Josef Carda: Nejsem úplně praktický a šikovný, ale některé věci si chci udělat sám

Přiznám se, že ne.

Aha, tak to jo! To je už let!

Měl jsem je rád, byla fajn jak v hudbě, tak i ženy byly krásné, protože byly ještě ženami.

Už jsem studoval v Brně na JAMU, ale viděl jsem ho v Ústí nad Labem, kde jsem tehdy ještě bydlel. Zhlédl jsem ho několikrát a byl jsem nadšen, neboť to byl jeden z prvních filmů, který si dělal legraci z herecké branže.

Poslouchal jsem tehdy často a rád Smoljaka a Svěráka, jejich Dlouhý, Široký a Krátkozraký či Hospoda Na mýtince představovaly humor, který jsem miloval.

Ještě před vojnou jsem musel jít do angažmá, abych se po ní měl kam vrátit. To bylo v Brně v Huse na provázku. Na vojně jsem byl v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze, kde jsem se seznámil s chlapci, co zakládali Pradivadlo. Sídlilo v Řeznické ulici a jezdilo často na zájezdy. Tam jsem strávil pět let, pak jsem odešel do ústeckého Činoherního studia, na rok si odskočil k Františku Ringo Čechovi a potom jsem hostoval v pražském Činoherním klubu.

Po revoluci jsem dostal lano od Petra Poledňáka do Rokoka a od té doby jsem v Praze na stálo.

Jsem netrpělivý. Nerad zkouším, po čtrnácti dnech bych už klidně šel před lidi. Proto mám raději komediální role, v nichž odezva přijde hned. Nicméně muzikál Trhák jsme zkoušeli dlouho, vystupuje v něm hodně lidí, je v něm i mnoho tanečních scén, takže se muselo cizelovat, aby vše bylo přesné.

Ano, dá se říct, že to je tanec.

Byla to role, ke které jsem přišel jako slepý k houslím. Ve filmu není, byla dopsaná. Hraju herce, který se původně jmenoval Líbal, nicméně nakonec jsme si všichni nechali svoje jména, takže teď hraju Cardu.

V roli se snažím všemožně proniknout do chystaného filmu, vymýšlím různé věci, abych se do něj dostal. Převlékám se, předstírám, že umím zpívat či tančit. Zprvu jsem se bál, aby role nebyla naroubovaná, ale Radek Balaš napsal scénář výborně, pasuje to tam. Vymyslel mi čtyři výstupy, které jsou pohybové, ale nebudu prozrazovat jaké, protože to jsou lahůdky.

Opravdu ne. Zpívám tam jednu písničku: Když dítě škrtne zápalkou. Nahrál jsem si ji na telefon a doma ji nacvičoval. Často, protože u ní předvádím pohybové kreace, a manželka už nemohla písničku ani slyšet. Když začala hrát, šla vedle.

Takže neradila vůbec, říkala, ať jdu zkoušet ven. Tak jsem zkoušel, když jsem chodil na procházky se psem, a jednou jsem se do toho tak zabral, že jsem tančil i na chodníku. Periferním viděním jsem zahlédl paní, která chtěla projít se svým psem, a ač jsem jí naznačoval, že může projít, moc se na to netvářila. Inu, viděla tančícího magora.

To ani ne, spíš perfekcionista. Nejsem pohybově nadán, musím to nadřít.

To ano, naučil jsem se to. Jsou však perfekcionisti, co připevní poličku za dvacet minut, já to dělám půl dne. Manželka vždy říká, že to je šílené. Nejsem úplně praktický a šikovný, ale některé věci si chci udělat sám a trvá to dlouho.

Když jdu se psem do přírody. Dříve jsem takový nebyl, podával jsem výkony na kole, až pes mě donutil chodit ven. Mám už druhého a díky tomu mohu pozorovat, jak dozrávají klasy, co kde kvete a podobně. Najednou to vidím a je to krása. Asi to přišlo i s věkem.

Někdy jo. Kdybych měl znovu volit, hercem nebudu.

Je to stres. Neustálý. Raduju se z práce, což trvá čtrnáct dní, a po deseti dnech už se klepu, kdy přijde další. Když se má točit, často to padne, tak je to pořád. Nejistota a změny.

Už jsem o tom asi mluvil, že kdysi jsem docela dobře kreslil. Tak bych mohl být malířem, ale zase by byl problém, aby to někdo kupoval. Nicméně ta činnost by mě uklidňovala. Byl bych sám sobě organizátorem a seděl doma.

Ale do stresu bych se asi stejně dostal, protože bych možná neměl za co platit složenky. Takže asi by mě bavil rentiér. To je uspokojující povolání.

Ne, přestal jsem s tím, a vím, že jakmile se s činností skončí, upadá.

Vyvádíme, to je jasné. Buď záměrně, nebo přijdou samy, když zapomeneme text nebo spadne kulisa. To mají lidi rádi. Když zažijí něco, co jiný divák neuvidí.

Jo, jsem smíšek, směju se všemu. Když se nudím, tedy když už je představení zajeté, začnu vymýšlet blbosti. Pro mé uspokojení, aby nebyly stojaté vody.

Mám je moc rád, i když poslední dobou hraju, i na silvestra. Bývá plno. Odpolední publikum je těžší, inu má v sobě ještě kapra a salát, takže občas někdo klimbne. Ale to je normální, já bych taky spal.

Nejezdím na hory od té doby, co dělám divadlo. Ale nechybí mi to. Mně je na horách zima, jsem strašně zimomřivý. Miluju vedra a čtyřicítky, to je moje. Rád jezdím k moři do tepla a nemám rád sníh ve městě. Mám rád zimu u krbu.

Budu asi zkoušet něco nového, nějakou roli v dalším muzikálu. Jsem rád, že přečkávám období chřipek. V hereckém kolektivu je to jako ve škole, nemoc chytí jeden a šíří se dál. Mám to o to horší, že jsem hypochondr.

Ta už se směje, když odněkud přijdu, že jsem určitě všechno chytil. Často jezdím do práce tramvají, mám to 12 minut k divadlu. Ale tuhle jsem jel tři čtvrtě hodiny. Někdo mi kašlal na krk, tak jsem si přesedl, ale i tam kdosi prskal. Vylezl jsem z tramvaje a přestoupil třikrát. Až jsem se sobě smál.