Jitka Sedláčková: I v páru může být člověk solitér

Vždy jste působila jako rázná žena, která si vystačí sama. Nyní si druhým rokem užíváte milostný vztah. Co se změnilo?

Nic. Stále jsem rázná žena, která se o sebe stará. To, že mě potkal muž, který se ke mně hodí, stejně jako já k němu, a že nám to klape, je jen další rozměr života. Věřím, že se objevil díky tomu, že jsem se přijala a začala být sama se sebou spokojená. Že jsem kolem sebe vyzařovala dobrou náladu a že jsem žena nezávislá.

Můj partner Pavel má takové ženy rád. Jsou i muži, kteří mají vedle sebe rádi ženu slabší, a tak se o ni starají a pečují o ni. On o mě taky pečuje, ale nevadí mu moje svéráznost a vnitřní síla. Naopak se mu to líbí, takže je to fajn.

Svůj věk nazýváte 55+. Předpokládám, že ani to se nezměnilo.

Jistě že ne, jsem stále 55+. Zde jsem se rozhodla, že věk zastavuju a dál už nemíním hlásit, kolik mi je. Všechny časopisy v Česku to uvádějí, ale v zahraničí to tak není. Proč by se mělo do závorky psát, kolik je komu let? Je to trapné a je to zásah do soukromí.

Jde o moji věc a já nechci, aby se to psalo. Ne proto, že by se snad nevědělo, kolik mi je, ale nepovažuju to za vhodné. Tělo holt stárne, to se nedá svítit. Ale kdyby se roky nepočítaly, my se jen tak narodili a nikdo by nevěděl přesně kdy, stárli bychom přirozeněji a cítili se mnohem líp.

Některé přírodní národy to tak mají.

Mně by to tak taky vyhovovalo. Na co mám sílu, to dělám. Zatím jsem vůbec žádnou činnost ve svém životě nemusela omezit. Snad jenom letos lyžování, a to jen proto, že mám trochu nemocné achilovky. Tak jsem se bála, aby mi nepraskly, protože to bych pak nemohla pracovat. Jinak ve svém věku necítím žádná omezení.

Mě zajímá ten váš vztah s panem Pavlem Töpferem. Působila jste jako taková solitérka!

Ale to já jsem pořád! I v páru může být člověk solitér. My jsme dva solitéři vedle sebe. Jsme dobrá dvojice, ale zároveň máme každý svoje myšlenky, zájmy a vedeme spolu rozpravy, které nejsou vždycky úplně na stejné vlně, zejména pokud jde o politickou situaci v České republice. Ale u některých věcí, jako byla třeba volba prezidenta, jsme byli jednotní. Máme hodně společného.

Dirigent Libor Pešek mi kdysi řekl jednu věc, o níž sice později tvrdil, že ji neřekl, ale já si to moc dobře pamatuju. Řekl, že pokud chce někdo vztah, měl by udělat jednu věc: sepsat si deset bodů, které jsou pro něj ve vztahu podstatné a které by měly přicházet od toho druhého člověka.

Když se pak na muže podívám a on splňuje moje představy ve všech deseti bodech, je to výborné. Když je to devět bodů, tak je to v pořádku, ale když jen osm, tak rychle pryč. Protože model, že lidé mají čtyři body společné a ten zbytek „nějak vydržíme“, ten prostě nefunguje. A já bych řekla, že s Pavlem máme společných bodů 9,99. Dávám si tam tu jednu desetinku pro svoji svobodu mysli. Ale jinak se nám stalo to štěstí, že si velice dobře rozumíme.

Říká se, že ženy po padesátce se stávají pro muže neviditelné. Že ti se otočí jen za mladšími. Ale domnívám se, že lidé, kteří mají srovnané hodnoty, se dávají dohromady právě až ve zralém věku. Souhlasíte?

Naprosto, a myslím, že tomu paradoxně pomohl covid.

Jak to myslíte?

