Josef Polášek: Brát věci lehce je prevence proti hysterii

Přijel na červeném skútru, který mu usnadňuje život v pražských tlačenicích, a bylo na něm znát, že má za sebou náročné popremiérové dny. Opatrně usrkával minerálku a rovnal si v hlavě myšlenky uvolněné z motorkářské přilby.

„V Itálii je pětadevadesát procent řidičů aut i řidičů motorek. Proto umějí žít s motorkáři líp než my Češi. Ješitnost nás nenechá v klidu, když kolem v zácpě projede svobodně motorka. To ho vytlačíme pěkně k rantlu, hajzla. Bereme si osobně, že nejsme s autem tak svižní. Ale rychlejší než skútr je už jen metro,“ potvrzuje zkušenost rodilých Pražáků, přestože tu bydlí teprve pár let. Moravský původ prozradí na šestačtyřicetiletého herce pouze drobný přízvuk.

Jsem vyčerpaný, protože toho bylo hodně. Světová premiéra v Karlových Varech i v dalších městech od Valašského Meziříčí přes Brno po Prahu. Ale bylo to moc hezké. I reakce mám vesměs slušné. Těch, co mlčeli, je málo. Původně jsem tomu projektu moc nevěřil. Říkal jsem si, že Marek Najbrt natočil dobrý film Mistři, pak si zvedl laťku Protektorem - a my mu ji teď zase snížíme Polským filmem. Ale mám pocit, že jako režisér pořád roste.

Může se zdát, že je to něco neuchopitelného, nového, máme tendenci všechno někam zařazovat. Lidi se často ptají, je-li to komedie nebo tragédie. Ale inspirace vychází z naší obyčejné herecké reality a našich obyčejných životů. Scénář vznikal tak, že jsme se scházeli u Matonohy na chalupě nad čistým papírem, debatovali jsme, hráli fotbal a pili alkohol.

My znamená ještě Pavel Liška a Marek Daniel, čili moji spolužáci z JAMU. Bavili jsme se o sobě a trojka scenáristů Najbrt, Geisler, Tuček, kteří tam byli taktéž, to sepisovala. Pak nám poslali synopsi a znovu jsme se scházeli a občas i hádali, až vznikl jakýsi tvar. Těch verzí bylo deset.

Profesoři život studentů mimo akademickou půdu moc neřešili. Náš vztah byl víc přátelský než autoritativní. Navíc každý si v mládí myslí, že to, co zažívá, je originální. A ono ne, a je zrádné v tom zůstat. Takže vám neřeknu nic omračujícího, žádnou abnormální odchylku nebo historku. Snad jednu, ale u toho jsem nebyl: spolužák zlechtal na ulici neznámého dědečka. A on se opravdu smál a prosil ho, aby přestal.

V tomhle jsme Vinnetoua s Old Shatterhandem nedělali. Nikdy jsme nezaložili klub, co se nerozpadne, nikdy jsme si neřekli, že kdo se první ožení, je zrádce. Žili jsme paralelně své životy a naprosto svobodně jsme se na sebe navazovali nebo nenavazovali. Ale kamarádi opravdu jsme a jsem za to vděčný.

V našem věku už člověk asi cíleně celoživotního parťáka nehledá a nenajde. Můžeme si říct, co se jinému na potkání neříká - podle potřeby ani manželkám. Což utužuje nejen kamarádství, ale i můj vztah se ženou. Mám důvěru, že jí to nemusím říct, a ona zase věří mně, že mám důvod to tajit. Důvěra se neprojevuje tím, že si všechno řekneme.

Arnošt Goldflam říká, že ženské nemají smysl pro humor. To neznamená, že se nezasmějí od srdce dobrému vtipu. Ale myslel to tak, že některý drsný typ humoru není pro ženu skousnutelný, přece jen preferují jemnější a subtilnější legraci. A když se fórek pořád opakuje a nemá konce… ženy tolik nevydrží. Ubližuje jim to. Často nemáme my chlapi v tomhle cit a odhad.

Přímo vzor nemám, ale pro mě jsou mistrovské komické figury Huga Haase nebo Oldřicha Nového. Jsou o to komičtější, že se o komiku nesnaží a ona vlastně přijde sama jinými vrátky, než čekáte, proto je překvapivá. Když se vyrábí, tolik nepřekvapuje. Jako kdybyste vyprávěla vtip a od začátku předznamenávala, že přijde něco směšného. Nikdo v tom pak už legraci nevidí.

Proto si i v našem Komediografu spíš říkáme, jak humor nedělat než jak ho dělat. A on z toho vyplyne. Samozřejmě každá scénka chce tečku, pointu, vymyslet ji je nejtěžší.

