Jitka Čvančarová: Jsem silař, který neutíká

Málo. Vždycky jsme si s manželem (tanečník a choreograf Petr Čadek - pozn. red.) nějaké divadlo naplánovali, ale často jsme to vzdali. Radši jsme zůstali doma a přečetli večer Elence pohádku. Máme příliš rádi společně trávený čas. Od narození dcery jsme zkrátka, co se společenského života týče, domácí bačkory. Nemyslím, že nám něco uteklo. To dobré divadlo někdy rádi doženeme.

Nabídka Milana Heina, ředitele divadla, kolem kterého jsem chodila s respektem a velkými sympatiemi, nešla odmítnout. Ungelt je osobnostní divadlo s dramaturgií, která mi imponuje. Elence jsou tři a občasná maminčina absence jí neuškodí. Od září už půjde do školky, teď se o péči dělíme více s manželem. Oba máme svobodné povolání, můžeme se střídat. Nepostradatelná je moje maminka, a když je nejhůř, vypomůže kamarádka.

Nejraději jsme všichni tři pohromadě, což se nám na to, jak oba pracujeme, docela daří. Myslím, že se dobře doplňujeme: já jsem spíš ten, kdo drží otěže, z čehož teda nejsem úplně nadšená, ale někdo je držet prostě musí, no a Petr je hlavně rozmazlovací. Jsem ta láskyplně důslednější, tatínek se k tomu teprve dopracovává.

Strašně rádi. Jedno z prvních složitějších Elenčiných slov byla choreografie: Tati, pojď, jdeme dělat chóreografii. Má taneční talent, zazpívá čistě písničku o pěti slokách, výborně si pamatuje slova. Geny se bohužel nezapřou.

Protože jako rodiče známe své profese a uvědomujeme si samozřejmě i jejich negativa, to, jak je umělecký život složitý. Doufám, že ji ještě uchvátí třeba veterina, matematika nebo práva.

Oba s Petrem milujeme děti a byli bychom rádi, kdyby Elenka měla nějakého parťáka. Budeme šťastní, když se ještě rozrosteme.

Ne, je to hlavně o tom, jaké je požehnání potkat v životě někoho, kdo mluví a žije pravdu a naučí vás žít svůj život pravdivě. Nebo vás aspoň přiměje se zastavit a položit si otázku, zda svůj život žijete tak, jak chcete, nebo ho jen přizpůsobujete někomu nebo okolnostem.

Moje postava neubližuje záměrně, jen nezkresluje pravdu, aby byla přijatelnější. Žije naprosto pravdivě a razí názor, že pravda je důležitější než laskavost.

Snažím se mluvit a jednat na rovinu. To jsem dělala vždycky. Byla jsem ale velmi slušně vychovaná, a tak jsem chodívala velkými oklikami, abych snad neřekla něco netaktního. Časem jsem se naučila nebýt slušná za každou cenu.

Neumím lhát. Sama sobě jsem se divila: Panebože, jsi herečka, a nedokážeš něco předstírat? Já to mám navíc pokaždé napsané na čele. Je to také věc hrdosti, člověk by se přece měl cítit podle toho, když lže. A hlavně si myslím, že chodit okolo horké kaše je zbytečné. Má se jít rovnou k věci. Je fakt, že hodně lidí neumí přijímat pravdu. To už je ale každého věc.

Takhle vůbec nepřemýšlím! Tím nemám na mysli, že mi to je jedno. Mám ráda svou profesi, těší mne, cítím se šťastná, když můžu tvořit, ale pořád mám nad tím vším nadhled.

Když jsem po maturitě na stavební průmyslovce přišla na JAMU, úplně na začátku prvního semestru mne náhodou viděl režisér Otomar Krejča. Jeden jeho přítel otevíral v Mělníce maličké divadélko se stejným počtem míst, jako má Ungelt. Chtěl, abych mu tam něco zazpívala na jevišti, aby se vyzkoušela akustika. Otomar Krejča byl tak úplně první režisér, který mě viděl na jevišti. Pro mě to samozřejmě znamenalo nezapomenutelné setkání s ním a s jeho milou ženou Marií Tomášovou.

