Jitka Čvančarová: V Mali téměř devadesát procent žen podstoupí obřízku

Ne! (smích) Tam mě to netáhne. Myslím, že znám své možnosti fyzické i psychické. Určitě neriskuji.

To nebyl takový risk. Lidé, kteří tam žijí, vědí, co dělají. Jen jsem se k nim přidala. Nešla bych do opravdového nebezpečí, jsem zodpovědná, ačkoli to zvenku může vypadat jinak. Ale připouštím, že jsem adrenalinový typ, zvlášť když jde o zvířata, to trochu ztrácím pud sebezáchovy. Vrhám se na zvířata, to je pravda.

Zatím se všemi celkem kamarádím, jen od koňské „hubičky“ mám trochu prokousnutou spodní čelist, tedy mám malou jizvu na památku.

Výšková nemoc je hodně nebezpečná, i ve čtyřech tisících se umírá. Nezáleží na tom, jestli jste sportovec nebo nesportovec, kuřák nebo nekuřák, tělo vás lehce zklame! Ale naše výprava rozhodně nepodcenila aklimatizaci. Na cestu po Tibetu mě vzal kamarád dobrodruh, cestovatel a horolezec Ruda Švaříček, byla jsem tedy v nejlepších rukou. Poctivě jsme postupně překonávali nadmořskou výšku, hodně jsme pili, klidně až pět litrů denně, aby se zředila krev. Nicméně i tak se mi nepatrně motala hlava.

Z mého pohledu nehysterky zvyklé na cestování nebylo až tak čeho se bát. Ale ačkoliv jsem předtím znala tento kontinent pouze na severu, teď jsem v rámci projektu Pampers -Unicef poznala pravou Afriku. Světová charitativní organizace UNICEF mě požádala, abych odjela jako ambasador za Českou republiku do jedné z nejchudších zemí světa a podala svědectví o jejich práci v terénu. Konkrétně jak funguje projekt na vymýcení mateřského a novorozeneckého tetanu. Myslím, že taková věc se neodmítá.

Byla jsem nadšená, jak jsou ženy krásně barevně oblečené. Působily přátelsky, vesele, čistě a vyžehleně. Mají můj obrovský obdiv, když vím, jak obtížný mají život, co všechno mají za sebou, v jak obrovské chudobě žijí.

V Mali téměř devadesát procent žen podstoupí obřízku, což představuje v nevyhovujících podmínkách amputaci malých i velkých stydkých pysků a klitorisu. Pak se nařízne kůže v tříslech a sešije se tak, aby se rána zakryla. Dívky začínají rodit ve třinácti letech. Průměr na rodinu je sedm dětí. Situaci může změnit jedině vzdělání, přístup k informacím a odvaha dívek myslet samostatně. Ale není jednoduché, aby rodina mohla dívku posílat do školy, ve které je i tak na jednoho učitele například sto žáků.

Bylo pouze jedno místo, kde jsem se cítila velmi nepříjemně a jako nežádoucí vetřelec. A to na městském tržišti hlavního města Bamako. Samozřejmě jsem se chovala jako na návštěvě, tedy velice pokorně, slušně, neupozorňovala jsem na sebe a snažila se nijak nenarušovat obvyklou atmosféru, přesto nám místní lidé dávali zřetelně najevo nelibost. Nechci říct, že by snad šlo o život, ale vnímala jsem silně agresivitu a nevraživost domorodců. Proti tomu přijetí naší pětičlenné evropské delegace ve vesnicích bylo až dojemně vřelé, přátelské a nadšené.

V jedné vesnici se na takovém provizorním náměstíčku pod stromem shromáždila asi stovka žen s miminky u prsu, ostatní děcka běhala kolem. Čekaly na nás, věděly, že vezeme vakcíny, které jim pomůžou. Všechny ženy ke mně přišly a podaly mi ruku, bylo to dojemné, bezprostřední a milé. Zadržovala jsem slzy. Děti nás zdravily - Nazdar, bělochu! Velice mě překvapila disciplína a kultivovanost, s jakou probíhaly diskuse o očkování, zajímalo je všechno a moudrost těch negramotných žen mě až zaskočila.

Nejen miminko, děti se na mě věšely od hlavy k patě, vůbec se nebály. Africké děti se občas bílé kůže obávají, mě se nebály. Bylo dojemné, jak se euforicky radovaly z voskových pastelek, které jsem před odletem na poslední chvíli nakoupila. K mému překvapení s nimi začaly malovat hlavně na sebe. Udělaly si zelenou pusu a červené obočí, byly nadšené.

Samozřejmě mi bylo líto, že nemohu dětem dovést důležitější věci, jako třeba kamión piškotů. V Mali se umírá ve velké míře na podvýživu. V jednom z výživových center, která jsme navštívili, jsem potkala ženu již popatnácté těhotnou. V náruči držela své čtrnácté podvyživené dítě, ale ve skutečnosti páté, protože devět předchozích zemřelo nebo vůbec nepřežilo porod.

