Josef Polášek: Na poznávací výlety jezdíme se ženou sami. Říkáme jim svatební cesty

Natočil jste asi nejslavnější a nejoblíbenější českou televizní reklamu, vánoční spot pro Kofolu se zlatým prasátkem. Už se opět vrátila. Napadlo vás tehdy, že by vás mohla provázet skoro pětadvacet let?

Samozřejmě že ne. Tehdy se navíc herci dost báli, že když se profláknou v reklamě, ovlivní to negativně jejich herecké příležitosti, nabídky rolí. Proto jsem si vyžádal tu čepici naraženou do očí. Z dnešního pohledu samozřejmě naprosto zbytečně.

Poznalo vás okolí i navzdory té čepici?

Až později, po několika letech, kdy jsem se už dostal trochu do takzvaného povědomí.

Natočil jste ještě jednu mimořádně úspěšnou reklamu, kdy jste se stal okamžitě ohromně populárním a „takové to domácí žvýkání“ vás pronásledovalo skoro na každém kroku. Rozmýšlíte si po této zkušenosti nabídky na reklamu mnohem víc?

Ne, to se říct nedá. Není důvod. Doba se mění a nazíráme na ni různě. Například po těch počátečních přehnaných obavách byla reklama po nějaký čas naopak zase prestižní věcí. Ale dnes už je to spíš ustálené v takovém normálním módu.

Před kamerou vás často potkávají komediální role. V druhé řadě seriálu Osada jsme vás na podzim mohli znovu vídat jako ortodoxního žida Krause. Připadá mi trochu jako vykuk, který se rád schovává za přísná náboženská pravidla, aby nemusel o víkendu na chatě příliš přikládat ruku k dílu.

Mohlo by to tak být, ale mě to tedy zatím nenapadlo… Podle mě není jeho prvotním záměrem vyhnout se práci, myslím, že je to s ním mnohem horší. A to kvůli jeho vztahu k náboženství, kde není pro samá pravidla místo pro boha. Pokud se v kterémkoli náboženství povyšují pravidla nad vztah s bohem, člověk se stává protivným bigotním věřícím, který tím všechny ostatní jen otravuje. Myslím, že Kraus za práci vlastně ani moc chytit neumí. Podle mě je spíš neschopný než líný.

Na druhou stranu dokázal vymyslet a sestavit unikátní mechanismus, aby nemusel o šábesu osobně přikládat do kamen. Takže je vynalézavý, ale i trochu zručný.

No to máte vlastně pravdu. Ten mechanismus je skutečně téměř davinciovský, takže trochu zručný přece jen být musí. Podle mě to ale hlavně dokazuje jeho mimořádnou snahu držet se hlavně předepsaných pravidel. Na vztahu k bohu mu nezáleží.

Předpokládám, že když se na to díváte takto, sám byste se přísnými pravidly svázat nenechal.

Jsem hodně svobodomyslný člověk, ale nevím…, jak to říct… Pravidla jsou totiž dobrá a prospěšná, jenže pokud se povyšují nad účel, kterému mají sloužit, stávají se peklem. Tak takovým pravidlům bych se nezavazoval.

Poznal jste někdy blíž život v chatových osadách?

Když jsem byl kluk, měli jsme chalupu na samotě kousek od Valašských Klobouk, jenže to je úplně jiná zkušenost. Tam si člověk užíval samoty. Jednu osadu jsem ale přece jen zažil. Náš kolega z brněnského HaDivadla, režisér Luboš Balák, měl chatu v Tišnově u řeky. Občas jsme tam s ním a s jeho sousedy v mládí něco slavili, třeba jeho třicetiny. Nebo jsme tam měli čtené zkoušky, divadelní soustředění a podobně. Život chatařů mě tedy přece jen lehce políbil, ale víc o tom nevím.

Seriál Osada je komedie, ale v reálném životě by to pro mě zas taková sranda nebyla. Chybělo by mi tam to základní: samota, klid a odpočinek. Já vlastně ani nijak netoužím jezdit každý víkend na stejné místo. Mnohdy taky člověk potřebuje samotu…

Nebo aspoň my s manželkou to tak máme. Když mám volno, nejsem v divadle ani netočím, nemám pak potřebu ještě komunikovat s dalšími lidmi někde v osadě. Raději cestuju.

Kam jezdíte?

S manželkou jsme si v poslední době hodně oblíbili Dánsko. Pořídili jsme si auto, ve kterém se dá přespávat, a Dánsko jsme s ním už projeli asi třikrát. Je to sice rovinatá země, rozhodně ale není ani trochu fádní. Vnitrozemí je navíc tak malé, že kamkoli se vydáte, dorazíte do cíle za půl dne, nebo nejvýš za tři čtvrtě. Stačí se tam jenom přepravit a pak už jen pendlovat.

Takové auto je asi ideální pro cestování s dětmi, i když vaší nejmladší dceři je teď asi už osmnáct, že?

