Jitka Juliet Navrátilová našla pomoc u šamanů v Amazonii

Jako malá chtěla být dobrodruhem, v pubertě pak vojákem. Teď je osmatřicetiletá rodačka z Přerova spisovatelkou a průvodkyní po Londýně, kde už sedmnáct let žije.

Uspěchaným životním stylem bez odpočinku, stresem při studiu anglické historie a pak i ve vztahu. Tělo to prostě už nedávalo a vyslalo poslední varovný signál, který se projevil v krevních testech.

Několik let jsem byla oslabená revmatoidní artritidou, kterou jsem úspěšně ignorovala. Když mi pak propukl lupus, což je tvorba protilátek, které ničí zdravé buňky, už jsem se tomu problému vyhýbat nemohla.

Začalo to dramaticky, panickým záchvatem v londýnském vězení, kde jsem tehdy pracovala. Předtím jsem byla také au-pairkou, recepční v hotelu, několik let v cestovce, pak realitní makléřkou a přitom jsem studovala. Kolegové mě odnesli do vězeňské cely, kde mě taky radši zamkli, aby mě vězni neobtěžovali.

Vzpomínám si, jak tam ležím a vězni se na mě chodí dívat okýnkem z chodby. V nemocnici pak krevní testy ukázaly, že mi propukl lupus. Odešla jsem z práce, trochu se dala dohromady, dodělala zkoušky a začala novou kariéru průvodkyně.

Točení hlavy, pocity nevolnosti, bolesti hlavy a kloubů a hlavně neúnosný pocit vyčerpání byly dennodenní jevy. Měla jsem pocit, že mi někdo přehodil přes hlavu deku. Tu jsem cítila několik let.

Což o to, odvahu mám vždycky. Ta mi byla dána do vínku. Úplně logicky se to ale vysvětlit nedá. Cítila jsem to prostě silně v srdci. A nejen v srdci, ale i v těle. Mé nitro mi říkalo, že jestli začnu brát imunosupresanty, neskončí to dobře.

Věděla jsem o tamní šamanské tradici. Také o jejich psychedelické medicíně, ke které jsem neměla odvahu kvůli strachu ze ztráty kontroly, již může navodit. Pak mi šlo doslova o život, tak jsem to už neřešila a byla jsem připravená podstoupit téměř cokoliv. A taky podstoupila. Mé srdce mě koneckonců navádělo.

V Amazonii jsem se poprvé setkala s medicínou psychedelické ayahuasky a tabáku, který se tam pokládá za medicínu medicín. Je to síla, která se jen těžko popisuje. A tato síla, když se jí člověk odevzdá a nebojuje s ní, dá možnost vyléčení i na těch nejhlubších úrovních.

Ayahuasce se říká liána duše, ale také liána smrti. Na smrt se tu nahlíží jako na učitelku, ne na nepřítele. A může se jednat o smrt na rozličných úrovních existence, které dají zrod novým hodnotám a osvobození se od omezení a závislostí. Kromě ceremonií s medicínou lze zvolit i dietu, kdy se medicína požívá každý den. A já podstoupila tu tabákovou.

Týden jsem sama seděla bez jídla a mluvení v chatce v džungli a pila tabákový lektvar, který mi tam tabákový šaman každý den nosil. Z toho jsem většinu času zvracela nebo čekala na zvracení, nespala kvůli síle nikotinu v tomto typu tabákového listu a bojovala se svými démony.

Byl to ten nejhroznější a zároveň nejúžasnější týden mého života. Ke konci se mi podařilo dostávat do tak božských a blažených stavů, že mi to navždy změnilo život. A šla bych do toho znovu.

Vstoupit sama do Amazonie není nutné, ale velká změna nutná je. Vždyť tělo se symptomy nemoci snaží dovolat pozornosti. Aby poukázalo na to, že dosavadní způsob života nám nesvědčí.