Jako kluk jsem nevěděl, čím bych chtěl být. Bavily mě angličáky, elektrické vláčky, měl jsem dva kamarády, s kterými jsme si nejraději hráli na vojáky. Taky jsme si v knihovně půjčovali šachy a chvatně hráli s aktovkami na zádech, a když jsme po sobě ty figurky vzteky házeli a celí rudí na sebe v tichu knihovny křičeli, přistoupil k nám knihovník, takový přemrzlý hippie, a pomalu vysvětlil, že figurky mají taktéž duši.

Šli jsme tedy pryč a venku se znovu chytili pod krky. Samozřejmě jsme lítali kolem baráku a prolézali kanály. Jednou jsme se podzemím dostali do skladu potravin a ukradli kuře, to jsme upekli bez soli na ohni a nemohli pochopit, proč není dobré. Zkrátka normální kluk. Na údržbáře jsem šel proto, že mě nic jiného nenapadlo. A teprve když jsem zjistil, že dělám, co mě nebaví, začal jsem přemýšlet, co by mě bavilo.

Ne. V Komediografu máme jednu scénku, kde dostane holčička tuhle otázku a odpovídá: Byla jsem takový šašek třídy… A vlastně je úplně blbá. Jistě jsem se rád předváděl jako každé dítě, ale myslím, že není povinnost, aby se něco projevovalo dopředu. A herectví není šaškování a umění přetvářky, což si mnoho lidí myslí. Je to umění dělat něco přesně tak, jak bych to dělal v reálném životě. Mít nasbírané situace, vědět, jak se lidi obvykle chovají, to pak zkopírovat a na poslední chvíli ještě trošku změnit, aby to překvapovalo. To mě zajímá.

Metoda Stanislavského dnes není myslím úplně nejlepší, i když se podle ní řídily i americké hvězdy. Určitě fungovala, ale herectví nemusí být tolik o prožívání, mám rád civilnost, kdy se divákovi nechá prostor pro fantazii. Když mu nenaservíruju všechny pocity a emoce a dám mu z nich jen trošku, zajímá ho to ještě víc. Doplní si to a cítí se chytrý, nade mnou.

Rodiče mě často brali do divadla, měli permanentky, a když jeden nemohl, šel jsem já. U nás ve Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Ale divadlo mě tehdy nezaujalo, cítil jsem tam takovou povinnost nudy. Nudil jsem se. Všichni kolem říkali, že to je hezké, tak jsem si myslel, že nuda k tomu patří. Až později jsem zjistil, že v dobrých představeních ji lze odstranit…

Jednou, cestou z JZD jsem si všiml cedule, že hledají herce do amatérského divadla, vedeného režisérem Karlem Semerádem. Zaujalo mě to a přihlásil jsem se. Zvedli mi sebevědomí a poradili, ať zkusím hereckou školu. A tak jsem se stal nejstarším studentem, bylo mi pětadvacet.

Ano, přáli si smrček. Představil jsem se tedy jako smrček a stěžoval si, že je mi strašná kosa, což je i mně samotnému divné, když jsem jedlička. Takový fórek. A pak mi řekli, ať zahraju kluka, co balí slečnu. Tak jsem si lehl jako na pláži, překutálel jsem se přes ni tam a zpátky a řekl něco jako: Jsem parní válec, slečno, líbilo se vám to? A všichni se strašně chlámali. Byly to první porevoluční přijímačky, všude visely trikolóry, u dveří stála hlídka akademické půdy a v komisi seděli i studenti.

Klidně bych udělal i reklamu na vložky, proč ne, kdyby byla dobrá. To je normální, takový je kapitalismus, tržní svět, reklama, prodej. Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Nešel bych akorát do něčeho, co by bylo proti mému svědomí, co by ubližovalo lidem, zvlášť dětem. Spousta věřících si myslí, že mám svědomí hodně posunuté a dělám to hlavně kvůli penězům. Jenže ty nejsou často tak velké. Mě baví hlavně reklamy točit, a pokud to jde, i spoluvytvářet.

Humor je dobrý stále, i při výchově. Nejen kvůli dětem, ale kvůli nám samotným. Brát věci lehce je prevence proti hysterii. Z té vznikají v životě velké kopance a ublížení v afektu, které nejde vzít zpátky. Netvrdím, že humor je lék. Nemyslím, že bychom se museli zrovna chechtat, stačí dívat se na problémy s nadhledem.

Takže je dobré s dětmi občas srandovat, milují to jako žádný dospělák. Jste okamžitě jejich, dáváte jim svůj čas. Jistě s nimi nemůžu používat náš humor, ale adekvátní. Jsou jako houby, které nasávají ne to, co jim vysvětlujete slovy, ale co na vás vidí. Já sám mám sklon rychle soudit a z toho pak vychází i určitá nervozita, která se přenáší na děti. Proto si pomáhám srandou.

