John Mucha: Hradčany jsou mým osudem

Tady bych se v noci bála, napadá mě poté, co po zazvonění vkročím do uzavřeného středověkého podloubí slavného dvoupodlažního bytu. Za totality se v něm odehrávaly vyhlášené večírky Jiřího Muchy, Johnova tatínka.

„Ano, byly divoké, jenže tyhle prostory jsou daleko zajímavější,“ usmívá se hostitel a pohledem přelétne spousty věcí spojených s jeho dědou (1860–1939).

„Nikdy tady nebyl. Ovšem kdo tu žil jistě, je Jan Nepomucký (1345–1393 – pozn. red.),“ oznámí mi. Uf, takže i světec na mě může vybafnout, dojde mi.

Ale to víte, že jo. Zvláště při čtení detektivek. Už jako dítě jsem taky míval pocity, jako by v místnosti večer někdo stával.

Pak je tady ještě další záhada. Jedno z oken v mé ložnici vede na náměstí a druhé do dvora. Já jsem narozený 20. května. Jan Nepomucký má krátce předtím svátek. A to ráno jako by kdosi z toho náměstí přicházel. Jednou jsem se proti tomu postavil. Zase nic.

Už jsem si zvykl. Navíc, čím jsem starší, tím to vnímám míň a míň. Je to stejné jako s těmito věcmi kolem, patří do mého života. Teďka máte velkou kliku, všechny jsou zpět z výstav. Třeba tohle je Gauguin (ukazuje snímek francouzského malíře Paula Gauguina, 1848–1903). Po nějakém mejdanu, na němž ztratil kalhoty, hraje na tohle harmonium.

Patřilo k věcem, které si děda koupil po prvních úspěších ve Francii. Snímek byl proto pořízen v dědově pařížském bytě. Harmonium dodnes naše návštěvy inspiruje. Některé se zdvořile ptají, zda si mohou sáhnout na klávesy.

A nedávno jedna velká rocková hvězda z Japonska (muž) na něj dokonce v obklopení žen hrála. Najednou stáhl kalhoty. (smích) Jako by se ozval duch slavných otcových večírků.

Máte pravdu. Tohle je fotografie dědečka, když mu bylo osmnáct. Tamhle je portrét tety. Tady je babička Marie… Právě ona může za to, že předměty zůstaly v rodině. Nikdy nic nevyhodila. Takže tady máte i jeho paletu. (Prstem ukazuje na další předměty v místnosti.)

Máme tu ale i věci jiných umělců. Třeba postel Emy Destinnové (česká operní pěvkyně, 1878–1930 – pozn. red.), kterou dědeček koupil, když neměla peníze. Nebrala totiž charitu, tak si její podporovatelé od ní takto něco kupovali, a samozřejmě to přepláceli.

Ona také je. Podle Destinnové v ní byl zavražděn v Chebu Valdštejn (vojevůdce Albrecht z Valdštejna, 1583–1634 – pozn. red.). Když historička umění Eliška Fučíková dělala tu slavnou výstavu (Valdštejn a jeho doba na přelomu let 2007/2008 – pozn. red.), řešilo se, zda to může být pravda. Udělala se rešerše, jež pravděpodobně vše potvrdila.

Paní Eliška proto požádala maminku (Geraldine Muchová – pozn. red.), zda jim postel zapůjčí, jenže ona odmítla. Neměla by kde spát. Postelí v bytě moc nemáme. A v téhle spávali rodiče.

Víte, co je ještě zajímavé? Matka pocházela ze Skotska. A u Valdštejna byli v Chebu tři vrazi. Včetně Skota s rodovým jménem Leslie. Jednoho dne měla maminka takhle v Praze návštěvu, jakéhosi pana Leslieho, jenž byl přímým potomkem tohohle vraha. Maminka ho pak u postele vyfotila, aby mohl vyprávět doma o tom, co jejich předek kdysi vyváděl.

Byl to mámin příbuzný, vysoce postavený muž ve zpravodajství BBC. V lednu 1948 přijel na návštěvu, to ještě rodiče bydleli ve vile v Bubenči, a řekl jim: „Prosím vás, tady se něco stane. Nikdo neví co, ale bude dobré, když se dítě narodí v Británii.“

V té době totiž tam narození dostávali automaticky britské občanství. Pak přišel únor 1948. A na přelomu března a dubna máma odjela. Mohla, měla britský pas. Já se proto narodil koncem května v Londýně.

