Jitka Hosprová: Violu z ruky nepouštím

Čerstvá čtyřicátnice jako malá nosívala kytičky slavným hudebníkům - Václavu Hudečkovi, Luboši Brabcovi a Josefu Sukovi. Doma má schovanou i fotku s Felixem Slováčkem. Dnes s nimi pravidelně hrává. Vedle humoru vás na první pohled zaujme její krása, dokonalá postava.

Zelenooká blondýna k tomu říká: „Vypadat dobře je pro interpreta téměř nutností. Já, violistka, musím mít navíc pevná záda a ruce, abych fyzicky koncert zvládala. Chodím proto jednou dvakrát týdně do posilovny. V hotelích na cestách dělám kliky, sedy, lehy.“

Viola déle hoří.

Z hlediska polohy jsou housle sopránový nástroj a viola altový. Viola je také celkově větší, má silnější, jinak laděné struny. Stačí?

Na trénink ji používal už Niccolo Paganini, který si speciální rukavičku nasazoval při přejezdech kočáry mezi koncerty kvůli tomu, aby nevyšel ze cviku. Nemusel ani přímo hrát, jen si pohyby obalených prstů po nástroji na nich posiloval svaly. Inspirovala jsem se.

My, violisté, musíme mít prstovou svalovinu, abychom mohli dobře hrát. Oproti houslistům máme na nástroji silnější struny. Viola je i delší než housle, naše ruka tak musí být nataženější.

Jeden můj blok má asi deset patnáct minut. Pak se ruka začne potit. Nemám-li čas hrát svých obvyklých pět šest hodin, dělám podobných cvičení za den několik. Jedna rukavice mi vychází asi na čtyři bloky, pak se trhá. Nakupuji si jich proto celé balíky do zásoby.

Stává se to, většinou jsou jejich příčiny ovšem jinde, hlavně v únavě krční páteře. Cítím, že se prst v kloubu nechce hýbat. Po hodině hraní to odezní. Hrávám totiž prakticky pořád. Před koncertem je dobré si dopoledne projet stupnice, těžká místa z repertoáru. Zabere mi to asi dvě hodiny. Pak vyrážím na cestu. Na daném místě okouknu sál, abych podle něj zvolila šaty. Následuje akustická zkouška, koncert.

Jasně, to ke mně patří. Zjistila jsem třeba, že černá není moc vhodná, když hraju s orchestrem. Oni jsou tmaví, já pak barevně zapadávám. Proto volívám na šaty pastelové barvy. Vozím pro jistotu dvoje, kdyby se zasekl zip, prasklo mi ramínko. Náhradní mám ještě smyčec a struny.

Ideální by to bylo, ale já většinou musím zkoušet na jinou akci. Repertoáry se mi hodně mění. Na jeden měsíc musím mít v hlavě několik hodin hudby. Vezměte si, že recitál trvá hodinu a půl až dvě. Mívám jich i sedm do měsíce. Nazpaměť je samozřejmě všechny neumím. Na to mám noty! Je to, jako když se vy naučíte text. Víte, co v něm je, kde bude odstavec, tečka…

A co mi zbývalo? Po nazkoušené generálce díla Bohuslava Martinů, když už seděli diváci v sále, se ozvaly tři ohromné rány. Pomyslela jsem si: teroristi. Ukázalo se ovšem, že po vydatných deštích „jen“ vypadl transformátor elektřiny.

Ředitelka divadla za mnou pak přišla, jestli bych něco publiku přece jen nezahrála. Osmdesátičlenný orchestr to pochopitelně ve tmě nezvládal. Tak mě před něj vystrčili. Sáhla jsem do paměti, vydržela na pódiu dvacet minut. Následně mi zatleskalo nadšené publikum vestoje a orchestr šel na oběd. (smích) 

Nosím ji jako příruční zavazadlo. Na palubě si ji dávám nad hlavu. Po zkušenosti, kdy mi nástroj v Pařížské ulici v Praze ukradli z auta, jsem ostražitá. Vydělala jsem si na něj po škole hraním pro turisty. Violu z ruky prostě nepouštím. Snad jen na tom letišti, kde prochází rentgenem. Nestěžuje si. Co jí také zbývá. Horší to mám já. Do světa vláčím těžké zavazadlo či zavazadla s několikerými šaty, botami, oblečením na volný čas…

K mé práci patří i akce typu: televizní pořad, slavnostní večeře. Mnohdy se mi kufry při odbavení dost prodraží.