Docházelo k ještě víc komickým situacím, než které pojmul film. Hlavně díky Polákům, kteří s námi dělali. Velká část se totiž natáčela v Krakově. U nás třeba říkáme: Ty vole! Italové mají cazzo, což je v překladu strašně sprosté (č… k), ale jim sprostě nezní. Používá se jako vsuvka, vata ve větě, malta mezi cihlami. Pro případné zjemnění mají ekvivalent cavolo (zelí). Zajímavé je, že Poláci sice nadávali, ale bez obdobného oslovení. A legrace byla, že se nechali nakazit. Třeba polský osvětlovač si na place skřípnul prst a syknul: Au, ty fole kurfa!

Nedokážu říct, zda ho mají menší nebo větší, ale rozhodně jiný. Ten náš mají rádi, i když všechno asi nechápou stejně. Naše filmy z 60. let udělaly v jejich historii velký zářez. Proto když jsem slyšel poprvé říct Poláka, že pro něj něco je jako český film, myslel jsem, že naráží na to.

Ale pletl jsem se. Je to odvozené od poválečné české komedie Nikdo nic neví, která se promítala i v Polsku a všude na plakátech stálo: Nikdo nic neví - czeski film. Nějak jim to vlezlo pod kůži a dnes to používají běžně v situacích, ve kterých my řekneme: To je pro mě španělská vesnice. No a my jim to teď trochu vracíme názvem Polski film.

Nic moc, není čas. Většinou jdu s dětmi na něco z jejich okruhu zájmů. Že bych vyloženě inklinoval k nějakému žánru, to ne. Mám rád překvapení. Baví mě filmy, které mě chytnou, jsou mrazivé a zažívám u nich až takzvanou katarzi. Na karlovarském festivalu jsem na pár takových měl štěstí. Ze židle mě zvedl Melvillův Kněz Leon Morin a nezávislý Dark Horse.

Pokud je to možné, vynechávám dabované filmy, přemluvením ztrácejí ze své původní kvality. Což učím i své děti, mladší Pepík ještě nestíhá moc číst, ale Pavel už si taky zamiloval originální znění. Současný český film nemám příliš nakoukaný, často nestíhám ani ty, kde hrají kamarádi. Přiznám se, že mám kapku hokej i v hercích, na rozdíl od mé ženy, která není herečka.

Je varhanice. Studovala taky JAMU, kde jsme se poznali, a od té doby jsme spolu. V HaDivadle doprovázela na klavír pár představení a teď je doma s dětmi. Pavlovi je třináct, Pepovi jedenáct a Alžbětě šest. Já se oháním, abych rodinu uživil, a ona se ohání, aby vše fungovalo, jak má. Dala si od své profese pauzičku, bez pocitu stresu, že jí ujíždí vlak. Myslím, že herectví ji netáhne, i když v Polském filmu má skvostné chvilky. A já tam mám navíc ještě druhou, filmovou manželku.

Je tam zachycen můj křesťanský mindrák z mládí, který mě baví. A vzrušuje mě ztvárnit ho v divadle nebo před kamerou. Mindrákem myslím to, že okolí čeká od křesťana dokonalost, jenže jsme lidi, a tedy nedokonalí. S tím je potřeba se smířit. Komu se to povede, je svatý a dokonalý křesťan. Pokud se s tím nesmíří, musí to hrát navenek a stává se falešným. Což mi přijde vtipné. Takový člověk to o sobě neví, myslí, že je dobrý, ale je oblečený do své falše. Jedná v ní, mluví, chodí.

Jako když důstojný starosta kárá občany a přitom se mu na chlupu z nosu třepe sušínek. Není vtipný ten sušínek, ale že o něm neví. Proto ve filmu říkám: V Africe umírají tisíce dětí hlady, ale mně je to jedno. Ale není mi jedno, že mi to je jedno. Protože křesťanovi to jedno být nesmí. A tak nutím diváky, aby se modlili a pomohli mi stát se svatým. Čili je to takový zamotaný kruh. Snad funguje…

V naší rodině to byla samozřejmost. Se spoustou věcí se člověk, jak roste, musí vyrovnat, ale dnes to mám tak, že mi víra není zátěží, spíš naopak. V komunistické době to neslo problémy. Jednou jsem přišel pozdě do školy a ředitelka mě vzala do ředitelny, kde jsem musel mluvit do školního rozhlasu. Ptala se, proč jsem se opozdil. Já přiznal, že jsem zaspal. A ona ironicky podotkla, že asi proto, že chodím do náboženství. Byl jsem malý a nepoznal, že mě chce znemožnit, jen vím, jak mě nenáviděla - kazil jsem jí kádrový profil, neměla prémie. Starší sestry přišly tehdy domů s brekem a otec zvedl telefon a strašně na tu soudružku řval. Už nežije, dej jí Pánbu nebe…

Jak říct, co mi dává? Nic zvláštního, kouzelného, energetického. Ale je to něco, bez čeho bych se už neobešel, jsou to určitá pravidla, která mě svým způsobem fascinují a podle kterých se dá docela dobře procházet životem. Takové značky. V každém případě je to něco velmi niterného, o čem nedokážu moc mluvit. Asi nejsem úplně dobrý křesťan, spíš na baterky, a nejsem ani evangelizující křesťan, který by využil vaši otázku a udivil čtenáře svou plamennou odpovědí k větší cti a slávě Boží.

