Jiřina Bohdalová: Neznám den, kdy bych jen tak lenošila

Takové otázky možná opravdu nejsou u starší dámy na místě. Jenže mluvíme o Jiřině Bohdalové! Kterou každý bere jako tu, s níž je pořád legrace, která si umí dělat legraci i ze sebe, pořád jede naplno a s ničím nedělá cavyky.

Herečka, která rozesmávala diváky už jako šestiletá v němé grotesce Pižla a Žižla na cestách, však v květnu oslaví neuvěřitelnou osmdesátku. A její kamarádi se to, jak vím, připravují oslavit ve velkém.

Přestože je s jejím jménem spojen zejména komediální žánr a humor, její osud zrovna k popukání není. Ostatně má na svém kontě i mnoho rolí, které patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v dramatickém žánru zrodilo v divadle i ve filmu.

Její obrovský herecký záběr a mistrovství těžko nacházejí srovnání - stejně jako její popularita. V téhle zemi se za posledního půl století změnilo snad všechno, kromě obliby „Bohdalky“. Není divu, že se režiséři i v novém tisíciletí předhánějí v nabídkách.

Naposledy ji pro svůj projekt získal Zdeněk Zelenka a natočil s ní pětidílný televizní cyklus Ach, ty vraždy!, v němž vytvořila roli advokátky na penzi, která svému vnukovi, trochu smolařskému kriminalistovi, pomáhá rozplétat detektivní případy.

V detektivkách jsem hrála, ostatně hrála jsem snad ve všech možných (někdy i nemožných) žánrech. Ale detektivku-amatérku jsem hrála poprvé, v tom se nemýlíte.

Žádnou velkou láskou k detektivkám neplanu, ale čtu je ráda, pokud mám čas a náladu, jenže já už léta vůbec nemám čas. Mnohdy jsem ráda, že si stačím přečíst adresy na složenkách… Ale jo, dobrá detektivka je skvělý odpočinek a jsou autoři (i autorky), kteří mě dostanou. Jak mezi světově proslulými borci, tak na našem českém dvorečku.

Jak jsem kdykoliv a kdekoliv dostala šanci zmaškařit se, použít převlek, tak jsem roztála blahem. A seriál Ach, ty vraždy mi tu šanci dal v míře vrchovaté.

Filmoví i divadelní režiséři a výtvarníci vědí o mé slabosti -a dobré vůli - udělat pro postavu cokoliv. Proto mě oblékají s ohromující lehkostí a fantazií. Já bych ze svých převleků mohla udělat trhací kalendář na celý rok. A vy byste pak mohla určit, který ten kostým byl či je nejbizarnější.

Na tohle si nehraju. Když se upíšu na roli, tak tvůrce téměř ve všem poslechnu a nic moc si neošklivím.

Já vím, že na place křičím a že sama sebe režíruju, že se maličko hádám… Ale vždy pouze a jedině ve prospěch role a vyznění díla! To bych si vyprosila!

Ne. Už dávno ne. Ale jsem hadrnice a umím si nakoupit během jediného dne kupu neužitečných věcí. Jen tak pro radost.

Mám spíš ženskou výdrž než sílu. Ale o tom, že by se mužům něco z mých vlastností zvlášť líbilo… Tak to, prosím, opravdu nevím.

Časy se mění, co bylo není… Jistě za mého mládí - tak se mi to aspoň jeví - byli muži galantnější, slušnější, milejší. Ale možná se mýlím, možná jsou pořád stejní, jen se vybarvili.

Vnuci jsou hnacím motorem mého života. Dýchala bych pro ně. To ale neznamená, že je rozmazluju. Naopak, umím je srovnat do latě. Máme ale jinak docela normální, korektní a dobrý vztah. Máme se rádi - a je to vzájemné.

Genům! Svým skvělým rodičům. Sama se ale taky snažím. Například neznám den, kdy bych jen tak lenošila. Když mě třeba sklátí chřipka, nejdříve si uklidím, čtu scénáře nebo si vyšívám ubrus. Nesnesu pocit zmarněného dne.