Já ani nevím, kdy jsme se vrátili. Nikdy jsme se o tom nebavili. Myslel jsem si, že jsme přijeli už v létě. Jenže teď jsme v rámci zpracovávání archívu našli dopis, v němž maminka z Anglie píše babičce Muchové, jak vypadám, že se už těší do Prahy a že babička konečně uvidí vnuka. Ta známka má listopadové razítko. Za pár dnů jsme asi dorazili do Bubenče.

Dva roky. V roce 1950 nás komunisti vyhodili. Z Bubenče chtěli udělat diplomatickou čtvrť. Rodiče začali proto hledat prostory, kde bychom mohli žít. Se štěstím objevili tenhle byt, odkud předtím vyrazili britského vojenského atašé. Ten rok otce také zatkli.

Vím, že státní prokurátor chtěl pro něj původně trest smrti. Nakonec dostal šest let. Než mu je ovšem vyměřili, matka nevěděla rok, kde otec je. A představte si, že byl jen pár desítek metrů od nás, v neblaze proslulém „domečku“ (Hradčanský domeček, mučírna využívaná gestapem, posléze StB – pozn. red.).

Jak znám otce, nelitoval se. Vždy říkával: „Chci být tam, kde se fackuje.“ Podle toho i žil. Bral na sebe rizika a čekal, co se stane. Ale špionáž? Tohle jsou všechno blbosti. Podobně jako podezření o jeho spolupráci s StB.

Nejrůznější tlaky na ni, aby odjela, se děly ještě před tátovým zatčením. Asi nejvypjatější to bylo, když došlo na soud kvůli Vlastě Plockové (Vlasta Plocková – matka Jarmily Plockové, nevlastní sestry Johna Muchy, narozené v červenci 1950 – pozn. red.). Otec se chtěl rozvést. U soudu říkal, jaký je hrozný člověk. Soudce se pak ptal maminky, co ona na to…

Hájila ho tím, že je umělec, válečný hrdina, který byl ochotný obětovat život za svou zemi, a že jakékoli morální posuzování jí nepřísluší.

O tom nepochybujte. Ovšem na vztah rodičů opravdu nepasují žádné obecné normy. Ani já mu nerozumím. Nemohly jej ohrozit ani žádné další ženy, ať paní Plocková, či paní Kadlečíková. Otec a matka byli velké osobnosti propojené jaksi v éteru. Když došlo k té promluvě u soudu, máma odešla ze síně, nasedla do tramvaje a až tam se rozbrečela.

Mezitím soudce řekl otci: „Pane Mucha, žádný rozvod nebude. Rozmyslete si to.“ Díky bohu za něj. Kdyby se to tehdy nestalo, tak my dva nesedíme v tomhle bytě. Otec by nikam nejezdil, žádné výstavy by nebyly, nebyla by Lloydova hlava, Černý a bílý New York a ani další knihy.

Protože Mucha byl v Československu až do 60. let „jen“ maloburžoazní umělec. A otec díky tomu, že měl za manželku Britku, mohl cestovat do ciziny a expozice domlouvat. Na začátku mu k tomu stačila pozvání skotské babičky, dědečka. Po jejich smrti jsem vycestoval i já.

Tak nějak. Jakžtakž jsem se sice dostal na střední, ale na vysokou jsem mohl zapomenout. Můj kádrový posudek byl prostě v hajzlu. Tak jsem v roce 1966 odešel do Anglie studovat vysněnou ekonomii. A ta pozvání jsem otci začal posílat já. Záhy ani to nestačilo. Úřady se ho chtěly jednoduše zbavit.

Dozvěděl se, že jediné pozvání, které uznají, musí být od manželky. Proto ona odešla někdy na začátku 70. let za mnou do Británie. Ne že by se chtěla rozvádět, jak se povídalo. Chtěla jen otci zajistit volnou cestu na Západ. Poté nás s matkou zbavily úřady československého občanství. Zpět jsme ho dostali až po sametové revoluci.

Maminka na tyhle dotazy odpovídala: „Sebrala jsem ho na ulici v Leamington Spa.“ Nelhala. Byla to láska na první pohled, vydržela jim až do tátovy smrti. Byla u něj, když zemřel.

Maminka na začátku války studovala v Londýně na Královské akademii umění hudbu. Jedna její skotská příbuzná zase studovala malbu. V té době tyhle studenty vzali do městečka Leamington Spa, aby barvami zakrývali důležité objekty. Všichni totiž čekali Hitlerovu invazi.

A ta příbuzná jednou zavolala mamince, že bude mejdan, ať přijede. No a v té době bylo městečko také centrem, kde se zjišťovalo, kdo je kdo z evropských příchozích.

