Jitka Asterová: Partner není to hlavní, dostávám lásku v jiné formě

Jsou to moji andílci a je to v životě to nejlepší, co se mi povedlo.

Spíš mám pocit, že se víc raduji já. Točila ho v šestnácti letech a ani to neprožívala tak jako já. Už když jsem viděla trailer z filmu, byla jsem dojatá. I při premiéře jsem byla naměkko a nemohla jsem se soustředit, a tak na ten film půjdu ještě jednou sama.

Je to opravdu jako příběh z amerického filmu. Myslím, že Anička za daných okolností víc dosáhnout nemohla. A přitom zůstává nad věcí, má exhibici spojenou s inteligencí. Já v jejím věku bych se pyšnila mnohem víc. Ona ale nestuduje herectví proto, aby se o ní psalo nebo aby byla slavná.

To vůbec. Adam má zdravé sebevědomí, je to krásný kluk a Aničce ten úspěch přeje. Jednou jsme všichni tři jeli autem, Aničku jsme vysadili a dívali se za ní, jak odchází. A Adam řekl – Mami, Anička tu ulici úplně rozsvěcuje. To mu bylo asi devět. A mně připadá, že i teď rozsvítila celý film. Adam se realizuje jinak, hraje na elektrickou kytaru, dělá thaibox, street dance, ale hercem být nechce. Ráda bych ho viděla někde u sportu, i když teď ho pohltil zpěvák Curt Cobain. Čte si o něm, o jeho sebevraždě, zná jeho dopis na rozloučenou. Jako mladá jsem Curta Cobaina vůbec neposlouchala.

(hlasitý smích) Oba jsou takový mix po nás obou, mají z nás to nejlepší fyzicky i psychicky. Vážně.

Ano, vídáme se jako rodiče, ale nebydlíme spolu. Jsem šťastná, že ho už pustili z vězení (Tomáš Linhart byl odsouzen za daňové úniky a v listopadu byl propuštěn – pozn. red.). Nejvíc se radoval Adam, protože on potřebuje mužskou společnost.

Nebráním se tomu, ale nikdy to nebyla moje touha. Jednu dobu jsem se na to sice upínala, chtěla jsem zažít to co ostatní, ale už jsem od té myšlenky upustila. Ovšem kdybych potkala správného blázna, jako jsem já, tak bych si ho klidně vzala. Ale řekněte mně, kde ho potkat? Já si na nic nestěžuji, protože stejně nemůžu mít všechno: dobrou práci, peníze, šťastné děti, milujícího manžela, zdravé rodiče. To nejde, a já toho mám tolik. Partner není to hlavní, dostávám lásku v jiné formě. Samozřejmě vztah s příjemným mužem bych brala, ale když není, neberu to jako tragédii, dá se žít i jinak.

Paradoxně mě ten pořad v mé kariéře nejvíc proslavil. Dal mi pocit štěstí a zpětné vazby. Teď už mi tři měsíce nikdo nepíše, jak jsem úžasná, odvážná, a mně to chybí. Ve studiu jsem se našla, byla jsem tam každý den šťastná.

Všechny Štědré dny, které nebyly zrovna o sobotách a nedělích, všechny Silvestry, devět let dovolené, první rok, než jsem si zavedla nějaký systém, jsem vlastně nedělala nic jiného, všechno jsem si psala, dávala jsem do toho všechno. Ne že bych do té doby byla hodně obsazovaná do rolí, ale najednou jsem se zaškatulkovala do kategorie bavičů. Když jsem například šla na intelektuální premiéru do Divadla pod Palmovkou, měli pichlavé poznámky i herci.

To ano, a pomáhalo mi to finančně. Jenže jsem toužila také po nějaké roli, ale režiséři se báli mně zavolat. Troufl si jen Zdeněk Svěrák, i když měl zájem jen o můj hlas. Na druhou stranu se z Asterky stal fenomén a její hlas hraje ve filmu. Ale odklon každopádně nastal. Hrát se nezapomene, ale už je ze mě hlavně mediálně zábavná Asterka.