Už od druhého ročníku jsem měla to štěstí účinkovat v Městském divadle v Brně. Od čtvrtého ročníku jsem tam byla v angažmá a dostala profesní drezúru dostihového koně: začala jsem rolí Lízy v My Fair Lady, následovaly Maria ve West Side Story, Marie Stuartovna, Nana, Čechovova Máša, Sally Bowles v Cabaretu, jedna hlavní či titulní role za druhou. Nikde bych se v tom věku s tak krásnými texty a postavami nesetkala. Nenahraditelná škola.

Táhlo mě to zpátky domů. Nikdy jsem se do Brna zcela nepřestěhovala, celou dobu jsem pendlovala tam a zpátky. Potřebuju mít kolem sebe svou rodinu. Jsem pevně zakořeněná, nedokázala bych proto, myslím, ani emigrovat.

Po velmi dlouhé době jsem přijala jednu nabídku. Lady Kapuletovou v krásném francouzském muzikálu Romeo a Julie, který režíruje a choreografuje Libor Vaculík. Od konce září se bude hrát v pražském Fóru Karlín. Už se mi po zpívání stýskalo. V muzikálu se u nás pořád bohužel nedávají laťky tak vysoko, jak by se dávat mohly a měly. Jsou samozřejmě výjimky. Muzikál je takový vrcholový sport: hraje se tam, tančí i zpívá. Dělat to všechno na vysoké profesní úrovni je sakra těžké a jen tak někdo to neumí. Přesto se do toho dost lidi bohužel bez sebereflexe pouští. A někdy to je fakt utrpení!

Jsem na něho pyšná, svou profesi prostě umí! Stačí se podívat na lidi, když z Tančírny odcházejí, jak jsou nadšení z toho, co se naučili, jak je to baví, jak tam rádi chodí, jak je to nabíjí. Petr miluje děti a dělá pro ně maximum. Učí je několik tanečních stylů od baletu přes street dance, freestyle, latinu, step. Vytvoří s dětmi v Tančírně pokaždé profesionální taneční představení, nechají dětem ušít kostýmy, složit hudbu, postaví na ni s nimi choreografii, vyrobí kulisy. Pro děti to je neskutečný zážitek.

Nejradši tančím kolem Elenky. (smích) Těšíme se ale s Petrem, že si zase zajdeme zatančit salsu. Než se narodila Elenka, chodili jsme s přáteli rádi do jednoho kubánského baru, tam jsme si vždycky zablbli. Už se na to chystáme pár měsíců.

Už vloni organizoval pro děti letní taneční tábor, letos bude ještě větší, protože je velký zájem. Trávily jsme tam s Elenkou nějaký čas, ze starších kamarádů byla naprosto nadšená. Pracovat budu v létě i já - mimo natáčení hraju na Letní scéně Ungeltu.

Jsem vášnivá cestovatelka, ale teď musím říct, že se mi bez rodiny nikam nechce. Takže čekám, až Elenka na ty cesty trochu povyroste.

Loni v září jsem jela s UNICEF na misi do Bhútánu, kde je velká chudoba. Žije tam mnoho sirotků, protože Bhútánci jsou anemičtí, ženy často umírají při porodech. Vedle výstavby škol, zdravotnických center, sociálních a hygienických zázemí v dětských klášterech se UNICEF snaží přesvědčit ženy, aby před porodem sestoupily z hor do nějakého zdravotnického zařízení - i když tam je třeba jen jeden lékař na tři tisíce pacientů. Mluvila jsem například s jednou dvaačtyřicetiletou prvorodičkou, nesmírně šťastnou, že má konečně dítě a že jsou oba v pořádku.

Do Bhútánu bych se ještě někdy ráda vrátila, soukromě, ráda bych tu zem poznala. Když někam vyjedete se záchrannými projekty, vidíte vše, co tu zemi pálí, vidíte všechny problémy, tragédie, prostě jen to úplně nejhorší. Potřebuji si vyvážit pohled na Bhútán, chci poznat i jeho krásnou tvář.

Předtím jsem byla v Mali, jedné z nejchudších afrických zemí. Když jsem tam přijela do vesnice asi čtyři hodiny od hlavního města Bamako, shromáždilo se na sto žen s malými dětmi. Každá z nich mi se slzami v očích podala ruku a děkovala za to, že jsme přijeli jejich děti ochránit proti tetanu a malárii, na které tam nejvíc umírají. To jsou téměř nepřenosné emoce.

