Jízdní řád smrti aneb Jak to chodí v krematoriu

„Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš…“ Dali jsme na radu svérázného doktora z filmu Vesničko má středisková. Ve zmíněném městě však krematorium nestojí, a tak jsme se s fotografem Honzou vypravili do pražských Strašnic.

Začali jsme od začátku: na místě, kam se přivážejí zesnulí. A prošli jsme jejich poslední cestu až ke kremačním pecím.

Je poledne a na dvoře v zadním traktu Krematoria Strašnice nás vítá jeho vedoucí Martin Vrzal. „Tady naši zaměstnanci přebírají zesnulé od pohřební služby. Při příjmu je rovnou převléknou do šatů k pohřbu, uloží do rakve a převezou do chladicího boxu,“ popisuje.

„Každý musí mít list o prohlídce zemřelého od lékaře nebo koronera. K němu náš počítačový program přidělí číslo zpopelnění, kde je uvedeno datum a čas kremace. Toto číslo značí, kolikáté tělo bylo v krematoriu spáleno. Číselná řada trvá od 23. listopadu 1921, kdy v Praze proběhla první kremace. Tělo, jež tehdy bylo zpopelněno, patřilo lékaři Františku Adamcovi. Dnes se čísla pohybují okolo 763 000,“ vysvětluje vedoucí krematoria.

Lze nebožtíky zaměnit? „V minulosti se to párkrát stalo,“ připouští Martin Vrzal. „K záměně však zpravidla docházelo na patologiích v nemocnici. My těla a průvodní doklady při přebírání kontrolujeme: když místo dědečka Františka přivezou babičku Boženku, tak si toho samozřejmě všimneme. Osmdesátiletého pana Františka od osmdesátiletého pana Josefa ale rozeznat neumíme,“ dodává.

Ve stopách kremačního procesu postupujeme ze dvora do bíle vykachlíčkované chodby v přízemí: márnice. Po stranách vedou čtvery těžké dveře do chladicích boxů. Nahlédneme do jednoho z nich: v malé místnosti obložené bílou izolací, ve studeném světle stropní zářivky, stojí na lafetách čtyři rakve. Klimatizace udržuje stálou teplotu kolem tří stupňů.

„Máme zde také mrazicí zařízení pro těla v rozkladu nebo těla uložená déle než týden. Tam jsou teploty až minus patnáct,“ upřesňuje vedoucí krematoria.

Do mrazáku nahlédnout netoužím: spokojím se s faktem, že do márnice chodí pravidelné hygienické kontroly.

Před obřadem vyvezou zřízenci těla z márnice výtahem o patro výš na manipulační chodbu. Ta probíhá celým provozním zázemím krematoria podél velké a malé obřadní síně a končí u čekárny, v níž se pozůstalí shromažďují před pohřbem.

U stěn vymalovaných do půlky sytou žlutou barvou čeká ve frontě na obřad několik rakví. Žádný mrtvolný zápach. Žádný pach formaldehydu. Chlad posmrtný rozklad dokonale zastavil. Chodbou se line jen příjemná vůně květin připravených k pohřebním obřadům.

Na manipulační chodbu navazuje malá místnost, ve které mají pozůstalí možnost tělo nebožtíka sami omýt, obléknout a připravit na pohřeb.

Poblíž ní se nachází ještě menší identifikační místnost, kde se pozůstalí mohou s nebožtíkem rozloučit v odkryté rakvi.

Není lepší zachovat si vzpomínku na člověka, jaký byl za života?

„To každý cítí jinak. Není to nezbytné. Ale pokud pozůstalí uvažují, že by nebožtíka chtěli ještě naposledy vidět, je lepší to udělat, aby si to později nevyčítali,“ konstatuje Dušan Anděl, zástupce vedoucího krematoria, který se k nám na chvilku připojil.

Jméno má pan Anděl trefné, žal pozůstalých se snaží zmírňovat už tři desítky let. Do krematoria nastoupil v devatenácti letech na civilní službu a zůstal dodnes.

„Je to práce, která má smysl, i když o smrti se tu nedozvíte nic nového. Ale naučíte se odlišit podstatné a nepodstatné věci. Třeba to, že obřad je pro pozůstalé strašně důležitý, což si dneska každý neuvědomuje: stanoví přirozený předěl a umožní udělat krok dál,“ říká.

Stojíme před vyvýšeným ústředním katafalkem v zákulisí velké obřadní síně. Na něj navazuje šachta dalšího výtahu, který ústí v předsíni žároviště.

Masivní železná vrata před námi oddělují zázemí od monumentální síně, kam se vejde více než šedesát sedících a dvě stovky stojících smutečních hostů.

Na katafalku stojí rakev připravená k pohřbu, jenž za chvilku proběhne. Vedle na kovových stojanech visí třináct velkých věnců. Tuhle babičku měla rodina evidentně moc ráda…

Na každém věnci je připíchnutý lístek se jménem nebožtíka, aby ho pracovníci krematoria přiřadili ke správnému obřadu. Pozůstalí mohou dát zesnulému do rakve dárky na poslední cestu a často to také dělají: obrázky od vnoučat, plyšové hračky, dopisy, květiny, oblíbený hrnek či knížka… Vše lehne popelem spolu s nebožtíkem.

