Josef Maršálek: Stát se mediální hvězdou můj cíl nebyl

Co říkáte na to, že jste s Adrianou Maškovou skončili pátí?

Nebaví mě pouštět se do nějakých dohadů. Realitou je, že jsme se dostali do osmého kola, že se nám podařilo oslovit diváky napříč generacemi. Je fér, aby zaznělo, že od počátku jsme si ani já, ani Adriana neříkali na sociálních sítích o hlasy. Moc jsme si jich vážili a šli jsme do toho dál jen díky jim. Chci znovu poděkovat za každý jediný hlas.

Za sebe můžu říct, že jsem do toho dával veškerou energii a sílu, kterou jsem měl. A Adriana si zaslouží obrovský obdiv, že to se mnou těch osm kol dala.

V čem to pro vás bylo nejtěžší?

Náročné to bylo víc psychicky než fyzicky, protože jsme byli odloučení od svých partnerů, rodiny, přátel. Já byl dvě stě kilometrů od domova. Poslední dva měsíce jsem tam byl jednou za čtrnáct dní na dvanáct hodin. Takže časová náročnost a mentální únava. Jinak to tak zase tak hrozné nebylo.

Fyzický nápor, na který si soutěžící StarDance obvykle stěžují, vás tedy nezaskočil.

Jsem na to zvyklý od dětství. Vyrostl jsem na statku, ve čtvrté třídě dostanete padesátikilový pytel pšenice na záda a odnesete ho po schodech na půdu a na špejchar. Nebojím se pohybu ani práce.

Bral jsem to tak, že tanec je stejně jako cukrařina řemeslo, u kterého se napřed musí zvládnout základy. Neměl jsem ambice, že by se ze mě stal tanečník. Moje ambice byla neublížit sobě ani Adrianě a nezkazit to týmu lidí, kteří se na StarDance podíleli.

Opravdu vás nic nebolelo?

Ono se to nezdá, ale cukráři musejí mít fyzičku. Pořád stojíme na nohou, něco těžkého zvedáme a někam to taháme, mouka třeba chodí v padesátikilových pytlích, máslo ve dvacetikilových blocích. Neznám moc cukrářů, kteří by chodili po práci do posilovny.

Váhal jste se svou účastí?

Nabídku jsem zprvu s díky odmítl. Přišla uprostřed natáčení druhé řady Peče celá země v květnu 2021. „Dejte to někomu, kdo to miluje, kdo to chce,“ říkal jsem produkční Lucii Kapounové. Žádala mě, ať si to nechám projít hlavou, že se mi ozve na konci léta.

Když mi zavolala, byl jsem zrovna ve Varech na filmovém festivalu. Propagovali jsme tam Peče celá země a měl jsem tam cukrárnu U Josefa. Seděl jsem zrovna v Puppu, kam mě pozvali na závěr. Měl jsem v sobě asi tři prosecca, na což nejsem úplně zvyklý, a se skleničkou v ruce jsem se rozmáchl, že to tedy beru.

Alkohol zase na mě nemá takový vliv, abych nad tím nepřemýšlel. Uvědomil jsem si, že můžu být u něčeho velkého, StarDance je přece vlajková loď České televize. Musel jsem to ale dlouho držet v tajnosti. Jediný, komu jsem o tom řekl, byl můj partner. Jeho reakce byla: „A co tam budeš dělat?“ Následovala tichá domácnost.

Kdy jste došel k přesvědčení, že budete platným účastníkem tanečního klání?

Nikdy. Žádný cíl jsem neměl. Někteří kolegové se tam šli naučit tanec, jiní vyhrát. Já mám život nastavený tak, že když v něm je pro mě něco nachystaného, tak to nechám vejít.

Byl jsem navíc v pozici, že jsem si to mohl dovolit Nechodím do zaměstnání, kde musím být od-do, nemám závazky, kterým bych musel podřizovat život, dosáhl jsem v životě a kariéře bodu, kdy si mohu vyzobávat hezké věci. Měl jsem chuť naučit se něco úplně nového, vystoupit z komfortní zóny.

Měl jste nějakou taneční zkušenost?

Ve druháku na gymnáziu jsem se za peníze vydělané na brigádě zapsal do tanečních v Hranicích. Rytmus vnímám dobře, chodil jsem devět let do hudebky. Rok jsem tam dokonce po gymnáziu učil hru na akordeon, klavír, hudební nauku.

Mám svědky na to, že když hraje hudba, tak se rád zavrtím. Když jsem přijel ze světa, ať už jsem pracoval kdekoli, na pár dnů domů, tak jsme si se sestrou a bratránky pustili nějaké sedmdesátky a trsali v kuchyni.

V jedné soutěžní show vás porotci hodnotili, ve druhé, Peče celá země, jste sám porotcem. Najde se nějaká paralela?