Anebo bublá pod pokličkou staré zranění, které je třeba řešit. Cesta přes půlku světa ovšem není třeba. Ale já jsem dobrodruh.

Byla jsem všestranná. Ráda jsem něco stavěla, pořád o něčem přemýšlela a často jsem si hrála s bratrem, který mi půjčoval autíčka a já jemu zase panenky. Občas jsem se dostala do rvačky, jako starší sestra jsem musela hájit svého mladšího, útlocitného bratra. Ale také jsem byla hodná a nápomocná.

Před lety jsem potkala svou vychovatelku z jeslí. Vyprávěla mi, jak jsem jim pomáhala starat se a oblékat děti. To mi byly asi tři roky.

O tom, že budu dobrodruh a parašutista. Když jsem byla trochu větší a uměla číst, ráda jsem listovala v atlasech a snila o tom, že procestuji svět. Kamarádky si hrály na maminky, já si představovala, jak budu babičkou. Chtěla jsem se stát moudrou ženou, jež bude léčit slovy i dotekem a inspiruje svět.

Asi jsem to měla z pohádek, kde mými hrdinkami byly sudičky, víly, babky kořenářky a kněžky. Proto jsem se už od počátku na své duchovní cestě věnovala ženské spiritualitě.

Maminka byla zdravotní sestra a tatínek voják z povolání. Jsem rodičům vděčná za řád, který mi od začátku vnesli do života. Odmala jsem musela dělat domácí práce jako uklízení a žehlení, čímž jsem si vytvořila pracovní morálku a vážila si kapesného, které jsem si vydělala.

Tatínek je chodící dějepisná encyklopedie, a když jsme chtěli čokoládu, museli jsme zodpovědět nějaké historické otázky, což byla zábava a zažehla ve mně vášeň pro historii.

Na rodičích jsem vždy nejvíce oceňovala jejich spolehlivost. Svět kolem byl nejistý, ale na ně bylo vždy spolehnutí. Bohužel však byli produktem tehdejší doby a výchovy, moc mentální podpory jsem od nich tedy nedostala. Kritizování a shazování jsou typické rysy české výchovy, které se dědí z generace na generaci.

Češi nemají dostatek úcty sami k sobě ani vnitřní sebevědomí. To vše kvůli dějinám, v nichž jsme jako národ byli znevažováni po stovky let.

Zajímala mě historie a psychologie, ale na základce jsem to neřešila a šla tak nějak s proudem. Ten mě donesl na management obchodu.

Po maturitě s ekonomicko-bankovnickým zaměřením jsem o studiu humanitních věd mohla opravdu jenom snít. Navíc jsem během puberty prošla velkou změnou a chtěla se stát vojákem. Chovala jsem se jako kluk. Na vojenskou akademii mě naštěstí kvůli skolióze nevzali.

Po státnicích z němčiny jsem se tedy rozhodla pro jiný typ univerzity. Univerzitu života. Na tu jsem nastoupila s dvěma kufry a jízdenkou do Berlína. Skutečnou univerzitu, antropologii na Goldsmiths, University of London, jsem začala studovat mnohem později.

Pouze jednu věc – zdokonalit se v němčině. Věděla jsem, že je to pouze přestupní stanice, protože jsem chtěla žít v Anglii. Srdce mě tam lákalo už odmalička.

Když jsem z trajektu poprvé spatřila bílé útesy jižní Anglie, srdce mi tlouklo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. A když jsem stanula na anglické půdě, cítila jsem úlevu provázenou uspokojivým pocitem – konečně jsem doma. A tak jsem se tam začala zabydlovat. Stala jsem se Londýňankou.

Jsou ze všech možných společenských, ekonomických a akademických vrstev. Od bývalého předsedy vlády Polska nebo majitele Lidl supermarketu přes německé aristokraty po rakouské prodavačky a středoškoláky. Také se občas najde nějaký ten bohatý Texasan, který jako by vypadl ze seriálu Dallas, nebo vyšňořená Kaliforňanka, která si myslí, že pařížskou Eiffelovku lze vidět z londýnského mrakodrapu.