Pobýval tam tehdy jako člen formujících se československých vojenských jednotek, tenkrát jejich vojáci nosili francouzské uniformy. Rodiče se poté poprvé potkali v roce 1941 na potemnělé ulici, když holky hledaly, kde ten večírek je. Nejdříve se otce, ve francouzské uniformě, na to zeptaly francouzsky, když následovala anglická odpověď, vzaly ho s sebou.

Zvyknete si. Kdyby tady vaše děti vyrůstaly od hodiny číslo jedna, to prostředí přijmou. Víte, na co se nesahá, co je vzácné. Ale dole vám ukážu sklenice, k nimž patřil i krásný džbán. Sada stávala v maminčině ložnici. Když mi bylo osm devět, při jedné oslavě jsem pořádal polštářovou válku a omylem jsem ji zasáhl. Někdo mi prostě uhnul…

Když se ještě vrátím k předešlé otázce, tyhle prostory mi nikdy nepřišly zvláštní. A to jsem měl spolužáky v okolí, kteří žili v bytech o jednom pokoji. S ostatními sdíleli kuchyni, záchod. Třeba v Martinském paláci takhle žila velká spousta rodin. Jako kluci jsme ale tohle neřešili.

Spíš oficiálně. Ze začátku to bylo složitější pro matku. Když chtěla, abych šel do školky, do té nejbližší mě nevzali. Tak jsem skončil v další, dnes dům patří Karlu Schwarzenbergovi. Tam brali všechny nehodící se. Sešel jsem se ve třídě třeba i s malým Lobkovicem, Kinským.

Na základce jsem si pak zase našel celoživotního kamaráda, Pepíka Jelínka. Ten je z rodiny oddaných katolíků. Byli jsme poslední dva, kteří šli povinně do Pionýra.

Že se všude dá dojít pěšky. Tohle říkám i synovi Marcusovi. Do Prahy se přistěhoval před rokem a půl z Los Angeles, aby mi pomáhal s naší nadací. Je tak všude zvyklý jezdit autem.

Občas mu říkám: „Jsi blbej, nebo co? Choď.“ Asi jsem starý dědek. Ovšem nechápu, proč si lidi vozí zadky a pak pravidelně běhají pět kilometrů.

Vypadá to opravdu na Marcuse. Já jsem mu moc vděčný. Obětoval kvůli tomu slušně našlápnutou kariéru v Hollywoodu. Nejdřív vystudoval angličtinu v Cambridgi. Pak dostal velmi cenné stipendium od Daiwa Foundation v Japonsku. Stačily mu dva roky, aby se naučil japonsky mluvit, psát, chovat se jako Japonec.

Přičichl tam také k filmu. Po návratu do Anglie ale zjistil, jak je tenhle byznys uzavřený, proto odjel do Los Angeles. Velmi tvrdě dřel, dostal zelenou kartu a začal pracovat pro Morgana Freemana. Tamní časopis Variety Magazine ho dokonce zařadil mezi pět nejrychleji rostoucích producentů v Hollywoodu pod 35 let. Proto jsem ho nabádal, ať přesun do Prahy zváží.

Kdyby sametová revoluce přišla před rokem osmdesát, určitě bych je česky učil. Jenže Marcus se narodil v roce 1980, Andrew 1981 a Tamsin 1984. Tehdy jsem si říkal, že to moc významu nemá.

Jinak Marcus se česky učí mnoho let. Dělával v Praze intenzivní letní kurzy na Karlově univerzitě. Sranda je, že já s jeho dětmi – jsou jim tři a šest let – česky mluvím. Ony se jazyk naučily ve školkách. Nabízím jim takhle třeba čokoládičku, aby rodiče nevěděli.

To je také složitější. Kdysi jsem si chtěl kariéru vybudovat sám, jako někdo, kdo není ze slavné rodiny. Když k tomu přidám, že jméno Mucha se v Anglii různě komolí – třeba v telefonu se vás ptají: „Mu? Co? Maka?“ A hned by si někteří mysleli, že jste asi černoch. To je prostě občas anglická mentalita. Proto jsem tehdy přijal pro bankovnictví jméno Omond. Patří rodině mé matky, jejíž kořeny sahají až do roku 895.

Po smrti otce jsem se musel rozhodnout, buď budu vydělávat nadále peníze, nebo se věnovat dědečkovu odkazu. Ještě jedno je v péči o Muchův odkaz podstatné. Maminka i já jsme po smrti otce měli pouze britskou státní příslušnost. Kdyby se nám tehdy něco stalo, tohle všechno by spadlo pod britské daňové zákony. Žádný Mucha by Brity nezajímal. Napařili by rodině obří daň. Dědictví by tím skončilo.

