Jitka Čvančarová: Věrnost je vyšší "level" partnerství

Je to zbytečná vlastnost, která vás bohužel dokáže pohltit, i když nechcete. Taky s ní někdy bojuju. Zjistila jsem ale, že to je opravdu hloupost, a tak se na tom snažím systematicky pracovat.

Nevěra má spoustu odstínů a nejde to paušalizovat. Řeknu to takhle: Není pro mě až tak podstatné a životně důležité, jestli se mnou můj partner bude úplně monogamní po celý život, ale samozřejmě to má své mantinely.

Aby na to nehřešil? To už je jeho problém. Není to pro mě podstatné v tom, abych zpřetrhala všechny vazby s člověkem, který má i tak svoje kvality. Zároveň si ale myslím, že věrnost má opravdu smysl a je to jakýsi vyšší „level“ partnerství. Je věcí současné rozežranosti naší civilizované společnosti, že na to hodně lidí takzvaně peče, skutečné hodnoty nehledá a ukájí se jen momentálními prožitky. A to platí i v čemkoliv ostatním.

Profese a osobní život jsou dvě odlišné věci. Se svým partnerem bych si při takové scénce připadala, jako kdyby nám lidi koukali do ložnice.

Já takových scén moc nemám. Vyhýbám se jim, i když v novém seriálu Dokonalý svět mám „brutální“ vztah s Jirkou Dvořákem. To je ale kámoš, a navíc sympaťák, takže to jde samo. (smích). Ne, ne, žádný extrém, něžný náznak. Mám pocit, že je náznak daleko erotičtější než nějaká brutální popisnost, když k tomu není opodstatněný dějový důvod.

Dostávám je dnes a denně, takže na ocet možná nezůstanu. Jednou se rozhoupu…

Nechci se nechat úplně ulovit, nechci být na každé konzervě a na benzínkách koukat ze všech titulních stránek. Jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem všude, až jsem se lekala. Tak jsem si řekla, že si novináře budu dávkovat.

Pořád ji snižuju, a teď jsou to tři rozhovory za rok.

Když jste dvakrát týdně u lidí doma v obýváku a postava, kterou hrajete, je navíc příjemná a sympatická, vaše tvář lidem zdomácní. Oblíbí si vás a pak vás začínají oslovovat na ulici. Ordinace pro mě byla ohromnou zkušeností, jen jsem si předem neuvědomila, co všechno to s sebou přinese.

O důsledcích herecké práce jsem dřív neměla téměř žádnou představu, moji rodiče pracovali v jiných oborech. Prostředí jsem neznala a herectví jsem si intuitivně vybrala hlavně jako tvůrčí práci. Toť vše. Ztráta soukromí je pro mě trochu bolestná.

Většina reakcí lidí byla milá. Dostala jsem hezké dopisy, zažila příjemná zastavení na ulici, ale mám i méně příjemné zkušenosti. Nejsem pro lidi kámoš, kterého znají dvacet let, a přesto mi někteří na potkání líčí své životní peripetie a vylévají mi srdce, ačkoliv zrovna nemůžu nebo nemám sílu jim jakkoli pomoct.

A při představení o Cyranovi z Bergeraku, které hrajeme v Divadle Kašpar, jsem zažila opravdu šok. Vždycky když jako Roxana vybíhám na balkón, procházím hledištěm, a najednou mě v té tmě chytily něčí ruce. A držely.

Pak ta paní začala křičet, že si na mě musela alespoň sáhnout. Bylo to uprostřed představení a přirozeně jsem se lekla. Lidé si občas asi neuvědomí, že jsem člověk jako každý jiný. Ráno vstanu, jdu na záchod…

Mezi Michelle a hodnou sestřičkou Markétou je opravdu velký rozdíl. Pomyslné nůžky se rozevřely na maximum. Michelle je hodně tvrdá, k sobě i k okolí, i když i ona má lidský rozměr díky komplikovanému soukromému životu. Proto se dobře hraje, protože se ji jako herečka vlastně snažím obhájit. Ale nechtěla bych ji mít za kamarádku, i když její ironický humor je jedinečný a vděčný.

Základem je, aby si ti dva vždycky našli čas spolu mluvit a byli ochotní prodiskutovat cokoliv, co je potřeba. My to děláme třeba i v jednu v noci po natáčení nebo představení, když to nejde jindy. Ve vztahu musí fungovat dialog a k tomu musíte mít parťáka. Tím o ten vztah vlastně pořád bojujete a neustále ho kultivujete. Člověk ale nemůže bojovat sám, to jde jen chvíli. Dlouhodobě to je sebevražda. Když jeden jen dává a druhý mu nic nevrací, je to cesta do pekel.

No jasně a naštěstí mám spoustu dobrých kamarádek, se kterými můžu probírat zásadní věci zase z toho ženského pohledu. Nemám ale ráda takové ty babince, kde se jen prázdně plácá, z toho mám husí kůži.

Nedávno jsem jela ve vlaku a tam se několik holek bavilo o tom, že solárko neopaluje nohy, a řešily to třicet minut. Musela jsem si odsednout, protože jsem se přitom nemohla ani soustředit na čtení. To mě opravdu irituje. Velmi. Nebo kdo má jakou kabelku a kde je k dostání. Taky to mám ráda a podívám se, kde co mají, ale k dialogu jsou podle mě důležitější věci.

Tahám to v příruční tašce a většinou mám na čtení hned několik věcí najednou. Teď to je například Gomora, což je kniha od novináře, který jako pěšák pronikl mezi italskou mafii a pak o tom napsal knihu. Po celý život ale už zřejmě bude muset žít pod policejní ochranou.