Protože jsme v té době zjistili, že najednou nemáme všechno to, o čem si myslíme, že na to máme právo. Tehdy jsme si museli vystačit s málem. První rok, co jsme byli s Pavlem spolu, jsme neměli nic. Byl covid, a tak pro nás nebyly dostupné žádné restaurace, kina ani divadla. Žádné zpestření života.

Byli jsme doma, pili čaj a na internetu si objednali jednou za čas víno. Pavel vařil, často jen základní věci, což jsou pro mě třeba brambory s mrkví. To miluju. A bylo to fajn. V Praze nebyla ani noha a my chodili na procházky. Když jsme vyjeli na výlet, byli jsme nadšení i z mála. A z toho jsme čerpali. Myslím si, že si v této době mnoho lidí uvědomilo, že nemusí být všechno samozřejmé. A že právě tehdy se spousta lidí rozhodla pro pravdu. Však se taky teď hodně lidí rozchází.

Proč?

Protože jim došlo, že nežijí ve vztazích, které jsou smysluplné. Že potom je lepší být sám. A já jsem byla sama dlouho. Žila jsem život solitéra. Musela jsem pochopit, že je mi se sebou dobře a že tak mohu být šťastná. A já byla sama velice šťastná. Netoužila jsem po mužích a nevysílala žádné lovící signály.

Když na mě za covidu přišla chvilková tíseň, chodila jsem i třikrát denně běhat. A klidně i v noci. Jednou mě dokonce chytila policie, protože byl zákaz vycházení a já o tom nevěděla. Překvapeně jsem argumentovala, že jsem si přece jen šla zaběhat! Začala jsem pak navštěvovat park Průhonice, kam jsem si koupila permanentku za tisíc korun, i když prachy tehdy moc nebyly. Přišlo mi to jako dobrá investice. A řeknu vám, že mi bylo opravdu fajn.

Říká se, že měřítkem vyrovnanosti je schopnost být sama se sebou v tichu a ve tmě.

Ano, přesně. Ono ticho je mírumilovné a samota taky. V ní neřešíte žádný problém ani konflikt. Ani se nikomu nepřizpůsobujete. Tam jste opravdu jen sami se sebou. Ticho miluju. Ale můj muž ne. U něj musí neustále něco hrát a řinčet.

Pokud chci ticho, odejdu třeba do lesa. Navíc mám stále svůj byt. To znamená, že mohu kdykoli na pár hodin či na odpoledne odejít. Oznámím, že se jdu něco učit, zapřemýšlet si, meditovat. Nebo něco dělat pro sebe. Třeba psát scénáře. Připravuju se na pořady, a to se pak učím u sebe doma. Naštěstí bydlíme pět minut od sebe, respektive bydlíme spolu u Pavla v domečku, ale byty máme kousek od sebe. Zachovala jsem si svoje teritorium pro sebe a svou duši.

To jsme trošku zamluvily to, že si některé ženy po padesátce připadají pro muže neviditelné.

To kdysi prohlásila herečka Jana Paulová. Že ji muži od nějakých pětapadesáti přestali vidět. A přitom ona je nádherná, ta musí být vidět stále! Pro mě jedna z nejhezčích českých hereček. Vyzařováním, dobrotou, co má v sobě, laskavostí. Šarmem, moderním vizuálem a šmrncem. Je pro mě velký příklad prima ženské.

Ovšem příchodem Pavla, který je starší než já, se leccos změnilo. Má mě za mladici a pořád mi říká, že proti němu jsem dítě.

A to je krásné!

Je, protože jsem přestala definitivně řešit, kolik mi je. Stane se, že si prohlížím časopis a vidím krásné oblečení. Na té fotce ho má na sobě třicítka. Plandavé kalhoty, klobouk, zkrátka styl, co se mi líbí. „No jo, ale ona je mladá,“ okomentovala jsem to. „No jo, ale ty taky,“ řekl mi on.