Je to neuvěřitelná zábava setkávat se s tak rozličnými lidmi, oceňuji práci s těmi prodavačkami stejně jako s těmi, kteří svými rozhodnutími hýbou Evropou. Beru je všechny jako sobě rovné a vtipkuji se všemi úplně stejně, k překvapení těch, kteří mi VIP klienty předávají. V tom tkví můj úspěch. Ve smyslu pro humor a šarmu.

Londýn mě z něčeho přece jen vyléčil. V České republice jsem během dospívání narážela na omezení typu kritizování, obviňování, manipulování, pomluv a závisti, takže pobyt v Londýně byl, jako když se ptáčkovi otevře klec. Tam jsem vylétla, splnila si sny a ambice bez překážek, které mi stály v cestě v Česku. Už jen to bylo léčivé.

Ale každá mince má dvě strany. V Londýně jsem onemocněla, protože je to úspěšné město, které si bere daň v energii svých obyvatel. A já zaplatila skoro veškerou svou energií. Londýn však není úplně vinen, mé onemocnění mělo zárodek už v dětství.

Tyto rysy nejsou jen české, ale všeobecně lidí, kteří ztratili úctu k sobě a kontakt s tím, kdo jsou. Což se odráží v tom, jak se chovají ke svému okolí, ačkoliv jsem doufala, že se to za těch dvacet let v Česku trochu změnilo.

Já jsem si také s sebou vlekla ranec s problémy plynoucími z těchto omezení. Až nemoc mě donutila se do rance pořádně podívat. A v něm jsem našla Oběť. Jen oběti se nechají manipulovat, neodpouštějí, jsou líné a pomlouvají. Všichni máme vnitřní volbu přestat být oběťmi a vyměnit obsah rance za sebeúctu, sebelásku, sebesoucit a odpuštění.

Společnost, která nemá úctu sama k sobě, sráží dospívající, nectí své starší a jejíž dospělí se chovají jako nezodpovědné děti, tato společnost míří k degeneraci a zániku.

Srdce mi říká, že potřebujeme přechodové rituály, ve kterých podpoříme mladé, uvítáme je do zodpovědné dospělosti a svým starším dáme kvalitní podmínky pro jejich stáří. Oni jsou ti, na jejichž ramenou stojíme. Když nemají podporu oni, pak ani my a naše děti.

O klidném životě. Příběh, který ve své knize popisuji, se odehrál před pěti lety. Ale tím pro mě proces léčení a duchovního probuzení rozhodně neskončil. Posledních pět let jsem žila v mezidobí, kdy starý život už dávno skončil, ale nový ještě nezačal. Byla to mohutná transformace, která mi převrátila život vzhůru nohama. Nemoc byla jen špičkou ledovce.

O tom bude má druhá kniha, více zaměřená na život v Londýně, integraci toho, co jsem se naučila v Latinské Americe, a zážitky, které se těžko popisují. Ale zkusím to. Napsání druhé knihy, stejně jako té první, není ale sen, nýbrž instrukce mého srdce.

Vzhledem k tomu, že až teď začínám nový život, jsem až teď také připravená na nový vztah. A tak sním o muži, jehož emocionální úroveň bude stejně hluboká a jeho myšlenková úroveň stejně vysoká jako ta moje. A s ním chci mít rodinu.

Upřímně řečeno, jméno Jitka se mi nikdy moc nelíbilo. Všichni mi vždy říkávali Jituš. V cizině bylo těžké vysvětlovat, že nemám ráda „Džitka“ a nechat se šéfem v práci oslovovat „Yituš“ mi nepřipadalo vhodné.

Juliet se ve mně narodila před patnácti lety, protože obsahuje většinu písmenek z Jituš. A opravdu jsem se jí stala.

Může se vám hodit na Zboží.cz: