Jitka Kostková: Jako matematik máte práci téměř jistou

V písmenkách, obrázcích, pak již ve věcech, symbolech, které vám nejsem ani schopná laicky popsat. Všechno si předem v hlavě opísmenkuji, až poté s tím pracuji...

Podobně jako v jiných technických oborech ovšem moje bádání nespočívá v tom, že bych si sedla ke stolu, osm hodin cosi sepisovala, pak šla domů, vypnula hlavu. Naopak.

Každému vědci se stává, že se takzvaně zasekne. Má nashromážděná zjištění, data, údaje, jenže neví, co si s nimi počít. Nad řešením pak přemýšlí všude, kde to jde. V metru, při snídani, na skále, kterou leze.

Snažím se nápad tam nahoře v hlavě udržet, dokud neslezu na zem. A tahle fáze hledání řešení může trvat i poměrně dlouho. Ukončí ji zpravidla nápad, který k vám dorazí kdykoli. Je-li třeba noc, sednete si ke stolu a pracujete, aby vám nezmizel.

Chcete to lidsky?

Řekněme, že sledujete vodu. Ve vodě je překážka a za ní se tvoří víry. Proudění vody můžete v každém bodě popsat rychlostí a směrem. Tím získáte takzvaná vektorová pole. V těchto datech pak chcete hledat zajímavé vzory, například zmiňované víry.

Nechcete přitom sledovat jen víry kulaté, ale chcete mít podchycené i jiné: větší, menší, do elipsy. Potřebujete, aby se ve vaší metodě zachytily všechny: bez ohledu na to, jak jsou velké, sešlápnuté, orientované... Vymýšlím tedy popis víru tak, aby byl pořád stejný pro všechny možné varianty.

K mnoha věcem. Ale přiblížím vám to na karoserii auta. Kolem něj zase proudí vzduch. Může za ním vytvářet víry, jež mohou být nežádoucí. Mimo jiné zpomalují jeho jízdu.

V budoucnu by proto můj výzkum mohl pomoci návrhářům karoserií, inženýrům, podobné víry eliminovat. Úpravou karoserie by pak zvýšili rychlost aut a snížili jejich spotřebu. Takhle jsem svůj současný projekt vysvětlovala i v soutěži o Cenu Josepha Fouriera.

Ne, mě to ani nenapadlo. S tím, že se mám přihlásit, za mnou přišel můj školitel, profesor Jan Flusser. Odhadl, že mám šanci na úspěch. Poslala jsem pak všechny podklady, které Francouzi chtěli, včetně životopisu, publikovaných článků.

Porota z přihlášených projektů vybrala ty nejlepší do finále, v němž následovala online prezentace a na jejím základě určili vítěze, letos spíš vítězky.

Jednou ze stěžejních podmínek vědeckého bádání v mém oboru je znalost angličtiny. Takže jsem mluvila anglicky. Všechny naše výsledky se v angličtině také publikují. Potřebujete ji ke všemu. Třeba k tomu, abyste ten svůj nápad protlačila do dobrého odborného časopisu. To jsou již zmíněné články, které se vám pak započítávají do vědeckého profilu.

V našem oboru platí, že musíte nejen na „něco přijít“, ale také to „něco prodat“ tak, aby tomu další lidé, kolegové v oboru, rozuměli. S tímhle vším vám jako studentovi, studentce může pomoci školitel, pedagog. Já jsem měla štěstí, že jsem na takového narazila...

A v případě Fourierovy ceny jsem mohla ještě přednášku ve finále vést ve francouzštině, ale tu neovládám.

Mně hlavně přišla vtipná skutečnost, že já, matematička, vyhraju soutěž v počítačových vědách. Vlastně mě tohle zjištění zprvu hodně pobavilo.

Směju, to je pravda. Umím ocenit dobrý vtip. Tady mě ale spíše pobavilo, že jsem vlastně „vyfoukla“ cenu informatikům, se kterými trochu soutěžíme. Pro lidi mimo tahle odvětví to asi nebude velký rozdíl, ale my se mezi sebou trochu rozlišujeme, ač naše obory mají hodně společného.

