Jitka Smutná: Když máte pár kilo navíc, lidé si vás zařadí do nelichotivé krabičky

Víte, jsem herečka ze staré školy a kdysi jsem uvízla v přesvědčení, že bych se moc neměla měnit. Také jsem spoustu věcí nedělala, abych se nezranila a neohrozila představení. Ale to už není pravda, i divadelní svět je jiný. Nicméně jsem zažité zvyky dlouho dodržovala: měla jsem stejný účes, dlouhé vlasy jsem si svazovala do culíku, byla jsem pořád stejný typ. Všechno se přežije, i pevné názory. A ty moje se přežily zcela jistě. Nejsem konzervativní, mám ráda nové věci, takže nakonec stejně došlo ke změně image. Sice pozdě, ale přece.

Letos v létě jsem zkoušela v Ostravě roli chůvy v Romeovi a Julii, chodili jsme na rozpálený dvůr a vlasy mi úplně vyšisovaly. Tak se mi to zalíbilo, že jsem si tu barvu ponechala a ostříhala jsem se. Proč by chůva nemohla mít krátké vlasy? A také jsem zhubla, mimo jiné i proto, abych nemusela pořád hrát takové ty nešťastné, trochu omezené ženy těsně před penzí.

Když máte pár kilo navíc, lidé do vás nevidí a zařadí vás do krabičky, která je nepříliš lichotivá. Často se mi stává, že mi teď lidé říkají, jak chodím hezky oblečená, ale já jsem nezměnila šatník, jen velikost, minimálně o dvě čísla. Barevné a bláznivé věci nosím pořád. Jenže to dřív nevnímali.

Nabídla mi to Pavla Freij, naše P. R. manažerka ze seriálu na Primě. Když jsem okamžitě kývla, dojetím se rozplakala. Kdyby mi někdo nabídl reklamu třeba na sadu hrnců, tak bych si to rozmýšlela, ale tady jsem nezapochybovala.

Já ani ne, ale můj táta měl žaludeční vředy. Odmalička jsem vyrůstala s tím, že je nemocný a má jen čtvrt žaludku. Jenže otec měl nakonec rakovinu střev a nechtěl se léčit. S muži se někdy mluví obtížně a s otcem ještě hůř. Na operaci šel pozdě, až když měl velké bolesti a zakrátko v devětašedesáti zemřel. To bylo v roce 1985. Já mám za sebou už dvě vyšetření, chodím na kontrolu po třech letech, teď mě čeká další. Přesvědčila jsem také pár kolegů v divadle a členy své rodiny. Tahle kampaň má smysl, prevence je přece lepší než život s nemocí.

Já se nedívám, nejsem samožer, nemám s tím žádný problém.

Zatím jsme na začátku, ale jsem nadšená, protože se mi sešla skvělá rodina. Jeden můj syn je Honza Zadražil, se kterým hraju pět let v představení Zlomatka. Petru Horváthovou (její nejmladší potomek v seriálu - pozn. red.), která vystudovala alternativní větev DAMU, vnímám už od jejího prvního ročníku. Už tehdy jsem si všimla, jak je dobrá.

S Pavlou Vitázkovou (dcera) jsme se viděly poprvé, ale mám ráda její klid, humor a laskavost. Všem nám tím pomáhá, když je práce hodně namáhavá. Mirka Etzlera (zeť) znám od jeho šestnácti let. Jeho tatínek byl divadelní kritik a vědec, maminka zpívala ve sboru v Ostravě. Lojzu Švehlíka (manžel) jsem potkala ve svém prvním filmu Cena zlata. Bylo mi tehdy dvacet let. S režisérem Jirkou Adamcem se známe ještě z dob, kdy studoval herectví. V takové partě se točí dobře.

