Jitka Schneiderová: Tanec jí změnil život

Marek: Samozřejmě! Do poslední chvíle nevíme, koho takzvaně vyfasujeme. To ví jenom produkce. Když jsem se otočil a uviděl tam Jitku, chvíli jsem přemýšlel. Znal jsem ji sice ze seriálů. Ale trošku jsem…

Jitka: …váhal! No jen to řekni. Nevěděl, kam mě zařadit, a sváděl to na jinou barvu vlasů.

Marek: Ale já byl rád, že tam stála Jitka! Je malá a drobná, takže jsem věděl, že spolu budeme dobře souznít.

Jitka: A dostala jsem kytičku, to byly plusové body a jiné ji nedostaly. Ale první setkání bylo něco jako rande naslepo. Takže když jsme si vyřídili organizační věci, šli jsme si sednout na kafe a tam bylo hned jasné, že jsme jedna krevní skupina.

Jitka: Nevím, jestli je to jen tím. Ale oba jsme vyrůstali v podobném typu rodiny a jsme z malého města. Navíc má Marek za sebou skvělou kariéru, je to pětinásobný mistr republiky a byl pár let dokonce osmý na světě. Slušný, co? Líbí se mi, že se vyzná, je zkušený a v klidu.

Marek: Myslím, že mě posilnilo i to, že jsem několikrát v životě prohrál.

Jitka: No nevím, jestli nám tím spíš nezavařil. Lidé by to mohli chtít vidět! Je to hra a stát se může cokoli. Můžeme se líbit, lidi nám ale SMS nepošlou, a pak máme smůlu! Navíc máme strašně málo času. Co jsme nenatrénovali za dva měsíce před přenosy, to nedohoníme. Na každý tanec nám zbývá jen tři a půl dne.

Jitka: To je děsně málo! Vždyť jsou to pokaždé úplně jiné kroky! Tím, že jsme začali docela dobře, si lidé říkají, tak ukažte, co ještě umíte, a z toho jdu někdy do kolen. A Marek má na mě pěkné nároky. Brzdi, říkám mu. Jsem amatér!

Oba: Obojí! A střídat.

Jitka: To je omyl. Dárečky nosím já. A jsou to úplatky, aby mě tak nedřel.

Jitka: Když jsem trénovala slowfox, hrozně mi trpěla ramena a záda. Držení u tohoto tance je něco tak extrémně nepřirozeného! Ale je fakt, že je velmi elegantní.

Marek: V pozitivním naladění. Za to jsem moc rád. Trávíme spolu spoustu času a bez energie na podobné vlně a stejného naladění by to nešlo. Jitka má navíc nadhled a cítí rytmus. Velké plus je i to, že si rychle pamatuje kroky.

Jitka: Pamatováka na to asi mám, ale když mi to už trochu jde, Marek po mně začne chtít profi fígle a to už je horší.

Jitka: Není přísný. Ale když říká věci důrazně několikrát za sebou, všimnu si, že to fakt chce. A že to asi budu muset udělat.

Jitka: Ne, pro mě je všechno vzrušující a nové.

Marek: Navíc ona neví, co ji čeká. Číslo od čísla je jiné.

Jitka: Pro mě ne. Kostyméři i děvčata, co češou vlasy, jsou profíci. Ptají se, jak moc házím při tanci hlavou a nakolik v něm máme trhané pohyby. Účesy se betonují, používá se spousta sponek. Musejí ho připravit tak, aby vydržel všechno. A to oni umí.

Takže kostým je to poslední, co řeším. Ten mi naopak vždycky pomůže. To spíš myslím na prošlapy v kolenou a otočky. Když dojde na moment, kdy jdeme v přímém přenosu na parket, zafunguje herečka ve mně. Naladím se na svůj herecký příběh a možná, že víc večer hraje i můj výraz. A musím si věřit, že to do mě Marek dostal a že to prostě dám.

Marek: A to je právě pěkné!

Jitka: Tak to musí být. Mistr tance mi řekne, jak se mám tvářit, kdy se na něj nemám dívat a kdy mám být jen stoická.

Marek: Velmi také pomáhá, jak volíme songy.

Jitka: Je skvělé, že máme stejný vkus a ve výběru se shodneme. Kdyby chtěl tančit na Kabáty, tak se s ním rozejdu!

Marek: To je pravda, bylo to během mistrovství republiky v latině, tančilo se finále, udělal jsem otočku a kalhoty se mi ve vršku rozpáraly. Takže jsem dotančil ve spodním prádle. Měl jsem větrání. To se stává, že z kostýmu něco odletí. Ale ve StarDance ne.

Jitka: Ano, volala jsem Matěji Ruppertovi. A ten byl soutěží absolutně nadšený, moc ho to bavilo. Jdi do toho, říkal mi, to si užiješ. Měl pravdu. Ale já dlouho neváhala.

Vždyť je to jeden z nejhezčích pořadů, co se u nás dělá. Mám v sobě touhu po tanci odmalinka, ale jako herečka se dostanu nejvýš ke scénickému pohybu či tanci na divadle. Nedělám muzikály, jako jsou Cats nebo Chorus Line, kde se tančí. A tady se můžu půl roku kroutit se špičkovým profíkem a v krásném kostýmu. A jsem časově hájená, protože to je velký projekt.

Jitka: Už se vystřídali rodiče, dcera, kamarádi. Chtěli by všichni, ale nedostanou se tam. Je málo místa, tak to střídáme.

Marek: Samozřejmě. A pak jsem ji ještě sledoval v seriálu Přešlapy.