Kdybych měla mladšího partnera, neustále bych řešila, že jsem starší než on. Možná bych si i ubírala na věku. A najednou je to jinak. Dokonce je jedno, že mám dvě kila navíc. Ne proto, že bych rezignovala, ale protože mi to nikdo nepředhazuje a nejsem v žádném stresu. Netrýzním se, že jsem stará a potřebuju být mladší a vypadat líp. Najednou jsem si uvědomila, že takhle je to fajn.

Podílela jste se na vzniku filmu podle divadelní hry Můžem i s mužem. O co v něm jde?

Je to upřímné sdělení žen našeho věku. Premiéra bude letos. V divadelním představení se trochu změnilo obsazení. Kateřina Hrachovcová na svou žádost odešla a je v něm nahrazena Evou Leinweberovou, takže vzniklo představení Můžem i s mužem 2. 

Nyní chystám novou hru opět pro ženy, tentokrát s Pavlou Tomicovou, Martinou Preissovou, Natálií Řehořovou a Dášou Zázvůrkovou. Opět je to hra autorská, která se bude jmenovat Pink Freud. Ten název mě fascinuje. Je o určitých závislostech, ale pochopitelně s notnou dávkou humoru a nadhledu.

Ženská témata mě baví, ale není to nic o tom, že žena nemá být ženou nebo má být feministkou. Neděláme feministická představení. Mě by to bez chlapů nebavilo. Vždycky je to věnováno mužům s láskou.

A s humorem?

Jistě, ten je hlavní. Ale musí to být humor na úrovni, noblesní, nic přisprostlého či vulgárního. To nemáme rády. Děláme si legraci samy ze sebe.

Humorný má být i seriál Revír. Je ale o myslivcích a to podle mě zase taková legrace není.

Jsem proti zabíjení, mučení zvířat a jejich trápení. A za účelem, že má někdo kožešinovou čepici, no to už vůbec ne. Z dob komunismu si pamatuju hony papalášů, kdy nastoupili a postříleli lišky a všechno možné. Ale jinak věřím, že to jsou fajn lidi, co se pohybují v přírodě. Kdyby u toho nezabíjeli zvířata, tak by mi to nevadilo.

Jaké bylo natáčení?

Byl to takový skautský tábor. Mnozí přátelé jsme se tam sešli po letech. Nejbližší lidi, se kterými jsem v životě ledacos zažila, ať je to Linda Rybová, Marek Taclík, David Matásek, s tím se znám od šestnácti, nebo David Prachař, se kterým taky hraju už léta. Jsme lidi, co se provázejí životem, a i když se nějakou dobu nevidí, mají pak kde navázat. S Davidem Matáskem šest let točím Poldu. Revír byla úžasná parta a úžasné natáčení. Výsledek je kus dobře odvedené práce, protože to, co jsem zatím viděla, je famózní a vtipné.

Hrajete docela svéráznou postavu.

Jsem manželkou Ondry Pavelky a jde už o druhý seriál po Poldovi, kde jsme partneři. Musím říct, že bych s ním partneřila stále dokola, protože se s ním hraje výborně. V Revíru jsem navíc paní předsedová, manželka předsedy. Jde o osoby ve specifické skupině myslivců, takže jejich život je taky specifický.

Paní předsedová má určité vidiny a schopnosti, které jsou patafyzické. Ve scénáři je věta, která se mi moc líbila: budeme šťastní, až začnou padat ryby z nebe. A teď se nechte překvapit, zda ty ryby z nebe padaly, nebo ne. (směje se)

Paní předsedová má dar vnímat věci mezi nebem a zemí. Taky jste se s nějakými takovými setkala?

Takové zážitky nevyhledávám. Snažím se vnímat moc přítomného okamžiku. Přítomnost. Jarda Dušek říká, že jsme před nebezpečím vždycky varováni, akorát to nevnímáme, protože pořád někam letíme.

