Johnny Depp: Někdy se cítím jako přerostlé batole

Genderově nevyvážený dav, v němž dívky a ženy všeho věku měly jasně navrch, ječel, skákal, děti visely na stromech, dospělí se tlačili u zátarasů i v oknech.

Jejich čekání pak bylo bohatě odměněno, když Depp alias Jack Sparrow přijel a neuvěřitelně dlouho rozdával autogramy, fotil si s fanynkami selfie, chodil z jedné strany prostranství na druhou a se všemi se zdravil tak srdečně, že holky plakaly a zdálo se, že volání „Johnny! Johnny!“ snad nikdy neustane.

Jinak tomu nebylo ani v sále, kde sehrál vtipnou scénku „krádež mikrofonu“, a když se dvě šťastné, které dostaly autogram na poslední chvíli při Deppově odchodu, rozbrečely štěstím, dal jim ještě pár vteřin navíc.

A znovu a znovu, všude, kam se vrtnul, tam na něj lidé trpělivě čekali, i když měl někdy zpoždění, protože se před odchodem z hotelu s někým zapovídal.

„On je v takové pohodě, že je až trochu pomalý,“ řekla mi koordinátorka hvězd Veronika Gočová, když jsme čekaly v salonku hotelu Pupp na rozhovor.

Vůbec to není zbytečné, chci to říct. Jsem tady šťastný, ohromený! Ohromilo mě to úžasné, vřelé přijetí. Laskavost, péče a podpora. Takové gesto v člověku okamžitě vyvolá pokoru. To diváci mají tu sílu, oni jsou tím důvodem, proč se točí filmy.

Vydělat si na nájem. Jednoznačně. Pracoval jsem jako pumpař na benzínce, dělal jsem dělníka na staveništi, byl jsem muzikant, ale leckdy jsem ani žádnou práci neměl a každou chvíli mě mohli vyhodit z bytu.

A pak mi můj kamarád Nick Cage řekl: „Pojď, seznámím tě se svým agentem, myslím, že máš herecký talent.“ Dostal jsem se do jedné herní show - a pak se to začalo nabalovat. Pomalu, ale přece. Takže to byla náhoda, omyl, a ten omyl pokračoval. Já, který bych měl někomu čepovat do auta benzín, jsem měl zkrátka svou chvíli štěstí.

Nechci, aby to znělo příliš metafyzicky, ale s člověkem je to stejné jako s přírodou. Když si vezmete dvě květiny, vidíte, že každá roste jinak. S lidmi je to stejné. Neexistují dva stejní lidé, a řekl bych, že člověk musí být opravdu opatrný, než je začne rozlišovat, soudit.

Jinak to může dopadnout, jako když nesprávně nazvete nějakou květinu vzácnou orchidejí, a po dvou stech letech někdo zjistí, že to je něco úplně jiného. Pro člověka je dvě stě let pozdě, musíme se, byť opatrně, snažit lidi rozlišovat a poznávat dřív. Někdy lžou, ale někdy to jen tak vypadá...

Je milé, že mě řadíte do kategorie filmových hvězd, ale já jsem se tak nikdy neviděl. Mám s tím dokonce problém. Život před vším, co se během mé filmové kariéry odehrálo, byl tak náhodný. Člověk se v tom plácal, jako se zkrátka v životě plácá...

Víte, Marlon Brando říkal, že herectví je pro dospělého člověka zvláštní práce. A to je velká pravda. Zvláštní práce pro dospělého muže, pro chlapa. To je jeden z těch problémů, které neumím pořádně vysvětlit.

Znám mnoho lidí, a sám k nim patřím, kterým říkám přerostlá batolata. Když se batole postaví na nohy, máte pocit, že je opilé, protože se kymácí. Prostě obří, přerostlé batole, tak se někdy cítím.

Jo, včetně dětí, paráda!

K Alence v říši divů jsem přispěl jen skromným dílem, to bylo obrovské kolektivní úsilí. Je to práce všech, člověk jako herec, režisér nebo hudebník se na tom jen svým kouskem podílí.

Ale včera jsem tu potkal pár pirátů i kapitánů Jacků. To bylo opravdu roztomilé. Víte, je to taková podivná věc: kapitán Jack je jakási prapodstata, kterou jsem někde ve své hlavě dokázal najít, a hodně jsem se s ní sblížil.

Ona každá postava, kterou člověk hraje, v něm zůstává. Neplatí nájem, ale zůstává. Piráti z Karibiku o něco víc. Byl to pro můj život v mnoha ohledech dobrý film, přinesl mi hodně pozitivního.