Jitka: Už šel i párkrát do divadla.

Marek: Byl jsem i na Mýdlovém princi, kde Jitka zpívá.

Jitka: Jasně, je to tak! My amatéři jsme tak ve stresu a vyjukaní, že jsme na stejné lodi. Profíci stavějí choreografii a my jsme zvědaví, co si kdo vymyslí. Jak kdo zatančí, je druhořadé, protože každý to dělá podle svých možností. Máme pár párů, ke kterým máme úplně blízko, k někomu trochu méně, ale není tam žádný odstup a ani rivalita, občas to tam vypadá jako na dětském táboře.

Samozřejmě i s moderátory. S Terezkou se alternuju v představení a s Markem jsem byla dvacet let v angažmá. To je velmi blízký člověk, který na mě ví hodně. Ten mi asi ještě zavaří! (směje se) 

Marek: To mi bylo dvanáct. Do té doby jsem dělal atletiku. A pak mě chytil tanec. Kamarádka od maminky sháněla partnera do tanečních a mě viděla tančit. Navrhla mi, jestli to nechci s ní zkusit. A hned jsme jeli na soutěž, což mě bavilo.

Jitka: Myslím, že Marek se jako tanečník narodil. Mám pocit, že by mohl dělat i balet. Říkám mu Baryšnikov. Občas hodí takovou figuru, že zírám. To chlapi běžně neumějí.

Marek: Já už toho za svůj život vyhrál hodně.

Jitka: My chceme vyhrát hlavně pro sebe. Spolu chceme udělat to nejlepší, co dokážeme. A dál děj se vůle boží! To vysoké hodnocení první večer jsem vážně vůbec nečekala. Byl to šok. Sama sebe jsem překvapila, že jsem se dokázala uvolnit a být tam jen s Márou. Udělalo mi to fakt radost. A když tohle dokážu, je velké procento naděje, že se povede i to, co jsme zkoušeli na sále. Tam to často vypadá dobře a Marek mě někdy i pochválí. Ale pak, ve stresu před přenosem je to jiné. Když na něj zapomenu, je to znát. Marek mi ale slíbil, že mě nebude peskovat za to, když se mi na parketě něco nepovede.

Jitka: Ano, z toho jsem byla dost vyřízená. Vždyť tohle už umím, říkala jsem si, nechci zkoušet nic dalšího! Po premiéře v divadle potom hraju tu hru dál. Je to náročné na psychiku. Jestli půjdeme dál, tak nás zase čeká něco jiného. Na druhou stranu je to skvělé. Vyplavují se mi endorfiny jako nikdy před tím. Vždyť já jsem teď pořád šťastná! Nevím, co budu dělat, až to skončí! Zaplatím si asi další hodiny.

Jitka: To jo, ale věřte mi, že o tom ani nevím. Zjistím to až ze záznamu. Myslím, že mi zpěv pomáhá uvolnit se a naladit na muziku.

Jitka: Patří asi ke školce. Pocházím z muzikantské rodiny, můj tatínek zpíval s big bandem a výborně. Moje máma je taky muzikální a já i brácha to máme po nich.

Na Moravě, kde jsem vyrůstala, se často pořádaly večírky, kde vždy hrála muzika. Naši často tančili a mladší brácha je taky pohybově nadaný. Jsme věkově čtyři roky od sebe a chodili jsme spolu do klubu, kde se dobře hrálo. A já si tam nejlíp zatančila s bráchou. Což bylo v té době dost absurdní.

Jitka: Hodně to prožívá. Když nebylo hlídání, byla na tréninku s námi, tudíž zná moje choreografie. Umí třeba perfektně sambu, takže mi říká Mami, to musíš takhle! Je pohybově nadaná a moc ráda tančí.

Marek: Jasně, učím páry, děti, dospělé i samotné ženy.

Marek: Ano. O to je velký zájem.

Jitka: Je znát, že Marek umí učit. Na mě šel dobře. Nezprotivil mi tanec. Kdyby mi řekl, ať půl hodiny dělám dokola pořád jeden krok, to bych asi snášela hůř. Ale on mi postupně přidával a nechal mi tam tu radost.

Jitka: Vůbec to neřeším. Jsme kamarádi. To není tak, že on se předvádí a já jsem žák. On mě cítí. Mohl by mě otočit mnohem víc, a to on umí, ale já bych upadla. Marek koriguje svoji sílu, přizpůsobuje se mi.

Marek: To bychom pak museli volit nějaké jiné, odtažité figury.

Jitka: A já bych se asi mnohem míň smála.

Marek: To nevím. Budeme asi chodit do baru.

Jitka: Mně tancování přineslo do života novou radost a děkuju za to. Je to skvělé, že se cítím ve svém těle zase hodně žensky. Tady je to legitimní a můžu. Mám úplně nový prožitek těla, rovnají se mi orgány, svaly i mysl.

Marek: Z čeho by hubla? Však je hubená až až!

Jitka: Já se zcukla. Smrskla, jestli mi rozumíte. Svaly mi udělaly menší tělo. V pase, prostě všude. Hubnout nemůžu, to bych neměla sílu. K pozdní snídani si teď klidně dám kachnu. Mohu si to dovolit. Spálím toho hodně, takže mám pořád hlad.

Chodím spát brzo, dodržuju režim. A to je u mě zásadní životní změna. Jsem totiž ze své podstaty trochu líná. Ale když vím, že musím, že budu někde ukazovat výsledek úsilí, je to bič, který nad sebou potřebuju. Bez něj jsem kavárenský povaleč. Takže já všem doporučuju tanec!