Josef Němec - milující manžel i nebezpečný tyran slavné ženy

Manželé se pohádali a Josef začal Boženu mlátit. A to bez ohledu na to, že už byla nemocná a krvácela (zemřela zřejmě na rakovinu dělohy). Božena ve strachu vyskočila z okna, čekala na Jaroslava na chodníku, pak s ním chodila až do rána ulicemi a druhý den v poledne odjela k známému sládkovi Daňkovi do Chlumce nad Cidlinou. Muže nechtěla ani vidět.

Ostatně nebylo to poprvé, kdy ji ztloukl. V nedoručeném dopise Vojtěchu Náprstkovi z listopadu 1861 líčila, jak si jednou odpoledne opisovala vlastní pohádky, které si ještě vypůjčila od známého, protože na nové neměla peníze.

Němec přišel domů v nenáladě, a když uviděl Němcovou, začal svazek pohádek trhat. „Ale to jsem se tak rozzlobila a vytrhla jsem mu to z ruky vší silou, a když mě nechtěl pustit, kousla jsem ho do ruky, až mu tekla krev,“ psala. Manžel se vrhl na svou ženu, ale tentokrát ji zachránil syn Jaroslav, který se před ni postavil a řekl: „Netluč tato mamu, ona má pravdu, proč jí to trháš, ona si to chtěla opsat a beztoho si musela ty pohádky vypůjčit.“

Němec odešel se sakrováním do hospody. A tam podle Boženy „mě pomlouval, že jsem se kurvila s Lamblem, že jsem nehospodyně. Domů když přišel, bylo pokračování. Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, kdybys raději sirky prodávala!“ (Lékař Dušan Lambl byl Boženiným milencem - Němec jej dobře znal a měl jej rád - pozn. aut.)

Situace mezi manželi byla neúnosná. Božena dokonce manželovi platila za jeden pokoj v jejich bytě a bydlela v něm s Jaroslavem. O otce se starala dcera Dora.

Němcovi se zraňovali navzájem, dva nespokojení lidé, kteří si nerozumějí, a přece oba touží po štěstí. Každý ovšem svým způsobem. Němec trpěl tím, že se mu nedaří uživit rodinu (od roku 1857 byl v penzi, ale snažil se neustále přivydělávat), takže se sotva protloukali. Vinu dával své ženě, která podle něj neuměla vůbec hospodařit.

O tragédii jejich svazku věděla celá Praha. „Když jsem z Prahy odjela (30. července 1861 - pozn. aut.), byla jsem odhodlána nikdy víc k mému muži, že se nevrátím, neboť jsem ten poslední měsíc od něho tolik zkusila, a nejen já, ale i děti, že to nebylo už k snešení. Jak ráno vstal, začal nadávat a hulákal, dokud neodešel, a to mu bylo jedno, byla-li posluhovačka, anebo sluha, to mu bylo jedno. Žádný, ani ten nejsprostší pacholek nemohl by si vymyslet takových nadávek, co on nám dal, a když jsem Doru bránila, aby ji nebil, uhodil mne - a to jsem byla už churavá,“ opět psala Němcová Náprstkovi. V dubnu 1861 Němec Boženu ztloukl tak surově, že utekla na policii. Ta ovšem v takové situaci mnoho udělat nemohla.

Josef Němec (1805-1879) stál celý život ve stínu své slavné manželky, ale podle slov historičky Magdalény Pokorné (Josef Němec, Neobyčejný muž neobyčejné ženy, Academia 2009) „vzácně dostal on i ,hlavní roli‘, i když zase, jak je třeba uznat, jen proto, že byl právě jejím manželem“.

Byl prudké, prchlivé povahy a historie k němu často zaujímala negativní postoj. Nebylo to spravedlivé. Dokázal ještě před zmíněnou krizí dát najevo své manželce lásku a vroucnost, což bylo u úředníka velmi neobvyklé. Také psal čtivě do novin a byl vřelý vlastenec. Jaká tedy byla vlastně jeho povaha? Sám o sobě prohlásil: „Můj obyčej je, že vždy zřejmě mluvím a jednám, za lubem si nikdy nic nenechávám.“

Byl to vojácky silný a nekompromisní muž. Pracoval jako úředník finanční stráže a proháněl pašeráky s nezlomnou odvahou. Rodinný přítel Josef Franta Šumavský o něm napsal: „Byl pravý Bořivoj, vždy hotov rázně vystoupiti: tam proti podloudníkům, tam proti odpůrcům české národnosti. Vždycky rázný, přímý, někdy prostořeký, měl své přátele i nepřátele, a tito poslední způsobili jemu i paní Boženě mnoho nepříjemností, stálou nepřízeň vládních činitelů, mnoho pronásledování přesazováním z místa na místo, až byl posléze internován a ze služby státní vyhoštěn.“ Byl pohledný, měl černé vlasy a šedé oči.

Uměl německy, česky, italsky a latinsky. Od 1. srpna 1836 do konce dubna 1838 pracoval jako respicient finanční stráže v Červeném Kostelci. A tam se také seznámil s Barborou Panklovou. A v září 1837 si ji vzal v České Skalici. Jemu bylo dvaatřicet, nevěstě sedmnáct. Sofie Podlipská o ženichovi napsala: „Byl muž rozšafný a poctivý. Na sedmnáctiletou Barunku učinil dojem jako muž, který vynikal co do vnitřní ceny daleko nad hejno fádních ctitelů jejích.“

Němcová později o svém sňatku napsala muži: „Bujná fantazie moje mě k Tobě i zavedla a Tebe též jen zevnějšek lákal a snad nezkažený cit můj. Kdybys byl ten rozum tehdáž míval, co nyní máš, byl bys ze mě jinou ženu udělal.“

Barbora i Josef to v manželství neměli lehké. Němec měl nevalný příjem, často se stěhovali. Brzy se jim narodily čtyři děti - Hynek, Karel, Theodora a Jaroslav (Hynek zemřel na souchotiny 19. října 1853).

