Jitka Zelenková: Když se zamiluju, tak hodně a nevhodně

Už pomalu přípravami na léto. Jsem zvědavá na Vatikán, kam jedeme v květnu s klubem Amfora. Nikdy jsem tam nebyla, tak doufám, že si vedle fotbalu stihnu prohlédnout i památky. Pak mám pár recitálů po českých kostelích a před prázdninami už tradičně zmizím na tři týdny do lázní Třeboň. Jedině tam mě donutí hýbat se a soustředit na své tělo, což v Praze vůbec nedělám. Nechce se mi jet někam do fitness centra a cvičit v chumlu lidí, které neznám. Zato v Třeboni budu jezdit na kole, protahovat se v tělocvičně, rehabilitovat klouby a kosti, které jinak věčně sedí v autě. Už se moc těším, ten režim potřebuju a svědčí mi.

Musím se přiznat, že ne. Snažím se jen hlídat trochu jídelníček, třeba do Velikonoc jsem držela poctivě čtyřicetidenní masový půst. Nevím, jestli to je dobré. Ale hned o svátcích jsem si vychutnala telecí a zdálo se mi výrazně lepší, než kdybych se nepostila… Bohužel ujíždím na sladkém. Včera jsem snědla na posezení půlku košíku darovaného perníku, druhou jsem raději rozdala. Nejlepší je, když doma nenajdu opravdu nic.

Jsem, velká. I když v dnešní drsné, cynické a povrchní době aby se za to člověk málem styděl. Jdu úplně proti proudu a podporuju to v sobě. Kdybych mohla, bydlím v dřevostavbě někde mimo město a civilizaci. Ale nemůžu, protože jsem nepraktická a potřebovala bych na každou maličkost řemeslníky.

Prahu miluju a obdivuju hlavně ve filmu, úžasně je zachycena třeba v komedii Líbáš jako Bůh, ty záběry z teras a střech… Jenže pro můj život není zdravá, i když asi působím jako městský člověk. Jako správný Blíženec mám dvě tváře. Jsem absolutně nespolečenská a nerada chodím na párty, premiéry, módní přehlídky…

Vím. Jenže jsem hyperaktivní, nervní tvor a potřebuju spíš zklidňovat, tlumit. Jsem takový pes domácí, jen doma se cítím bezpečně, dav mě rozrušuje. Jsem samotář, ovšem ne osamělá. O samotě si opravdu odpočinu a přijdu na nové nápady, ujasním si, jaký krok udělat nebo naopak neudělat. Koncentruju myšlenky a uvědomím se, co dělám špatně.

Naštěstí mám u bytu na Vinohradech miniterásku, odkud vidím nebe. Když je krásná noc, pustím si filmovou muziku, koukám na hvězdy a představuju si, že někde vpravo je moře. Jsou tam sice Olšany, ale nevadí… Dostanu chuť do života, která mě opustí hned ráno po probuzení, když musím vyrazit do centra, na úřady, popojíždět v autě. Hrůza!

Písniček o lásce jsem měla opravdu moc, všechny se tam ani nevešly, vybrali jsme jich s Honzou Adamem jednačtyřicet. A zjistila jsem, jak jsou nadčasové. Měla jsem totiž kliku na výborné textaře – Edu Pergnera, Edu Krečmara, Pavla Vrbu… Psali mi přímo na tělo, věděli, co kdy prožívám, snad i proto ty písně působí tak autenticky. Na koncertech po mně lidi pořád chtějí hlavně veselé rychlé písničky, konkrétně Když se narodíme, ale těm se už budu vyhýbat obloukem, jsem dnes úplně jinde.

Trochu se tomu už bráním, protože když se zamiluju, tak hodně a nevhodně. Neperspektivně. Podvědomě fandím i ve filmech „zlobivým“ chlapům. Příklad: Tenkrát na Západě s Henrym Fondou – je to zločinec, ale přitom naprosto nádherný mužský, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži. V lásce neumím být rozumná.

Pro život samozřejmě potřebujete partnera, o kterého se můžete opřít. O tom vím své, být sám není jednoduché, zvlášť pro ženskou. Po světě chodí spousta zamindrákovaných chlapů a ti si právě na samotné ženě, která se o sebe dokáže postarat, vybíjejí svou zlobu a komplexy. Stalo se mi to nedávno, přitom kdyby za mnou stál patřičný „macho“, odkázal by dotyčného do správných mezí.

