Článek
„Hraju pořád o vztazích a marně čekám, že mě třeba někdo posadí do helikoptéry,“ stěžuje si žertem Jitka Schneiderová, kterou teď vídáme v ústřední roli seriálu Ententýky. Její Ute se ve vztazích potápí a zase vynořuje - režiséři vědí, že tohle půvabné devětatřicetileté herečce moc dobře jde.
Adrenalin ve vztazích
Vztahovou roli má i v připravovaném pokračování legendární Sanitky: místo toho, aby v akčních scénách zachraňovala za dramatických situací lidské životy, hraje magistrátní úřednici, jejímž jediným adrenalinem je turbulentní vztah se šéfem záchranné služby v podání Jiřího Dvořáka. „Byla jsem nadšená, když jsem se dozvěděla, že spolu budeme hrát. Znám ho z Brna, byl tam tehdy hvězda, ke které jsme my, studenti, vzhlíželi,“ říká Jitka a prozradí, že od něho v seriálu nakonec dostane košem kvůli Dáše Havlové-Veškrnové.
S Filipem Blažkem mají v seriálu Ententýky syna, jeho ale odloudila jiná, mladší.
Do Ententýky vstoupila až na poslední chvíli: „Měla jsem v té době nabídky na jiný seriál, ale nakonec jsem dala přednost tomuhle, scénář byl zábavný. Bavilo mě to už číst, to je vždycky dobré znamení.“
Na postavě svobodné matky a samoživitelky Ute se jí líbilo, že je tak trochu outsider, který má trable s láskou, ale zároveň se umí radovat ze života a snaží se být oporou svým kamarádkám.
„Ententýky rozhodně nejsou Sex ve městě po česku, jak se občas psalo,“ upozorňuje herečka. „Jsou tam kamarádky, které drží při sobě, jedna z nich - moje postava novinářky - to komentuje, ale tím veškerá podobnost končí.“
Její postava načapala svého partnera a otce svého dítěte se sekretářkou a nedokázala mu odpustit. „Nevěru bych dokázala odpustit, zapomenout asi ne,“ říká Jitka a dodává, že sama se ve vztazích nenechá vláčet. O svých vztazích se však bavit nechce: „O soukromí do novin mluvit nebudu, nezlobte se.“
Jitčina dcera Sofie Anna se s tatínkem Davidem Švehlíkem účastnila charitativní akce UNICEF Pečení pro děti.
I když s manželem Davidem Švehlíkem spolu nežijí, rozvedeni nejsou a společně vychovávají dceru Sofii Annu, která teď nastoupila do první třídy. Není divu, že se u ní projevují múzické sklony, vždyť táta, máma i děda Alois Švehlík jsou herci. Dalším hercem v rodině je Martin Pechlát, který má za ženu sestru Davida Švehlíka. „Asi zájmu o tuhle oblast neunikne,“ myslí si Jitka o budoucím zaměření dcery. „Chceme však, aby měla normální život mimo naši profesi a studovala.“
„Život bez mateřství si nedovedu představit,“ říká Jitka a zároveň dodává, že respektuje, že pro některé ženy to nemusí být priorita. „Netroufla bych si pouštět svoje emoce do života jiných lidí. Je to každého věc. Já jsem dítě vždycky chtěla a nijak bych se nebránila ani druhému mateřství,“ pokračuje přímočaře.
„Na kariéru nejsem upnutá, ale samozřejmě mám radost, když se něco podaří, když mám hezkou práci,“ odpovídá na otázku, zda nemá obavy, že by druhá mateřská přerušila dobře rozjetou kariéru. „Teď jsem měla dobré období, ale nechám to plynout. Vím, že to tak stejně nebude pořád. Měla jsem i mrtvé období, kdy převládal stereotyp. Nebylo mi to jedno, ale říkala jsem si, že se nic neděje, že ten čas využiji jinak.“
Jitka Schneiderová v nádherné róbě zářila na karlovarském filmovém festivalu
Do Prahy za láskou
Jitka Schneiderová se narodila ve Znojmě a rodný kraj jí zůstal v srdci. „Morava je pro mě důležitá energií, kterou jsem dostala v naší rodině. Jsme velká rodina, která drží spolu, kde se pije dobré víno, dobře jí a hodně zpívá.“
Až do maturity měla za to, že půjde ve šlépějích maminky učitelky, a vystudovala střední pedagogickou školu. O tom, že se stala herečkou, vlastně rozhodlo to, že na JAMU byly zkoušky dřív než na pedagogickou fakultu. Zkusila to, a když jí k jejímu velkému překvapení napsali, že je přijatá, už na další přijímačky nešla.
Na brněnské JAMU studovala muzikál, ve třetím ročníku však přestoupila na pražskou DAMU na činohru, které se chtěla věnovat daleko víc. „Hlavně jsem šla do Prahy za láskou,“ dodává se smíchem. Na otázku, jak láska dopadla, má lakonickou odpověď: „Dobře. Oba jsme ve svých životech spokojení.“
V připravovaném seriálu Sanitka 2 jako magistrátní úřednice Leona zažije adrenalin ve vztazích i v soudní síni.
K muzikálu ji to od té doby netáhlo: „Je to hrozně těžký obor, musela bych znovu začít s hodinami zpěvu a tance. U nás se má za to, že stačí dobře vypadat, postavit se a zpívat. S hraním a tancem to už je horší.“
Po škole nastoupila do angažmá do pražského divadla Rokoko, ale necítila se tam ve své kůži. „Přitom jsem zkoušela s Mirkem Dlouhým Nabokova, vždycky mi vyčítal, proč jsem tam nezůstala. Pak jsme si už nikdy spolu na divadle nezahráli, takže jsem si to potom vyčítala i já.