Doznívají poslední slova řečníka. V zázemí zazvoní zvonek: signál, že se černá kovová vrata vedoucí do obřadní síně začnou otevírat. Varhany velebně duní a rakev na katafalku přízračně zajíždí do zázemí. Pro pozůstalé na druhé straně dveří nastává nejhorší okamžik pohřbu: milovaný člověk jim mizí z očí. Naposledy. Definitivně.

Černé dveře nehlučně zapadnou. Pro obsluhu nastává další krok běžného pracovního procesu. U katafalku už čeká na obřad jiná rakev. „Teď posílám velkou, pak půjde malá,“ hlásí zřízenec kamsi dolů. Spustí rakev z katafalku na úroveň podlahy a odstraní věnec: tam, kam nebožtík putuje, už ho nebude potřebovat. Pak pošle rakev o patro níž do předsálí žároviště. Zamíříme po schodech za ní.

Tmavá místnost v přízemí trochu připomíná stanici metra. Poslední stanici. V šedých kachlových obkladech se lesknou dvoje dveře do kremačních pecí. Na černých ovládacích panelech před nimi se nastavují spalovací režimy. Prostor mezi dveřmi a ovládacími panely vyplňují hydraulické zvedáky, které posunují rakve se zesnulými z lafet do pecí. Tady obsluha podle seznamu v kremační knize – kterou pan Kopfrkingl v knize Spalovač mrtvol poeticky nazývá „jízdní řád smrti“ – ještě naposledy zkontroluje, zda jde o rakev se správným nebožtíkem. Poté ji pošle do ohnivého jícnu.

Působilo by to hodně ponuře – nebýt jásavého slunečního světla, které se sem dere otevřenými dveřmi. Vstupujeme za ním do hlavní místnosti žároviště.

Uvítá nás světlý prostor, který velkými okny a vysokými stropy připomíná malou továrnu, a příjemné sálavé teplo jako z rozpálených kamen. Jeho zdrojem jsou dvě obří kremační pece, kryté lesklými plechovými pláty.

Radek Sigmund, jenž obsluhuje kremační pece, mi váhavě podává ruku. Vzápětí pochopím proč: nebyla to ostýchavost, dlaně má celé zamazané od světle šedého popela…

V krematoriu pracuje sedmnáctým rokem. „Je to klidná práce, lidi toho tady moc nenakecají,“ podotýká s černým humorem.

„Původně jsme tu měli čtyři pece, teď už jsou jen dvě. I tak je Praha dobře zabezpečená, v krizi tu lze denně zpopelnit až 32 těl,“ podotýká Martin Vrzal.

Spalování řídí počítač a kontroluje lidská obsluha malými okénky v průčelí pecí. Když tělo dohoří, shrábne ostatky do kovového kontejneru umístěného v patě pece. Zatímco chladnou, dovnitř putuje další tělo. Vzplane téměř okamžitě, neboť teplota dosahuje tisíce stupňů Celsia. Tělo začne hořet vzápětí.

„Spaluje se plynem. Kremace trvá různě dlouho, v průměru okolo sedmdesáti minut. Tělo má svou chemii, každé hoří jinak. Ti silnější překvapivě shoří rychleji, protože při spalování pomáhá tuk. Tady pan fotograf je jak kostra z čápa, ten by hořel podstatně dýl,“ konstatuje vedoucí krematoria.

Nakláním se k průzoru a hledím do pece. Oči se chvilku vypořádávají s oslněním, než se v jasných plamenech začnou rýsovat pozůstatky zesnulého: rozšklebená lebka, oblouky žeber, mezi nimi tmavé hroudy vnitřních orgánů…

Pohled, který s námi díky filmovým trikům z Terminátora ani nehne. Tohle však není figurína. Jde o ostatky skutečného člověka, jenž ještě před týdnem žil, dýchal, miloval… Odvracím oči a dopřávám mu poslední zbytky soukromí.

Kremační pece mají dvojí spalování: většina popela skončí v kontejneru, zbytek odchází s teplem do druhé spalovací komory. Soustava filtrů u jejího ústí zachycuje zbylé škodliviny. Z komínů krematoria stoupá jen čistý bílý dým: zbytkové teplo. Ekologickou nezávadnost provozu pravidelně sleduje Česká inspekce životního prostředí.

Poté, co obsah kontejneru zchladne, přemístí jej obsluha do kremulátoru: kulového mlýnu, který trochu připomíná buben pračky. Zatímco rotuje, těžké litinové koule umístěné uvnitř semelou kosti zkřehlé žárem na prach, jenž síty propadne do urny umístěné na dně. Ta má stejné spalovací číslo, jež bylo na příjmu přiděleno zesnulému. Vejdou se do ní asi tři litry popela, z něhož velkou část tvoří dřevo rakve.

Celý proces je ekologický a v rámci možností čistý – však také kremace představuje nejčastější způsob pohřbu v ČR: pro své zesnulé ji volí skoro devadesát procent pozůstalých. Čím dál častěji se ale rozhodují pro spálení těla bez obřadu.

