Jitka Ježková: Někdy se vyplatí nechat věci jen plynout

Vůbec nevím, co jsem s těmi hlasivkami tehdy měla. Musela jsem chodit dost dlouho na inhalace a časem se to srovnalo. Myslím, že od té doby jsem na foniatrii nebyla. Žádné problémy už nepřišly.

Moc jsem to neřešila. Byla jsem teprve v prvním ročníku konzervatoře a ve svých čtrnácti letech jsem do budoucnosti ještě tolik nekoukala. Možná právě to mi pomohlo. Někdy se vyplatí nechat věci jen tak plynout, a ony se později vyřeší samy.

Náš spolužák z konzervatoře Michal Jagelka daboval už od dětství a začal nás brát s sebou na Kavčí hory, když se dělaly takzvané sbory, třeba ruch ve školní třídě. Chodili jsme tam v podstatě všichni už v prvním ročníku. Potom si nás začali postupně vyzobávat pro jednotlivé epizodky a časem jsem začala dostávat role.

Tehdy jsem to brala jako studentskou brigádu, byl to pro mě příjemný přivýdělek. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se dabingem mohla jednou živit.

Pokud nepočítám telenovely a podobně, dostala jsem první hlavní roli v áčkovém filmu asi v šestnácti letech, ve snímku Kongo. Ale když to dnes slyším, tak se za to fakt stydím.

Protože je znát, jak je ten hlas mladý a nezkušený. K té postavě se moc nehodí, a ani moje intonace není nejlepší. Byl to sice hollywoodský film, ale pyšná na něj tedy nejsem.

Všichni herci samozřejmě mají nějaké svoje postupy, něco, co dělají vždycky, ale zároveň se snaží každou svoji postavu pojmout specifickým způsobem.

Pro mě tedy není až tak důležité, že mám dabovat třeba Kate Winsletovou, musím se dívat hlavně na to, jak hraje tu konkrétní roli. Ale já už dlouho nedabuju tolik jako dřív.

Snažili jsme se nastavit nějaká pravidla včetně ohodnocení. Například jsme chtěli, aby všichni herci dostávali smlouvu předem, a ne až potom, co odvedli výkon. To by přece mělo být normální, že? I v jiných profesích.

Osobně jsem s tím potíže nikdy neměla, vždycky jsem si honorář vyjednala předem, ale chtěla jsem být s ostatními herci solidární. Považuju to za správné.

Do roku 2014 jsem byla ve studiu denně, prakticky jsem se nezastavila. Dnes je to tak jednou za dva měsíce. Už dávno se tím ale nezabývám.

Jsem hlasem jedné televizní stanice, taky Radiožurnálu, namlouvám spoustu reklam, dokumentů, svým hlasem se tedy živím dál. Dělám, co mě baví, na co můžu být třeba u Radiožurnálu i pyšná, a zároveň jsem za to ohodnocena, jak si představuji.

Tehdy jsme se někteří uchýlili pod agenturu a já v ní zůstala dodnes. Když mi chce někdo nabídnout dabing, není to žádný problém, stačí jeden telefonát do té agentury.

Já musím hlavně číst. Potřebuji si totiž ten literární svět stvořit sama ve svých představách. Nejradši mám pořád klasickou papírovou knížku, i když v poslední době něco čtu jen elektronicky, v telefonu. Dokonce si do něj e-booky stahuji přes aplikaci z knihovny. Ale není to úplně ono.

Například fantasy série Naslouchač Petry Stehlíkové nebo Teorie podivnosti Pavly Horákové, které jsem objevila až díky nabídce namluvit je jako audioknihy. Ty mě doslova nadchly! Z těch nejnovějších se mi líbila například historická detektivka Pojídačka hříchů nebo novela Staré odrůdy německého autora Ewalda Arenze.

Práce na audioknihách mi dělá radost i tím, že je tvůrčí. Přináším do ní něco ze sebe, kdežto v dabingu se musím držet projevu někoho jiného.

Eliška audioknihy vůbec neposlouchá, a ještě ke všemu mnohem víc a raději čte v angličtině než v češtině. Mě to hrozně štve, protože spolu mluvíme a ona přitom používá anglicismy.

Nechci, aby to vyznělo, že moje dítě neumí česky, to bych se musela studem propadnout, ale občas si zkrátka nemůže vzpomenout na české slovo. Což by se jí nestávalo, kdyby víc četla české knížky.

Ano, Eliška často sleduje videa na YouTubu a mám podezření, že u toho zároveň stíhá i povídat si s kamarády na sociálních sítích. Chodí na česko-anglické gymnázium a do školy samozřejmě přečte spoustu knih v češtině i angličtině, ale skoro nic navíc.