Ani náhodou! Třeba v té Brazílii jsem jedla s tamním princem…

Ano, země bývala monarchií. Mají tam tedy královskou dynastii, Karel Schwarzenberg mi říkal, že se znají. Brazilská šlechta má totiž portugalské kořeny. Ty zmíněné večeře jsou ostatně pro mě šancí, jak můžu ještě k odehrané hudbě říci něco víc. Já sama se zas dozvím leccos z jiných oborů.

A beru to také prakticky. Po koncertě mívám hlad, těším se na sklenku vína, piva. Jako každý umělec mám takzvaný dojezd. Podám výkon, občas nervově vypjatý. Musím si po něm dožít tu náladu. Doma bych stejně skončila u sklenky na uklidnění. (smích) 

Já jsem přece z Plzně! Tedy pocházím z Manětína, v plzeňském regionu. Piju plzeňské jako všichni. Skutečně mi chutná nejvíc. Doma ho mám pořád v lednici, stejně jako víno. (smích) 

Kolega mi doporučil tablety s melatoninem, aby jej tělo nepostrádalo. Zabírá to. Musím být po příletu do cílové destinace vyspalá, čerstvá. Stává se mi, že mi vypadnou i dvě noci. Musím to řešit, abych mohla hrát.

Pro partnera to mnohdy není ideální, zábavné. Doprovod bych pasovala do role podržtašky. Po příletu mě naloží, odvezou, vyloží. Jedu na zkoušku, na rozhovor, do rádia, do televize… Další člověk by plynulost odbavení komplikoval. Potřebuji navíc svůj klid, zvláště při turné.

Bylo to v Anežském klášteře v Praze, kde jsou velmi nepohodlné židle. Seděl v první řadě. Je dost dlouhý, pořád si přehazoval nohu přes nohu. Možná jeho neklid způsobil náš repertoár, hodně moderní, soudobá hudba, kterou je někdy složité vyslechnout. Přemýšlela jsem, zda se nudí, nebo jaký má problém. Nešla jsem se ho ale zeptat. Seznámila nás naše známá.

Vnímám. Jsem na něj napojená. Hraní souzní s náladou. Když je třeba v sále více ruchu, zrychlím, přidám, uberu, udělám cokoliv, abych přitáhla pozornost zpět. Nespokojené publikum by mi asi dokázalo koncert rozložit. Na druhou stranu jsme s kolegyněmi dělaly akce pro těhotné maminky a jejich děti. Občas nám kolem nástrojů lezlo mimino, další pobrekávala či přímo řvala, a my bez problémů pokračovaly.

Nejhorší z ruchů je kýchnutí do úplného klidu. Hned začnu přemýšlet, jak to dopadlo. Zda se dotyčný vysmrká, koho poprskal. Proč nepoužil kapesník dříve. Nebo když někdo začne chrápat…

Stává se to. Vzpomínám si na manžela kolegyně, který je doktor a do sálu přišel po dlouhé noční šichtě. Seděl na židli, po chvíli zalomil hlavu a už to jelo. (smích) Hezké, ne? Hrajeme tak pěkně, že lidé i usnou.

Viola je známá od 16. století. Nemusím tedy nic prokopávat. Spíše se snažím osvěžit povědomí veřejnosti, že existuje. A dnes mám pocit, že spíše než za ni kopu za českou klasickou hudbu. Ve světě je velmi ceněná, patří k našim největším národním devízám. Jenže doma neoprávněně mediálně prohrává s tou populární, která nemá zdaleka takovou kvalitu.

Všechny děti začínají na malé housle. Jak rostou, roste i nástroj. A poslední může být právě viola. Mě housle bavily, ale nebyla tam vášeň. Když jsem dostala do ruky violu, otevřela se mi jiná dimenze, zcela jsem jí propadla.

To bylo u nás doma v Manětíně. Měl hrát koncert v kostele, jenže si zapomněl stojan na noty. Půjčila jsem mu svůj, který stále mám. Pro mě, malou holku, bylo setkání s ním výjimečné. Vnímala jsem ho jako boha s houslemi. A vidíte, teď spolu hráváme.

