Článek
Scházíme se v Zetku, v pražské kavárně určené (nejen) pro jeho fanoušky. Provozuje ji s bratrem Petrem, jeho manažerem. Jiřího Krále tu můžete běžně vidět při práci ve studiu, do nějž vedou z místnosti dvě obří okna. Také se s ním můžete v pohodě vyfotit, odnést si následně vysněnou kartičku s jeho podpisem, koupit si oblečení s jeho logem.
Závratnou online kariéru přitom odstartovala jedna televizní reality show v roce 2012. Letos v únoru jeho profil na YouTube překonal hranici milión sledujících.
Reality show. Obří okna do vaší pracovny. Asi musíte být extrovert, nicméně necítíte se trochu jako chovný kus v zoo?
Ano, extrovert jsem od malička. (smích) Nikdy mi ale nevadilo mluvit před lidmi a s lidmi. Už ze školních referátů jsem měl vždy jedničky. Horší to bylo s psaním a se čtením. Jsem dysgrafik a dyslektik. Diktáty tak bývaly za pět.
Jak to souvisí s těmi okny?
Těmihle okny mě sice sem tam pár lidí přímo z kavárny sleduje, ale na netu je jich při mých přímých přenosech v jednu chvíli i třeba sedmnáct tisíc… I když si nedokážu představit, že by tady byli teď s námi, vždyť by se nevešli ani na žádné pražské náměstí, vím o nich. Každý z nás by si měl uvědomit, že u počítače sice sedí sám, jenže na síti jsou další, živí, lidé. Mě na instagramu sleduje půl miliónu osob, na YouTube milión.
V téhle souvislosti jsem u vašich fanoušků narazila na výraz generace Z. Také vaše kavárna se po ní jmenuje. Přiblížíte mi, kdo do ní patří?
Jedinci, kteří vyrůstají větší část svých životů na internetu a s ním. Tedy zhruba ti, co se narodili po roce 1990. Díky tomu, že se hranice stále posouvá, do ní dnes patřím i já.
Kariéru jste ale zahájil spíš off-line. V televizní reality show o lidech, kteří se ocitnou na farmě.
Ano. V roce 2012 jsem se zúčastnil reality show Farma. Po skončení natáčení jsem potřeboval sdělit lidem, proč mě potkávají na ulici, a tak jsem si založil svůj youtube kanál a na něj umístil první video.
To dané televizi nevadilo?
Sice některá bulvární média psala o tom, že mi hrozí pokuta, ale není to pravda. Dával jsem si pozor, abych ve videu neřekl nic z toho, co jsme měli zakázané. Řekl jsem pouze, že Farma je dotočená a finále bude živě, takže vítěz je zatím neznámý.
Mě spíše než obsah vašich dalších videí zaujalo to, jak mluvíte spisovně. To je váš cíl?
Asi to bude z části tím, že jsem z Moravy a mám to tak nějak v krvi. A že ve videích mluvím slušně? To je přesně důsledek toho, že si uvědomuji svůj vliv. Navíc na internetu si může moje video pustit kdokoliv a přijde mi zbytečné na sebe poutat pozornost tím, že budu sprostý. Občas se stane, že když hraju nějakou napínavou hru nebo se mi něco povede, tak mi nějaké sprosté slovo ujede, ale to k životu patří.
A tohle mi tedy vysvětlete, proč bych se já dívala na to, že cosi hrajete.
Já vám odpovím jako řadě lidí před vámi. Proč se lidé dívají na to, jak někdo s někým hraje fotbal? Proč si ho raději nezahrají sami na ulici? Proč před aktivním sportováním dají přednost třeba zápasu Realu Madrid? Nebo proč se lidé dívají na romantické filmy? Proč raději tuhle romantiku nezažívají sami na romantické večeři?
Dobře, teď vám až novinářsky neprofesionálně přiznám: ještě pár dnů před naším rozhovorem jsem vás vůbec neznala.
(Smích) Však to je v pořádku. Když mě někdo nezná, to je ještě ten lepší případ. Horší jsou lidé, co řeknou: „Já vás neznám, já YouTube nesleduji.“ Na to vždy odpovím: „A jak víte, že bych měl být z YouTube?“
Jenže já vás vážně neznala. Takže, jak popíšete mně práci youtubera?
Že má práce je taková reality show. Že mě lidé sledují, protože je něčím bavím…
Aha. Chápu, že se generačně míjíme. Ale co doporučíte matce dětí ve věku šest a osm let, které mají striktní zákaz internetu právě proto, že se na něm ona ne zcela orientuje?
Já bych především ten zákaz co nejrychleji zrušil. Vy si sice myslíte, že mají zákaz, jenže cestu si stejně najdou. Je to podobné jako u mě nebo u vás s televizí. Také jsme šidili své rodiče. Sice jsme věděli, že ji nesmíme zapnout, dokud nebudeme mít hotové úkoly do školy, ovšem když doma nebyli, už vesele běžela.
Podobně to mají děti s internetem. Právě v osmi letech se na něm začnou pohybovat, aniž byste to vy věděla. Za vašimi zády, potají. Což je chyba! Ztratíte zbytečně kontrolu, co tam dělají.
Jak často podobné věci obecně zjišťujete?
Vždy mě na ulici až zamrazí, když se se mnou děti fotí, chtějí podpis a jejich rodiče se ptají, kdo je zrovna tenhle pán. Takže já vám taky upřímně, jako rodiči, říkám, co jim: „To, že mě neznáte, je vaše chyba.“ Ukazujete tím, že vůbec netušíte, koho vaši potomci na netu sledují, kdo je ovlivňuje. Kritický věk je přitom již osmý až třináctý rok, kdy jsou děti ještě v řadě směrů dost naivní, snadno zneužitelné.