„Konečnost pozemské existence je univerzálním údělem, obestřeným nejistotou a tajemstvím. A zavedené stereotypy děsí mnohé lidi skoro stejně jako smrt. Obřad posledního rozloučení leckdy mívá neosobní, ponurou podobu a v srdcích pozůstalých zanechává víc prázdnoty než naděje,“ podotýká ředitel pražské společnosti Hřbitovy a pohřební služby Martin Červený.

„Ztráta blízkého člověka patří k tomu nejbolestnějšímu, co nás v životě potkává. Snažíme se proto pozůstalým s respektem naslouchat,“ konstatuje ředitel Červený.

Pražská pohřebnická organizace proto v listopadu loňského roku zprovoznila ve Strašnicích Pohřební ateliér, který nabízí možnost zařídit obřad podle vlastních představ.

V areálu Ďáblického hřbitova tak funguje přírodní hřbitov Les vzpomínek, kde se popel zesnulých ukládá ke kořenům stromů, a nyní k němu nově přibyla i Louka vzpomínek, určená pro pohřbívání do země v souladu s přírodou.

Tajemná. Neuchopitelná. Děsivá… Smrt byla od starověku velkým tématem filozofů. Jak na ni pohlížejí dnes?

Odpovídá Eliška Fulínová z Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy.

Doba je stále rychlejší, na přemýšlení o smrti moc času nezbývá. Zabývají se jím aspoň filozofové?

Smrt je stále významné téma. Fenomenolog Martin Heidegger ji v díle Bytí a čas postavil do centra pochopení lidské existence: podle něj nás dělá lidmi právě konečnost bytí. Abychom přesáhli hranice nicoty, musíme se proti smrti neustále vymezovat, i když víme, že jednou ten boj prohrajeme. Naše možnosti se budou s věkem uzavírat, až nám nakonec zůstane otevřená jen jedna poslední cesta.

Proč se vlastně smrti tolik bojíme?

Protože jsme mnohem víc než dřív soustředěni na přítomnost. Vládne kult mládí. O stáří a smrti se nemluví. Archetypy moudrého starce a stařeny vymizely. Primární obraz, jenž se v souvislosti se stářím vybaví, je chátrání, chudoba, samota… O to víc se pak lidé bojí i smrti.

Pohřbům přitom věnujeme mnohem méně času a prostoru. Překotné změny nedávají v běžném životě moc příležitostí se zastavit a přemýšlet. Náš ritus se komprimuje ve smyslu prostorovém, kdy kolumbária s urnami připomínají sídliště, i časovém: pohřeb zabere pár hodin, a vše je odbyto. Žal však tak rychle nezmizí.

Není to tím, že jsme smrt odevzdali do správy institucí?

To je určitě součást problému. Umírání a smrt, jedny z nejdůležitějších událostí, lidé nevidí zblízka. Zatímco dřív byly přirozenou součástí života, dnes jsme je vykázali za dveře nemocnic a pohřebních ústavů. Navíc i kdyby se někdo chtěl třeba o umírajícího rodiče postarat, stát podporu rodin v tomto směru trestuhodně zanedbává.

Jenže když babička začne mluvit o smrti, děti či vnuci ji obvykle zarazí: Dej pokoj, babi, na tyhle řeči máš ještě spoustu času!

A přitom třeba nemá… Odcházející člověk by měl mít možnost volby, jak odejít. Musí se o tom ale bavit se svou rodinou. Poslední rozloučení je hodně osobní a individuální záležitost, člověk ho nevymyslí ve stresu, jímž po úmrtí někoho blízkého prochází. Je třeba o něm přemýšlet s předstihem. Netvářit se, že smrt neexistuje. Této zkušenosti se v životě nevyhneme. Můžeme se chovat, jako by se nás netýkala, ponořit se do povrchní pěny dní… Ale pak stejně přijde.

Stále častějším trendem jsou pohřby bez obřadu. Je to dobře?

Určitě není. Předělový rituál je strašně důležitý. Smutek sice díky němu nezmizí, ztratí však drásavou živost akutně prožívané ztráty: překlopí se do minulosti.

Přesto stále víc lidí dává přednost zpopelnění bez obřadu…

Pro některé lidi ztratily tradiční rituály obsah a účinnost, pro jiné je současná podoba pohřbů moc drásavá a zdlouhavá. Proto hledají alternativy. Je dobře, že se v poslední době objevují nové typy pohřbívání a nové možnosti, jak se rozloučit po svém.

Existuje vůbec nějaká rada, jak se vyrovnat se ztrátou milovaného člověka?

Zní to paradoxně, ale nebránit se smutku. Když v životě přijdou věci, které příliš bolí, máme tendenci se před nimi uzavřít, vytvořit krustu, za kterou se schováme. Cesta dál však často vede opačným směrem: navzdory instinktům se otevřít pocitům, odžít si žal a bolest den po dni. Netvářit se, že se nic nestalo. Zpracovat smutek až do dna a postupem času vykročit dál.