Určitě ne, byla jsem pro lidi pouze médiem, kterému se rádi svěřovali, brali mě jako pozitivní zdroj energie. Ačkoli já sama nežiju podle návodu, posluchači se často se mnou ztotožňovali. Asi i proto, že ani já nemám na růžích ustláno.

Překvapilo mě, jak mě ze začátku, tedy v roce 2001, odsuzovali, nadávali mi. Tisk byl otevřenější, ale v rádiu nebyli posluchači na povídání o sexu zvyklí. Ale pak se to jako vlna přelilo a lidi mě začali milovat, rozvázala jsem jim ústa. Měla jsem výhodu, že jsem s tím přišla jako první. Snažila jsem se pořad vést humornou formou, občas jsem i něco poradila, ale nejdůležitější bylo, že se lidé svěřili a tím se jim ulevilo. To je stejné, jako když se svěříte kamarádce – spadne z vás břemeno.

To ano, a některá se opakovala. Největší ohlas vždycky měly sex na různých místech, nevěra a kupodivu pomsta.

Překvapil mě porodní sál, konkrétně sex v hekárně.

Nemluvím. Ne že bychom k sobě nebyli otevření, ale ani v mé původní rodině se o sexu nemluvilo. Anička se mě nikdy na nic nezeptala a já jsem pochopila, že je dobře informovaná. Neměly jsme potřebu, a není to o nedůvěře, našla si informace jinde. A také jsem vlastně nechtěla tahat práci domů.

Znám hodně homosexuálních párů, kterým bych to i přála, ale nedoporučovala bych to. Naše společnost na to ještě není vyspělá, takže zatím bych byla proti.

Je toho víc. Láká mě kontakt s lidmi, cítím, že v sobě mám sílu, abych lidi zaujala. Vím to z internetu, kam mi píšou. Ale možná se spíše budu věnovat divadlu.

Mít za spolužačky Ivanu Chýlkovou, Veroniku Žilkovou, Vilmu Cibulkovou a Evu Holubovou, to je na zabití. Tak úspěšný ročník – a všechny se držíme! Ve čtvrtém ročníku jsme od paní Rázlové a pana Přeučila dostaly úkol zahrát, jaké budeme za třicet let. A já jsem tam tehdy přišla jako rozhlasová moderátorka.

To vůbec, nechci zestárnout jako vědma, i když mi kartářka říká, že mám pro ezoteriku předpoklady. Sama jsem médium, ale nechci to dělat.

Někdy tam zajdu, aby mi naznačila cestu nebo mi alespoň zvedla náladu. Je to, jako když zajdete k psychoanalytikovi, a finančně to vyjde nastejno. Jednou mě kartářka vmanipulovala do jednoho chlapa. Nebýt jí, nevšimla bych si ho a neprožila bych jeden hezký rok.

Ne, to jsem kupodivu ustála sama. A hodně mi pomohla Anička. Ten její filmový úspěch úplně vyrovnal můj pád. Hezky se to vyvážilo. Jinak kartářkám věřím – nevěřím. Myslím si, že jsou to i zdatné manipulátorky, pomůžou vám chvilkově.

Seděly jsme spolu tři roky v lavici v první řadě u okna. Hrála jsem v jejích filmech Čas sluhů, Čas dluhů a Corpus delicti. Byly jsme kamarádky, ale pak jsme se pohádaly.

To ne, prostě jsme si přestaly rozumět.

Mám.

Asi o mně. Když někomu líčím svůj den, říká mi, abych to napsala. Stávají se mi neuvěřitelné věci.

Ráno u nás v baráku hořel výtah. Bydlíme tam celá rodina. V šest hodin přijeli hasiči, museli jsme dát tatínka, kterému bude v květnu sto let, na vozík. To bych vám mohla vyprávět…

Ne.