Alžbětka byla vždycky raději, když jsme se někde zdrželi pár dní na místě, třeba tři čtyři dny někde u pobřeží, a ona se mohla čvachtat v moři. To ji bavilo, ale cestování autem moc ráda neměla. Ale pokud jde o cestování a poznávací výlety, které jsem měl na mysli, na ty rádi jezdíme se ženou sami. Říkáme tomu, že jezdíme na svatební cesty.

Když jsme domlouvali termín rozhovoru, zmínil jste se, že brzy pojedete s dcerou do lázní. Chápu to dobře, že se tam se ženou střídáte jako doprovod?

Jezdíme tam s Alžbětkou snad každý rok (narodila se s těžkou srdeční vadou), vždycky je to zhruba na měsíc. Někdy se střídáme, ale když můžeme, jsme tam všichni spolu. Bereme si s sebou kola a vlastně si ten čas užíváme společně.

Upravujete si vždy nějak divadelní sezonu, abyste tam mohl odjet?

Pokud je to možné, tak ano, ale často to nijak nejde, a tak si odtamtud právě dost odskakuju na představení. Tentokrát jsme ani dlouho nevěděli, jestli dcera lázně dostane, nebo ne. Proto jsem si na podzim spíš jen nepřidával nové věci. Letos bude mít v té době dost práce i moje žena (profesionální varhanice, pozn. red.). Pro Českou televizi jsme spolu natočili dokumentární seriál Varhanní NEJ, o různých varhanních nástrojích: nejstarších varhanách, nejmladších, nejohroženějších, nejnovějších, největších a podobně. V únoru by se měla začít točit druhá série, a tak si manželka poveze do lázní elektrické varhany. Bude muset cvičit.

Letos vás tedy žádná divadelní premiéra nečeká.

Až příští sezonu. V Komorním divadle Kalich budeme mít nové představení s Pavlou Tomicovou.

Už jsme tam spolu udělali inscenaci Oskar a růžová paní, kterou máme oba moc rádi. Je to tedy takové trošku predikovatelné, od začátku se ví, jak to dopadne, protože chlapec je vážně nemocný, má leukemii. Je mu deset let a před sebou má už jen pár dní života.

Stará se o něj paní v růžovém plášti a vymyslí pro něj takovou hru - každý další den pro něj bude znamenat deset let. A tak se chlapec před divákem rychle mění: roste, dospívá a stárne. Prožije si pubertu, první lásky, ožení se, řeší manželské problémy a nevěru… A nakonec se promění v nerudného, protivného dědka.

To zní smutně, až pesimisticky.

Jen zdánlivě. On na začátku z nějakého důvodu, který si jeho dětská hlavička domýšlela, nesnášel rodiče, což od něj bylo nespravedlivé. Nesnášel například i doktora, který ho léčil, ale na samém závěru se usmíří se všemi a ze světa odchází šťastný. Přestože je to opravdu trošku smutná hra, je to zároveň komedie, kde se přes slzy smějete až do konce. S Pavlou Tomicovou je nám v ní na jevišti dobře, a tak jsme si řekli, že bychom spolu rádi udělali ještě nějakou další inscenaci. Zalíbila se nám hra o dvou manželích hercích, kteří spolu hrají v jednom představení, trošku je přestává tato práce bavit, a začínají tedy vymýšlet alternativní, abych tak řekl, blbosti. Víc ale nemůžu prozradit.

Další komedie s podtitulem Western z Bohnic, kde hrajete s Václavem Koptou, prý patřila k vašim nejúspěšnějším zájezdovým představením. Ještě s ním jezdíte?

Jezdíme a hrajeme ho i v Praze, taky v Komorním Kalichu. Hra je inspirovaná slavným americkým filmem Butch Cassidy a Sundance Kid a je přenesena do českého prostředí a taky do blázince. Ti dva jsou takoví velcí kluci, kteří si spolu hrajou na drsné chlapíky z Divokého západu. Chodí u toho houpavým krokem, jenomže nemají upnuté kalhoty s obrovskou přezkou na pásku, ale tepláky vysunuté až pod prsa.

Termín rozhovoru se nám těžko hledal kvůli vašemu natáčení a navazující cestě do zahraničí. Co jste točil?

Druhou sérii dokumentárního seriálu Příběhy starých hospod, který se zabývá hospodskou kulturou u nás a její tradicí. A ta je opravdu velká. Jak co se týče kvality piva, tak kvality hospod, ale i jejich historie.

Teď se zabýváme hlavně těmi staršími. V každém díle se kromě nich zmiňují i různé kulturní a přírodní památky v okolí. Například v Jihomoravském kraji jsme točili v chatě Macocha, která stojí takřka na samém okraji propasti, a v pořadu je proto zmíněna i propast a nedaleký hrad Veveří.

Jste spoluautorem seriálu nebo jste aspoň mohl přispět náměty, kterou hospodu navštívit?

To ne, nicméně je pravda, že při výběru destinací a hospod se mě na nějaké ptali. Protože pocházím ze Zlína, posílal jsem pár tipů na hospody v okolí.

Točilo se někdy v hospodě, kterou už jste dobře znal?