Nevím. Já to tak mám. V tomto směru se ničemu neučím, fanatismu nepodléhám. Léta nesportuju. Pravda je, že dávno nekouřím, už jen občas přikuřuju, to když zatáhnu z cigarety kamarádky. Téměř nepiju, sním všechno, co je na stole, a ráda mám i jídlo dobré a nezdravé.

Ve zdraví. V legraci. Jak jinak! A doufám, že se mi to povede.

Veletoč, říkáte… V životě jsem jich měla několik. Když mi z politických důvodů zavřeli tátu. Když jsem se rozvedla. Když jsem se znovu vdala. Když jsem se znovu rozvedla. Když mi zatrhli hraní. Když mi umřeli rodiče. Když jsem se neprávem ocitla v seznamech StB. Když … a proč na to vzpomínat!

To po mně nechtějte. Svůj život beru kompletně, se vším všudy. Se vzlety i pády. A neměnila bych.

S hlavou vztyčenou. Netruchlím dlouho.

Budete se divit: k sobě. A k rodičům. A k bohu.

To je bolavé místo v mé duši. Jak člověk stárne, ztrácí jednoho po druhém kamarády i ty nejbližší. A tak mi bývá smutno po Vladimíru Dvořákovi, Vláďovi Menšíkovi, Stelle Zázvorkové, Jirkovi Sovákovi, Vlastíkovi Brodském, Janu Werichovi. Ne, tohle po mně nechtějte, opravdu mě to bolí. Ti všichni mi chybí. Vždycky když se na ně dívám ve filmu nebo nějakém seriálu, zamáčknu slzu. Kolik skvělých lidí je v hereckém nebi. A já běhám po jevišti, po plátně… I za ně!

Jsem ve věku, kdy už to moc nesleduju a na lékárnických vahách nevážím. Někdy mám z ohlasu na svou práci radost, někdy mě popularita strašlivě štve. Nesnáším bulvár, který mi tu a tam pocuchá nervy. Pokaždé nadávám: bulvár produkují z mého pohledu děti, které jsem odkojila večerníčky, kvůli nimž jsem si dlouhodobě ničila hlasivky. To jsou situace, které dovedou vytočit. V těch chvílích dokonce nebejvám ráda na světě.

Dávám si pozor. Párkrát jsem nalítla, protože bývám navzdory zkušenostem naivní. Politika skrývá šanci trefit na lidi chytré i pitomé, poctivé i gaunery. Už jsem poznala snad všechny typy, mám „vydivíno“. Trvale vstávají „noví bojovníci“.

Na reklamu většinou nadávají ti, jimž nebyla nikdy nabídnuta. Než vezmu reklamu, rozmýšlím dlouho. Ale pak bývám - jak jistě víte - věrná.

Jsem založením optimistka. Samozřejmě vám můžu dvě hodiny plakat nad stavem světa a naší kotliny. V zásadě ale vím, že žijeme v té bohatší části planety, že se většinou máme opravdu dobře. Se smutkem ovšem říkám: Mohlo by to být daleko lepší! Radostnější!

Víc tolerance, ohleduplnosti a citu. Nějak brutálníme…

Srovnání je truchlivé. A neříkám to proto, že jsem byla aktérkou mnoha předchozích. Ona vůbec zábava dostává na frak. Rozesmát lidi chytrým a laskavým humorem je dřina. Vím o tom svý.

Že je vepsí.

Jsem hrdá na to, že jsem s popularizací vaření kdysi dávno začala - třeba v knížkách Hádej, kam půjdem na oběd, na večeři, na flám. Teď pracuju se Slávkou Kopeckou na moc šikovně udělané reedici oněch textů a návštěv v rodinách vynikajících lidí, mých vzácných přátel. Obě si u té práce říkáme, že kdybychom před dvaceti lety u tématu zůstaly, mohly jsme s klidem provozovat úspěšnou hospodu. Jinak mě televizní vaření moc nebere. Vařím nejraději sama. Doma, pro své lidi kolem stolu.

To kdybych věděla! Ta osmdesátka je tutová, ale vše ostatní je ve hvězdách roku 2011. Doufám tedy, že to budou hvězdy šťastné.