Četla jsem ji právě před chvílí ve frontě na úřadě. Radši bych si někdy i povídala, ale Češi nejsou moc komunikativní a povídají si neradi. V čekárně u doktora často nikdo neodpoví ani na pozdrav. Nevím, odkud to pramení. V jiných zemích se usmívá i uklízečka.

Zaplaťpánbu ještě existujou i malé obchody, malé pekárny, řeznictví a obchody s ovocem a zeleninou, kde běžně nakupuju. Z velkých nákupních center mám vyloženě fobii, to naprosto odmítám.

Příšerné je pro mě už jen to parkování mezi stovkami dalších aut. Jsem hospodyňka. Ačkoliv se to třeba nezdá, doma dělám všechno co každá jiná žena. Zároveň ale v partnerství musí existovat i určitá dělba práce.

Všechno nemůže dělat jen jeden, a považuju to za automatické. Diskutovat o tom nebo to někoho učit beru jako ztrátu času. Kdo vidí, že je něco potřeba, tak to udělá nebo se o to alespoň snaží.

Jako potenciální matka se cítím dobře. Film Kdopak by se vlka bál dostal nedávno na festivalu ve Zlíně hlavní cenu, už druhou, z toho jsem měla opravdu velkou radost.

Je to takový malý film o emocích, vztazích, dětech a rodičích a ze zájmu, jaký vyvolal, jsem mile překvapená. Film oslovil široké spektrum lidí, zřejmě svou obyčejností a upřímností, a to je dobře.

Někdy jsem tajemná jako hrad v Karpatech, ale je to tím, že jsem nekonfliktní a hlavně nechci nikoho ranit.

Svou rodinu miluju opravdu hodně a nerada vytvářím konfliktní situace. Nechtěla jsem, aby se rodiče trápili, tak jsem to musela vymyslet jinak, protože zase nesnáším lež. Do toho se člověk zamotá a je to pak ještě horší. Tak jsem to vždycky řešila nějak jinak.

To jsem jim řekla až po návratu. A po pravdě, kdyby tohle udělalo moje dítě, asi bych mu naplácala na zadek.

Plavala jsem vedle čtyřmetrového citrónového žraloka, a byl to tedy hodně zvláštní zážitek. Při potápění tam potkáte takové ty malé útesové žraloky celkem často, ale mít půl metru od sebe tři žraloky vetší než dva metry je zkušenost, kterou již nemusím opakovat.

Zvlášť když teď čtu knihu o žralocích a podmořském světě, protože se do Polynésie zanedlouho chystám znovu. Doufám, že znovu uvidím plout keporkaky, které jsme pozorovali v oceánu, těším se na rejnoky, kterých potkáte v laguně hejna a které stačí nakrmit trochou sardinek, aby si mohl člověk pohladit jejich nepopsatelně hladké bříško - na rozdíl od ostrého dlouhého ocasu.

Ovšem nebýt mého kamaráda, Čecha, který žije v Polynésii již několik let a který mi byl průvodcem, bylo by všechno daleko složitější.

Určitě. Bude mi stačit, když si to jednou projedu. Hlava naštěstí funguje, trénink je znát. Hodně jsem se naučila pracovat s textem právě při natáčení Ordinace v růžové zahradě, protože jsem po večerech hrála v divadle, přes den točila seriál a na učení textů moc času nezbývalo.

Taky jsem musela někdy spát. Pak nějak mozek přinutíte, aby si pamatoval na první přečtení. Najednou to jde.

Jste ale ochotna pamatovat si třeba ještě seznam nákupu? Je pravda, že ostatní věci do paměti už neukládám, takže si nepamatuju žádná telefonní čísla ani jména. Vůbec. Asi to je určitá sebeobrana a někde se to prostě vyrovnat musí.

Od loňského roku nejsem ve stálém angažmá a hostuju v několika divadlech. V Praze to je Divadlo pod Palmovkou, kde hraju ve hrách Gazdina Roba, Marie Stuartovna a Ať žije královna, v Divadle v Celetné to je Cyrano, dále Líbánky v divadle Palace, s Bolkem Polívkou hraju v Kalichu a v jeho divadle v Brně, kde také stále ještě hraji i v Městském divadle… No, myslím, že aktuálně mám na repertoáru zhruba deset inscenací .

Když chcete hrát historickou postavu, máte přirozeně větší respekt než kdykoli jindy, protože jde o konkrétní postavu, nikoli fantazijní. Musíte si ji nastudovat ze všech dostupných materiálů a pak mít určitý čas a klid na soustředění, abyste ji mohla pochopit.

K tomu nejvíc využívám čas strávený v autě, když jedu několik hodin po dálnici. Civím před sebe a přemýšlím. Když tedy uvidíte nějakého herce, jak tupě kouká před sebe, může to být právě z důvodu, že přemýšlí o vnitřním životě nějaké složité postavy nebo o textu, který se učí.

Musela jsem, i když jsem se zrovna na tuhle práci s Milanem Cieslarem těšila - máme za sebou společné natáčení filmu Sněžná noc podle scénáře Vladimíra Kernera, což byla krásná práce. Jenže když máte jediný termín, kdy si můžete odpočinout, víte, že musíte, jinak to další nezvládnete, budete utahaná a práce nebude stát za nic.

V posledním roce jsem musela seškrtat i osobní aktivity, oblíbené sporty, které se časově již absolutně nikam nevešly. Ale těším se, že zase začnu - hlavně s bikram jógou, která se cvičí v místnosti vyhřáté na 42 stupňů. Větší fyzický nápor jsem asi nezažila, ale pak jsem se vždycky cítila úžasně očištěná.

Tak to je hezké. Pane Horáčku, klobouk dolů! Vy jste na to přišel.