Jako herec se dost nacestuju, hrajeme po celé zemi, a tak těch hospod vídám docela dost. V některých jsem ale byl třeba patnáct nebo pět let před natáčením a některé mi byly povědomé, jenže jsem si nebyl jistý. Například v Písku je ale moc zajímavá hospoda, plzeňská, U Reinerů, hned naproti divadlu. Vzpomněl jsem si, že když jsme tam hráli, zašel jsem tam na jídlo a na pivko.

A na nějakou vaši oblíbenou hospodu z doby studií na JAMU v Brně se dostalo?

Dostalo, a už je dokonce odvysílaná v první sérii. Byla to hospoda U Logara. Díky natáčení jsem až třicet let po škole pochopil, proč se jmenuje tak zvláštně. My jsme tam chodili jako studenti na smažák a na pivo a mě nikdy nenapadlo, že je coby studentská hospoda pojmenovaná podle logaritmického pravítka.

Na JAMU jste se rozhodl přihlásit až později, kdy vám bylo už pětadvacet let a měl jste po vojně… Co myslíte, kdyby nebyl listopad 89, dostal byste se k divadlu?

Tak to asi ne, i když samozřejmě nevím. Možná se na uměleckých školách na konci osmdesátých let už tolik nekádrovalo jako třeba na medicínu nebo na střední školy. Ale tím, že jsem se dostal na vysněnou školu, že jsem nemusel dělat žádný kompromis, tím se mi úplně změnil život. Splnil se mi sen. Každopádně ať už je to, jak je to, kdybych tenkrát neudělal přijímačky na JAMU, můj život by se s největší pravděpodobností ubíral úplně jiným směrem, s revolucí i bez ní. I když ne tím, kterým jsem se tenkrát vydal. Vyučil jsem se elektrikářem a moje tehdejší práce mě vůbec nebavila.

Takže byste profesi změnil?

Asi jo, ale netuším, kam bych tehdy šel.

Co vás vlastně popíchlo k tomu, abyste se přihlásil na JAMU?

Hrál jsem ve Zlíně ochotnické divadlo, tehdy soubor zrovna slavil čtyřicáté výročí, a byli tam proto pozváni všichni, kteří tam s nimi kdy hráli, mnozí už byli profesionálové… Jedné z těchto hereček se naše představení líbilo a řekla mi, že bych se mohl zkusit přihlásit na JAMU. Mě to do té doby vůbec nenapadlo. Nevěděl jsem, jestli mám talent, ostatně to nevím ani dnes. Hlavně jsem ale nikdy nebyl průbojný, proto by mě samotného vůbec nenapadlo podat si přihlášku na vysokou uměleckou školu.

V nějakém starším rozhovoru jste ale zmínil, že jste se ještě jako puberťák přihlásil do komparzu k Miloši Formanovi, když tady točil Amadea. Ani tehdy vás nenapadlo, že byste se mohl jednou stát hercem?

Já jsem takový svobodomyslný a v téhle zemi byl totalitní režim, takže když sem přijel americký štáb s Formanem a americkými herci, bylo to pro mě jako zjevení. Dýchla na mě svoboda a ohromná profesionalita. Fascinovala mě i technika, ty jejich kamery, to bylo něco prvotřídního. Takže mě to tehdy svým způsobem přitáhlo, zůstalo to ve mně a ještě dlouho jsem tím žil… Vlastně celý ten filmový svět mě tehdy obrovsky přitáhnul, nezaujalo mě jen samotné herectví.

Jak se to projevilo?

Po téhle zkušenosti jsem potom sám točil nějaké amatérské filmy s kamerou na klíček. Černobílé filmy na normální osmičku kameru. Se spolužáky jsme v Kroměříži dělali takzvané vymyšlené reklamy. Samozřejmě jsme znali jenom ty komunistické, jako byl Pan Vajíčko, a tak jsme vycházeli z toho.

Režisérská osobnost, jakou byl Miloš Forman, vás zřejmě zaujala i jako velmi mladého komparzistu.

Tehdy jsem si pro něj dokonce vymyslel nějakou otázku organizačního typu, kterou bych měl spíš položit pomocné režii, a ne režisérovi, abych měl důvod s ním promluvit. Neodbyl mě, jak by mohl, a trpělivě mi odpověděl. Tehdy jsem s ním mluvil poprvé a naposledy. Inspiruje mě ale dodnes. Rád čtu jeho staré rozhovory a dívám se na dokumenty o něm. Z toho si člověk vždycky může něco pro sebe vzít.

Vraťme se ještě k vašemu aktuálnímu natáčení seriálu o hospodách. Dá se při tom vašem častém hereckém cestování vůbec říct, že jste v nějaké hospodě taky štamgast?

To bych si vlastně ani moc nepřál. Hospody mám sice rád, ale být někde štamgast, to znamená, že tam člověk stráví hodně času, a mně je prostě líto prosedět ho v hospodě. Ale existují hospůdky, které se ženou milujeme, kam rádi a často zajdeme. Spojují je tři základní věci: výborné pivo, jídlo a hlavně obsluha.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Komorní divadlo Kalich

Může se vám hodit na Zboží.cz: Divoké včely, Osada