Když vidíte podvyživené děti, kostry obtažené kůží, je to moc těžké. Mluvila jsem v Mali se ženou, která porodila patnáct dětí a většina z nich zemřela. Kdyby chodila pár let do školy, měla by ponětí, jak regulovat porodnost, jak je uživit. Už dívka, která má za sebou aspoň jeden rok školní docházky, mluví úplně jinak, odvažuje se samostatně přemýšlet o své budoucnosti.

Ony nejsou hloupé, jenom nedostaly příležitost získat informace, které by jim pomohly vzepřít se třeba proti takovým tradicím, jako je ženská obřízka. Nejde o to, zasahovat do jejich zvyklostí, do jejich tradic, to UNICEF zásadně nedělá, ale jde o to, dát jim šanci o sobě svobodně rozhodnout.

Jsem silař, který neutíká. Tím bych nikomu nepomohla. Nejsem ani zvyklá si stěžovat, pak si pobrečím o samotě. Ale je samozřejmě těžké to vytěsnit. S těmi mnoha dětskými osudy stále žijete. Někdy vidíte, že opravdu nemůžete hned pomoct, ale víte, že můžete přispět k tomu, aby nezemřely další děti. Bohužel se i při téhle činnosti setkáte s přetvářkou a prospěchářstvím, s lidmi, kteří se tváří nezištně a přitom je opak pravdou. To mě drtí.

Už docela umím nedávat se na poslední místo. Dělám pokroky. K čemu by bylo, kdybych se hroutila.

A jsme u bulvární bezbřehé fantazie. V rádiu jsem v živém rozhovoru řekla, že prožívám naprosté vyhoření s novináři. Že tady neexistuje ochrana osobnosti a že to je naprostá džungle. Poté vyšly v bulváru články, že jsem se z naprostého vyhoření zhroutila a ležím v nemocnici. Síla, co?

Je to česko-slovenská koprodukce, takže jsem uvítala příležitost potkat se se slovenskými kamarády, třeba s Miluškou Vášáryovou, se kterou jsem deset let hrála na divadle. Obdivuji ji! Kromě dokonale zvládnuté profese je i po sedmdesátce stále noblesní, krásná, fyzicky i duševně. Je inspirativní!

Myslím na to, abychom byli zdraví. Snažíme se zdravě jíst, pohybovat, často se objímat, mít na sebe čas. Vzdělávat se, zaměstnávat mozkovou činnost, ale taky občas vypnout mozek a nechat myšlenky jen tak plynout. A hlavně držet při sobě!

Jsem z vinařské rodiny, můj strýc je skvělý sklepmistr Mělnických sklepů, ale já žádný velký znalec nejsem. Na to nemám dost napito. To ještě musíme s Petrem dohnat. Jednou za čas si rádi uděláme na zahradě oheň, sedíme tam s rodinou a dáme si skleničku.

Ten býval lev salónů. Poznala jsem ho jako bohéma, který okouzloval v rozhalené košili s dvojkou vína na baru. Teď ho já nutím, abychom někam vyrazili! On si nejraději lebedí doma.

Ne, žádný přemet neudělal, on takový je. Jen v určité životní etapě ukazoval jinou tvář.

Za to, jaký jsem člověk, vděčím své rodině. Výchově rodičů a velkému lidskému vzoru, který mám ve své babičce. Podle ní má také Elenka druhé jméno Emilie. To, jak naše rodina drží při sobě, je hlavně její zásluha. Byla to naprosto výjimečná žena, prostá a nesmírně noblesní zároveň. Přestože byla od svých pětatřiceti vážně nemocná, nikdy si nepostěžovala, statečně s nemocí bojovala a nakonec se dožila třiaosmdesáti. Zemřela v našem objetí.

Vždycky zůstane mým vzorem neúnavné pracovitosti, velkorysosti, zásadovosti a odhodlanosti. Považuji za jedinečné štěstí, že jsem už jako malé dítě pochopila skutečný význam slov, jako je pravda, demokracie, lidskost, oddanost, čest, láska.