Na její smutný pohled z toho provizorního špinavého nemocničního lůžka, kde u svého dítěte seděla, nikdy nezapomenu. Mnohdy je pomoc Západu rozvojovým zemím diskutabilní, nelze narušovat jejich přirozené životní prostředí, jejich kulturu, zvyky a tradice, ale můžeme zamezit tomu nejhoršímu, tedy smrtelným nemocem, jako je třeba právě tetanus.

Šla jsem spát, protože jsem byla celou noc vzhůru. Dopřála jsem si náš luxus - vanu plnou horké vody a pěny, pohodlnou postel. Probírala jsem fotky a vybavovala si zpětně všechny ty lidské osudy a příběhy, jakých jsem byla svědkem, a najednou ze mě všechno spadlo, rozbrečela jsem se. Viděli jsme to nejhorší, co jsme mohli, emoce se stupňovaly, ale pořád jsem držela. Až když jsem se vrátila do svého prostředí, to propuklo. Vybavovala jsem si ty dětské obličeje, vidím je pořád, a byla jsem smutná.

Myslím, že je mám hodně po tátovi. Táta byl vášnivý cestovatel, bohužel v dobách komunismu jezdil jen prstem po mapě. Toužil po Himálajích, často jsme doma spolu listovali atlasem, to bylo vedle cestopisů jeho nejoblíbenější čtení.

Pokud jste osoba takzvaně veřejně známá, obrací se na vás mnoho lidí s prosbou o pomoc. DeBra mezi všemi poutala mou pozornost svou naprostou poctivostí, nezištností a absolutním zapálením pro věc. Já si v dnešní době té srdcařiny velmi vážím. A navíc pacienti, jimiž jsou převážně děti s kůží křehkou jako motýlí křídla, nikoho nezajímali. Pro většinu je tato vrozená, smrtelná a obrovsky bolestivá nemoc pouze nekomerční záležitost, neboť postihuje hlavně pacienty v raném věku života. Je to dnes nejsložitější dermatologické onemocnění vůbec.

Sháníme prostředky na ošetřovací materiály, protože pojišťovny hradí ani ne třetinu, pořizujeme různé zdravotní pomůcky, pořádáme ozdravné pobyty pro pacienty, informační kampaně, poskytujeme pomoc sociální pracovnice, je toho mnoho konkrétního a vše je možné najít na www.debra.cz

O tom, že budu krasobruslařka nebo baletka, že se budu vznášet. Opravdu jsem i jako malá na krasobruslení chodila, ale rodiče chtěli, abych měla hudební vzdělání. Začala jsem tedy chodit na klavír a na zpěv a tím moje sportovní kariéra skončila.

Moje maminka je projektantka a myslela si, že půjdu v jejích šlépějích. Holt, já se vydala jinudy.

To určitě ne, hned jsem věděla, že to dělat nebudu. Spíš jsem plnila vůli rodičů. Mám alespoň rozšířený obzor v jiném oboru. Mnoho mých kamarádů přestavuje byt a já mám docela cit pro navrhování interiérů, tak jim pomáhám. Něco z té stavebky ve mně zůstalo.

S mým bratrem jsme byli vedeni k tomu, abychom zvládli mužské i ženské práce, myslím, že jsme oba docela šikovní. Jenže já se viděla hlavně v kreativním umění, tak jsem se z Mělníka vydala do Brna na muzikálové herectví na JAMU.

Na Brno mám krásné vzpomínky, to divadlo mě profesně vychovalo. Lepší školu bych nikde jinde dostat nemohla. Mám tam spoustu přátel a ráda se tam vracím. A nikdy jsem zcela nepřetrhla to mateřské divadelní pouto.

Tak já se spíše postupně začala vracet blíže rodné půdě. Začala jsem hostovat v několika pražských divadlech, točit v televizi, přišly první filmy…

Gazdinka je moje srdeční záležitost. Myslím, že je to opravdu krásné představení, na které se diváci rádi vracejí.

Zrovna včera jsme tam hráli Dostojevského Běsi, které inscenoval Alexandr Minajev, skvělý to člověk a nadaný režisér. Krásná práce a ojedinělé představení. A další představení, na které diváci chodí i několikrát, je Cyrano de Bergerac, kde hraji už pět let Roxanu.

Ideální je obojí propojovat. Kdybych byla dlouho v divadle, chyběla by mi kamera a naopak. Zatím to funguje v symbióze.

Role Emmy v představení Cena za něžnost, kde jde hlavně o vztah matka - dcera. Všichni asi znají stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Shirley McLaineovou. Začínáme právě zkoušet v pražském Divadle Palace.

Profesně příliš nesním. Říkám si, co má přijít, přijde.

Rodiny. Na tu budu mít vždycky čas. Nikdy se nevzdám našich mělnických nedělních rodinných obědů, kdy se všichni sejdeme a všechno probereme. Nic víc než vidět kolem sebe zdravou a šťastnou rodinu si nepřeji. A jednou i tu moji vlastní.