Tímto světem proběhlo už tolik různých -ismů, hnutí a životních stylů. A náboženství, schválně neříkám jen křesťanství, jede na pozadí stále. Tvoří takovou dobrou konstantu, na kterou jedno století nahlíží jako na geniální, dalších padesát let je považována za zkostnatělý přežitek - bourají se morové sloupy a z kostelů jsou sklady brambor. Probíhají různé rozepře mezi vyznáními a najdou se ti, kdo je zase usmiřují… Je jedno, zda jste katolík nebo protestant. Nikdo nebude spasený podle druhu náboženství, ale podle toho, jak miloval.

Víte, moc do toho nevidím. Čistě laicky: Zdá se mi, že je kolem toho příliš zbytečných emocí a hysterie. Přece jestli mi někdo ukradl, co je moje, je logické, že to chci zpět. Když mi někdo vezme dům, je slušné ho vrátit - a je jedno, k čemu ho použiju. O tom bych už nediskutoval. Bavit se lze jen o způsobu, jak se to bude vracet a za jak dlouho. Případně co z různých důvodů nežádám. Zvedá se mi kufr, když slyším populisty líbivě říkat: Církev má být přece chudá. Ale to je typické pro tuto zemi.

Zatím to není tak strašné, spíš příjemné, a snad to zvládám dobře. I když spěchám nebo nemám právě nejlepší náladu, snažím se nebýt nevrlý. Čím dál od Prahy, tím víc na mě lidi reagují a často podle poslední role. Nedávno dávali v televizi František je děvkař. Chvíli po tom jsem seděl v restauraci s manželkou, která si odskočila na toaletu, stejně jako manželka pána od vedlejšího stolu. On se rozhlédnul a šeptem povídá: Nic si z toho nedělejte, já jsem taky děvkař! A v rychlosti se vrátil na místo, aby ho partnerka našla ve stejné pozici.

Určitě. Dostal jsem před osmi lety angažmá do Divadla Na zábradlí a to se neodmítá. Ale už dva roky jsem na volné noze a jen dohrávám pár věcí. Jako mezistupeň jsme bydleli v Choceradech, kde nám známí pronajali dům. Což bylo čtyřicet kilometrů k divadlu.

Pro rodinu šlo tedy o dvojí stěhování a nebylo to lehké ani pro ženu, protože měla v Brně dobré kamarády, ani pro děti. Nejhůř to nesl ten prostřední, který se hodně fixuje na kolektiv a špatně snáší změny. Dnes už je to pryč. A na přání dětí jsme si pořídili krátkosrstou kolii Čendu. Je výrazně inteligentní, naučili jsme ho dokonce běhat 300 metrů přes les naproti tomu, kdo jde v noci od tramvaje, aby ho doprovodil.

Psa mají na starost hlavně děti, akorát občas řešíme hádky, kdo už s ním byl a na kom je řada. Někdy to vyjde i na nás dospělé. Tak si s ním třeba uděláme pěšky výlet na Břevnov, přes kopec. Jinak se těším na kola, až pojedeme do Svatého Jana, už jsem je dětem přifoukl a připravil jako každý rok… A jako každý rok to nakonec nevyšlo a nikam jsme nejeli. Že by příště? Aspoň se mám pořád na co těšit.

Už ani ne. Jedu s dcerkou na pár dnů do kempu. Chodí do speciální školky, kde jsou učitelé chlapi a tatínci s nimi každý rok někam jezdí, bez manželek. A protože mám vůči ní pocit jistého dluhu, budu teď chvíli jen pro ni a ona pro mě. A žena se bude zase věnovat klukům. Potom vyrazíme k moři, do Chorvatska. Jezdívali jsme na Thassos, ale to je daleko a já nemám v celku takový blok volna. Vždycky se něco připlete - teď je to natáčení v seriálech Vyprávěj nebo Gympl. Z Chorvatska si můžu snadno odskočit a zase se vrátit.

Ano, jsem váhavá Váha. Neumím se rozhodnout, i když s věkem se to lepší. Ale hlavně mám pocit, že jsem šťastný a nepotřebuju se o sobě dozvídat víc z horoskopů. Jsem takhle spokojený.