Oba projekty spojuje, že mají diváky, kteří mají úroveň. Dívají se, protože to je noblesní, líbezné, estetické. Chuligány ani sprosťáky to nepřitahuje.

Ani v jednom projektu si nenadáváme, nekřičíme na sebe. V obou porota funguje jako kouči. Když hodnotí a poukazují na nějaké nedostatky, snaží se vám pomoci. Že se s mým hodnocením někdo neshodne, je normální. Stejně jako ve StarDance hodnotíme subjektivně.

Napadlo vás někdy, že se stanete mediální hvězdou?

Vůbec. Nikdy to můj cíl nebyl. Snem malého Josefa bylo dostat se do Prahy. Poprvé nás sem vzala ředitelka lidové školy umění v Potštátě Irena Kršková na setkání pěveckých sborů z celé republiky. To mi bylo šest. Pamatuju, jak jsem byl úplně pryč z eskalátorů v obchodním domě Kotva.

Takže když jsem po gymnáziu v Hranicích na Moravě a roce učitelování v potštátské lidušce a jejích vesnických pobočkách odjel do Prahy dělat cukrařinu, splnil se mi sen.

Kdy se zrodil váš cukrářský sen?

Líbilo se mi to odjakživa. Cukráře jsem chtěl dělat už po základce. Jenže to pro naše nebylo dost dobré. Učil jsem se ale s vyznamenáním, jedinou dvojku jsem měl z tělocviku. Fakt jsem chtěl vědět, jak se dělá marcipán, informace jsem mohl čerpat jen z knih – bavíme se o době před internetem.

Pro kluka z vesnice nebylo snadné se dostat k odborné literatuře, ne k populárním kuchařským knihám. Všechny peníze, které jsem si na brigádách vydělal, šly do odborné literatury. Cukrářská technologie od Aleny Půlpánové byla pro mě bible. Vypisoval jsem si z ní recepty a přepočítával na menší množství.

Nakonec jsem se do Prahy dostal a tři roky jsem pracoval v cukrářské zakázkové výrobě firmy Med - Schick. Hned první rok jsem dálkově vystudoval obor kuchař, druhý rok cukrář, ten třetí jsem začal vysokou školu hotelovou.

Prvních profesních úspěchů jste však dosáhl v Anglii.

Po vítězství v jedné cukrářské soutěži v roce 2005 mě oslovila agentura, která zprostředkovávala práci v zahraničí, s tím, že pro mě mají uplatnění v Anglii. Nabídli mi dvě pozice: zástupce šéfcukráře v tříhvězdičkovém hotelu v Birminghamu a řadového cukráře v pětihvězdičkovém hotelu v přímořském Bathu. Zvolil jsem Bath, i když to bylo za míň peněz.

Ocitl jsem se v cukrářském ráji. Dělalo se jen z másla, pravých vanilkových lusků, 40procentní smetany, měli čtyři druhy třtinového cukru. Když po třech měsících dala šéfcukrářka výpověď, ptal se mě zástupce šéfkuchaře, proč se o to místo neucházím.

Vůbec mě to nenapadlo, byl jsem tam jen pár měsíců. Udělal jsem tedy pro vedení prezentaci, a to místo jsem získal. Vydržel jsem tam dva roky a přešel jsem do Londýna.

A rovnou do věhlasného obchodního domu Harrods, odkud cukrářské výrobky odebíral královský palác.

Bylo to fascinující prostředí s obrovským kulturním a historickým přesahem. Během sedmi let jsem získal titul pro tým roku, cukráře roku a zaměstnance roku. Chtěl jsem už ale změnu. Dostudoval jsem tady, získal inženýrský titul. Kamarád v Indii mě pak požádal, abych mu vytvořil novou kolekci dezertů pro jeho síť cukráren Conçu, odjel jsem tam.

Když jsem se vrátil, ozvala se Česká televize, že koupili licenci na pořad BBC The Great British Bake Off a shánějí porotce. Dobře jsem tu soutěž z Anglie znal, díky němu tam cukrařina obrovsky expandovala. Následovaly různé pohovory, dlouho se ale nic nedělo.

V momentě, kdy jsem na projekt téměř zapomněl, se televize ozvala a roli mi nabídla. Následovaly castingy soutěžících, příprava soutěžních zadání a také mě zavolali na kostýmovou zkoušku a začalo se natáčet Peče celá země.

Na obrazovce z vás pokaždé vyzařuje dobrá nálada. Býváte vůbec někdy naštvaný?

Proč bych měl. Když se mi něco nepovede, tak si ulevím, ale na nikoho nekřičím. Pokud mám kolem sebe lidi, kteří nefungují tak, jak by měli, začnu mlčet. Konflikty nemám rád, rozhodně je nevyvolávám ani nepřitahuju. Když nastane něco nepříjemného, nenechám to nabobtnávat. Mám to rád rychle za sebou.