Když přišla nabídka z Ypsilonky, neváhala, i když tam vstupovala s obavami: „Byla tam jedna hvězda vedle druhé, měla jsem velkou trému. Bála jsem se, že strávit humor mužských kolegů nebude pro nováčka, jako jsem byla já, snadné, ale rychle jsem tam zapadla. Byli senzační.“
Před devíti lety z Ypsilonky odešla na volnou nohu. Důvod? „Potřebovala jsem změnu. Zkusit něco nového,“ vysvětluje. „Nebylo to snadné. Měla jsem dojem, že odcházím od rodiny. Byli jsme spolu denně.“
V komedii Muži odcházejí, ženy přežijí hraje politoložku, jejího zrádného milence Vojta Kotek.
Manželství není na pořadu dne
V té době začala hrát ve filmu: v roce 2000 na sebe upozornila v hlavní ženské roli kultovního Ondříčkova filmu Samotáři, oblibu jí přinesly i seriály Pojišťovna štěstí, Letiště a Přešlapy.
Několikrát se objevila na Letních shakespearovských slavnostech, letos v létě ji mohli diváci vidět na Letní scéně Vyšehrad ve hře Muži odcházejí, ženy přežijí. „Je to o tom, že muži i ženy mají ve vztazích své bolesti,“ říká o úspěšné britské komedii. „Občas to vypadá, že ženy víc trpí, ale ono to tak není.“
Za nejdůležitější vlastnost u mužů považuje stabilitu: „Aby byl sám sebou a zůstal takový. A taky smysl pro humor.“ Je těžké takového muže najít? „Je, ale existují,“ odpovídá se smíchem. Zároveň si nemyslí, že si muži a ženy mohou někdy skutečně porozumět. „Je to iluze, která musí padnout, ale o to důležitější je vzájemný respekt.“ Je iluzí i šťastné manželství? „Věřím, že manželství může být šťastné a může fungovat. V mém životě to jen teď není na pořadu dne,“ odpovídá vyhýbavě. „Moje generace v tom tápe. Ženy už nejsou závislé na mužích, mnohdy živí ženy muže, chlapi jsou stresovaní, že málo vydělávají, že přijdou o práci, každý má plno starostí sám se sebou.“
V seriálu Přešlapy jí poplete hlavu milionář v podání Pavla Řezníčka a její manželství přijde vniveč.
Zbavovat se iluzí považuje za nadmíru užitečnou věc. „Překážejí vám vidět, jak život opravdu funguje. Třeba iluze o tom, že je život spravedlivý. Není. A já už nežiju v iluzi, že když se děje evidentní křivda, tak se určitě všichni postaví proti.
Proto mám respekt ke každému, kdo má odvahu, i když to může pro někoho být kontroverzní a nepříjemné. Baví mě nápady umělecké skupiny Ztohoven, která originálně poukazuje na to, co špatného se děje ve společnosti a našem systému. Kdo jiný by měl těm sebestředným mocipánům nastavovat zrcadlo než umělci? Proč se všichni diví? Vždycky to tak bylo.“
Sama se například připojila k protestu proti zastavení projektu Kaplického knihovny. „To mi leží v žaludku dodnes. Když si vzpomenu na ty nevzdělané řeči tehdejších představitelů Prahy v čele s Pavlem Bémem, je mi ještě teď zle. Po tom, čeho jsem byla svědkem na půdě pražského magistrátu, mě přešla chuť na jakékoli podobné apely na lidi, kteří by měli sloužit veřejnosti a snažit se něco smysluplného vybudovat.“
Posvítila si na cestu
Nejčastěji hraje Jitka své vrstevnice, ostatně její životní dilemata jsou podobná těm, před kterými stojí mnoho současných třicátnic.
„Když to srovnám s tím, jak žila generace mojí maminky, rozdíl je daný možnostmi, které v životě měly ony a které máme my. A ty jsou nesrovnatelné,“ uvažuje. „Je bezvadné zkusit si všechno, o čem si myslíte, že na to máte. I za cenu, že si nabijete. Nese to ale i nebezpečí, že těch možností je tolik, že se nedokážeme rozhodnout, na co dáme důraz, co má být na té mé cestě nejdůležitější. A když si to řeknu, tak tu cestu udržet. Že se za týden nepustím po jiné a příští po úplně opačné. Je-li někomu dvaadvacet let, ať přeskakuje, kam se mu líbí, já bych to dělala taky, ale v určitém věku by měl člověk už vědět, kam směřuje.“ V odpovědi na otázku, zda našla svoji životní cestu, se nechce pouštět do podrobností: „Posvítila jsem si na ni,“ odpovídá s úsměvem.
Za velký přínos v hledání a nalézání životního směřování považuje cestování. „Kdo může, měl by aspoň jednou ročně někam vypadnout,“ radí. „Aby viděl, jak lidé jinde žijí, zda to je lepší, kultivovanější, nebo naopak horší. A zamyslet se nad tím. Nejhorší je myslet si, že všechno vím nejlíp, a na všechno nadávat. Já myslím, že si tady žijeme hodně nadstandardně a měli bychom k tomu přistupovat s větší pokorou.“
Zároveň připouští, že pro sebe považuje paradoxně za nejinspirativnější období, kdy se na nějaký čas uzavřela do sebe a seděla doma: „Je ale fakt, že když se člověk potřebuje někam posunout, nemusí kvůli tomu nikam daleko jezdit. Indie vám klid v duši nezaručí.“