Byla jsem zamilovaná mockrát a hodně, někdy až přes míru. Vždycky jsem já milovala víc, než jsem byla milována. Měla jsem pět velkých vztahů, od nichž jsem čekala, že budou trvalé, a dvě velmi prudká zamilování. Logicky to byli hudebníci, ne velcí šéfové, ale ve svém oboru osobnosti.

V devatenácti kytarista Honza Kučera z Liberce, později jeden z nejlepších aranžérů. Jezdila jsem za ním a představení v Rokoku stíhala často jen taxíky, za které jsem utratila svůj pidiplat. Po dvou letech jsem se zakoukala do kudrnatého bubeníka skupiny Atlantis, říkalo se mu Brejk. S tím jsem chodila čtyři roky. A pak v pětadvaceti jsem se osudově zamilovala, to už jsem dva roky zpívala u Karla Gotta. Tahle láska mi vydržela jedenáct let! A do toho z trucu vstupovali jiní…

Jsem asi typ, který to s muži neumí. Nebyla jsem k tomu nikým vedená… Jsem pro ně spíš kamarádka a řeším s nimi na rovinu věci, které bych si měla nechat jako žena s tajemstvím pro sebe. Já ale nesnáším a neumím ženské hry. Taky se nerada podřizuju. Mám svoji představu, zvlášť o práci, a jakmile mi ji někdo začne nabourávat, oženu se jako tygr, vystrčím drápy a zuby. A nedokážu dělat kroky dozadu. Nevím, zda je to správně, ale to jsem já.

Svoji roli sehrálo i to, že maminka s mými vztahy nikdy nesouhlasila a mluvila mi do nich. A protože jsem s ní bydlela, částečně jsem jí naslouchala. Ale nestěžuju si a neříkám, že moje rozchody byly jen smůla, vždycky mě někam posunuly. Takže absolutně nelituju.

Už jsem si zvykla. Znovu podotýkám, že to není jednoduché a ráda bych měla spolehlivou oporu – ale ne za každou cenu. Mít vztah jen proto, abych ho měla, odmítám. Není to tak, že bych byla frustrovaná zakyslá chudinka. Zažila jsem spoustu velkých vášní – naštěstí v době, kdy neexistoval bulvár ani riziko AIDS. Momentálně mám kamarády na telefonu, jenže ti mají své rodiny a nechci je často obtěžovat. Nejlepší kamarádka Dagmara mi bohužel odešla, té jsem volala denně, zvlášť když mi bylo ouvej. Jednou povídá: Zelenino, já ti to budu muset napsat, voláš pokaždé ve stejném období se stejnými problémy.

Dnešní doba vyžaduje tvrdé lokty a ty já nemám. Sice si jdu za dobrým repertoárem, ale jinak se nederu za každou cenu. Občas nechám věci prostě být, nejdu za nimi do konce. Mám typicky blíženeckou povahu – pro něco se nadchnu a vzápětí o tom pochybuju. Taky si neumím práci rozložit systematicky, pracovitá jsem, ale dělám buď všechno, nebo nic. Jsem schopná zvládnout strašně moc, jenže mě to naprosto vyčerpá a pak lehnu s nemocí. Takže nastane období, kdy jsem pro změnu líná, přesněji pohodlná, což je asi sebeobrana organismu.

Ne. Možná mi to nikdo nevěří. Ale měla jsem nedobrou zkušenost se svými rodiči-umělci. Dětství jsem prožila u babičky a dědy v Rakovníku a rodiče viděla jen na Vánoce. To na mně zanechalo stopy. Podvědomě jsem se bránila, že bych skončila stejně. Naštěstí umím zasouvat věci do hlavy, abych se jimi netrápila. Například když mi zemře blízký člověk, tvářím se, že se jen nevidíme. To mi pomáhá lehčeji žít.

A tak to bylo i v minulosti. Byla jsem zamilovaná do zadaného člověka s dětmi a nechtěla mu rozbít rodinu – což pak udělal někdo jiný. Sama sobě jsem si proto vysvětlila, že děti nechci a je to tak správně. Mohlo by to dopadnout senzačně a já bych měla teď vedle sebe parťačku, možná i zpěvačku. Ale taky to mohlo skončit velkou katastrofou.