Když jsem se narodila, bylo Vláďovi deset a dvojčatům Eduardovi a Tomášovi osm. Pak přišla vytoužená holčička a oni mne milovali a taky mi dávali pěkně zabrat. Trénovali mě například v běhu a honili mě kolem bloku. Chtěla jsem být statečná a chytrá jako oni.

Eduard už nežije, byl to vynikající počítačový inženýr, má asi jedenáct patentů. Zemřel v padesáti letech. Tomáš je také počítačový inženýr. Oba byli technicky založení, už jako kluci doma vždycky všechno rozmontovali.

Myslím, že ano, i když bratři se mnou byli v raném dětství jen krátce. Tatínek rozhodl, že kluci ve dvanácti letech, to mně byly čtyři, půjdou do vojenské školy do Bratislavy. Domů jezdili jen na Vánoce a na prázdniny. Vláďa odešel ve stejné době na učňák do Brna, takže jsem zůstala doma sama. Otec byl fotograf a novinář, chorobně žárlivý intelektuál s rysy domácího tyrana. Maminka trpěla. Vyučila se švadlenou, ale pracovala jako účetní.

Já jsem hrála divadlo. To byl způsob, jak přežít. Jednou, když zase doma byla scéna, se mi udělalo špatně a šla jsem zvracet. Táta všeho nechal a začal se o mě starat. Tak jsem to potom vždycky zopakovala. Tohle období, které trvalo pět let, okamžikem rozvodu skončilo. Přestaly hádky, otec se znovu oženil a narodila se o dvanáct let mladší sestřička Dana.

Vyrůstala jsem v Nuselském údolí, když tam ještě nebyl Nuselský most. Naše Oldřichova ulice byla strašně dlouhá a v ní jsme si hráli. Tenkrát tam nejezdila auta. Byla bezpečnější než třeba park Folimanka. Před barákem jsme měli načmárané hřiště na vybíjenou a na volejbal.

Tichou. Absolutně jsem se uzavřela a nemluvila jsem. Nikdo na gymnáziu nechtěl věřit, že chodím do dramatického kroužku. Naštěstí to po pubertě přešlo.

Kromě divadla jsem hrála basketbal. Když jsem ale zjistila, že nevyrostu, začala jsem s házenou, chytala jsem v brance za Spartak Praha 4, dokonce dorosteneckou ligu.

Hrála jsem tam dvě sezóny. Bylo to typické první angažmá: herečák, krásné role naivek, zájezdy, spousta báječných kolegů, tehdy se žilo hodně společensky. Naučila jsem se všechno, co jsem potřebovala. V divadle i mimo něj.

Přijala jsem pravidlo, že herci jsou kočovní. Takže jsem byla tam, kde bylo divadlo. V Ostravě jsem se vdala a narodily se mi tam děti. To město jsem měla ráda, ale chyběla mi příroda, tak jsme si pořídili za městem chalupu. Zažila jsem tam svoji selskou etapu, umím orat s koněm, umím pěstovat různé plodiny, měla jsem osmimetrový fóliovník, vysázela jsem spoustu stromů. Nebála jsem se žádné práce. Měli jsme kamaráda koňáka, takže jsme také jezdili na koni. Pak jsme se vrátili do Prahy a ta doba odplynula do vzpomínek.

Protože jsem dostala nabídku, která byla zajímavá. Zdálo se mi, že mi prospěje, když změním prostředí a poznám nové kolegy a režiséry. To se člověk zaktivuje. Začala jsem také hrát ve zpívaných věcech, v konverzačních komediích, tenhle obor jsem vždycky obdivovala. Máme repertoár od Shakespeara až po moderní komorní hry. Je to pestré divadlo s rodinnou atmosférou. Národní divadlo je velká fabrika.

Určitě, a ráda bych u toho zůstala i teď. Nechci nikam odcházet.

Asi Pan Kaplan má třídu rád. Tohle představení máme hodně rádi. Všichni.

