Článek
„S klukama je to fajn a navíc ohromná pohoda. Přijedu na koncert unavený po perném dni reportéra a odjíždím odpočatý a nabitý energií. Hlavní je, že hrajeme pro radost, protože už nemusíme nikomu nic dokazovat. Nemusíme přemýšlet, jak se prosadit, protože všichni jsme se už prosadili nějak jinak,“ pochvaluje si téměř třiašedesátiletý scenárista, novinář a spisovatel okamžiky strávené s formací Na vlastní uši band, ve které vystupuje společně s hudebníky Andym Seidlem a Pavlem Půtou.
Ejhle, vznikla písnička
„K muzice jsem se vrátil kolem padesátky, když jsem jednou přijel v noci zase z natáčení nějaké hrůzy. Doma už všichni spali, tak jsem si sedl ve ztemnělém pokoji k pianu, začal brnkat a ejhle, přišla písnička. Komplet, hudba i text, jako by už byla někde složená a čekala na mě. Takhle jich ze mě během roku vyšlo asi třicet – a pak už zase nic. Pochopil jsem, že organismus se potřeboval nějak vyčistit od všech těch tragédií, v nichž se pohybuju, a udělal to takhle.“
Bigbeatová kapela The Spots v roce 1967. Tehdejší gymnazista Josef Klíma svlečený do půl těla, s mikrofonem v ruce.
Rodiče ho od školního věku nutili hrát na piano, a když toho o šest let později k jeho velké radosti nechali, s chutí zapomněl noty a v pubertě začal brnkat na kytaru. „Byla to doba, kdy pod vlivem Beatles vznikaly a zanikaly kapely jak houby po dešti a já postupně zpíval v The Spots, které jsme založili na gymplu, i v The Hexendance, kterou založil dnes populární rockový houslista Honza Hrubý.
S Honzou jsme i skládali písničky, každý den jednu. Já text, on hudbu. Vždycky byl jako skladatel kongeniální. Složil třeba píseň ve stylu Eleanor Rigby, dříve než s tímhle stylem přišli Beatles. On mě taky znova naučil na piano. Žádná virtuozita, ale používat ho jako doprovodný nástroj. Levá ruka zdvojené basy, aby to šlapalo, pravá ten zbytek. Ale ve dvaceti jsem se už vydal na jinou cestu, k psaní,“ objasňuje Josef Klíma, co na tři desítky let vytlačilo muzicírování z jeho života.
Procházky se psem v přírodě kolem Berounky jsou kromě muziky dalším způsobem, jak si může Josef Klíma vyčistit hlavu.
O ženách středních let
„Někdy žertem říkám: Teď už po těch TýTý jen Slavíka a budu spokojený! Ale ve skutečnosti jsem rád, že se naplno realizuju jako reportér a scenárista. Pro svět jsem tak užitečnější, protože můžu fakticky některým lidem zlepšit životní situaci, což muzikanti nemůžou. V hudební branži navíc nikdy nepřekročím limit nadějného amatéra. Už jsem ve věku, kdy si o svých schopnostech nedělám iluze,“ směje se s tím, že lidi, kteří ho znají jako televizního reportéra a najednou ho vidí zpívat a hrát na piano, bývají překvapeni.
„Řada takzvaných celebrit hraje a zpívá, aby byly ještě populárnější. Jenže neskládají své vlastní věci, a když už, tak ne proto, že by jimi chtěly něco říct. Mockrát mi někdo z publika řekl, že ode mě čekal taky něco takového a byl příjemně překvapený, že je to upřímné. A s postupujícím věkem jdou texty víc do hloubky. Když už jsou o lásce, tak o lásce k penězům, jako moji Noví hoši, nebo k vlasti, jako píseň Bohemia.
Kapela Na vlastní uši band vystupuje ve složení (zleva) Andy Seidl, Josef Klíma a Pavel Půta.
Zvlášť třetí sloku mám rád: Směješ se, když je nejhůř, žádnej patos, žádnej pláč/ přikrádáš si trochu domů, trochu lžeš a pak vzlykáš./ V kuchyňským hrnci vaříš duši Švejka s Palachem, hraješ si, že Praha je Paříž, křížíš hřebce s Valachem.“
Píseň s názvem Ženy středních let je hitem, kterého se publikum nejčastěji dožaduje. Líbí se i těm, kterých se bezprostředně týká. „Píseň je vůči nim dost krutá, ale vlastně je taky o lásce. Říkal jsem si, že všichni skládají pro mladé holky, které žádnou píseň nepotřebují, protože mají ještě všechno, tak jsem složil písničku pro tuhle věkovou kategorii, kterou každý zanedbává. Asi dámy cítí, že jsem k nim v podstatě laskavý, že je lituju a zároveň jim fandím.“