Ve srovnání s tím, jak jsem kdysi četla já, je to málo. Takže s tímhle v duchu trochu bojuju, ale nechci jí toho moc zakazovat, protože už se mi to v jejím věku zdá nepřípadné. A stejně to podle mě k ničemu není. Navíc já svojí dceři věřím, je to chytrá a hodná bytost, která si s tím vším určitě nějak poradí.

… to je nejspíš pravda, protože v dabingovém studiu jsem bývala denně.

Z něj jsem měla velkou radost! Konečně mi totiž někdo nabídl postavu, která byla „ženská“!

Navíc s pohnutým životem, kde bylo co hrát. Líbí se mi taky, že seriál je obrazově trochu jiný. Už během natáčení jsem tušila, že bude méně televizní.

Většinou mi zatím bohužel nabízeli postavy, které byly – dejme tomu – víc dívčí, i když ne všechny, samozřejmě. Což mě v mém věku samozřejmě už moc neláká.

Po Novácích jsem si řekla, že už nikdy víc, ale pak jsem u Doktorů z Počátků špatně pochopila, kolik toho celkem bude! (směje se) Myslela jsem, že budeme točit jen dvaatřicet dílů…

Nakonec mám ale na seriál hezké vzpomínky, kolegové byli fajn, ale vstupovat do podobných projektů se mi už moc nechce.

Tyhle typy seriálů se vždy točí v kalupu, všechny zúčastněné stojí ten spěch spoustu sil, od scenáristů po herce, ale na výsledku to pak bohužel není znát tolik, jak by člověk čekal.

Tím nechci dlouhodobé seriály hanit, jen mě taková práce netěší, a tak jsem ji nevyhledávala. Peníze si vydělám i jinde, mám tedy výhodu, že to můžu zvažovat.

Ne, protože většinou mi nabízeli pořád dokola ty samé holky… Vždy jsem na to namítala: Tak mi aspoň napište postavu, která bude něčím jiná, jakou jsem ještě nehrála, aby mě to bavilo a mohla jsem u toho i trochu „tvořit“.

Odmítla jsem od té doby nesčetněkrát, akorát jednou ne. To mě zlákali na komediální seriál, který měl být „něco jako Přátelé“.

Přesně tak. Moje intuice mi napovídala, že do toho nemám jít, v televizi jsem jim vysvětlila, že mě z toho závazku už předem bolí žaludek, ale nechala jsem se přemluvit.

Nakonec jsme s kolegy dělali všechno možné, vymýšleli fóry, přepisovali na place, aby to fungovalo, takže se za svoji práci rozhodně nestydím, ale nestačilo to. Od té doby vím, že mám svůj žaludek poslouchat, a osvědčuje se mi to. Když mi nabídli Chlapa, měla jsem v něm akorát příjemně.

To ne, prostě je to můj nejlepší film. Akorát je škoda, že jsem ho natočila už v sedmnácti.

Ale nebyl to takový hit. Když Báječná léta pod psa občas zahlédnu, mám i po tak dlouhé době dojem, že ten film pořád funguje. Prostě se povedl.

S Lukášem Vaculíkem se mi skvěle hraje, takže jsem se na to moc těšila, a lákalo mě i to, že moje postava se proti prvnímu dílu dost změnila.

Tehdy to byla jen zdrchaná mladá ženská, která neví, co s dítětem, co se sebou a kterého chlapa si vybrat. Kdežto v druhém byla energická, drzá, sexy – a to mě bavilo.

Bylo mi tuším sedmatřicet, dabing už jsem nedělala tolik jako dřív, skončilo natáčení Doktorů z Počátků a já jsem se začala sama sebe ptát, jestli jsem vůbec už ukázala, že jsem dobrá herečka a co všechno umím.

Rozhodně schůdnější než natáčení, protože tam je herec závislý jenom na tom, co mu kdo nabídne. Vybrala jsem si tedy parťáka, Ondřeje Kavana, našli jsme spolu hru, Midsummer od současného skotského dramatika, a Ondra přivedl skvělého režiséra Lukáše Pečenku, se kterým jsem od té doby spolupracovala ještě několikrát.

Sehnala jsem nějaké peníze a udělali jsme si před sedmi lety v Divadle v Řeznické inscenaci, kterou jsme s úspěchem hráli tři roky. Pro nás dva s Ondrou to byla velká herecká příležitost.

Tohle představení mě taky utvrdilo, že jsem se vydala dobrým směrem, protože dřív mě nikdy nebavilo zkoušet. Nejradši jsem nastoupila do už hotového představení jako záskok.

S Midsummerem se ukázalo, že mě proces vzniku představení může opravdu bavit. Zjistila jsem taky, že se sice ještě mám co učit, ale že se pořád ještě můžu učit! Potom začaly přicházet další příležitosti i v jiných divadlech.

Myslím, že moje herecké sebevědomí se mi díky jevišti hodně usadilo.

Teď je všechno, jak má být. Hlavně aby to vydrželo!