Jsem zvyklá pohybovat se a přemýšlet ve spojitém světě, kdežto informatici si svět dělí na menší přihrádky - pixely, nuly a jedničky a tak dále.

Vybavím si ten o Ježibabě a Sněhurce. Znáte ho?

Ježibaba a Sněhurka spolu chodí na střední. Po maturitě jde každá studovat jinam. Ježibaba nastoupí na Matfyz a Sněhurka na ekonomku. Po roce se potkají a Ježibaba se Sněhurky ptá: Tak co, Sněhurko, jsi na ekonomce ta nejkrásnější? Ona jí odpoví: Ne, ale jsem tam ta nejchytřejší. A co ty, Ježibabo, jsi na matematice ta nejchytřejší? Ona odpoví: Ne, ale jsem ta nejkrásnější.

Ne. Přijde mi to vtipné.

Přibývá. Jak jsem říkala, sama nemám vystudované počítačové vědy, ale aplikovanou matematiku na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) na ČVUT.

Když jsem nastupovala do oboru já, byly jsme v ročníku tak dvě. A jelikož na fakultě taky učím, sleduji, jak žen přibývá. Konkrétně v mém oboru byl v loňském druháku poměr mezi ženami a muži tak padesát na padesát. Na celé FJFI studovala v roce 2018 již téměř třetina žen.

Dobrá otázka, na niž je těžké odpovědět. Myslím si spíš, že to souvisí s trhem práce, kde je obecně velký zájem o absolventy technických oborů. Mají téměř zajištěnou práci. Uvažujete-li tedy kolem maturity nad tím, co dál, jsou jakousi jistotou pro budoucnost. A možná holky s talentem na matematiku nyní více nad tímhle uvažují.

Chcete-li k tomu vydělávat velké peníze, i to vám technické směry často nabídnou. V případě matematiky můžete jít po promoci mimo jiné do bank nebo jiných finančních institucí, jež vám je skutečně dají.

Nemýlíte. Ale i ta akademie mě uživí poměrně slušně. Nijak nestrádám, i když je má mzda v porovnání se soukromým sektorem jinde. Čímž si na nic nestěžuju, vědu jsem si vybrala sama a ráda...

A proč jsem šla na matematiku? Během gymnázia v Kroměříži jsem zjistila, že mi technické vědy nedělají problémy. Přišlo mi logické se na ně při vysokoškolském studiu zaměřit.

Vtipné je, že já jsem původně nešla ani na tu matematiku, zajímala mě fyzika. Jenže pak mě přestala bavit, a když jsme později na vysoké dostali skvělého učitele matematiky, bylo rozhodnuto.

Aplikované matematicko-stochastické metody. Jde o jakýsi meziobor s větším důrazem na praxi, na inženýrství, přírodovědu. Zaměřila jsem se na něj od třeťáku. Naše fakulta má totiž tu výhodu, že dva roky na ní studujete jakýsi základ. Až pak si vybíráte své zaměření.

U nás doma se říká, že jsem po dědovi, kterého jsem nepoznala, protože brzy umřel. Byl členem vědecko-technické společnosti. Možná to tak je.

Ostatně se říkává, že geny skáčou přes generaci. Jsem tedy asi po dědečkovi. Moje máma učí v mateřské školce, takže si všichni kolem mě mysleli, že budu jednou taky pracovat s dětmi, že budu učitelka. Což mě sice bavilo, ale nedokázala jsem si to jako celoživotní povolání představit.

Učím již několik let na domovské FJFI a moc ráda. I na doktorát jsem šla proto, že mě právě učení bavilo, což jsem si vyzkoušela již v magisterském studiu. Chtěla bych v tom pokračovat i po ukončení studií v rámci PhD. Doktorát mám obhajovat koncem roku.

Jsem zaměstnankyní Akademie věd, takže nemůžu být ještě na fakultě jaksi plnohodnotně. Získám-li doktorát, zůstanu na akademii, kde jsem zaměstnaná v rámci grantu. Jistotu mám díky němu ještě na dva roky. Pak se budu snažit dostat do jiného.