Měli ale i společné zájmy společně podporovali ve čtyřicátých letech vznik české průmyslové školy, přispívali do Havlíčkových Národních novin a později do Pražských novin. Šťastný byl pro ně rok 1842, kdy po pobytech na různých místech, např. v Červeném Kostelci či v Litomyšli, byl Němec přeložen do Prahy. Mladá Němcová oslnila českou vlasteneckou společnost svou krásou.

Ale právě tehdy, zřejmě koncem roku 1842, prožila velkou lásku - vztah s básníkem a pětadvacetiletým medikem Václavem Bolemírem Nebeským. Jezdila s ním na vlastenecké výlety do pražského okolí a také na Mělnicko a láska ji spalovala. Tak, až se Nebeský ulekl. Navíc Němec oprávněně žárlil a pražští vlastenci byli pohoršeni.

Současník Jan Pravoslav Koubek o jejich vztahu napsal: „Řádný muž chce řádnou manželku. Ale žádnou spisovatelku.“

Nebeský se s Němcovou rozešel v říjnu 1843. Když jí oznámil rozhodnutí o rozchodu, omdlela. A pohádala se s žárlivým manželem. Podlipská o tom poznamenala: „On sám byl také hoden politování a bylo by mu bývalo třeba opory.“

Němcovi se v Praze nezdrželi dlouho, v roce 1845 byl Josef povýšen na komisaře finanční stráže druhé třídy a v srpnu byl přidělen do Domažlic. Neměl tam lehkou službu, neustále musel jezdit na kontroly a jeho paní zůstávala sama doma. „Tropí pletichy a rejdy,“ napsal o Němcovi finanční komisař Kirschner. Manželé byli politicky sledováni.

V červnu 1848 byl Němec přeložen do Nymburka. A odtud do Liberce v únoru 1850. Rok 1850 byl pro manžele i jinak významný. Němec odjel kvůli služebnímu postupu do Uher, ale žena s ním odmítla jít. Kvůli dětem - odjela totiž do Prahy se syny Hynkem a Karlem, aby právě tady studovali na Budči a na reálce.

A opět se zamilovala, tentokrát do černovlasého krasavce, devětatřicetiletého Jana Helceleta, člena Českomoravského bratrstva a profesora na technice v Brně. Byl ženatý. Poprvé jej uviděla v Brně v dubnu 1851. A měla s ním intimní poměr. Ona do něj vkládala obrovskou lásku, on si chtěl užívat.

„Jiná otázka jest, máme-li pro lásku ještě bláznit jako mladá chasa. Máme-li pro lásku svobodu ztráceti. Věru ne!“ psal jí.

V prosinci 1851 se rozešli a Helcelet od té doby nazýval Boženu Slezinou (jednou si stěžovala, že má zvětšenou slezinu). Němcová byla zklamaná. Osud jí přiřkl ještě dva milence - lékaře, sedmadvacetiletého Dušana Lambla (poznala jej koncem roku 1851 a v dubnu 1852 se s ním rozešla) a Hanuše Jurenku, třiadvacetiletého studenta medicíny (vztah začal v druhé polovině roku 1854 a skončil koncem téhož roku). Všichni milenci se lekli Boženiny lásky a vztah ukončili. A Josef Němec?

Kolik toho věděl o milencích, nevíme. Jisté je, že klepy musely proniknout až k němu. Ale ač odloučený, psal své ženě: „Ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro svou slávu snad, věř mně, to mne ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já tobě podobnou neznám.“

Psal jí také o tom, jak se těší, až přijede domů a spolu si zabafčí, když se dozvěděl, že občas kouří. Když mu sdělila, že o masopustě tancovala, velkoryse jí odpověděl: „To tvé zdraví a přece tancovalas, jen když ti to neškodilo, čert to vzal, já bych ti přál, aby ses mohla hodně vyrážet.“ Byl to obdivuhodný přístup muže, který miloval ženu zcela nekonvenční.

V době, kdy se neviděli, měli k sobě nejlepší vztah. Přesto manželství spělo k rozvratu. Politická perzekuce a bída udělaly své. V 1859, kdy už byl v Praze, roztržka začala. Podtrhly ji i rozdílné představy o budoucnosti dětí - Němec chtěl, aby Dora doma přiložila ruku k dílu, a ne se vzdělávala ve snaze stát se učitelkou. Jaroslav, který se chtěl stát výtvarným umělcem, si měl okamžitě vydělávat.

V listopadu 1859 si Němec napsal tvrdou žádost o rozvod. Mimo jiné Boženu nařkl z nechuti k domácí práci a žádal, ať se živí „na svou pěst“. Vyhrožoval, že nebude přispívat na domácnost. Oficiálně se ale nerozvedli.

A situace se vyhrotila v uvedeném červenci 1861. Tehdy Němcová z Chlumce nad Cidlinou, kam utekla před mužem, odjela do Litomyšle, kde měl nakladatel Augusta vydat její sebrané spisy. Nestalo se tak, Němcová už nebyla schopná psát a upravovat vlastní dílo. Bylo jí špatně, trpěla horečkami. Nakonec ji musel Němec odvézt domů.

Zemřela 21. ledna 1862 v šest ráno. Josef Němec se staral o její odkaz až do své smrti 17. září 1879.