Jak se vyrovnáváte s neúspěchy?

Neučíme se přece tím, jak se nám daří. ale naopak tím, že dostaneme lekce, které nás posunou dál. Když se člověku pořád daří, stále stoupá nahoru, moc lekcí nedostane a obvykle následuje pád. Naučit se novým dovednostem bez mnoha propadáků nejde. Dobré věci chtějí čas.

Osvědčilo se mi to i s mými čokoládami. Když jsem před dvěma lety rozhodl, že budu mít své vlastní, mléčnou, bílou a hořkou, oslovil jsem ty nejlepší z oboru a řekl jsem jim, jak by měla chutnat. Byly to velmi specifické chutě.

Pracovali jsme na tom dlouho, pořád to nebylo ono, několikrát jsme měnili druh kakaových bobů. Trvalo skoro dva roky, než mi přišel od manželů Herůfkových, kteří ji pro mě vyrábějí, k nám do Dubného balíček, ve kterém bylo konečně to, co jsem si vysnil. Přesně ty aromatické chuťové tóny, jaké jsem chtěl. Potřebovalo to svůj čas. Ten potřebuje i jejich výroba – průměrná čokoláda se míchá osm až dvanáct hodin, ta moje 96, všechno v biokvalitě z těch nejlepších ingrediencí.

Není dobré hnát se dopředu hlava nehlava. Nepomůže sekat sebou o zem a mlátit hlavou do zdi. Musíte tomu ale dát absolutní maximum. A to dávám ve všem. Když už servíruju dort, tak jen takový, který bych servíroval doma. V televizi říkám jen věci, které říkám i mimo kameru. Věřím, že díky téhle opravdovosti a předvídatelnosti jsem pro lidi důvěryhodný.

Hodně pracujete v Praze, ale s partnerem (partner Petr Tejml, odborný asistent na zootechnické katedře Jihočeské univerzity) žijete ve vesnici u Českých Budějovic. Považujete se za městského, nebo vesnického člověka?

Rozhodně vesnického. A jsem za to rád, protože jsem přesvědčený, že kvalita života je na vesnici. Ráno vyjít na zahradu, utrhnout si čerstvá rajčata, vykopnout mrkev, zavařit si na zimu… to je obrovská přidaná hodnota. Když v zimě chystám sazenice na květen do skleníku, uvědomuju si koloběh života.

Kdo u vás doma vaří?

Většinou já, ale když se vracím pozdě z Prahy, čeká na mě něco dobrého. Prozradím, že si Petr vždycky vygoogluje nějaký recept a ještě to konzultuje se svou mámou.

O Petrovi mluvíte jako o manželovi, leč u nás manželství pro jednopohlavní páry uzákoněno není.

Žebrat v 21. století o stejná práva je strašná diskriminace. Nechápu politiky, že naslouchají naprosto nekompetentním našeptávačům. Měli by spíš naslouchat svým voličům, v Česku manželství pro všechny podporuje přes 65 procent lidí. Prošlo v silně katolických zemích jako Španělsko, Portugalsko nebo Irsko, u nás je z toho fraška o mnoha dějstvích.

Je to tristní. Jak si může společnost říkat demokratická, když je někdo diskriminovaný?

V čem tu diskriminaci pociťujete v praktickém životě?

Platím v téhle republice daně jako málokdo, na sociálním a zdravotním pojištění odvádím miliony. Přitom musím jít se svým partnerem k notáři, abychom měli jistotu, že až jednomu z nás nebude dobře, měl ten druhý právo se o něj starat. Málokdo ví, že nemůžeme jít darovat krev, protože jsme jako homosexuálové „rizikoví“. Je to fér?

Jedna paní mi napsala, co na tom manželství tolik vidíme. Že ona byla vdaná a nic dobrého na tom nebylo, rozvedla se. Jenže o tom to je – mít na výběr, zda do manželství jít, nebo ne. My ho nemáme. A v tom je to bezpráví.

Já to mám ve svých jednačtyřiceti vyřešené, ale co ti mladší, kteří toho nemají tolik za sebou, nežili na třech světadílech, nepracovali skoro 15 let v zahraničí. Je jim třeba čtrnáct a z médií se na ně valí od politické reprezentace homofobní postoje.

Říkáte, že tohle máte vyřešené, ale dospívat v 80. letech na malé vesnici na severu Moravy nemuselo být pro vás snadné.

U mě se to vyřešilo tím, že jsem odjel pracovat do zahraničí. Když jsem se jednou chystal domů, prostě jsem oznámil, že přijedu s partnerem. Žádným obvyklým coming outem se scénami jsem neprocházel. Nikdo kolem mě nelitoval ani jsem nic nemusel obhajovat. Pokud vás mají rádi, je jim jedno, s kým jste, hlavně když jste šťastný nebo šťastná.