V naší branži to takhle funguje. Je to velmi konkurenční prostředí. Nutí vás stále něco vymýšlet, snažit se. Žádnou jistotu plného úvazku nemáte. Jakmile nemáte grant, nápady, nebádáte, nedostanete peníze.

Záleží na situaci, v níž rozhoduje víc věcí. Jako student musíte mít také štěstí na pedagogy, školitele, spolupracovníky. Právě oni vás posouvají připomínkami, podněty dál. Technické vědy jsou v lecčems o vaší osobní pokoře.

Už jsem zmínila ten grantový systém. Konkrétní projekt dostane na své jméno sice jeden člověk, ale aby měl výsledky, musí si vhodně zvolit kolegy, aby grant úspěšně dokončil. Systém je takto nastavený celosvětově. Jednotlivá pracoviště mezi sebou často soutěží, jindy úzce spolupracují.

Ve sklepě, kde zpívám s jednou kapelou. Zpěvu se ostatně věnuju odmala, čtyři roky jsem chodila na sólový zpěv, zpívala jsem ve školním sboru. A teď jsem se s touhle zálibou přesunula za kluky do sklepa.

Oslovili mě s tím, že je nebaví hrát jen v mužské sestavě. Repertoárem se snažíme vyhovět hudebnímu vkusu všech, kdo přijdou na zkoušku. Třeba já mám ráda tvrdší formu muziky a vedle zpěvu ráda hraju i na elektrickou kytaru.

Střídám to. S lezením jsem začala před šesti lety v halách, na klasických boulderech, k nimž mě přivedl bývalý přítel. V posledních dvou třech letech je za hezkého počasí občas střídám s ferratami. Jezdívám za nimi hlavně do Děčína, kde si každý může vybrat obtížnost, která mu sedí.

Máte prostě dvě karabiny, kterými se - jak postupujete - připoutáváte k lanu. Jste zodpovědná za svou bezpečnost. I když já i na ty ferraty jezdívám raději s někým. Je to větší sranda.

A to jsem ještě nemluvila o zálibě tvořit cokoli vlastníma rukama, mimo jiné ráda háčkuju. Naopak se nevěnuju zálibám, které jsou dnes považovány za „tradiční“. Plavání, cyklistika, lyže mě nějak minuly.

Ale abych vás úplně nemystifikovala, díky kolegům jsem objevila kouzlo běžek. Jezdíváme totiž pravidelně na týdenní zimní školu na Mariánskou u Jáchymova. Přes den jezdíme na lyžích, večer máme přednášky, kde si říkáme, co kdo dělal, na čem pracuje. Akce je sice nepovinná, ale účast na ní je značná. Naše oddělení drží hodně pospolu.

(dlouho přemýšlí) Já ani nevím, jak nyní vypadají maturitní otázky... Nejsem si ani jistá, zda maturitu z matematiky každý potřebuje. Musí kadeřnice vědět, co je integrál?

Přeskočím-li ke gymnazistům - i z mé třídy šla většina na humanitní obory, snad polovina skončila na právech. Je tedy otázka, k čemu by i oni potřebovali maturitu z matematiky. Ovlivnila by je při výběru jejich budoucího povolání? Pomohla by jim nějak v životě? Na tyhle otázky odpovědi neznám, proto nemohu jednoznačně na vaši otázku odpovědět.

To bych taky ráda věděla. Budu-li chtít ve vědě zůstat, budu muset vyjet na zkušenou do zahraničí. Jen ta Francie, kde jsem díky vítězství ve Fourierově ceně získala měsíční stáž dle výběru, stačit nebude. A jelikož jsem ráda doma, tohle pro mě opravdu bude výzva.

Hledáme teď se školitelem francouzské pracoviště, kde dělají podobné věci jako my v Praze. Jisté je, že bych se chtěla do Česka vrátit. Mám tady svůj život, který mám ráda, a nechci ho zahodit. Domov je jen jeden.