Jednomu mladému klukovi. Jmenuje se Jan Wolf a studuje režii na FAMU. Viděla jsem nějaké jeho práce. Je strašně šikovný. Bylo by to několik příběhů, a doufám, že bych si v tom i zahrála.

To nevím, jestli by v tom chtěla hrát. Ona ty příhody zná.

Tam bude víc chlapů, budou v tom filmu hrát jen moji kamarádi – herci i neherci, už to mám s nimi domluvené.

Do Vagíny jsem nastoupila před dvěma lety za Aničku Polívkovou. Je těžké přebírat záskok a nekopírovat toho, kdo to hrál před vámi, zvlášť když se vám líbil. Je to tak intimní divadlo, že mám pocit, že ani vůbec nehraju, a když se podaří, moc si to užiju. A když se ještě přidají i lidé, nabíjí mě to. Je neuvěřitelné, že to holky začaly hrát před devíti lety a měly až pětadvacet představení měsíčně. Dáša mi říkala, že někdy hrály pro sedm až deset lidí a nikdo se ani nezasmál. Ale pak se to zlomilo a třeba v Ostravě zaplnily sál pro čtyři sta diváků.

Obecně platí, že v Čechách je publikum chladnější, ale tady je to kus od kusu, jak se sejdou diváci a v jaké jsou náladě. Někdo vůbec netuší, na co jde, jiní už vědí. Máme dokonce svoje fandy.

V zájezdovém představení Záměna, které režíroval Ladislav Smoček. Spolu se mnou ještě Hanka Čížková, Mario Kubec a Martin Sochor. S Hankou jsme kamarádky a vymyslely jsme velmi improvizované talk show, že máte pocit, že s námi sedíte v kuchyni. Pijeme víno a její dcera k tomu nádherně zpívá. Nemáme pevný scénář, každé představení je úplně jiné.

No, musím říct, že docela jo. Dlouho jsem to tak ale necítila. Když odněkud odejdete, až pak se o vás mluví jako o hvězdě. Když jsem byla hvězda ve filmu Šakalí léta, nikdo mi to v tu chvíli neřekl, došlo na to až za deset let. Když jsem byla devět let v rádiu, všichni to brali jako samozřejmost. Až teď mě vnímají jako bývalou hvězdu. Jsem trochu profláklá a cítím, že na mě do divadla chodí jako na „tu z rádia“.

Před kamerou už jsem dlouho nestála, nejvíc svobodná se cítím za mikrofonem, ale nejlíp mi je v divadle. Tam mám takové to chvění, když lidé tleskají. Říkám tomu psychický orgasmus, dělá mi to hrozně dobře. Jsme herci, jsme exhibicionisté. Přiznám se, byla jsem v rádiu závislá na esemeskách posluchačů a teď jsem závislá na divácích. Když se představení povede, je asi nejvíc, co mě naplňuje.

No jéje! Úplně nejlíp, a to je asi příznak toho, že stárnu, je mi na chatě u jezera. Zaplavu si, v košíčku mám dobrý sýr, lahvičku vína a dívám se na západ slunce. Přemýšlím a je mi krásně. Jinak chodím na akupunkturu, na thajské masáže, piju odvar z bylinek a k tomu si pěkně kouřím a piju prosecco. Jako Ljuba Hermanová. Také jsem ráda doma se svými dětmi. Miluji nedělní rána. Udělám si snídani do postele, pustím si hezký film a užívám si.

Byl to fajn rok. Začala jsem moderovat v TV Barrandov pořad Prominenti, z vězení se vrátil otec mých dětí a dcera natočila svůj první celovečerní film. To je přece dost. Nic na tom nemůže zkazit ani ten vyhazov z rádia.

Samé dílčí věci: chtěla bych mít vlastní show, chtěla bych, aby Anička točila v zahraničí, chtěla bych, aby Adam uspěl v thaiboxu. Ale hlavně si přeji, aby naše rodina vydržela ve stejném složení co nejdéle. Tatínek oslaví 5. května sté narozeniny a přijde mu domů zazpívat Helena Vondráčková. On ji celý život miluje.