Když nejste zvyklí takové filmy točit, musíte se hodně učit. Je to těžké a může to být i trochu divné. Ale nikdo by si neměl stěžovat na úspěch, takže jsem měl prostě s Jackem Sparrowem velké štěstí.

Je jedna věc, kterou můžu udělat bez ohledu na cokoliv, platí všude a nikdo mi v ní nemůže zabránit. Cestovat s kostýmem kapitána Jacka v krabici. Když ho mám s sebou, pořád je tu spousta příležitostí poděkovat.

Jedu někam, zavolám jen deset minut předem, aby tam nebyl tisk, a řeknu: Kapitán Jack by chtěl navštívit dětskou nemocnici. A protože tohle můžu dělat, bude kapitán Jack vždycky ve mně, a dokud to půjde, budu jezdit a snažit se vykouzlit na dětských tvářích úsměv. Protože to je ta správná věc, kterou by měl člověk, když má tu možnost, dělat.

Přece nebudu hrát ve volném čase golf, když můžu někam zajet a přispět k tomu, aby se lidi smáli.

Já mám období, které teď prožívám, rád, protože je v něm svoboda. Člověk se zbaví všeho, co od něj očekává celá hollywoodská mašinerie.

Na večírky už stejně dávno nechodím, ale teď už nemusím s těmi lidmi dělat ani žádný byznys - a to mě hodně osvobozuje.

Myslím, že jsou jiné způsoby, jak nahlížet na film. Rozhodně lepší, než jaké mohou nabídnout velká studia. Studia totiž omezují jejich vlastní vzorce a představy. Jsou omezena, protože musí zajistit, aby matematicky všechno vyšlo, aby film lidi buď rozesmál, nebo vyděsil, protože pak vydělají hodně peněz. V tom spočívá tahle hra.

Spoléhat se na vzorce, to je sice velmi snadné, ale myslím, že je mnohem zajímavější zkoušet různé jiné přístupy.

Chtěl bych dělat upoutávky na filmy, ne filmy samotné. Natočit dobrou upoutávku na film, který neexistuje a nikdy existovat nebude.

Kdysi jsem měl takový nápad, že bych natočil Titanic. S úplně stejným obsazením, ale s minimálním rozpočtem, vlastně bez rozpočtu. Leo a Kate by stáli na kraji vany a někdo by na ně sprchou stříkal vodu. Udělat z té obrovité věci trochu polévky z Warholovy plechovky, to by mě bavilo.

Za sedmnáct dolarů natočit remake, záběr po záběru to, co udělal Cameron, ale na telefon a se sprchou. Vzít kyblíky barvy a přemalovat kachlíky... Je to natolik absurdní, že to ve mně vyvolává mnohem větší zájem než cokoliv jiného.

V každé práci, i v té, kterou děláte rádi, nastane okamžik, kdy vás začne užírat. Pamatuji si dobře strach z toho, že zklamu, a pamatuji si, jak mě brzdil. Je to zvláštní. Musíte totiž dospět k tomu, že vám na výsledku záleží tolik, až už vám na něm přestane záležet úplně.

Musíte nechat všechno být a říct si - omlouvám se za ta slova -, do hajzlu s tím, seru na to, tyhle pocity si nemohu dovolit, musím udělat jen to, co udělat mám. Jakmile si takhle ulevíte, přijde svoboda.

Musíte si projít všechny ty hobití stezky, opravdu hodně se toho naučit o Hollywoodu, o tom, co se tam odehrává. V podstatě musíte ten cynismus překonat podobně jako strach z toho, že zklamete.

Ve vztahu k něčemu, co je tak absurdní a abstraktní jako Hollywood a sláva, cynikem být můžete. Ale svět je přece krásný, stačí, když se lidé zastaví a rozhlédnou. Myslím, že není nic špatného na tom, že se ráno můžu nadechnout.

Pro můj mozek i srdce samozřejmě stojí za to, si nějaké ty bitvy vybrat. Vybrat si, kolik z toho neviditelného břemene ponesu na vlastních bedrech a co nechám být a řeknu si, že to není na mně, ale na někom jiném.

Nuda a to, že člověk nemá žádný smysl života, to jsou zabijáci! Když byly moje děti malé a někdy říkaly, že se nudí, vždycky jsem chtěl, aby si samy našly zábavu. Kdyby se můj mozek pořád něčím nezabýval, asi bych se schoulil někde v koutku do embryonální polohy a brečel jako novorozeně.

Musíte vždycky vědět, kudy kráčíte, musíte znát svou pravdu a pořád se pohybovat kupředu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: