práci s vámi, ale řeší jen sebe. A aby vynikl, manipuluje s okolím k obrazu svému. Manipulátoři jsou egocentrická princátka a jejich rodiče by zasloužili naplácat na zadek.
Už nějakou dobu nejste ve stálém angažmá. Jak se žije herci na volné noze?
Občas je to stres, ale kdyby to tak nebylo, měl bych asi míň práce a žil bych mimo Prahu. Jsem jednou dole, chvilku nahoře, ale období, kdy je práce, těch je spíš víc.
A jak snášíte období, kdy je jí míň?
Já si to moc nevyzkoušel, a tak asi přesně nevím. Nepamatuju se, že bych zpanikařil, že mám málo práce. I když neříkám, že bych neměl i slabší období.
Je něco, kvůli čemu dokážete panikařit? Působíte tak klidně!
Působím? To je dobře. Panikařím, když časově nestíhám, a to si dělám sám. Často někam spěchám a pak zjistím, že jsem tam o dvacet minut dřív. Spěchám zbytečně a nervuju tak sám sebe.
Máte v sobě policajta, co vás honí?
Mám, ale ten mi říká: Neposer se z toho! Nic není tak strašné, jak to vypadá, a jsou i důležitější věci. Mě policajt uklidňuje, protože v sobě mám nastaven závod s časem.