Jistě, ale to jsem nechtěla. Nechápu mýtus, že žena prostě musí mít dítě za každou cenu. Podívejte se, kolik dětí matka porodí a odloží nebo se o ně nestará a odeberou jí ho. Musím se ale zastat chlapů, protože je spousta otců, kteří marně bojují o svěření dítěte do péče a starali by se o ně rozhodně lépe. Stále se omílá písnička, že dítě patří matce.

Po otci jsem zdědila organizační schopnosti, díky němu jsem se odvážila jít v jednadvaceti na volnou nohu a jsem sama sobě manažerem. Není to vždycky idylka, spíš jízda nahoru a dolů. Maminka s mou nezávislostí velmi nesouhlasila. Zato jsem po ní zdědila ďábelský instinkt, vidím věci, které se mohou stát – a málokdy se spletu. Třeba mi kdosi doporučil kostýmního návrháře, ale já cítila, že pro mě není vhodný a nemá mě rád. Neumím to vysvětlit. Odmítala jsem ho, nakonec jsem ovšem poslechla onoho rádce a vložila se do návrhářových rukou – a nevyšlo to. Já to prostě cítím. A ve chvíli, kdy vnitřní hlas neposlechnu, dělám chyby. Čímž si to potvrdím a nakopne mě to někam dál.

Nevím. Bojím se, abych se nezklamala, abych nepodlehla lásce, která špatně skončí. Mám už jisté nároky. Taky mám ráda svůj klid a nerada bych o něj přišla. Posledních jedenáct let žiju sama. Přitom zamilování je tak nádherná věc! Možná kdyby si mě vzal do parády dobrý psycholog, vyhnal by mi to z hlavy.

Teď jsem zamilovaná do jara, s ním člověk dostává schopnost zářit. A vysílat signály. Pokud se ještě někdy zamiluju, nepůjde mi o to, aby se mnou partner bydlel, ale stačí jít spolu do divadla, do kina, sdílet hezké chvilky… Byla jsem u kartářek, jenže ty mi neuhodly minulost, ani současnost, takže jim nevěřím ani budoucnost. Jedna povídala: Vy jste osmička a ta si může se svým osudem hýbat sama, vám se těžko předpovídá. Tak uvidím…

Velký. Ačkoliv možná že ne. Vidíte – Blíženec. Pakliže se jedná o velké zamilování, je to pořád stejné. Ať nikdo neříká, že není důležitý zevnějšek, tam vznikne první impuls. Já se dívám do očí – a buď to zajiskří, nebo ne. Jak tu sedíme, všimla jsem si dvou mužů, kteří se na mě zadívali. Otázkou je, zda proto, že jsem „ta Zelenková“, anebo že jim přijdu zajímavá. Spíš se mi zdá, že se mě chlapi trochu bojí a vyhýbají se mi.

Jde to, aspoň ženská to dokáže. Zatímco muž pořád podvědomě usiluje o sex, má to v povaze, je původem lovec. Tím to nabourává. Já si cením toho, že se svými bývalými partnery vycházím jako kamarádka. Někdy to byla velká dřina, třeba s Láďou Štaidlem mi to trvalo skoro deset let! Ale nechci být s lidmi v nepřátelství, to mě psychicky ničí.

S mojí poslední láskou, horalem Milošem, jsem se rozešla, protože měl jiné známosti, přetáhla jsem ho do Prahy a on tu neměl co dělat… Přitom já ho nepodvedla ani jednou! Dnes je z něj bezvadný kámoš, máme se rádi, voláme si a jeho nové partnerky, i o dost mladší, zcela zbytečně, na mě žárlí.

Hlavně pohybově. Vím, že bych se měla víc hýbat. A pak když vidím své nepodařené fotky – to uvažuju, jestli nemám jít na nějaké kosmetické vylepšení. Dosud pokaždé jsem odpověděla: Ne. Takový zákrok se může podařit i nemusí. Co když se mi změní výraz obličeje?

Pro mě je důležitá paměť. Tu mám dobrou, až moc, což je i nevýhoda, protože si pamatuju, co kdo kdy řekl. Nebezpečná sloní paměť! Narkóza při plastické operaci ji může oslabit, přitom je pro mě důležitější než vyliftingovaná tvář. Zatím. Tuhle na mě na jakési akci sáhl docent Měšťák a povídá: ještě mě nezajímáte.