Vždy přicházejí tři varování. Jakmile zakopnu a upadnu, tak potřetí už si dávám pozor, abych si nezlomila ruku. Když se nedej bože dívám na SMS v autě a jen tak tak dvakrát za sebou dojedu auto přede mnou, řeknu si dost. A telefon jde do kufru.

Snažím se vidět varování kolem nás, která přicházejí, ale patafyzické jevy nevyhledávám. Nepřemýšlím iracionálně, jediné, co dělám, je, že navštěvuji kraniosakrální terapii (forma alternativní terapie, která využívá jemný dotek k palpaci lebečních švů).

Jak trávíte volný čas s partnerem?

Často hlídáme moji vnučku. Té je rok a půl. Pavel je třetí a náhradní dědeček a vnučka ho má moc ráda. Jinak trávíme čas cestováním, jak po České republice, tak i po okolí. Snažím se dávat na Instagram tipy na výlety i s cenami.

Byla jsem osočena, že mluvím pouze o penězích, ale já to myslela jinak. Chtěla jsem dát lidem příklad, že nemusí mít moc peněz, aby mohli vyjet třeba do Polska a dali si tam dobrý oběd. Tak jsem napsala, kolik stojí benzín a kolik nás stál výlet. Byla jsem bulvárem osočena, že mě zajímají jen peníze.

Někteří lidé si nevidí na špičku vlastního nosu a nejsou schopni vyčíst, co je myšleno dobře. Prostě to pochopí vždy špatně. Takže hodně cestujeme, a nejen do exotické ciziny, protože já nerada létám. Ale stačí nám vyjet do Polska, Německa, Rakouska a jsme spokojení.

Jaké si dáváte dárky?

Zážitky. Letos můj partner dostal letenky do Milána. Tam letíme v den jeho pětasedmdesátých narozenin. Oslavíme je tam.

Čím vás dokáže překvapit?

Překvapuje mě každý den. Například ví, že mám ráda jahody, takže na mě čekají každý den k snídani. Často dostávám květiny, od jara do podzimu jsou to z devadesáti procent žluté tulipány. Denně mě překvapuje svým smyslem pro humor, který je neutuchající. Když se některý den neuděje nic vtipného a já se s ním nezasměju, ptám se ho, jestli mu něco není.

Zásobuje vás vtipy o Kohnovi a Roubíčkovi, že?

Těch zná přes osm set.

Všechny jste slyšela?

Naštěstí ne.

Občas má od vás stopku?

Ne, většinou ho vyslechnu, ale mně stačí jeden dva. Ale pak mám oblíbené vtipy, o které si říkám sama.

Vypadá to, že jste v dobrém období svého života.

Ano, vnímám to tak a přijímám to s velikou pokorou. Stačí mi, když se během dne nic zlého nestane. O zítřku nepřemýšlím.

Na čem teď pracujete?

Píšu scénář ke hře Pink Freud a budu točit Poldu, seriály Zlatá labuť a ZOO. Zkouším Slaměný klobouk v divadle Lucie Bílé. Mám taky nabídku do filmu. Zatím nemohu více prozradit. Stále věřím, že se opět potkám před kamerou s mojí milovanou Irenou Pavláskovou. Scházíme se a hledáme téma pro další film. Nedávno jsme měli premiéru Vánočního příběhu a ten má skvělé ohlasy. Už jsem s ní dělala Fotografa a musím říct, že si rozumíme čím dál víc. Nejen pracovně, ale i jako lidi.

Navštěvujeme se a já s ní konzultuju i své osobní peripetie. Ona je proti mně tak moudrá! Jsem ráda vedle velkých lidí, nikoli tedy velikostí či vzrůstem, ale ona je jeden z největších lidí, které jsem ve svém oboru potkala. A já mám to štěstí, že s ní mohu být.

Spolupracujete ráda s ženami?

Ano, ale to tak vždy nebylo. Mívala jsme s nimi problém. Dnes už vím, že musíte natrefit na ty, co vám rozumí. Není člověk ten, aby se zavděčil ženám všem.