Nemluvím o tom proto, abych se pochlubil, že jsem to měl bezproblémové, ale proto, že když si tohle přečte jediný kluk nebo holka, kteří se v tom topí, má to smysl.

Velkou službu v tom jistě udělala i vaše účast ve StarDance.

Ta odezva byla širší. Chodily mi tisíce podpůrných zpráv a esemesek od lidí, kteří díky mé účasti mohli sledovat příběh někoho, kdo má daleko k dokonalosti, kdo se do toho formátu prvoplánově nehodí, ale šel do toho. Hodně lidí to z mnoha důvodů inspiruje.

Jak jsem říkal, nebyl jsem si zpočátku vůbec jistý, jestli mám tu nabídku přijmout, nakonec jsem byl opravdu rád. Právě kvůli tomu přesahu. Kromě toho, že jsme si tam odtančili pět standardních a pět latinskoamerických tanců, považuju svoji účast za něco, co naše malé, v mnohém s prominutím zaprděné, Česko potřebovalo.

Taneční soutěž skončila těsně před Vánocemi. Budou pro vás tentokrát v něčem jiné?

Tyhle Vánoce budou ve znamení velkého odpočinku, 16. prosince to celé vyvrcholilo společnou choreografií, pak ještě následovala firemní party s mými kolegy z L’Chefs, kde vyrábějí dorty podle mých receptur.

Vánoční svátky se neobejdou bez návštěvy babiček, shledání se sourozenci. Hned šestadvacátého odlétáme s pár přáteli do Keni. Plánujeme návštěvu národního parku Amboseli na hranicích s Tanzanií, odkud je vidět vrcholek Kilimandžára. Pak si budeme čtyři dny užívat moře.

V zahraničí jste asi trávil mnoho vánočních svátků.

Většinou jsem býval v práci, obchodní dům Harrods měl zavřeno jen 25. prosince, což pro nás na cukrárně a pekárně znamenalo, že jsme už toho 25. od odpoledne museli připravovat na následující den.

Za těch deset let, co jsem byl v Anglii, a další dva, co jsem byl ve Španělsku a Indii, jsem Vánoce trávil doma na Moravě s rodinou jen jednou. I když jsem třeba byl sám, vánočku jsem si upekl vždycky. Zapíjel jsem ji horkým kakaem a pustil si nějakou českou pohádku, Pyšnou princeznu nebo S čerty nejsou žerty.

Vracel jste se tak k dětským vzpomínkám?

S mámou a třemi sourozenci jsme kolem Mikuláše chodili do kina na dětské kreslené filmy, kde nemohla chybět Trnkova Perníková chaloupka. Naprosto mě to vtáhlo a Vánoce bez zdobeného perníku si neumím představit.

Léta jsem chodil do hudebky a pravidelně jsme o půlnoční zpívali v potštátském kostele. Nikdy jsem neměl Vánoce spjaté s velkými dárky, ale s klidem a vůněmi. Patří do toho návštěvy babiček, bratranců a sestřenic, pečení cukroví, vůně čerstvé borovice nebo jedličky, pomerančů.

Kolik toho na Vánoce pečete?

Jen čtyři druhy: linecké pečivo s domácí marmeládou, vanilkové rohlíčky z vlašáků z naší zahrady, pařížské rohlíčky babičky Josefky a biskupský chlebíček babičky Boženky. Samozřejmě je pořád na stole vánočka, tentokrát s námi poletí i do Keni.

Vánočku jsem pekl na třech kontinentech. Když přijedu do Indie za svým kamarádem Sahilem a jeho manželkou Swati, kteří tam dneska mají svou cukrářskou síť, kde zaměstnávají 500 lidí, je pro něho moje vánočka ta největší delikatesa.

A jak to máte s vánočními dárky?

Už před lety jsme si s přítelem řekli, že si dárky nebudeme dávat. Zbavili jsme se tak shánění i stresu, že koupíme něco, co se nebude líbit. Kupujeme jen něco hezkého babičkám a Péťovým rodičům.

Na Štědrý den zapnu ráno televizi, možná tak podruhé v celém roce, ukrojím si kus domácí vánočky, namažu čerstvým máslem, uvaříme si s Petrem kakao a budeme se dívat na Krakonoše a lyžníky nebo na něco podobného.

Paní starostka Dubného, kde žijeme, spolu s panem farářem organizují na návsi ve čtyři odpoledne vánoční mši, zpívají se koledy. Na to se těším. Na Vánoce nechystám ani neočekávám žádná překvapení, chci, aby probíhaly podle tradic.