Babička v tomhle byla absolutně super. Jak jsem říkal, nic nevyhodila. Věděla, že tyhle předměty potřeboval její muž jako zázemí. Byly v Paříži, Americe, ve Zbirohu, v Bubenči a teď jsou tady…

Babička Marie byla prostě milující, oddanou manželkou. Já ji měl moc rád. Postel měla zde u okna. Jednou mě takhle hlídala, když naši odešli na koncert. Ležela v té posteli a kouřila. Po chvíli se mě zeptala, jestli si taky dám šluka. Říká se to tak, že?

Asi pět. Pamatuji si, že to rodiče moc rozčílilo.

Odmala mě fascinuje fotografie a jako dítě jsem také dělal balet. Jenže z okolí vím, že být umělcem je nesmírně těžké. Otec vydal knihu a aspoň měl něco v ruce. Maminka skládala hudbu. Tamhle je její klavír.

A víte, co dělala kromě hraní nejraději? Myla nádobí, říkala, že u téhle práce vidí jasný začátek a konec. Práce umělce je nikdy nekončící proces. V okamžiku, kdy se jako umělec zastavíte, je konec. Možná jsem moc tvrdý.

Hned po otcově smrti. Matka zprvu navrhovala, abychom vše předali Národní galerii. Jenže já to odmítl. Věděl jsem, že by tím tohle dědictví tehdy skončilo. Doufám, že dnes se již věci v téhle instituci změnily…

A protože jsem byl bankéř, tušil jsem, do čeho jdu. S odstupem času jsem rád, že dílo Alfonse Muchy žije dál. Odpověděl jsem tím na všechny ty sondující otázky novinářů z počátku 90. let, zda majetek nerozprodám, nevyvezu za hranice.

Naopak, když má nadace přebytky financí, Muchova díla, která by doplnila sbírku, vykupuje. Máme také řadu předmětů, jež potřebujeme opravit. Například tohle sofa. Vidíte ho? (Ukazuje na lavičku v netradičním tvaru.) Tak to je namalované tamhle na babiččině portrétu. Sedí na něm. Snažíme se dávat předměty a umění dohromady, když k sobě patří. Jde nám o jakousi trojrozměrnost. Škoda že jen s tou Epopejí to nejde.

Už deset let mi jde jen o to, abychom mohli společně otevřít něco ve stylu amsterdamského Van Goghova muzea. Praha by dodala plátna Epopeje, my všechny ty studie, fotografie, psaný materiál k ní…

Jeden z hlavních účelů nadace je ukázat Alfonse Muchu i jinak než jako litografa. Jeho oleje jsou fantastické, stylově úplně jiné. Naše kurátorka říkává, že v dědovi žilo hned několik umělců.

Marcus nyní domlouvá například spolupráci s předními americkými muzei týkající se fotografií. V Japonsku se na příští rok připravuje spojení Muchy s umělcem Amanem, autorem Final Fantasy. Je slavným tvůrcem mangy (japonský komiks – pozn. red.). Alfons Mucha není jen minulost, má přesah do současnosti.

Když žil otec, byla část v Paříži. My je přesunuli do Londýna. Chystá-li se výstava, nastane proto bordel. Balíme věci tady, věci tam. Letos v srpnu pojedou do Paříže, kde proběhne v září velká výstava.

Některé z nich jsou navíc národní kulturní památky se speciálním režimem. Organizovaný chaos se tím násobí. Za ten pro Paříž bude odpovídat Marcus. Pomůže mu naše kurátorka, na místě tým pařížského muzea. Každá expozice je práce pro řadu a řadu lidí.

V dědickém řízení ji získala nevlastní sestra (Jarmila Plocková – pozn. red.). Nedávno jsem zjistil, že ji prodala. Smutné je, že jsem ani nevěděl, že se tak děje. Snažil bych se ji koupit zpátky, i když vím, že na to možná ani nemáme. Hradčany jsou tak mým osudem. I když to nájemné je těžké.

Všichni si myslí, že se topíme v penězích. Ano, tohle kolem má velikou hodnotu. Jenže hotovost je věc jiná. Mohl bych dědictví rozprodávat, koupit si jachtu, ale nepatří mi. Jen je předám dál. Tyhle prostory, kde je sklep z roku tisíc, podloubí z roku 1240, zbytek z 18. století s pozdní rokokovou výzdobou, k němu již patří. Duch je nepřenosný.

Dělávala to maminka. Teď je úklid na mně. Utírání prachu mám spočítáno na poctivé dva dny. Za ty roky vím, kam co patří. Pečlivě jednu věc po druhé otřu a položím či pověsím zpět.