Asi ne. Maminka a sestra hrály na housle, bratr na klarinet, hudbě se ale víc nevěnovali. Někdy jsem byla smutná, že mi nemohou poradit. Ovšem vždy mi poskytovali skvělé zázemí: mohla jsem se u nich dospat, dojíst, nabrat síly. Když jsem později viděla děti hudebníků, které neustále cvičily, a stejně nejsou tam, kde já, jsem za Manětín a později Dolní Bělou ráda. Nikdo mi nekazil dětství. Na venkově jsem získala zdravé jádro pro život.

Teď hraji nejvíce na ten, který mi postavil český houslař Petr Zdražil v roce 2012, odpovídá zcela mým požadavkům. Jinak doma mám šest viol, od těch školních za desítky tisíc po tři v superkvalitě uložené v sejfu. Ve futrálu si pak nesu celý majetek. (smích)

Musím mít i kvalitní smyčec, jeden dokonce v hodnotě sto tisíc. A na něj musím být zvlášť opatrná. Může upadnout, probodnete s ním lustr, urazíte ho o strop…

Mně se to naštěstí nestalo, ale může vám prasknout struna, vystřelit směrem k obličeji. Já jsem opatrná. Vnímám, když jsou struny ve špatném stavu, každý měsíc měním preventivně celou sadu. Kdyby přece jen jedna praskla, díky stavbě violy mi maximálně rozbije ret.

Zjistila jsem, že violu a tanec nelze spojovat. Fotbalisti také neboxují. A mně standardní tance rozhazovaly držení těla. Pět hodin jsem hrála, stála pevně zabořená do země. Pak jsem čtyři hodiny přetěžovala záda při tanci. Snažila se nohy rozhýbat. Nedělalo mi to dobře. Klasický tanec má navíc tolik regulí! Díky viole jsem tak zdisciplinovaná, že další koncentrace na detaily pohybu mě ubíjí. Nejraději se kroutím na hudbu podle sebe.

Mám ráda prostředí, v němž na mě dýchá inspirace, kostely, galerie. Publikum tu krásu vnímá. Proto pořádám koncerty ve stylu svěží chvilky poezie, kdy si s lidmi vedle hudby povídáme o výtvarném umění, architektuře, leckdy zazní poezie. O tom jsou i mé Procházky uměním.

Nejen já, ale řada mých kolegyň, výjimečných hudebnic, to dělává. Vyrostla jsem na venkově, fyzická práce k němu patří. Roky jsme také přestavovali dům. Moje největší zábava byla s tatínkem zedničit. Dělala jsem podavače, katrovala písek, míchala maltu. Nepářu se s ničím.

To by člověk nesměl dělat vůbec nic. Když se začnete bát, věci se začnou dít. Neřeším to. Samozřejmě mám ruce připojištěné. Myslím i prakticky, říznu-li se, tak prostě ránu slepím.

(smích) To se se mnou veze. Kdysi jsem řekla, že můj kolega Jan Páleníček to dělává, lepí si prasklé mozoly na prstech. Já jsem nic podobného zatím neřešila. Je ale pravda, že lepidlo na koncerty vozívám. Jednou mi půjčený smyčec vypadl po pěti minutách hraní na pódiu ve Veselí na Moravě. Na špičce z něj vyletěly žíně. Pianista zesinal. Bylo mu jasné, že je asi po koncertě. Tak jsem se zeptala publika, zda někdo nemá vteřinové lepidlo. Přihlásil se pán v obleku, že je tu na kole, bydlí blízko, přiveze ho. Za pět minut koncert pokračoval.

Určitě, já jsem se k tomu sice ještě nedopracovala, ale zvolna oťukávám terén s kamarádkami a jejich dětmi na pískovištích, abych věděla, jaké to je. Mám i řadu kolegyň, které v době kojení brávaly děti i na koncerty…

(smích) No, to by byl asi problém. Šaty jsou přes hrudník dost těsně na tělo. Teď vážně, jsem ráda, že nejsem vyvinutější. Sice mi někteří kolegové říkají Pamela Anderson klasiky, ale pohlédnu-li si pod krk, nesedí to.

Jistě, kojení během koncertů by se muselo dořešit, ovšem jako hudebnice pracuji hodně doma a to je zase výhoda. Teoreticky na mateřství tedy připravená jsem.