Na internetu je to podobné jako s cigaretami a alkoholem. Zákazy nepomáhají. Experimentuje každý. Musí jen včas dostat přes ruce, aby měl hranice. A jste to právě vy, rodič, kdo tyhle hranice může nastavit.
Jak by tedy, podle vás, měl vypadat dohled nad dětmi na internetu?
Ukažte jim, že vás zajímá, co dělají. V počátcích můžete krásně ovlivnit, co si budou vyhledávat. Chcete, aby četly knihy? Najděte jim videa youtuberů, kteří zaujali předtím vás.
Moje sestra Katka je youtuberka, která se tomu hodně věnuje. Ale nemusím dělat reklamu právě jí. Chcete, aby děti sportovaly? Ukažte jim videa fotbalových, tenisových legend s jejich tréninky. Zkuste se podle nich hýbat.
Vy ke slavným patříte. Nevadí vám, když se děti na vás jako na „toho z webu“ vrhají?
Děti? Ty jsou nejupřímnější. Setkání s nimi je čistá radost. A nevrhají se na mě. Někdy se stydí, jindy chtějí můj podpis, společnou fotku, nebo přijdou, řeknou: „Ahoj, Jirko. Mám tě hrozně rád/a.“ Proč bych jim nevyhověl?
Horší jsou v tomhle někteří puberťáci, kteří úplně nevědí, jak ke všemu přistoupit. Občas si „nenápadně“ za mými zády cosi šeptají. To je divný pocit. A přitom by mohli normálně přijít a pozdravit.
Jiří Král (vpravo dole) v reality show Farma
A co když vás pozdravit ani nechtějí?
Tak ať mě prostě ignorují. Starají se o sebe. (smích) Chápu, že mě někdo nemusí mít rád. Vždyť je to normální.
Online jste téměř nepřetržitě. Máte vůbec nějaký off-line život?
Mám, ale musím uznat, že je ho pořád míň.
Takže kupříkladu večer už necháváte technologie ve vašich službách spát?
Off-line bývám spíš ráno. Přijdu do studia, něco dělám mimo sítě, pak si jdu obvykle zacvičit. První příspěvky dávám a on-line světu se začínám věnovat až po poledni. Snažím se i rána, dopoledne být s přítelkyní. Chodíváme na snídaně, přispíme si. Je to náš čas, než se rozejdeme do práce.
Zmínil jste přítelkyni. Máte od rodiny dané, jak hodně o nich můžete na webu mluvit?
Respektuji soukromí blízkých a známých. Na všechno se jich ptám. Je jedno, zda je to trenér, bratr, sestra, kamarád ze školy. Neuvádím, kolik jim je let, kde pracují, co je baví, když mi to výslovně nedovolí. Tohle je jedna z dalších zásad slušného, bezpečného chování na internetu. Nezveřejňovat informace, které se týkají druhých. Cokoliv dáte na web, je tam napořád.
Předpokládám, že jste o povolání youtubera od dětství nesnil. Přemýšlíte někdy, co budete dělat za dvacet let?
Mám to dokonce promyšlené. (smích) V minulosti jsem se živil lecčím. Po příchodu do Prahy jsem pracoval v jednom mediálním domě jako administrátor reklamního prostoru. Zjednodušeně řečeno, zajišťoval jsem pro klienty, aby byla na webu jejich reklama. Řešil, kdo ji má vidět a tak. Nesl jsem tehdy velkou finanční zodpovědnost, což nebylo psychicky úplně lehké. Před odjezdem z Brna do Prahy jsem taky tři a půl roku dělal v ´mekáči´. Nebo natíral ve vedru venkovní zábradlí.
A pak jste zjistil, že na YouTube se takhle dřít nemusíte.
Každý se diví, když tvrdím, že je to nejtěžší práce, co jsem kdy dělal. Ano, v tom ´mekáči´ jsem musel srazit paty, špičky k sobě a makat. Což mě ale naučilo disciplíně, obrovské pokoře.
U zábradlí mi zase bylo vedro, potil jsem se, jenže jsem měl po skončení směny takzvaně čistou hlavu. Věřte mi, nebo ne, youtuber je nejtěžší zaměstnání, co jsem kdy měl. I když to tak třeba nevypadá. Pracuji vlastně pořád. Nesmím žít v izolaci. I proto mám v Zetku ta okna do studia. Abych si uvědomoval, pro koho pracuji.
A dokážete si představit, že budete youtuberem za dvacet let?
Ne.
Máte plán B?
Ano. Dneska příjem z YouTube tvoří dvacet procent mých příjmů. To, že natáčím videa, znamená, že mě stále baví. Až mě to přejde, budou tady ostatní věci.
Jistě, dnes jsou navázané na mé aktivity na síti, ale mám vymyšlené jiné, další. Progamingový tým či projekty typu Buď safe on-line, učící děti chovat se bezpečně na internetu, s nímž začínáme objíždět školy.
A rodiče žáků vám za vystoupení slušně zaplatí.
Omyl! Tohle dělám zadarmo a rád. Nejsem klaun, jenž pro zábavu nafukuje v tělocvičně balónky. Živí mě internet, jenže tím pádem i vím, jak může být nebezpečný, když se na něm neumíte pohybovat. Čím dříve naučíme děti chovat se v tomhle prostředí tak, jak mají, tím líp.