Je to výjimečná hra: syn oznámí mamince, že je gay. Ona je neapolská matka, bigotní katolička se špatným žebříčkem hodnot. Hraje se to výborně, protože se děj pohybuje na hraně tragédie a komedie a já nikdy nevím, kam se to překlopí. První roky jsem se trošku trápila, ale pak jsem zjistila, že záleží na divácích a jejich reakcích. Pro homosexuální menšinu je to důležité představení, každý touží po přijetí své orientace těmi nejbližšími. Ale ten příběh je obecnější, je o omezenosti.

S Vláďou jsme se setkali jen při natáčení filmu Výchova dívek v Čechách.

Terezka je Vodnář, tím je řečeno vše. Velice ji miluji, ačkoli jí někdy nepříliš rozumím. Občas na sebe její Vodnář a můj Beran narážejí. Krásně zpívá. Michal Horáček si ji vybral na album Ohrožený druh a o Vánocích vystoupila na koncertu v Divadle Na Vinohradech. Něco mívá také v Rubínu. Chodím se na ni dívat. Jako herečky jsme se potkaly v Národním divadle v představení České sekretářky. Bylo to příjemné. Teď jsme spolu ve Zlomatce a v Krvavé svatbě v Rokoku.

Pracoval jako jevištní technik v Divadle Na Fidlovačce. Vystudoval střední zdravotní školu a pořád se rozhoduje, co dál, má spíš sny o statku a koních, o řemesle. Přeju mu, aby se jednou naplnily. Obě moje děti mají velké sociální cítění k okolnímu světu, ale mě občas sejmou. Všechny matky jistě vědí, o čem mluvím.

Mám moc ráda děti, co přijde, to přijmu.

Práce mám tolik, že si nemůžu dovolit ani živé zvíře, natož hlídání vnoučat. A mám i krásný osobní život, i když žiju teď sama. Mám spoustu zálib: hodně čtu, píšu básně, skládám písně, hraju znovu na kytaru. Začala jsem jezdit s literárně-písničkovým pořadem nazvaným Smutná Braunová, děláme ho se spisovatelkou Petrou Braunovou, autorkou mnoha překrásných dětských knížek.

Moje písničky a její knihy pro dospělé, hlavně Pozorovatelka a Kalvárie, se k sobě hodí. Vystupujeme v knihovnách, kde je báječné zázemí a obětavé, neúnavné knihovnice. Obě jsme vždycky nadšené, jak nás lidi přijímají. Jezdíme vlakem s kytarou na zádech a s batohem plným knih, protože ani jedna z nás neřídí auto, smějeme se, sledujeme svět a pak hrajeme. Je to pro mě úžasný odpočinek a zároveň mě to nabíjí.

Ano, s Terezkou a mým bývalým studentem Lukášem Burianem, dnes už režisérem, jsme udělali větší pořad, kde zpíváme moje písničky. Oni dva spolu hrají pravidelně, ve třech se sejdeme jen občas. Nemohla jsem teď nic přijímat, protože už tři roky po sobě mám dvaadvacet představení v měsíci. Naštěstí teď začnu být volnější, tak se těším, že s nimi i s Petrou budu zpívat víc.

Byl rušný a absolutně šťastný. Možná to je tím, že mám enormně vycvičenou krátkodobou paměť. Dostanu haldu textu, zavřu se do místnosti a za hodinu ho bez problému řeknu. Zároveň také stejně dobře zapomínám, hlavně to špatné. Na to, co špatného se stalo v lednu nebo i včera, si dnes nevzpomenu. Nenosím to v sobě, takže tenhle rok byl podle mě nádherný. To dobré si ponechávám a žiju z toho.

Už desátého ledna jsme začali v Divadle ABC zkoušet hru Toma Firtha Holky z kalendáře. Je nás šest hereček, takže naprostý babinec. Premiéra bude v březnu. Ke hře jsme dokonce nafotily kalendář na rok 2011 a vznikly nádherné, černobílé, více či méně odhalené fotografie šesti zralých žen.